Proroctví o budoucnosti

Když byl Ježíš se svými učedníky na Olivové hoře, odhalil jim některé z budoucích událostí.

Kristova slova: „Hle, váš dům se vám ponechává pustý" (Mt 23,38) kněze a přední muže vyděsila. Předstírali lhostejnost, ale ve skutečnosti usilovně přemýšleli, co by to mohlo znamenat. Jako by jim hrozilo nějaké neznámé nebezpečí. Bylo by možné, aby se vel­kolepý chrám, chlouba národa, v brzké době proměnil v trosky? Zlá předtucha se zmocnila i učedníků. S netrpělivostí očekávali, že se od Ježíše dozvědí více. Když společně s ním vycházeli z chrámu, poukazovali na pevnost stavby a je­jí krásu. Chrám byl postaven z čistého dokonale bílého mramoru, některé kvá­dry byly až neuvěřitelně velké. Část zdi odolala obléhání Nebúkadnesarovy ar­mády. Stavba byla tak dokonalá, že se zdálo, jako by ji tvořil jeden jediný veli­ký kámen dovezený přímo z lomu. Učed­níci si neuměli představit, že by se tak mohutné zdi mohly zřítit.

Co si asi nepochopený a zavržený Kristus, myslel, když jej upozorňovali na velkolepost stavby! Pohled, který se mu nabízel, byl skutečně úchvatný. Je­žíš však smutně řekl: To všechno vidím. Budovy jsou skutečně nádherné. Vám se jejich zdi zdají být nezničitelné, ale já vám říkám: Přijde den, kdy „tu nezů­stane kámen na kameni, všecko bude rozmetáno" (Mt 24,2).

Kristus pronesl svá slova v přítom­nosti velkého zástupu lidí. Když potom sám seděl na Olivové hoře, přistoupili k němu Petr, Jan, Jakub a Ondřej a pta­li se ho: „Pověz nám, kdy to nastane a ja­ké bude znamení tvého příchodu a sko­nání věku!" (Mt 24,3) Ježíš ve své od­povědi učedníkům neoddělil zničení Jeruzaléma od slavného dne svého pří­chodu. Hovořil o obou událostech sou­časně.

Kdyby byl odhalil učedníkům bu­doucnost tak, jak ji sám viděl, nebyli by to unesli. Ve své milosti jim popsal dvě závažné události najednou a nechal je, aby sami dospěli k pochopení jeho slov. Jeho proroctví o zkáze Jeruzaléma se netýkalo jen zničení města, ale saha­lo mnohem dál. Vypovídalo i o koneč­ném vyvrcholení dějin, o dni, kdy Pán povstane a potrestá svět za jeho ne­pravost, kdy zem odhalí prolitou krev a nebude již skrývat mrtvé. Ježíšova slova byla určena nejen učedníkům, ale i lidem, kteří budou svědky posled­ních událostí pozemských dějin.

Kristus se obrátil k učedníkům a ře­kl: „Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl. Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat 'já jsem Mesiáš' a svedou mnohé." (Mt 24,4.5) Objeví se mnoho falešných mesiášů, budou tvrdit, že konají zázraky, a prohlašovat, že nastal čas vysvobození židovského národa. Mnoho lidí jim uvěří. Kristova slova se naplnila. V období mezi jeho smrtí a obléháním Jeruzaléma povstalo mnoho lžimesiášů. Kristovo varování však platí i pro dnešního člověka. Kla­my, kterým byli vystaveni lidé před zni­čením Jeruzaléma, působily i v pozděj­ších dobách a budou ohrožovat člově­ka i v budoucnu.

„Budete slyšet válečný ryk a zvěsti o válkách; hleďte, abyste se nelekali. Musí to být, ale to ještě nebude konec." (Mt 24,6) Před zničením Jeruzaléma bo­jovali lidé o nadvládu, vraždili vládce i je­jich možné nástupce. Válčilo se a zvěsti o válečných střetnutích se šířily světem. „Musí to být, ale to ještě nebude konec" (židovského národa). „Povstane národ proti národu a království proti králov­ství, bude hlad a zemětřesení na mnoha místech. Ale to vše bude teprve začátek bolestí." (Mt 24,6-8) To znamená: Až rabíni uvidí tato znamení, budou je po­važovat za Boží soudy proti národům, které zotročují vyvolený lid. Budou pro­hlašovat, že to jsou znamení příchodu Mesiáše. Nenechte se zmást, bude to po­čátek Božích soudů. Lidé se starají jen o své vlastní zájmy. Nečiní pokání a ne­obracejí se, abych je mohl uzdravit. Zna­mení, která považují za náznak svého vysvobození z otroctví, jsou předzvěstí jejich zkázy.

PRONÁSLEDOVÁNÍ

„Tehdy vás budou vydávat v soužení i na smrt a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno. A tehdy mno­zí odpadnou a navzájem se budou zra­zovat a jedni druhé nenávidět." (Mt 24, 9.10) To vše již křesťané zažili. Rodiče zrazovali děti. Děti zrazovaly rodiče. Lidé vydávali veleradě své přátele. Pronásle­dovatelům se podařilo zabít Štěpána, Ja­kuba a další křesťany.

Ve svých služebnících dával Bůh ži­dovskému národu poslední příležitost k pokání. Projevoval se prostřednictvím svých svědků, když byli zatýkáni, vyslý­cháni a vězněni. Soudci však nad nimi i přesto vynášeli rozsudky smrti. Svět nebyl těchto lidí hoden a Židé jejich za­bíjením znovu křižovali Božího Syna. To se bude opakovat i v budoucnosti. Vlády budou svými zákony omezovat náboženskou svobodu. Budou si oso­bovat právo, které náleží jen Bohu. Bu­dou přesvědčeny, že mohou znásilňo­vat svědomí lidí, které má ovlivňovat jedině Bůh. Snaží se o to již dnes a bu­dou ve svém úsilí pokračovat, dokud to jen bude možné. Bůh však zasáhne ve prospěch svých věrných, kteří za­chovávají jeho přikázání. V době pro­následování se lidé vždy rozhodují buď pro Krista, nebo proti němu. Ti, kdo soucítí s nespravedlivě odsouzenými, dokazují svoji oddanost Kristu. Ostatní se cítí být dotčeni, protože zásady prav­dy jsou v rozporu s jejich způsobem ži­vota. Mnozí zakolísají a padnou, odvrátí se od své víry. Lidé, kteří se vzdají víry v době pronásledování, budou ze stra­chu o své bezpečí lhát a zrazovat své bratry. Kristus nás předem varoval, aby­chom nebyli překvapeni neobyčejnou krutostí těch, kdo zavrhli světlo.

ZKÁZA JERUZÁLÉMA

Kristus oznámil učedníkům, jaké zna­mení bude předcházet zkáze Jeruzaléma a jak se mají zachránit: „Když uvidíte, že Jeruzalém obkličují vojska, tu poznáte, že se přiblížila jeho zkáza. Tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor, kteří jsou v Jeruzalémě, ať z něho odejdou, a kteří jsou po venkově, ať do něho ne­vcházejí, poněvadž jsou to dny odplaty, v nichž se má naplnit vše, co je psáno." (L 21,20-22) Varoval je čtyřicet let před zničením Jeruzaléma. Křesťané Kristo­vých slov uposlechli a nikdo z nich při pádu Jeruzaléma nezahynul.

Kristus řekl: „Modlete se, abyste se nemuseli dát na útěk v zimě nebo v so­botu." (Mt 24,20) On sám sobotu usta­novil. Nezrušil ji, nepřibil ji na kříž. Jeho smrtí sobota nepozbyla platnosti ani neztratila svůj význam. Měla být svě­cena ještě čtyřicet let po jeho ukřižo­vání. Čtyřicet let se měli učedníci mod­lit, aby nemuseli utíkat v sobotu.

Od zkázy Jeruzaléma Ježíš rychle přešel k mnohem významnější událos­ti. Začal hovořit o posledním článku ře­tězce pozemských dějin - o příchodu Božího Syna v moci a slávě. Viděl, že mezi těmito dvěma událostmi přejdou dlouhá staletí temna, pro jeho církev nastane období poznamenané krví, sl­zami a utrpením. Líčení událostí z této doby by učedníci neunesli, a proto se o nich Ježíš zmínil jen stručně. „Neboť tehdy nastane hrozné soužení, jaké nebylo od počátku světa až do nynějška a nikdy již nebude. A kdyby nebyly ty dny zkráceny, nebyl by spasen žádný člověk; ale kvůli vyvoleným budou ty dny zkráceny." (Mt 24,21.22) Kristovy následovníky čekalo více než tisíc let pronásledování, jaké svět dosud neza­žil. Miliony Ježíšových věrných svědků měly být zabity. Kdyby Bůh nezasáhl ve prospěch svého lidu, byli by všichni zahynuli. „Ale kvůli vyvoleným budou ty dny zkráceny."

ZNAMENÍ PŘÍCHODU

Dále Kristus naprosto jasně hovoří o svém druhém příchodu a varuje před nebezpečím, které mu bude předchá­zet. „Tehdy, řekne-li vám někdo: 'Hle, tu je Mesiáš nebo tam', nevěřte! Neboť vy­vstanou lžimesiášové a lžiproroci a bu­dou předvádět veliká znamení a zázra­ky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné. Hle, řekl jsem vám to předem. Když vám řeknou: 'Hle, je na poušti', ne­vycházejte! 'Hle, v tajných úkrytech', ne­věřte tomu! Neboť jako blesk ozáří oblo­hu od východu až na západ, takový bude příchod Syna člověka." (Mt 24,23-27) Jedním ze znamení zkázy Jeruzaléma mělo být i to, že „povstanou lživí proro­ci a mnohé svedou" (Mt 24,11). Faleš­ní proroci skutečně přišli, sváděli lid a mnohé zavedli na poušť. Kouzelníci a čarodějové o sobě tvrdili, že mají divotvornou moc, získávali lidi a vodili je na osamělá místa v horách. Ježíšovo pro­roctví se však vztahuje i na poslední dobu. Uvedené znamení je předzvěstí druhého příchodu. I v dnešní době předvádějí falešní kristové a lživí proroci znamení a zázraky a snaží se svést Ježíšovy učedníky. Neslyšíme snad vý­křiky: „Hle, je na poušti?" Tisíce lidí tam vyšly v naději, že najdou Krista. Na nes­četných shromážděních, kde se účast­níci údajně setkávají s duchy zemře­lých, se ozývá volání: „Hle, je v tajných úkrytech." To je spiritismus. Co však ří­ká Kristus? „Nevěřte tomu! Neboť jako blesk ozáří oblohu od východu až na západ, takový bude příchod Syna člo­věka." (Mt 24,27)

Spasitel neodhaluje jen znamení svého příchodu, ale udává i dobu, kdy se první z nich objeví. „Hned po sou­žení těch dnů se zatmí slunce, měsíc ztratí svou zář, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti nebeské se zachvě­jí. Tehdy se ukáže znamení Syna člově­ka na nebi; a tu budou lomit rukama všechny čeledi země a uzří Syna člově­ka přicházet na oblacích nebeských s ve­likou mocí a slávou. On vyšle své an­děly s mohutným zvukem polnice a ti shromáždí jeho vyvolené od čtyř úhlů světa, od jedněch konců nebe ke dru­hým." (Mt 24,29-31)

Na konci velkého středověkého pro­následování se podle Kristových slov zatmí slunce a měsíc přestane svítit. Po­tom budou z nebe padat hvězdy. Dále Ježíš říká: „Od fíkovníku si vezměte po­učení: Když už jeho větev raší a vyráží listí, víte, že je léto blízko. Tak i vy, až to­to všecko uvidíte, vězte, že ten čas je blíz­ko, přede dveřmi." (Mt 24,32.33) Kris­tus odhalil znamení svého příchodu. Po­dle nich můžeme poznat, že je již blízko, téměř přede dveřmi. O lidech, kteří zmí­něná znamení uvidí, řekl: „Nepomine to­to pokolení, než se to všechno stane." (Mt 24,34) A znamení, o kterých hovo­řil, se naplnila. Víme tedy jistě, že pří­chod našeho Pána je velmi blízko. Spasi­tel řekl: „Nebe a země pominou, ale má slova nepominou." (Mt 24,35)

Kristus přijde v oblacích a s velikou slávou. Bude jej provázet zástup září­cích andělů. Přijde vzkřísit mrtvé a pro­měnit živé svaté. Přijde poctít své věr­né, kteří zachovávali jeho přikázání, a vezme je s sebou. Nezapomněl na ně ani na svůj slib. Rodiny se zase shleda­jí se svými blízkými. Při pohledu na ze­snulé si můžeme představovat den, kdy zazní zvuk Boží polnice a „mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni" (1 K 15,52). Již za krátkou dobu spatříme Krále v celé jeho kráse. Již brzy nám setře z očí všechny slzy a postaví nás „neposkvrněné a v rados­ti před tvář své slávy" (Ju 24). Proto, když oznamoval znamení svého přícho­du, dodal: „Když se toto začne dít, na­přimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko." (L 21,28)

Den a hodinu svého příchodu však Kristus neodhalil. Učedníkům jasně ře­kl, že datum svého druhého navštívení jim oznámit nemůže. Kdyby tak učinil, nemělo by smysl nabádat je k neustálé bdělosti. Někteří lidé tvrdí, že znají den a hodinu Kristova příchodu. S napros­tou vážností líčí budoucnost. Pán však před takovým počínáním varoval. Přes­ný čas druhého příchodu Syna člověka je Božím tajemstvím.

OKOLNOSTI PŘÍCHODU

Potom Kristus naznačil, jak bude vypa­dat svět před jeho příchodem. „Až přijde Syn člověka, bude to jako za dnů Noe: Jako tehdy před potopou hodova­li a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noe vešel do korábu, a nic nepo­znali, až přišla potopa a zachvátila všec­ky - takový bude i příchod Syna člově­ka." (Mt 24,37-39) Kristus nehovoří o žádném přechodném miléniu, o tisí­ci letech, v nichž by se všichni měli při­pravovat na věčnost. Říká, že před jeho druhým příchodem bude svět vypadat jako v Noemově době.

A jak vypadala země za Noema? „I vi­děl Hospodin, jak se na zemi rozmno­žila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý." (Gn 6,5) Obyvatelé předpotopní­ho světa se odvrátili od Hospodina a od­mítali plnit jeho svatou vůli. Žili podle svých hříšných představ a zvráceného myšlení. Pro svou bezbožnost zahynu­li. Dnešní svět se ubírá stejnou cestou. Není v něm ani náznak tisícileté slávy. Přestupnici Božího zákona šíří na zemi bezbožnost. Uzavírají sázky, pořádají koňské dostihy, hrají hazardní hry, hýří, propadají smyslnosti, nezkrotným váš­ním, a rozmnožují tak ve světě násilí.

V proroctví o zkáze Jeruzaléma Kris­tus řekl: „Protože se rozmůže nepra­vost, vychladne láska mnohých. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen. A to­to evangelium o království bude kázá­no po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom přijde ko­nec." (Mt 24,12-14) I toto proroctví se splní. V dnešní době se nepravost roz­máhá stejně jako tehdy. Předpověď o hlá­sání evangelia se také naplňuje. Před pádem Jeruzaléma apoštol Pavel pod vlivem Ducha svatého napsal, že evangelium „bylo kázáno všemu stvoření pod nebem" (Ko 1,23). Také dnes, před příchodem Syna člověka, má být věčné evangelium kázáno „každé rase, kme­ni, jazyku i národu" (Zj 14,6). Bůh „usta­novil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět" (Sk 17,31). Kristus nám říká, kdy tento čas nastane. Netvrdí si­ce, že se celý svět obrátí, ale že „toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem ná­rodům, a teprve potom přijde konec" (Mt 24,14). Šířením evangelia ve světě můžeme urychlit návrat našeho Pána. Nemáme jen nečinně čekat, až Boží den přijde. Je třeba přispívat k tomu, aby přišel co nejdříve (2Pt 3,12). Kdyby Kristova církev plnila úkol, který jí Pán svěřil, svět by byl včas varován a Ježíš by v moci a slávě přišel na zem.

POTŘEBA BDĚLOSTI

Když Kristus vylíčil znamení svého pří­chodu, řekl: „Až toto všecko uvidíte, věz­te, že ten čas je blízko, přede dveřmi." (Mt 24,33) „Buďte bdělí a proste v kaž­dý čas." (L 21,36) Dříve než Bůh seslal na zem své soudy, vždycky člověka varo­val. Lidé, kteří Božímu poselství uvěřili, žili podle své víry a podle Božích přiká­zání, unikli ránám, jež dopadly na neposlušné a nevěřící. Noemu Bůh řekl: „Vejdi ty a celý tvůj dům do archy, neboť vidím, že ty jsi v tomto pokolení jediný můj spravedlivý." (Gn 7,1) Noe uposlechl a byl zachráněn. Lot dostal poselství: „Vyjděte hned z tohoto místa, poněvadž Hospodin chystá tomuto městu zkázu." (Gn 19,14) Lot se svěřil pod ochranu nebeských poslů a byl zachráněn. Také Ježíšovi učedníci předem věděli o zni­čení Jeruzaléma. Lidé, kteří čekali, až se objeví znamení zkázy, a utekli z města, unikli záhubě. V dnešní době známe va­rovné poselství o druhém Kristově pří­chodu a blížící se zkáze světa. Kdo si je vezme k srdci, bude spasen.

Neznáme přesné datum Kristova pří­chodu, a proto máme bdít. „Blaze těm služebníkům, které Pán, až přijde, za­stihne bdící." (L 12,37) Ten, kdo oče­kává Kristův příchod, nezahálí. Čekání na Pána má v lidech vzbuzovat bázeň před Hospodinem a jeho soudy. Všich­ni by si měli uvědomit, že odmítnutí nabízené Boží milosti je veliký hřích. Člověk, který očekává Krista, žije po­dle pravdy, a tím se očišťuje. Čekání na Ježíšův příchod jej vede k horlivému úsilí. Uvědomuje si, že Pán je již přede dveřmi, a proto se ze všech sil snaží spolupracovat s nebeskými silami a při­vádět ostatní lidi ke spasení. Rozumní a věrní správci včas rozdělují pokrm Božímu domu (L 12,42). Zvěstují prav­du, která je potřebná právě v dnešní do­bě. Stejně jako Enoch, Noe, Abraham a Mojžíš hlásali pravdu, která byla nalé­havá v jejich situaci, mají Kristovi slu­žebníci předávat zvláštní varování svým současníkům.

Kristus hovoří ještě o další skupině lidí: „Když si však špatný služebník řek­ne: 'Můj pán nejde', a začne bít své spoluslužebníky, hodovat a pít s opilci, tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká." (Mt 24,48-50)

Špatný služebník si říká: „Můj pán nejde." Neříká, že Kristus nepřijde. Nevysmívá se zvěsti o jeho druhém pří­chodu. Myslí si však, že Pán s příchodem otálí, a dává to najevo. Ostatní lidé pod jeho vlivem zapomínají, že Pán při­jde brzy, a přípravu na jeho příchod bez­starostně a opovážlivě odkládají. Utvr­zují se ve své lhostejnosti a nechávají se pohltit pozemskými zájmy. Přejímají světské myšlení i cítění. Špatný služeb­ník hoduje a pije s opilci a baví se stej­ně jako svět kolem něho. Napadá své bratry a sestry, obviňuje a odsuzuje ty kdo zůstali věrni svému Mistru. Splývá se světem. Vyhledává společnost hříš­níků a nebezpečně se jim přizpůsobu­je. Spolu se světem padá do pasti. „Pán toho služebníka přijde... v hodinu, kte­rou netuší, vyžene ho a vykáže mu úděl mezi pokrytci." (Mt 24,50.51)

„Nebudeš-li bdít, přijdu tak, jako při­chází zloděj, a nebudeš vědět, v kterou hodinu na tebe přijdu." (Zj 3,3) Kristův příchod falešné učitele zaskočí. Říkají: „Je pokoj, nic nehrozí." (1 Te 5,3) Usilují o pozemský prospěch a slávu církve stejně jako kněží a učitelé před pádem Jeruzaléma. V tomto smyslu vykládají i znamení doby. Boží slovo však říká: „Tu je náhle přepadne zhouba." (1 Te 5,3) Hospodinův den překvapí každého, kdo si zvolil tento svět za svůj domov. Přijde k němu nečekaně jako zloděj.

Svět se topí v rozmařilostech a bez­božnosti. Ukolébán vírou v bezpečí bezstarostně spí. Myšlenky na Kristův příchod si nepřipouští. Lidé se smějí varovným poselstvím. Pohrdavě prohla­šují: „Všecko zůstává tak, jak to bylo od počátku stvoření." (2 Pt 3,4) „Zítřek bude jako dnešek, velký, přebohatý." (Iz 56,12) Budeme se ještě více radovat. Ale Kristus varuje: „Hle, přicházím ne­čekaně jako zloděj!" (Zj 16,15) Právě ve chvíli, kdy se bude svět s výsměchem ptát: „Kde je ten jeho zaslíbený pří­chod?", naplní se znamení. Lidé budou volat: „Je pokoj, nic nehrozí," a tehdy na ně přijde záhuba. S velkou troufalos­tí budou pohrdat pravdou a odmítat ji, budou se snažit vydělávat peníze bez ohledu na pravidla a zákony, budou se snažit rozšířit své poznání a zkoumat všechno možné, jen ne Bibli. Tehdy při­jde Kristus jako zloděj v noci.

Celý svět je v pohybu. Znamení do­by se hrozivě naplňují jako předzvěst nadcházejících událostí. Duch Boží se vzdaluje ze země a zemi i moře stíhá jedna pohroma za druhou. Lidstvo čelí ničivým vichřicím, zemětřesením, požárům, záplavám a vraždám všeho dru­hu. Kdo ví, co bude dál? Kde je bezpe­čí? Ve světě není nic jistého. Lidé se proto rychle připojují k vůdcům, které si zvolili. S netrpělivostí sledují každý jejich krok. Jedni s nadějí očekávají příchod našeho Pána a pracují pro něho. Jiní se nechávají vést prvním a největ­ším odpadlíkem. Málokdo celým srdcem a celou duší věří, že můžeme unik­nout smrti a získat nebe.

Rozhodující okamžik se nepozoro­vaně přibližuje. Slunce stále ještě svítí, vychází a zapadá, nebesa zvěstují Boží slávu. Lidé jedí, pijí, osévají pole a sta­vějí domy, žení se a vdávají, nakupují a prodávají. Derou se kupředu a bojují o vyšší postavení. Chtějí se bavit, napl­ňují divadla, herny, tlačí se na dostihy. Všude vládne rozruch a napětí. Doba milosti se však již chýlí ke konci a pří­pad každého jednotlivce má být navě­ky uzavřen.

Satan vidí, že už mu zbývá jen málo času. A dokud neskončí doba zkoušky a dveře milosti se jednou provždy nezavřou, bude se ze všech sil snažit lidi svést, oklamat, zaměstnat, strhnout na svou stranu.

Po staletí k nám z Olivové hory za­znívá závažné varovné poselství: „Měj­te se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a sta­rostmi o živobytí a aby vás onen den nepřekvapil jako past." „Buďte bdělí a proste v každý čas, abyste měli sílu uniknout všemu tomu, co se bude dít, a mohli stanout před Synem člověka." (L 21,34.36)

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse