Léčky

Farizeové a saduceové přišli za Ježíšem a svými záludnými otázkami se jej snažili chytit do léčky. Chtěli ho přistihnout při výroku, na základě kterého by ho mohli obžalovat.

Kněží a přední muži tiše vyslechli Kris­tovy ostré výtky. Nemohli je vyvrátit. Ještě více se však utvrdili v rozhodnutí zmocnit se jej, a proto k němu poslali zvědy, „kteří měli předstírat, že to mys­lí upřímně, aby jej přistihli při výroku, pro nějž by ho mohli vydat vladařově moci a soudu" (L 20,20). Neposlali za ním starší farizeje, se kterými se Ježíš často setkával, ale horlivé a nadšené mladíky. Mysleli si totiž, že je Kristus nezná. Doprovázeli je i někteří herodiáni.Také oni měli vyslechnout Kristova slova, aby potom, až bude souzen, mo­hli proti němu svědčit. Farizeové a herodiáni byli úhlavními nepřáteli, nenávist ke Kristu je však tentokrát spojila.

O DANI

Farizeové se stále rozčilovali, že na nich Římané vymáhají daně. Byli přesvědče­ni, že placení těchto dávek je v rozporu s Božím zákonem. Jednou je napad­lo, že otázka daní by mohla být dobrou léčkou pro Ježíše. Zvědové k němu přišli a předstírali, že upřímně touží znát své povinnosti. Ptali se: „Mistře, víme, že správně mluvíš a učíš a nestraníš niko­mu, nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy. Je nám dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?" (L 20,21.22)

Slova „víme, že správně mluvíš a učíš" mohla být obdivuhodným vyznáním, kdyby je ovšem mysleli upřímně. Bylo to pravdivé svědectví, ale zvědové je řekli jen proto, aby Ježíše oklamali. Fa­rizeové dobře věděli, že Kristus mluví a učí pravdu, a podle svých vlastních slov budou souzeni.

Zvědové se domnívali, že se jim po­dařilo lstivý záměr skrýt. Ježíš však če­tl v jejich srdci jako v otevřené knize a jejich pokrytectví prohlédl. Řekl: „Co mě pokoušíte?" Ukázal, že zná jejich skrytý úmysl, a dal jim tak znamení, které nežádali. Ještě více je zmátl, když dodal: „Ukažte mi denár!" Přinesli mu jej a on se zeptal: „Čí je tento obraz a nápis?" Odpověděli: „Císařův." Ježíš ukázal na slova vyražená na minci a ře­kl: „Co je císařovo, odevzdejte císaři, a co je Boží, Bohu." (Mk 12,15-17)

Zvědové si mysleli, že Ježíš na otáz­ku odpoví zcela jednoznačně, buď tak, či onak. Kdyby řekl, že dávat císaři daň je nezákonné, ohlásili by to římským úřadům, a ty by Ježíše zatkly za podně­cování vzpoury. V případě, že by place­ní daní prohlásil za zákonné, obvinili by jej před lidem, že se staví proti Bo­žímu zákonu. Najednou si však nevě­děli rady, cítili, že jsou poraženi. Ježíš jim jejich plány překazil. K jeho stručné a jasné odpovědi neměli co dodat.

Ježíš nemluvil nijak vyhýbavě, odpo­věděl na otázku přímo a otevřeně. V ru­ce držel minci, na níž bylo vyraženo císařovo jméno i jeho podoba. Prohlá­sil, že žijí-li pod ochranou římské moci, musí ji podporovat tak, jak žádá, pokud to není v rozporu s jejich povinností vů­či Bohu. Měli se pokojně podřizovat zá­konům země, ale především měli v každé době zachovat věrnost Bohu.

Spasitelova slova: „Co je Boží, ode­vzdejte Bohu" byla pro pletichářské Ži­dy ostrou výtkou. Kdyby byli věrně pl­nili své povinnosti vůči Bohu, nebyli by poraženým národem a nemuseli by se podřizovat cizí moci. Nad Jeruzalé­mem by nevlála římská vlajka, v jeho branách by nestála římská stráž a v je­ho hradbách by nevládl římský správ­ce. Židovský národ platil za to, že nebyl vždy věrný Bohu.

Když farizeové vyslechli Kristovu od­pověď, „podivili se, nechali ho a ode­šli" (Mt 22,22). Ježíš jim vytkl jejich po­krytectví a domýšlivost a vyřkl přitom jednu velmi důležitou zásadu. Jasně vy­mezil povinnosti, které má člověk vůči světské vládě, i jeho povinnosti vůči Bo­hu. Mnoho lidí tuto spornou otázku konečně pochopilo a od té doby se ve svém životě řídili Ježíšovou zásadou. Mnozí sice odešli nespokojeni, ale viděli, že otázka byla jasně vysvětlena a obdivovali Ježíšovu prozíravost.

SADUCEOVÉ A JEJICH OTÁZKY

Jakmile Spasitel umlčel farizeje, přišli se svými lstivými otázkami saduceové. Mezi oběma skupinami panovalo silné nepřátelství. Farizeové se přísně drželi tradice. Důsledně zachovávali vnější ob­řady, horlivě se očišťovali, postili, dlouze se modlili a okázale dávali almužny. Kristus však řekl, že jejich lidská naří­zení znevažují Boží zákon. Farizeové byli jako celek zaslepení a pokrytečtí. Našli se však mezi nimi i upřímně zbož­ní lidé, kteří přijali Kristovo učení a stali se jeho učedníky. Saduceové odmítali farizejské tradice. Tvrdili, že se více drží Písma a považují jej za základní pravidlo života. Ve skutečnosti to však byli pochybovační materialisté.

Saduceové popírali existenci andě­lů a nevěřili ve vzkříšení mrtvých ani v příští život s jeho odměnami či tresty. Ve všech těchto otázkách se s farizeji rozcházeli. Hlavním předmětem jejich sporu však vždy zůstávalo vzkříšení. Farizeové pevně věřili ve vzkříšení, ale v rozpravách o budoucnosti je saduce­ové přiváděli do úzkých. Smrt pro ně byla nepochopitelným tajemstvím. Je­jich neschopnost vyvrátit námitky sa­duceů obě strany popouzela. Vzájemná výměna názorů většinou vyústila v os­trou hádku, která propast mezi nimi ještě prohlubovala.

Saduceů bylo mnohem méně než fa­rizeů a neměli na lid takový vliv. Mnozí z nich však byli bohatí a požívali všech výhod, které majetek člověku nabízí. Patřili k nim především kněží, z jejichž řad se obvykle volil velekněz. Podmínkou jeho ustavení však byl slib, že ne­bude veřejně prosazovat své skeptické názory. Početní převaha a oblíbenost farizeů nutila saduceje, pokud zastáva­li nějaký kněžsky úřad, aby alespoň na­venek uznávali jejich učení. Ale sama skutečnost, že mohli zaujímat takové postavení, dodávala jejich bludným ná­zorům váhu.

Saduceové odmítali Ježíšovo učení. Nechtěli připustit, že by se Duch svatý, který v Ježíši působil, mohl projevovat takovým způsobem. Navíc bylo Ježí­šovo učení o Bohu a budoucím životě v naprostém rozporu s jejich předsta­vami. Věřili, že Bůh je jedinou člověku nadřazenou bytostí, ale tvrdili, že vše­mocná prozřetelnost a božská předví­davost by člověka zbavovaly svobodné vůle a stavěly by jej do poníženého po­stavení otroka. Byli přesvědčeni, že Bůh stvořil člověka a ponechal jej jeho vlastnímu rozhodování bez závislosti na nějakém vyšším vlivu. Věřili, že člo­věk může svobodně utvářet svůj život i světové události a že má svůj osud ve svých rukou. Popírali, že by Duch sva­tý působil prostřednictvím lidí či pří­rody. Přesto zastávali názor, že se člo­věk může správným využíváním svých přirozených schopností povznést, do­sáhnout vyššího poznání a že zachová­váním přísných požadavků a odříká­ním se může očistit.

Jejich představy o Bohu ovlivňovaly i jejich povahu. Bůh podle jejich míně­ní neměl o člověka žádný zájem, a pro­to se ani oni jeden o druhého nestarali a vzájemné společenství nepěstovali. Popírali vliv Ducha svatého na lidské jednání, a proto jeho moc v jejich živo­tech chyběla. Stejně jako ostatní Židé chvástali se i saduceové tím, že patří k potomkům Abrahama a že přísně dodržují požadavky zákona. Skutečný duch zákona i Abrahamova víra a dob­rota jim však chyběly. Měli v sobě má­lo lásky. Věřili, že každý člověk si může zajistit vše, co v životě potřebuje. Bída a utrpení druhých se jich nijak nedo­týkala. Žili sami pro sebe.

Kristus svými slovy i činy svědčil o Boží moci, která se projevuje nadpři­rozeným způsobem, o budoucím živo­tě a o Bohu jako Otci lidí, který má vždy na mysli jejich skutečné zájmy. Jeho dobrota a láska zjevovala působení Bo­ží moci a byla výčitkou sobecké výluč­nosti saduceů. Ježíš učil, že Bůh působí svým svatým Duchem na srdce člově­ka pro jeho dobro na zemi i na věčnos­ti. Ukazoval, jak mylné je chtít lidskými silami změnit povahu. Takové dílo mů­že vykonat jedině Boží Duch.

Saduceové byli odhodláni jeho uče­ní zpochybnit. Snažili se vyvolat s Ježí­šem spor. Doufali, že i kdyby snad ne­dosáhli jeho odsouzení, podaří se jim ho alespoň znevážit. Rozhodli se nasto­lit otázku vzkříšení. Bude-li s nimi sou­hlasit, urazí farizeje. Nebude-li s nimi souhlasit, mohou jeho učení veřejně zesměšnit.

Saduceové tvrdili, že pokud se má ne­smrtelné tělo skládat ze stejných částic hmoty jako tělo smrtelné, musí být po zmrtvýchvstání opět z masa a kostí a ži­vot, který byl na zemi přerušen, musí pokračovat v nebi. Na věčnosti by tedy potom pokračovaly pozemské svazky, manželé by opět žili spolu, muži by se ženili a ženy vdávaly a všechno by pokračovalo tak jako před smrtí, včetně lid­ských slabostí a vášní.

Odpovědí na jejich otázky Ježíš pood­halil tajemství budoucnosti. „Po vzkří­šení se lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé." (Mt 22,30) Ukázal, že se saduceové ve své víře mýlí a vycházejí ze špatných předpokladů. „Mýlíte se," řekl jim, „neznáte Písma ani moc Boží." (Mt 22,29) Neobviňoval je jako farizeje z pokrytectví, ale z toho, že věří bludům.

Saduceové si o sobě mysleli, že se drží Písma více než všichni ostatní. Je­žíš jim však ukázal, že jeho skutečný význam vlastně ani neznají. Písmo je možné pochopit jen tehdy, když se člo­věk nechá osvítit Duchem svatým. Je­žíš prohlásil, že neznalost Písma a Boží moci jim zatemnila mysl a vnesla zma­tek do jejich víry. Chtěli obsáhnout Boží tajemství svým omezeným rozumem. Kristus je vybízel, aby se otevřeli svatým pravdám, které by jejich chápání rozší­řily a prohloubily. Tisíce lidí ztrácejí ví­ru, protože nejsou schopni pochopit Boží tajemství. Neumějí vysvětlit podivuhodné působení Boží moci. Odmítají proto její projevy a přisuzují je přírod­ním silám, kterým však také nerozumějí. Jediným klíčem k pochopení ta­jemství, která nás obklopují, je uznat, že nade vším stojí Boží přítomnost a moc. Lidé potřebují poznat Boha jako Stvoři­tele vesmíru, který vše řídí a uskuteč­ňuje. Potřebují lépe znát jeho povahu a tajemství jeho působení.

Kristus vysvětlil svým posluchačům, že kdyby nebylo zmrtvýchvstání, nemělo by Písmo, kterému věří, žádný smysl. Řekl: „A pokud jde o vzkříšení mrtvých, nečetli jste, co vám Bůh pravil: 'Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jáko­bův?' On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých." (Mt 22,31.32) Pro Boha je skutečné i to, co se dosud neusku­tečnilo. Od počátku vidí konec, zná vý­sledek svého zatím nedokonaného dí­la. Všichni spravedliví mrtví, od Adama až k poslednímu svatému, který zemře, uslyší hlas Božího Syna a vstanou z hro­bu k věčnému životu. Bůh bude jejich Bohem a oni budou jeho lidem. Budou si navzájem blízcí a bude mezi nimi pa­novat láska. Takový je Boží záměr, a přes­tože se ještě neuskutečnil, Bůh jej vidí jako skutečnost. Mrtví jsou pro něho živí.

Těmito slovy Kristus saduceje uml­čel. Neměli k nim co dodat. Nenašli je­diné slovo, které by mohli využít k jeho odsouzení. Nezískali nic než opovržení lidu.

NEJDŮLEŽITĚJŠÍ PŘIKÁZÁNÍ

Farizeové se však ještě nevzdali. Stále doufali, že se jim podaří přimět Krista k výroku, který by mohli proti němu použít. Přesvědčili jednoho učeného zá­koníka, aby se zeptal Ježíše, které z de­seti přikázání zákona je nejdůležitější.

První čtyři přikázání vymezují po­vinnosti člověka vůči Stvořiteli a farize­ové je považovali za významnější než zbývajích šest, v nichž jsou shrnuty po­vinnosti k bližním. Pravá zbožnost se po­tom z jejich života vytrácela. Ježíš lid na tento nedostatek upozorňoval a učil, jak je důležité konat dobré skutky, protože strom se pozná podle ovoce, jaké nese. Obviňovali jej tedy, že posledních šest přikázání vyzdvihuje nad první čtyři.

Zákoník přistoupil k Ježíši a přímo se ho zeptal: „Které přikázání je první ze všech?" Kristova odpověď byla jasná a přesvědčivá: „První je toto: 'Slyš, Izra­eli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!'" (Mk 12,29.30) Druhé přikázání vychází z prvního a vel­mi se mu podobá: „'Miluj svého bližní­ho jako sám sebe!' Většího přikázání nad tato dvě není." (Mk 12,31) „Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci." (Mt 22,40)

První čtyři přikázání jsou shrnuta do jedné stěžejní zásady: „Miluj Hospodi­na, Boha svého, z celého svého srdce." Dalších šest vystihují slova: „Miluj své­ho bližního jako sám sebe!" Podstatou obou těchto příkazů je zákon lásky. Není možné první zachovávat a druhé přestupovat a naopak. Dáme-li ve svém srdci Boha na první místo, budeme mít správný vztah i ke svému bližnímu. Bu­deme jej mít rádi jako sami sebe. Jedině tehdy, když budeme nade vše milovat Boha, budeme schopni milovat i svého bližního.

Celé Desatero je možno vyjádřit pří­kazem lásky k Bohu a k člověku a ani jedno přikázání nemůže být přestoupe­no, aniž by se neporušila tato zásada. Kristus učil své posluchače, že Boží zá­kon není souhrnem jednotlivých na so­bě nezávislých nařízení, z nichž jedna jsou důležitější než druhá, a proto snad některá mohou být beztrestně přehlížena. Představoval všechna přikázání, prv­ní čtyři i dalších šest, jako jeden Boží celek. Učil, že láska k Bohu se projeví v poslušnosti všech jeho přikázání.

Zákoník, který Ježíši otázku položil, znal zákon velmi dobře a Spasitelova odpověď jej překvapila. Nečekal, že prokáže tak zevrubnou a dokonalou zna­lost Písma. Kristus mu pomohl lépe pochopit podstatu svatých přikázání. V přítomnosti kněží a předních mužů otevřeně uznal, že Ježíšův výklad záko­na je správný, a dodal:

„Správně, Mistře, podle pravdy jsi ře­kl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho; a milovat jej z celého srd­ce, z celého rozumu i z celé síly a mi­lovat bližního jako sám sebe je víc než přinášet Bohu oběti a dary." (Mk 12, 32.33)

Moudrost Kristovy odpovědi zákoní­ka přesvědčila. Uvědomoval si, že jeho náboženství staví spíše na vnějších obřadech než na vnitřní zbožnosti. Do jis­té míry cítil i marnost pouhých obřad­ních obětí a bezduchého prolévání kr­ve za hřích.

Pochopil, že láska k Bohu a posluš­nost stejně jako nesobecký vztah k bliž­nímu má mnohem větší cenu než celý obřadní systém. Svou ochotou uznat správnost Kristova výkladu i jasnou a rozhodnou odpovědí před zraky lidu se zákoník výrazně lišil od kněží a star­ších. Ježíš se nad čestným mužem, kte­rý se odvážil vyslovit své přesvědčení tváří v tvář hněvu kněží a hrozbám předních mužů, smiloval. „Když Ježíš vi­děl, že moudře odpověděl, řekl mu: 'Nejsi daleko od Božího království.'" (Mk 12,34)

Zákoník se přiblížil Božímu králov­ství, protože pochopil, že Bůh má radě­ji spravedlivé skutky než zápalné či jiné oběti. Potřeboval ještě poznat Kristovu božskou povahu a vírou v něho přijmout moc, aby mohl skutky spravedlnosti ko­nat. Obřadní služba neměla bez živé ví­ry v Krista žádný smysl. Dokonce i mrav­ní zákon ztrácí svůj význam, pokud není chápán ve vztahu ke Spasiteli. Kristus opakovaně zdůrazňoval, že Otcův zákon znamená mnohem víc než pouhé pří­kazy. Zákon je ztělesněním stejné zása­dy, kterou zjevuje evangelium. Zákon vymezuje člověku jeho povinnost a uka­zuje mu jeho vinu. Člověk musí u Kris­ta hledat odpuštění a sílu k tomu, aby mohl podle zákona žít.

SYN DAVIDŮV

Když Ježíš odpovídal zákoníkovi, shro­máždili se k němu farizeové a on se jich zeptal: „Co si myslíte o Mesiášovi? Čí je syn?" (Mt 22,42) Tou otázkou chtěl zkou­šet jejich víru v Mesiáše. Chtěl, aby řek­li, zda jej považují jen za člověka, nebo za Božího Syna. Celý sbor hlasů svorně odpověděl: „Davidův." Tak se hovořilo o Mesiáši v proroctví. Když Ježíš zjevo­val své božství v mocných činech, když uzdravoval nemocné a křísil mrtvé, li­dé se ptali: „Není to Syn Davidův?" (Mt 12,23) Syrofenická žena, slepý Bartimeus a mnoho dalších k němu volalo o pomoc: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův!" (Mt 15,22) Když vjížděl do Jeruzaléma, lidé jej radostně vítali: „Hosanna synu Davidovu! Požehna­ný, který přichází ve jménu Hospodino­vě!" (Mt 21,9) I děti v chrámu s radostí opakovaly tato slova. Avšak mnozí z těch, kdo nazývali Ježíše synem Davidovým, neuznávali jeho božství. Nepochopili, že Davidův syn je i Božím Synem.

Když lidé odpověděli, že Kristus je Davidovým synem, Ježíš řekl: „'Jak to tedy, že ho David v Duchu svatém na­zývá Pánem, když praví: Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici, do­kud ti nepoložím nepřátele pod nohy. Jestliže tedy David nazývá Mesiáše Pá­nem, jak může být jeho synem?' A nikdo nebyl s to odpovědět mu ani slovo; od toho dne se ho již nikdo neodvážil tá­zat." (Mt 22,43-46)

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse