Vjezd do Jeruzaléma

Poslední Ježíšovo putování do Jeruzaléma spělo ke svému závěru. Vstoupil do města jako král - zaslíbený dědic Davidova trůnu.

„Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeru­zalémská, propukni v hlahol! Hle, při­chází k tobě tvůj král, spravedlivý a za­chráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti." (Za 9,9)

Těmito slovy předpověděl pět set let před Kristovým narozením prorok Zacharjáš příchod izraelského krále. Jeho proroctví se mělo právě naplnit. Ježíš, který tak dlouho odmítal královské poc­ty, přicházel nyní do Jeruzaléma jako zaslíbený dědic Davidova trůnu.

První den v týdnu s velkou slávou vstoupil do hlavního města. Provázely jej zástupy lidí, kteří za ním přišli do Betanie a byli zvědaví, jak bude v Jeru­zalémě přijat. Mnozí přicházeli do města na velikonoční svátky a připojovali se k davu, který Ježíše očekával. Celá pří­roda jako by se radovala. Stromy zářily zelení a vzduch voněl jejich květy. Lidé ožili a vyzařovala z nich radost. Všichni byli plni naděje na zřízení nového krá­lovství.

Než dorazili do Jeruzaléma, poslal Je­žíš dva ze svých učedníků, aby mu při­vedli oslici s oslátkem. Při svém naroze­ní byl Spasitel odkázán na pohostinství cizích lidí. Jesle, ve kterých ležel, byly vypůjčené. Nyní chce přijet do Jeru­zaléma jako král, a přestože mu patří všechen dobytek na nespočetných pa­horcích, je zase odkázán na cizí laska­vost. V přesných pokynech, které dává učedníkům, se však opět projevuje je­ho božství. Vše se stalo tak, jak předpo­věděl. Jakmile učedníci řekli: „Pán je potřebuje," majitel jim vyhověl. Ježíš si na tuto cestu vybral oslátko, na kterém ještě nikdo neseděl. Učedníci s radostí a nadšením rozprostřeli na zvíře svá rou­cha a posadili na ně Mistra. Až dosud chodil Ježíš vždycky pěšky a učedníci se zpočátku divili, že se rozhodl jet. Zara­dovali se a znovu v nich ožila naděje, že se chce v Jeruzalémě prohlásit za krále a potvrdit svoji královskou moc. Na ces­tě pro oslici se učedníci dělili o své radostné očekávání s Ježíšovými přáteli a nadšení se šířilo do dalekého okolí. Li­dé si dělali ty největší naděje.

Ježíš chtěl vstoupit do Jeruzaléma ja­ko král přesně podle židovských zvyk­lostí. Izraelští králové jezdívali na oslát­ku, a také Mesiáš měl na něm podle pro­roctví přijet do svého království. Sotva Ježíš usedl na oslátko, ozvalo se vítězoslavné volání. Lidé jej vítali jako Mesiáše, svého krále. Ježíš jejich pocty které dříve vždy odmítal, přijal. Pro učední­ky to byl důkaz, že se jejich radostné očekávání naplní a že uvidí Ježíše na trůně. Dav byl přesvědčen, že nadchází hodina jeho osvobození. Představovali si, jak Izrael vyžene z Jeruzaléma řím­ské vojáky a stane se zase svobodným národem. Všichni překypovali štěstím a nadšením. Jeden druhého předháně­li v tom, kdo prokáže Ježíši větší poctu. Nemohli jej vítat s žádnou okázalou slávou a leskem, ale klaněli se mu z ce­lého srdce a s radostí. Nemohli mu při­nést drahé dary, ale prostírali mu na ces­tu svá roucha jako koberec a zdobili ji zelenými olivovými a palmovými vět­vemi. Neměli královské vlajky, které by nesli v čele vítězoslavného průvodu, ale nařezali palmové větve jako přírod­ní symbol vítězství, mávali jimi a hlasi­tě volali hosana.

K zástupu se stále přidávali další li­dé, kteří se o Ježíšově příchodu dozvě­děli. Mnozí přicházeli a ptali se: „Kdo je to? Co znamená ten rozruch?" Všich­ni již o Ježíši slyšeli a čekali, že přijde do Jeruzaléma. Věděli však, že až dosud veškeré snahy dosadit jej na trůn od­mítal. Byli proto velmi překvapení, když se dozvěděli, že je to skutečně on. Pro­hlašoval přece, že jeho království není z tohoto světa. Zajímalo je, co jej při­mělo ke změně postoje.

Jejich otázky umlčel vítězoslavný jásot. Nadšený zástup mu stále znovu a znovu provolával slávu. Z dálky se k němu přidávali další lidé a z okolních kopců i údolí se odrážela ozvěna. K prů­vodu se připojily i davy z Jeruzaléma. Tisíce lidí, kteří tam přišli slavit Velikonoce, vyšli přivítat Ježíše. Mávali mu palmovými větvemi a zpívali mu na pozdrav duchovní píseň. V chrámu se rozezněly trubky. Kněží svolávali lid k večerní bohoslužbě. Jen málokdo jim však věnoval pozornost. Přední muži vyděšeně šeptali jeden druhému: „Celý svět se dal za ním." (J 12,19)

Za svého života na zemi Ježíš nikdy předtím takové oslavy nepřipustil. Přes­ně věděl, jaké by to mělo následky. Přivedlo by jej to na kříž. Měl však v úmys­lu představit se veřejně jako Vykupitel. Chtěl obrátit pozornost lidí k oběti, která měla korunovat jeho poslání v hříšném světě. Židé se scházeli v Jeruzalémě k oslavě velikonočních svátků a Ježíš, skutečný Boží Beránek, dobrovolně při­cházel a vydával sám sebe jako oběť. Jeho smrt za hříchy světa se měla stát předmětem hlubokého uvažování a stu­dia jeho církve ve všech dobách. Žádná skutečnost spojená s jeho smrtí nemě­la být zpochybněna. Bylo proto nutné, aby vzbudil všeobecný zájem. Události, které jeho velké oběti předcházely, k ní měly obrátit pozornost. Po takových projevech slávy, jaké jeho vstup do Jeru­zaléma provázely, budou jeho rychle se blížící konec jistě všichni sledovat.

Všichni budou mluvit o jeho slav­nostním vjezdu do Jeruzaléma i o všem, co se potom stalo. Každý tak bude nu­cen o Ježíši přemýšlet. Po ukřižování si mnozí budou tyto události připomínat v souvislosti s jeho utrpením a smrtí. Bu­dou zkoumat proroctví a poznají, že Je­žíš je Mesiáš, a počet věřících ve všech zemích poroste.

Spasitel se při této jediné vítězoslav­né události svého života na zemi mohl objevit v doprovodu nebeských andě­lů za zvuku Boží polnice. To by však by­lo v rozporu s cílem jeho poslání i se zásadami, jimiž se řídil. Zůstal věrný údělu, který na sebe vzal. Až do chvíle, kdy dal svůj život za život světa, nesl břemeno lidstva.

NADŠENÍ UČEDNÍKŮ, ZÁVIST FARIZEŮ, JEŽÍŠŮV PLÁČ

Učedníkům se zdálo, že prožívají nej­slavnější den svého života. Kdyby však věděli, že radostný jásot je vlastně jen předehrou k utrpení a smrti jejich Mis­tra, padl by na ně ten nejtemnější stín. Spasitel je opakovaně upozorňoval, že musí být obětován, oni však v radost­ném nadšení na jeho smutná slova za­pomněli a těšili se, že bude úspěšně vládnout na Davidově trůnu.

Průvod se stále rozrůstal a téměř kaž­dého se zmocnilo všeobecné nadšení. Výkřiky hosana se rozléhaly po horách i údolích v širokém okolí. Všude se zno­vu a znovu ozývalo: „Hosanna synu Da­vidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na vý­sostech!" (Mt 21,9)

Tak rozjásaný dav ještě nikdo před­tím neviděl. Bylo to něco úplně jiného než průvody slavných dobyvatelů svě­ta. Žádný zástup naříkajících zajatců, žádná válečná kořist. Spasitel byl ob­klopen trofejemi, které dobyl svou lás­kou k hříšným lidem. Shromáždili se kolem něho zajatci vytržení ze satano­vy moci a vděčně chválili Boha za své vysvobození. V čele byl slepec, jemuž vrátil zrak. Nejhlasitější hosana se ozývalo z úst těch, kterým vrátil řeč. Chro­mí, které uzdravil, zářili radostí, lámali palmové větve s ještě větší horlivostí než všichni ostatní a mávali jimi Spasi­teli na pozdrav. Vdovy a sirotci velebili Ježíšovo jméno za všechna milosrden­ství, která jim prokázal. Uzdravení ma­lomocní mu na cestu prostírali svá čistá roucha a zdravili jej jako krále slávy. V zástupu byli i lidé, které svým hla­sem probudil ze spánku smrti. Lazar, jehož tělo se už rozkládalo v hrobě, se v plné síle radoval s ostatními a vedl oslátko, na němž Spasitel přijížděl.

Ovacím přihlíželo i mnoho farizeů. Byli plni závisti a zloby a chtěli proud všeobecného radování zastavit. Ze všech sil se snažili dav umlčet, ale jejich vý­zvy a hrozby nadšení lidu jen stupňo­valy. Farizeové se báli, že obrovský zá­stup prohlásí Ježíše za krále. Nakonec se protlačili až ke Spasiteli a hrozili mu: „Mistře, napomeň své učedníky!" (L 19, 39) Tvrdili, že tak hlučná shromáždění úřady nepovolují, a jsou tedy nezákon­ná. Ježíšova odpověď je však zaskočila: „Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude volat kamení." (L 19,40) Vítězoslavný vjezd do Jeruzaléma byl v naprostém souladu s Boží vůlí. Tak to předpověděl prorok a nebylo v lidských silách Boží záměr změnit. Kdyby lidé nejednali podle Božího plánu, nechal by Bůh pro­mluvit neživé kameny, aby přivítaly je­ho Syna a vzdaly mu chválu. Když farizeové s nepořízenou odešli, rozezněla se všude Zacharjášova slova: „Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol!" (Za 9,9)

Když průvod dorazil k úbočí hory a chystal se sestoupit do města, Ježíš se zastavil a s ním i celý zástup. V záři zapadajícího slunce se před nimi rozpro­stíral Jeruzalém v celé své nádheře. Všichni se zahleděli na chrám. Maje­státně se tyčil nad ostatními stavbami, jako by ukazoval k nebi a obracel po­zornost lidí k jedinému pravému a ži­vému Bohu. Chrám byl dlouhou dobu pýchou a slávou židovského národa. I Římané se pyšnili jeho vznešeností a ustanovili krále, který pomohl Židům chrám obnovit a vyzdobit. Sám římský císař přispěl na jeho zkrášlení svými dary. Pevností, bohatstvím a krásou se chrám stal jedním z divů světa.

Záře zapadajícího slunce se rozléva­la po obloze a osvěcovala běloskvoucí mramor chrámových zdí i lesknoucí se pozlacené sloupy. Z vrcholu hory, na které Ježíš se svými následovníky stál, vypadal chrám jako obrovská sněho­vá stavba se zlatými věžičkami. U vcho­du do chrámu byl vinný kmen ze zlata a stříbra se zelenými listy a velikými hrozny, který vyrobili ti nejlepší uměl­ci. Dílo představovalo Izrael jako plodí­cí révu. V prolínání zlata, stříbra a živé zeleně se projevoval vybraný vkus a je­dinečné mistrovství. Réva se vinula ko­lem bílých třpytivých sloupů a svými úpony se zachycovala zlatých ozdob. Odrážela jas zapadajícího slunce a zá­řila tak, jako by jí samo nebe propůjči­lo svoji slávu.

Ježíš se zahleděl na chrám. Zástupy při pohledu na nevídanou krásu stavby zmlkly. Všichni se obrátili ke Spasiteli a hledali i v jeho tváři výraz obdivu. Vi­děli v ní však jen stín smutku. Byli pře­kvapeni a zklamáni. Spasitel měl v očích slzy, jeho tělo se chvělo jako strom před bouří a z úst se mu vydral bolestný po­vzdech zlomeného srdce. Co asi prožívali andělé, když viděli svého milo­vaného velitele plakat? Co si asi myslel jásající dav, který jej s palmovými větvemi v rukou radostně provázel do hlav­ního města, kde se měl podle jejich blá­hových nadějí ujmout vlády? Ježíš pla­kal již u Lazarova hrobu, ale tehdy byly jeho slzy projevem božského soucitu s lidským utrpením. Tentokrát zněl jeho nenadálý nářek jako pláč ve vítězném zpěvu velkého sboru. Všichni jásali, vzdávali mu pocty a izraelskému králi stékaly z očí slzy. Ne slzy radosti, ale ne­překonatelné bolesti. Lidí se zmocnila náhlá tíseň. Ovace utichly. Mnozí se ze soucitu s Ježíšem rozplakali, přestože jeho zármutku vůbec nerozuměli.

Ježíš neplakal proto, že by se bál utr­pení. Měl před sebou Getsemanskou zahradu, kde na něho měla již brzy sestoupit hrůza strašlivé temnoty. Neda­leko byla i Ovčí brána, kterou Židé po staletí vodili obětní zvířata. Zanedlou­ho jí měl projít i on, pravá Oběť za hří­chy světa, na kterou poukazovaly všech­ny dosavadní oběti.

Blízko byla i Golgota, místo jeho nad­cházejícího smrtelného zápasu. Vyku­pitel však neplakal a netrápil se pro to, že by se bál kruté smrti, kterou mu tato místa připomínala. V jeho sklíčenosti a úzkosti nebylo nic sobeckého. Ježíš měl ušlechtilou povahu, byl nekoneč­ně obětavý a myšlenka na vlastní utr­pení jej nijak neděsila. Zraňoval jej po­hled na Jeruzalém, který zavrhl Boží­ho Syna a pohrdl jeho láskou, nenechal se přesvědčit jeho mocnými zázraky a chystal se jej zabít. Ježíš věděl, jak hluboce se město odmítnutím Vyku­pitele proviňuje. Viděl i to, čím se moh­lo stát, kdyby jej přijalo. On jediný je mohl uzdravit z jeho neduhů. Přišel je zachránit a nemohl se jej tak snadno vzdát.

Izrael byl vyvoleným lidem. Bůh pře­býval v jeho chrámu, o němž žalmista napsal: „Krásně se vypíná k potěše celé země." (Ž 48,3) Chrám byl svědectvím více než tisícileté Kristovy ochrany, péče a lásky, jakou věnuje otec svému jedinému dítěti. V chrámu oznamovali proroci varovná poselství. Zapalovalo se tam kadidlo a jeho vůně stoupala spolu s modlitbami věřících k Bohu. Prolévala se tam krev obětních zvířat, která představovala Kristovu krev. Nad slitovnicí zjevoval Hospodin svoji slá­vu. V chrámu sloužili kněží a po celá staletí v něm vykonávali okázalé obřa­dy. To vše muselo skončit.

ÚDĚL JERUZALÉMA

Ježíš zvedl ruku, kterou tak často žehnal nemocným a trpícím, a ukázal k městu odsouzenému ke zkáze. Byl velmi smut­ný. Přerývaným hlasem zvolal: „Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k po­koji!" (L 19,42) Potom se odmlčel. Čím se Jeruzalém mohl stát, kdyby byl přijal od Boha nabízenou pomoc - dar jeho milovaného Syna, už nevyslovil. Kdyby byl Jeruzalém pochopil zvěst, kterou mu Bůh přednostně svěřil, a řídil se ne­beským světlem, mohl vzkvétat a růst, mohl být perlou všech království a z Bo­ží vůle svobodným a mocným městem. V jeho branách by nestáli ozbrojení vo­jáci a na hradbách by nevlály římské vlajky. Boží Syn v duchu viděl slavnou budoucnost, která by čekala Jeruzalém, kdyby byl přijal svého Vykupitele. Měs­to se skrze něho mohlo uzdravit z těž­ké nemoci, zbavit se otroctví a stát se velikým světovým střediskem. Z jeho zdí se mohla rozletět holubice míru do všech národů. Mohl být korunou slávy pro celý svět.

Obraz skvělých vyhlídek Jeruzaléma se vytratil a Spasitel se zamyslel nad tím, co se s městem stalo pod římskou nad­vládou. Věděl, že na ně dopadne Boží hněv a stihne je odplata. Posteskl si: „Avšak je to skryto tvým očím. Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí tě a sevřou se všech stran. Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na ka­meni, poněvadž jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil." (L 19,42-44)

Kristus přišel zachránit Jeruzalém i jeho obyvatele, ale farizejská pýcha, po­krytectví, žárlivost a zloba jeho záměr zmařily. Ježíš věděl, jak strašlivý trest na odsouzené město dopadne. Viděl Jeru­zalém obklíčený vojsky, viděl jeho oby­vatele, jak umírají hlady, matky, jak jedí mrtvá těla svých potomků, rodiče a děti, jak mezi sebou bojují o poslední kou­sek jídla; nepřekonatelný hlad potlačil všechny jejich přirozené city. Viděl, že Židé se odmítnou podrobit nepřátelské armádě se stejnou tvrdošíjností, s jakou odmítli jeho spasení. Hleděl na Golgotu posetou kříži, kde bude i on zanedlou­ho umírat. Viděl ubohé obyvatele města mučené na skřipci a na kříži. Před očima se mu vynořily zničené paláce a chrám v troskách. Z jeho zdí nezůstane kámen na kameni. Město bude rozorané jako pole. Není divu, že Spasitel při této straš­livé představě zaplakal.

Jeruzalém byl jeho dítětem, a stejně jako milující otec pláče nad vzpurným synem, plakal i Ježíš nad svým milovaným městem. Cožpak se tě mohu zříci? Dívat se na tvoji zkázu? Musím tě ne­chat naplnit číši tvých nepravostí? Je­den jediný člověk má takovou cenu, že celé světy ve srovnání s ním jsou bez­významné, a zde se řítil do záhuby celý národ. Již brzy zapadne slunce a s ním skončí i doba milosti pro Jeruzalém. Když průvod stál na svahu Olivové ho­ry, měl Jeruzalém ještě možnost činit pokání, dosud nebylo pozdě. Anděl mi­losrdenství se právě chystal sestoupit z trůnu, aby dal průchod spravedlnosti a neodkladnému soudu. Kristovo srdce plné lásky se za Jeruzalém stále ještě přimlouvalo. Prosilo za město, které od­mítalo jeho milosrdenství, pohrdalo je­ho láskou a bylo připravené Spasitele zabít.

Jeruzalém se ještě mohl začít kát, ještě nebylo pozdě. Na chrám, věž i oz­dobnou věžičku dopadaly poslední pa­prsky zapadajícího slunce. Neobrátí snad nějaký dobrý anděl město ke Spa­sitelově lásce a nezachrání je tak před zničením? Překrásné a hříšné město, které kamenovalo proroky, zavrhlo Bo­žího Syna a pro svoji zatvrzelost upad­lo do otroctví, prožívalo poslední chví­le dne Boží milosti.

Boží Duch však k Jeruzalému znovu promluvil. Dříve než skončil den, dostal další důkazy o Kristu. Hlas svědectví zněl jako odezva na prorocké volání z mi­nulých dob. Kdyby Jeruzalém uposlec­hl jeho výzvu a přijal Spasitele, který vstupoval do jeho bran, mohl být za­chráněn.

Do města se donesly zprávy o tom, že Ježíš se s velkým průvodem lidí blíží k městu. Přední muži byli znepokojeni. Neměli pro Božího Syna laskavé slovo na uvítanou. Vyšli mu vstříc a doufali, že se jim podaří zástup rozehnat. Když se průvod chystal sestoupit z Olivové ho­ry, zastoupili mu cestu. Vyptávali se na příčinu hlučného jásání. „Kdo je to?" zajímali se a učedníci jim pod vedením Ducha svatého odpověděli. Výmluvně jim připomněli proroctví o Kristu.

Adam vám řekne, že je semenem že­ny, které rozdrtí hadovi hlavu.
Abraham vám odpoví: Je to „šálemský král Malkísedek," Král pokoje (Gn 14,18).
Jákob vám připomene, že je Silem z Judova pokolení.
Izajáš dodá: „Immanuel." „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje." (Iz 7,14; 9,6)
Jeremjáš prohlásí: Je to Davidův spra­vedlivý výhonek. „Hospodin - naše spra­vedlnost." (Jr 23,5.6)
Daniel dosvědčí, že je to Mesiáš.
Ozeáš řekne: „Hospodin je Bůh zá­stupů, jménem Hospodin je připomí­nán." (Oz 12,5)
Jan Křtitel potvrdí: On je „beránek Boží, který snímá hřích světa" (J 1,29). Mocný Hospodin prohlásil ze svého trůnu: „Toto je můj milovaný Syn." (Mt 3,17)
My, jeho učedníci, pravíme, že je to Je­žíš, Mesiáš, Kníže života, Vykupitel světa.
Kníže temných mocností jej uznává slovy: „Vím, kdo jsi. Jsi svatý Boží." (Mk 1,24)

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse