Lévi Matouš

Dalším Ježíšovým učedníkem se stal celník Lévi Matouš. Mnozí tím byli pohoršeni.

Ze všech římských úředníků v Palestině lidé nejvíce nenáviděli publikány. Daně Židům ukládala cizí vláda, a to je usta­vičně dráždilo, protože jim to připomí­nalo ztrátu samostatnosti. Výběrčí daní nebyli jen nástroji římského útlaku, ale také vyděrači, kteří se svévolně oboha­covali na úkor lidu. Žid, který tento úřad od Římanů přijal, byl považován za zrád­ce vlastního národa. Ostatní jím opovr­hovali jako odpadlíkem a dívali se na ně­ho jako na vyvrhele společnosti.

K publikánům patřil i Lévi Matouš. Po čtyřech mužích, které Kristus povo­lal do svého díla u Genezaretského jeze­ra, se stal Lévi jeho pátým učedníkem. Farizeové soudili Matouše podle jeho zaměstnání, ale Ježíš v něm viděl člově­ka ochotného přijmout pravdu. Matouš poslouchal Spasitelovy výklady. Když jej Boží Duch přesvědčil o jeho hříš­nosti, chtěl hledat pomoc u Krista. Byl však zvyklý na to, že rabíni lidi kolem se­be přehlíželi, a ani jej nenapadlo, že by si ho velký Učitel mohl všimnout.

Jednoho dne seděl v celnici a viděl, jak se k němu blíží Ježíš. Když mu Uči­tel řekl: „Pojď za mnou!" byl velmi pře­kvapen.

„Nechal všeho, vstal a šel za ním." (L 5,27.28) Neváhal, nepochyboval, ne­myslel na výnosné zaměstnání, které má zaměnit za chudobu a strádání. Stačilo mu, že bude moci být s Ježíšem, poslou­chat ho a podílet se na jeho díle.

Tak tomu bylo i s učedníky, které Je­žíš povolal před ním. Petr a jeho přátelé na Ježíšovu výzvu také okamžitě opus­tili své čluny a sítě. Někteří z nich pod­porovali své blízké, kteří na nich byli závislí. Když však přijali Spasitelovo pozvání, neváhali a neptali se, z čeho budou žít a jak uživí rodinu. Uposlech­li výzvy, a když se jich pak Ježíš ptal: „'Když jsem vás vyslal bez měšce, moš­ny a obuvi, měli jste v něčem nedosta­tek?' Oni mu odpověděli: 'Neměli.'" (L 22,35)

Matouš byl bohatý, zatímco Ondřej a Petr žili v chudobě. Všichni však pro­šli stejnou zkouškou a zasvětili se témuž dílu. Právě ve chvíli, kdy se jim dařilo, kdy sítě byly plné ryb a starý způsob života se zdál být nejlákavější, je Ježíš u jezera vyzval, aby všechno opustili a věnovali se hlásání evangelia. Taková zkouška přichází na každého člověka, aby se ukázalo, zda v něm vítězí touha po pozemských věcech nebo po spole­čenství s Kristem.

Zůstat vždy věrný není snadné. Člo­věk, který Božímu dílu neodevzdá celé své srdce a nestaví poznání Krista nade vše ostatní, nemůže v Boží službě uspět. Ten, kdo má nějaké výhrady, nemůže být Kristovým učedníkem, a už vůbec ne je­ho spolupracovníkem. V životě lidí, kte­ří si váží spasení, se projevuje stejná obě­tavost jako v životě Krista. Radostně jej následují kamkoliv je vede.

Povolání Matouše za Kristova učed­níka vyvolalo velké pobouření. Volba pu­blikána za jednoho z nejbližších spolu­pracovníků náboženského učitele byla považována za urážku náboženských, společenských a národních zvyklostí. Farizeové se dovolávali vžitých předsud­ků a doufali, že se jim podaří obrátit lid proti Ježíšovi.

SLAVNOST V MATOUŠOVĚ DOMĚ

U celníků vzbudila událost neobyčej­ný zájem. Zatoužili po setkání s nebes­kým Učitelem. Matouš měl ze svého po­volání takovou radost, že chtěl k Ježíši přivést i ty, s kterými se dříve stýkal. Uspořádal proto ve svém domě hosti­nu a pozval na ni všechny své příbuzné a přátele. Byli tam nejen celníci, ale i další lidé pochybné pověsti, kterým se jejich úzkostliví sousedé vyhýbali.

Slavnost byla připravena na Ježíšovu počest a Ježíš pozvání bez váhání přijal. Dobře věděl, že tím urazí farizeje a po­škodí svou pověst mezi lidem. Žádné zdvořilostní ohledy však nemohly jeho jednání ovlivnit. Společenské postavení pro něho nic neznamenalo. Viděl člověka žíznícího po vodě života. Ježíš seděl u stolu publikánů na čestném místě. Svou účastí a laskavostí ukázal, že uzná­vá lidskou důstojnost, a lidé chtěli být hodni jeho důvěry. Jeho slova na ně působila životodárnou mocí a byla pro ně požehnáním. Probudila v těchto vyvržencích společnosti nové pohnutky a otevřela jim možnost nového života.

Při podobných setkáních oslovovalo Spasitelovo poselství i lidi, kteří se k ně­mu přiznali až po jeho nanebevstoupe­ní. Když se při vylití Ducha svatého ob­rátily tři tisíce lidí za jediný den, byli mezi nimi mnozí z těch, kdo poprvé slyšeli poselství pravdy u stolu publiká­nů. Někteří potom začali hlásat evange­lium. Pro Matouše samotného byla Ježí­šova účast na hostině trvalým příkladem a poučením. Opovrhovaný publikán se stal jedním z nejoddanějších evangelistů a svou službou kráčel věrně ve stopách svého Mistra.

Když se rabíni dozvěděli o Ježíšově návštěvě u Matouše, chopili se příleži­tosti, aby Ježíše obvinili. Chtěli však k to­mu využít učedníky. Snažili se v nich vzbudit předsudky a doufali, že je Mis­tru odcizí. Měli v úmyslu očernit Krista před učedníky a učedníky před Kris­tem, a zasáhnout tak jejich nejzranitel­nější místo. Tímto způsobem pracuje satan již od své vzpoury v nebi. Všich­ni, kdo vyvolávají nešváry a odcizení, jsou ovládáni jeho mocí.

Závistiví rabíni se ptali učedníků: „Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříš­níky?" Ježíš nečekal, až učedníci odpo­ví, ale sám řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je: 'Milosrdenství chci, a ne oběť.' Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky." (Mt 9,11.12) Farizeové si mys­leli, že jsou duchovně zdraví a žádného lékaře nepotřebují. Duchovní nemoci, které vedou člověka do záhuby, viděli jen na publikánech a pohanech. Ne­bylo snad tedy posláním Lékaře vy­hledat právě ty, kdo potřebovali jeho pomoc?

Farizeové viděli sami sebe v tom nej­lepším světle, ale ve skutečnosti na tom byli hůře než ti, kterými pohrdali. Pub­likáni nebyli tak zaslepení a sebevědo­mí, a byli proto přístupnější působení pravdy.

Ježíš řekl rabínům: „Jděte a učte se, co to je: 'Milosrdenství chci, a ne oběť.'" Ukázal, že i když si rabíni činí nárok na výklad Božího slova, jeho duch je jim úplně cizí.

Farizeové byli na nějakou dobu uml­čeni, ale to je jen utvrdilo v jejich nepřá­telství. Vyhledali učedníky Jana Křtitele a snažili se je popudit proti Spasiteli. Sa­mi poselství Jana nepřijali. S pohrdáním ukazovali na jeho odříkavý život, pros­té chování a obyčejný oděv. Posmívali se mu a prohlašovali ho za fanatika. Jan napadal jejich pokrytectví, oni proto od­mítali jeho poselství a snažili se proti němu pobouřit i lid. Boží Duch působil na jejich srdce a usvědčoval je z hříchu, ale oni zavrhli Boží radu a prohlásili Ja­na za posedlého ďáblem.

Když se Ježíš přátelil s lidmi, jedl a pil u jejich stolů, obvinili jej, že je mi­lovníkem hodů a pitek. To však platilo o nich. Stejně jako satan zkresloval Bo­ží povahu a připisoval Bohu své vlast­nosti, překrucují bezbožní lidé pravdu o Božích poslech.

Farizeové nechtěli uznat, že Ježíš jí s publikány a hříšníky proto, aby do tmy jejich životů vnesl nebeské světlo. Nechtěli připustit, že každé slovo z úst nebeského Učitele je živým semenem, které jednou vyklíčí a ponese ovoce k Boží slávě. Rozhodli se, že světlo od­mítnou. Poslání Jana Křtitele sice neu­znávali, ale byli ochotni se spřátelit s je­ho učedníky, aby je získali pro společný postup proti Ježíši. Tvrdili, že Ježíš po­šlapává staré tradice, a srovnávali přís­nou zbožnost Jana Křtitele s Ježíšovým hodováním u publikánů a hříšníků.

PRAVÍ PŮST

Janovi učedníci prožívali v té době vel­ký zármutek. Bylo to předtím, než při­šli k Ježíši s Janovým poselstvím. Celé dny truchlili pro svého milovaného uči­tele, který byl ve vězení. Ježíš navíc ne­projevil žádnou snahu Jana vysvobodit, a dokonce se zdálo, že jeho učení zne­važuje. Poslal-li Jana Bůh, proč se Ježíš a jeho učedníci chovají úplně jinak?

Janovi učedníci plně nechápali Kris­tovo dílo. Mysleli si, že obvinění farizeů mohou být opodstatněná. Sami zacho­vávali mnoho rabínských příkazů a dou­fali, že budou ospravedlněni ze skutků zákona. Židé se postili, aby měli něja­kou zásluhu. Ti nejpřísnější z nich se postili i dva dny v týdnu. Farizeové a Ja­novi učedníci se právě postili, když při­šli za Ježíšem a ptali se: „Jak to, že my a farizeové se postíme, ale tvoji učed­níci se nepostí?" (Mt 9,14)

Ježíš jim odpověděl velmi ohledupl­ně. Nesnažil se jim vyvrátit mylnou před­stavu o půstu, chtěl jim jen objasnit smysl svého poslání. Použil přitom stej­ného přirovnání, jakým kdysi Jan vydá­val svědectví o něm. Jan řekl: „Ženich je ten, kdo má nevěstu. Ženichův pří­tel, který u něho stojí a čeká na jeho rozkaz, upřímně se raduje, když uslyší ženichův hlas. A tak je má radost dovr­šena." (J3,29) Při Ježíšově odpovědi si Janovi učedníci vzpomněli na obrazná slova svého učitele. Ježíš jim řekl: „Mo­hou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi?" (Mt 9,15)

Nebeský král byl mezi svým lidem. Bůh dal světu největší ze svých darů. By­la to radost pro chudé, protože Kristus z nich přišel učinit dědice svého králov­ství. Radost pro bohaté, neboť učil, jak získat věčné bohatství. Radost pro ne­vzdělané, protože Kristus jim dával moudrost pro spasení. Radost pro vzdě­lané, protože jim otevíral mnohem hlub­ší tajemství, než si kdy dokázali předsta­vit. Spasitelovo poslání odhalovalo lidem pravdy skryté od stvoření světa.

Jan Křtitel se radoval, že mohl vidět Spasitele. Učedníci, kteří měli mož­nost chodit a hovořit s Majestátem ne­bes, měli ještě větší důvod k radosti. Tehdy nebylo vhodné truchlit a postit se. Museli otevřít svá srdce a přijmout světlo jeho slávy, aby je potom mohli šířit mezi lidmi, kteří žili ve tmě a stí­nu smrti.

Kristova slova vyvolávala v lidech ra­dostné představy, ale jen on sám věděl o temném stínu, který se za nimi skrý­val. Řekl: „Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom se budou pos­tit." (Mt 9,15) Až uvidí svého Pána zra­zeného a ukřižovaného, budou učed­níci truchlit a postit se. Když se Ježíš loučil s učedníky v horní místnosti, ře­kl: „Zanedlouho mě nespatříte a zane­dlouho mě opět uzříte. Amen, amen, pravím vám, vy budete plakat a naří­kat, ale svět se bude radovat; budete se rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost." (J 16,19.20)

Po Kristově zmrtvýchvstání se měl jejich smutek změnit v radost. Po nane­bevstoupení už Spasitel neměl být na zemi osobně přítomen, ale prostřed­nictvím Utěšitele měl být s nimi i na­dále. Učedníci tedy neměli marnit čas truchlením. To by se líbilo jen satanovi. Ten chtěl, aby si svět myslel, že byli pod­vedeni a oklamáni. Oni však měli vírou vzhlížet k nebeské svatyni, kde za ně slouží Ježíš. Měli otevřít srdce jeho Zá­stupci, Duchu svatému, a radovat se ve světle jeho přítomnosti. Přijdou však na ně i dny pokušení a soužení. Dosta­nou se do sporu s vládci tohoto světa a s představiteli království temnoty. Až s nimi Kristus osobně nebude a oni ne­rozpoznají přítomnost Utěšitele, po­tom bude vhodné se postit.

Farizeové byli pyšní na to, jak přísně dodržovali předpisy, ale jejich srdce byla plná nenávisti a nešvarů. Písmo ří­ká: „Postíte se jenom pro spory a hád­ky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí. Nepostíte se tak, aby bylo slyšet váš hlas na výšině. Což to je půst, který si přeji? Den, kdy se člověk pokořuje, kdy hlavu sklání jako rákos, žínici obléká a popelem si podestýlá? Dá se toto na­zvat postem, dnem, v němž má Hospo­din zalíbení?" (Iz 58,4.5)

Skutečný půst není žádnou formali­tou. Písmo popisuje, že půst, který se Bohu líbí, znamená „rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným vol­nost, každé jho rozbít," být „štědrý k hla­dovému a nasytit ztrápeného" (Iz 58, 6.10). Tento text přesně ukazuje ducha a povahu Kristova díla. Celý jeho život byl obětí pro záchranu světa. Když se postil na poušti nebo když hodoval s publikány na hostině u Matouše, vždy dával svůj život jako výkupné za ztrace­né lidstvo. Pravá zbožnost se neprojevu­je nečinným truchlením, pokořováním těla či množstvím obětí, ale obětavostí a ochotou sloužit Bohu a lidem.

„NOVÉ VÍNO"

Potom Ježíš vyprávěl Janovým učední­kům podobenství: „Nikdo nezalátá starý šat záplatou z neseprané látky; nebo se ten přišitý kus ze šatu vytrhne a díra bude ještě větší." (Mt 9,16) Poselství Ja­na Křtitele se nemělo mísit s tradicemi a pověrami. Při pokusu o spojení farizej­ské povrchnosti s Janovou opravdovos­tí by jen vynikla nepřekonatelná pro­past, která mezi nimi zela.

Stejně tak nebylo možné spojit s fa­rizejskými zvyklostmi Kristovo učení. Kristus nepřišel překlenout propast, kterou Jan svým učením odhalil. Chtěl rozdíl mezi starým a novým ještě více prohloubit. Vyjádřil to dalším příkladem: „A mladé víno se nedává do starých mě­chů, jinak se měchy roztrhnou, víno vy­teče a měchy přijdou nazmar." (Mt 9,17) Kožené měchy, které se používa­ly jako nádoby na čerstvé víno, časem seschly, popraskaly a ke svému původ­nímu účelu se už nedaly použít. Tímto všeobecně známým obrazem chtěl Je­žíš ukázat, jak na tom jsou židovští vůdcové. Kněží, zákoníci a přední muži ustrnuli v zaběhnutých kolejích tradic a obřadů. Srdce jim ztvrdla jako seschlé měchy na víno, ke kterým je Ježíš při­rovnal. Byli naprosto spokojeni se zá­konickým náboženstvím, a nemohli se proto stát posly živé nebeské pravdy. Mysleli si, že jim jejich vlastní spravedl­nost úplně stačí, a nechtěli, aby do jejich náboženství proniklo něco nového. Bo­ží dobrodiní nepřijímali jako něco ne­zaslouženého, viděli v něm odměnu za své dobré skutky. Víra, která se projevu­je láskou a očišťuje duši, neměla s ná­boženstvím farizeů založeném na ob­řadech a lidských nařízeních nic spo­lečného. Snaha spojit Ježíšovo učení s tradičním náboženstvím by byla mar­ná. Živá Boží pravda by stejně jako kva­sící víno roztrhla staré, rozpadající se měchy farizejské tradice.

Farizeové si mysleli, že jsou dost mou­dří na to, aby potřebovali nějaké pouče­ní, dost spravedliví na to, aby potřebovali spasení, a dost uznávaní na to, aby stáli o poctu, kterou jim může dát Kris­tus. Spasitel od nich odešel a obrátil se k lidem, kteří byli ochotni přijmout ne­beské poselství. Ježíš našel nové nádoby na čerstvé víno v nevzdělaných rybá­řích, v publikánech na tržišti, v Samařance a v dalších obyčejných lidech, kte­ří mu s radostí naslouchali. Právě ty, kdo ochotně přijímají nebeské světlo, Bůh používá pro dílo evangelia. Jejich pro­střednictvím předává světu pravdu. Po­kud se Boží děti z Kristovy milosti sta­nou novými nádobami, naplní je Spasi­tel novým vínem.

Kristus sice přirovnal své učení k novému vínu, ale ono ve skutečnosti nové nebylo. Zjevovalo jen to, co by­lo zvěstováno od počátku. Pro farizeje však Boží pravda ztratila svůj původní význam i krásu. Kristovo učení pro ně bylo téměř ve všech směrech nové, ale oni je neuznali.

Ježíš poukazoval na zhoubnou moc falešného učení, které otupuje smysl pro pravdu a touhu po ní. Řekl: „Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: 'Staré je lepší.'" (L 5,39) Pravda, kterou světu zvěstovali patriarchové a proro­ci, zazářila v Kristových slovech v no­vém světle. Zákoníci a farizeové však netoužili po vzácném novém víně. Ne­dokázali se vzdát starých tradic, zvyků a obřadů, pro Kristovo učení už jim v srdci ani v mysli nezbylo místo. Lpěli na mrtvých formách a odvraceli se od živé pravdy a Boží moci.

To se stalo Židům osudným a bude to kameněn úrazu i pro mnoho lidí v dnešní době. Tisíce lidí se dopuštějí stejné chyby jako farizeové, které Kris­tus kritizoval na hostině u Matouše. Mnozí raději odmítají pravdu, která při­chází od Otce světla, než by se vzdali některé své představy či oblíbeného názoru. Věří sami sobě, spoléhají na vlastní moudrost a neuvědomují si svo­ji duchovní chudobu. Jsou přesvědče­ni, že se na svém spasení mohou nějak významně podílet. Když však vidí, že jejich vlastní „já" se v tomto díle neu­platní, nabízené spasení odmítají.

Zákonické náboženství nemůže při­vést lidi ke Kristu, protože je to ná­boženství bez lásky a bez Krista. Půst a modlitby, kterými se chce člověk ospravedlnit, vzbuzují u Boha nelibost. Slavnostní bohoslužby, náboženské obřady, okázalá pokora a velkolepé oběti mohou nasvědčovat, že člověk, který se toho všeho účastní, se považuje za spravedlivého a myslí si, že má nárok na vstup do nebe. Ale to je veliký omyl. Naše skutky nás nikdy nemohou spa­sit.

Farizeové si dnes neuvědomují svoji duchovní bídu, stejně jako si ji neuvě­domovali v Kristově době. Právě jim je určeno poselství: „Vždyť říkáš: 'Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebu­ji! 'A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. Radím ti, abys u mne na­koupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a ne­bylo vidět tvou nahotu." (Zj 3,17.18) Víra a láska jsou ohněm přečištěné zla­to. Pro mnohé však zlato ztratilo svůj lesk a přišli o velký poklad. Kristova spravedlnost je rouchem, které nikdy nenosili, studnou, ze které se nikdy nenapili. Boží slovo jim říká: „Mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív. Ne-li, přijdu na tebe a pohnu tvým svícnem z jeho místa, jestliže se neobrátíš." (Zj 2,4.5)

„Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!" (Ž 51,19) Dříve než člověk může plně uvěřit v Ježíše Kris­ta, musí se vzdát vlastního „já". Teprve potom z něho Pán může udělat novou bytost. Nové měchy mohou být napl­něny novým vínem. Kristova láska na­plňuje věřícího novým životem. V člo­věku, který vzhlíží k Původci a Dokonavateli naší víry, se odráží Kristova povaha.

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse