Zpráva o vzkříšení

K Ježíšovu hrobu se ráno vypravily ženy aby pomazaly jeho tělo. Hrob však byl prázdný a ženy uslyšely radostnou zprávu, že Ježíš vstal z mrtvých.

Ženy, které stály u kříže v den Ježíšovy smrti, čekaly, až skončí sobota. První den týdne časně zrána vyšly k hrobu a vzaly s sebou vzácné masti, aby moh­ly pomazat Spasitelovo tělo. Na jeho zmrtvýchvstání ani nepomyslely. Ztra­tily všechny naděje a v srdci jako by se jim usadil černý mrak. Cestou vzpomí­naly na Kristovy milosrdné skutky a na slova, kterými je povzbuzoval. Ale jeho slib: „Uvidím vás však opět," si nepřipo­mněly (J 16,22).

Netušily, co se stalo, a jak se blížily k zahradě, říkaly si: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?" (Mk 16,3) Věděly, že to samy nezvládnou, ale po­kračovaly v cestě. Najednou se nebe rozsvítilo slávou. Nebyla to však zář vy­cházejícího slunce. Země se zachvěla. Viděly, že kámen je odvalený. Hrob byl prázdný.

Ženy nepřišly k hrobu najednou. Ma­rie Magdalská tam byla jako první, a když zjistila, že kámen je pryč, spěchala to oznámit učedníkům. Mezitím dorazily na místo ostatní ženy. U hrobu svítilo světlo, ale Ježíšovo tělo tam nebylo. Po chvíli ženy zjistily, že nejsou na místě samy. U hrobu seděl mladík v zářícím rouchu. Byl to anděl, který odvalil ká­men. Přišel v lidské podobě, aby Ježíšo­vy přátele nevyděsil. Stále jej však ob­klopoval jas nebeské slávy a ženy se ho bály. Chtěly utéci, ale anděl je zastavil slovy: „Vy se nebojte. Vím, že hledáte Je­žíše, který byl ukřižován. Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel. Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých." (Mt 28,5-7)

Ženy se znovu podívaly do hrobu a znovu slyšely tu podivuhodnou novi­nu. Další anděl v lidské podobě jim ře­kl: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát." (L 24,5-7)

Je vzkříšen! Je vzkříšen! Opakovaly ženy stále znovu a znovu. Vzácné mas­ti už nejsou třeba. Spasitel žije, není mrtvý. Najednou si vzpomněly, že když mluvil o své smrti, řekl, že zase vstane. Jak slavný je tento den pro svět! Ženy „rychle opustily hrob a se strachem i s velikou radostí běžely to oznámit je­ho učedníkům" (Mt 28,8).

Marie radostnou zprávu neslyšela. Šla k Petrovi a Janovi se smutným posel­stvím: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili." (J 20,2) Učedníci bě­želi k hrobu a zjistili, že je prázdný, jak Marie řekla. Viděli tam jen rubáš a šátek, Pána nenašli. Přece jen tam však byl důkaz o tom, že Ježíš vstal. Posmrt­né roucho nebylo jen tak nedbale pohozené, ale pečlivě složené. Všechno by­lo na svém místě. Jan „spatřil vše a uvě­řil" (J 20,8). Nechápal sice ještě slova Písma o tom, že Kristus musí vstát z mrt­vých, ale vzpomněl si, že Spasitel své zmrtvýchvstání předpověděl.

Rubáš a šátek poskládal sám Kristus. Když k hrobu sestoupil mocný anděl, připojil se k němu další, jeden z těch, kte­ří střežili tělo Pána. Anděl z nebe odva­lil kámen. Druhý anděl vešel do hrobu a rozvázal plátna, v nichž bylo Spasite­lovo tělo zabalené. Spasitel je však sám složil a dal na místo. Řídí celý vesmír i jednotlivé atomy. Nic pro něho není bezvýznamné. V celém jeho díle se pro­jevuje pořádek a dokonalost.

SETKÁNÍ S MARIÍ

Marie šla k hrobu za Janem a Petrem. Učedníci se potom vrátili do Jeruzaléma, ale ona zůstala. Při pohledu do prázd­ného hrobu se jí srdce svíralo zármut­kem. Jak hleděla dovnitř, všimla si dvou andělů. Jeden seděl na místě, kde měl Ježíš hlavu, a druhý tam, kde byly jeho nohy. Zeptali se jí: „Proč pláčeš?" Odpo­věděla: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili." (J 20,13)

Potom se obrátila a chtěla od andě­lů odejít. Myslela si, že musí vyhledat někoho, kdo by jí řekl, co se stalo s Ježíšovým tělem. Najednou ji někdo oslo­vil: „Proč pláčeš? Koho hledáš?" Marie pozvedla uslzené oči a jen nejasně zahlédla postavu muže. V domnění, že je to zahradník, řekla: „Jestliže tys jej, pa­ne, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu." (J 20,15) Pokud by hrobka bohatého muže byla považová­na za příliš vznešenou pro uložení Ježíše, byla připravena se mu postarat o mís­to odpočinku sama. Byl tu přece hrob, který se uvolnil na Kristův příkaz, když byl vzkříšen Lazar. Nemohla by snad tam uložit svého Pána? Cítila, že kdyby se směla postarat o drahé tělo Ukřižo­vaného, velmi by se jí v jejím zármutku ulevilo.

Vtom už ji ale Ježíš oslovil známým hlasem: „Marie!" Poznala, že k ní nemlu­ví nikdo cizí, a když se otočila, viděla před sebou živého Krista. V návalu ra­dosti zapomněla, že byl ukřižován. Bě­žela k němu, jako by chtěla obejmout jeho nohy, a zvolala: „Rabbuni!" Ježíš však zvedl ruku a řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystu­puji k Otci svému i Otci vašemu a k Bo­hu svému i Bohu vašemu." (J20,l6.17) Marie tedy šla oznámit radostnou zprá­vu učedníkům.

Ježíš odmítl přijmout poctu svého li­du, dokud neměl jistotu, že Otec jeho oběť přijal. Vystoupil na nebesa a sám Bůh jej ujistil, že jeho výkupné za hří­chy lidstva je dostatečné a že prostřed­nictvím jeho krve mohou všichni zís­kat věčný život. Otec potvrdil smlouvu uzavřenou s Kristem, v níž zaslíbil, že přijme každého člověka, který činí pokání a je poslušný, a bude ho milovat tak, jako miluje svého Syna. Kristus měl dokončit své dílo a splnit slib: „Člověk bude vzácnější než ryzí zlato, člověk bude nad zlato z Ofíru" Qz 13,12). Kní­že života dostal všechnu moc na nebi i na zemi a vrátil se ke svým následov­níkům do světa hříchu, aby jim mohl propůjčit svoji moc a slávu.

REAKCE UČEDNÍKŮ

Zatímco byl Spasitel v Boží přítomnos­ti a přijímal dary pro svoji církev, učed­níci se zármutkem v srdci mysleli na je­ho prázdný hrob a plakali. Den, který se pro celá nebesa stal dnem radosti, byl pro učedníky dnem nejistoty a zmatku. Když jim ženy vyprávěly své svědectví, nevěřili. To jen dokazovalo, jak hluboce jejich víra ochabla. Zprávy o Kristově vzkříšení byly úplně jiné než jejich oče­kávání, a proto jim nemohli uvěřit. Zdá­ly se jim příliš krásné, než aby mohly být pravdivé. Od saduceů slyšeli již to­lik názorů a takzvaných vědeckých teo­rií, že zvěst o vzkříšení v nich vyvoláva­la jen velmi nejasné představy. Ani po­řádně nevěděli, co vzkříšení z mrtvých znamená. Nebyli schopni tuto význam­nou událost pochopit.

Andělé řekli ženám: „Jděte, řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi: 'Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.'" (Mk 16,7) Tito andělé střežili Krista v době jeho života na ze­mi. Byli svědky jeho výslechu a ukřižo­vání. Slyšeli, co řekl svým následovní­kům. Vyplynulo to z jejich poselství učedníkům a mělo je to přesvědčit o je­ho pravdivosti. Taková zpráva mohla pocházet jen od poslů jejich vzkříšené­ho Pána.

Andělé prohlásili: „Řekněte jeho učed­níkům, zvláště Petrovi." Od Kristovy smrti trápily Petra výčitky svědomí. Stále myslel na to, jak ostudně zradil svého Pána, a na jeho laskavý pohled plný úz­kosti. Trpěl nejvíce ze všech učedníků. Dostal ujištění, že jeho pokání bylo při­jato a jeho hřích odpuštěn. Andělé jej zmínili jmenovitě. „Řekněte jeho učed­níkům, zvláště Petrovi: 'Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.'" Všichni učedníci Ježíše opustili a výzva k opětnému setkání byla určena všem. Kristus je nezavrhl. Marie Magdalská jim oznámila, že viděla Pána, a vyřídila jim pozvání k setkání v Galileji. Toto posel­ství vyslechli třikrát. Po odchodu k Otci se Ježíš zjevil ostatním ženám a řekl jim: „'Buďte pozdraveny' Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu. Tu jim Ježíš řekl: 'Nebojte se. Jděte a oznam­te mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí.'" (Mt 28,9.10)

Prvním úkolem, který si Kristus po svém vzkříšení na zemi vytýčil, bylo pře­svědčit učedníky o tom, že je stále mi­luje a má o ně zájem. Stále znovu a zno­vu se jim zjevoval, aby jim dokázal, že je jejich skutečným Spasitelem, že zlo­mil okovy hrobu a nepřátelská smrt jej již nemůže déle držet ve svém zajetí. Chtěl je ujistit, že jeho láska k nim je stejná jako dříve, když byl jejich milo­vaným Učitelem. Chtěl, aby je pouta lás­ky spojovala ještě pevněji. „Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galile­je; tam mě uvidí."

Když učedníci výzvu vyslechli, vzpo­mněli si, že Kristus své zmrtvýchvstání předpověděl. Ani potom se však nera­dovali. Nedokázali se zbavit svých po­chybností a zmatku. Nechtěli uvěřit, ani když jim ženy tvrdily, že Pána viděly. Po­dezírali je, že měly nějaké vidění.

Zdálo se jim, že jedna potíž stíhá dru­hou. Šestý den týdne viděli umírat své­ho Mistra, první den následujícího týd­ne byli připraveni o jeho tělo a navíc ob­viněni, že je ukradli, aby oklamali lid. Učedníci se už ani nesnažili množící se falešná obvinění vyvracet. Báli se nepřá­telství kněží i hněvu lidu. Toužili po Je­žíši, který jim dokázal pomoci v každé těžkosti.

Často si říkali: „A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael." (L 24,21) Osamělí, s bolestí v srdci vzpo­mínali na jeho slova: „Neboť děje-li se toto se zeleným stromem, co se stane se suchým?" (L 23,31) Sešli se v horní místnosti, zavřeli za sebou dveře a zajis­tili je. Uvědomovali si, že osud jejich milovaného Učitele se může zanedlou­ho stát i jejich údělem.

Celou tu dobu se přitom mohli ra­dovat z poznání, že Spasitel vstal z mrt­vých. Marie v zahradě plakala, a Ježíš stál vedle ní. Pro slzy jej ani nepoznala. Učedníci propadli svému smutku na­tolik, že nevěřili poselství andělů ani slovům samotného Krista.

Mnozí lidé si dnes počínají úplně stejně jako tehdy učedníci. Stále opaku­jí Mariino zoufalé volání: „Odnesli mé­ho Pána a nevím, kam ho položili." (J 20,13) Kolika lidem by Spasitel mohl ří­ci: „Proč pláčeš? Koho hledáš?" Stojí ve­dle nich, ale jejich uslzené oči jej nevi­dí. Mluví k nim, ale oni nerozumějí.

Kdyby tak pozvedli skloněnou hla­vu a otevřeli oči, aby ho viděli a slyšeli jeho hlas: „Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých." (Mt 28,7) Řekněte jim, aby se už nevra­celi k Josefově nové hrobce, která byla zavalena velkým kamenem a zajištěna římskou pečetí. Kristus tam není. Ne­choďte se dívat do prázdného hrobu. Netruchlete jako lidé bez naděje a bez pomoci.

Ježíš žije, a proto budeme žít i my. Buďme Bohu vděčni a dovolme, aby z úst, kterých se dotkl svatý oheň, za­zněla radostná píseň: Kristus vstal. Žije, aby se za nás přimlouval. Držme se té­to naděje, v ní je naše jistota a záchra­na. Věřme, a spatříme Boží slávu.

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse