Poslední setkání

V Galileji na úpatí hory se sešlo pět set Ježíšových následovníků. On je ujistil svou láskou, vybavil svou mocí a poslal je, aby hlásali jeho poselství po celém světě.

Krista už dělil od nebeského trůnu jen krok. Než odešel, připomněl učedníkům jejich poslání. Řekl: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky." (Mt 28,18.19) „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření." (Mk 16,15) Často jim ta slova opakoval, aby lépe po­chopili jejich význam. Nebeské světlo mělo jasnými a zářivými paprsky svítit na všechny obyvatele země, na urozené i ponížené, na bohaté i chudé. Učední­ci měli spolupracovat se svým Vykupi­telem na záchraně světa.

Kristus již svěřil toto poslání svým dvanácti následovníkům v horní míst­nosti, tentokrát jím však chtěl pověřit ještě více lidí. Na jedné z galilejských hor se sešli všichni věřící, kteří vůbec mohli být svoláni. Čas a místo setkání určil sám Kristus ještě před svou smr­tí. Anděl u hrobu připomněl učední­kům jeho slova o tom, že se s nimi set­ká v Galileji.

Slib byl znovu opakován i věřícím, kteří se o Velikonocích sešli v Jeruzalé­mě. Ti jej potom zvěstovali osamělým jednotlivcům truchlícím nad smrtí svého Pána. Všichni netrpělivě čekali, až se s Ježíšem setkají. Přicházeli oklikami ze všech směrů, aby nevzbudili podezře­ní žárlivých nepřátel. Byli plni dychti­vého očekávání a sdělovali si, co nové­ho se o Ježíši doslechli.

Ve stanovený čas se na úpatí hory se­šlo asi pět set věřících v menších sku­pinkách. Chtěli se od těch, kdo Ježíše vi­děli po jeho zmrtvýchvstání, dozvědět co možná nejvíce. Učedníci chodili od jednoho hloučku k druhému a vydávali svědectví o všem, co viděli a slyšeli, a vy­kládali Písmo, jako to dříve dělal on. To­máš se přiznal ke své nevěře a vyprávěl, jak ho Spasitel zbavil pochybností. Na­jednou se mezi nimi objevil Ježíš. Nikdo nevěděl, odkud přišel a jak. Mnozí ze shromážděných jej nikdy předtím nevi­děli. Všimli si, že má na rukou a nohou stopy po ukřižování. Z jeho tváře vyza­řovalo božství. Začali se mu klanět. Ně­kteří z nich však pochybovali. Tak tomu bude vždy. Mnoha lidem se zdá příliš těž­ké uvěřit, stále mají pochybnosti. Svou nevírou se o mnoho připravují.

Toto setkání bylo jediné, na kterém Ježíš po svém vzkříšení promluvil k tolika lidem. Řekl jim: „Je mi dána veške­rá moc na nebi i na zemi." (Mt 28,18) Učedníci se před ním skláněli, ještě než promluvil, ale slova z úst umlčených smrtí je naplnila zvláštní mocí. Ježíš byl nyní vzkříšeným Spasitelem. Mnozí na vlastní oči viděli projevy jeho moci, když uzdravoval nemocné a vítězil nad satanskými silami. Věřili, že může na­stolit v Jeruzalémě své království, že je schopen potlačit všechen odpor a svou mocí vládne i přírodě. Utišil rozbouře­né jezero, kráčel po jeho zčeřených vodách, křísil mrtvé. Nyní prohlásil, že je mu „dána veškerá moc". Jeho slova pře­nesla pozornost posluchačů od věcí pozemských a pomíjejících k zájmům nebeským a věčným. Přivedla je k lep­šímu pochopení Kristovy důstojnosti a slávy.

DO CELÉHO SVĚTA

Ježíš na úpatí hory vyhlásil, že jeho oběť za člověka je úplná a dokonalá. Podmín­ky smíření byly splněny. Dílo, které při­šel na svět vykonat, bylo dokončeno. Od­cházel k Božímu trůnu, aby přijal poctu andělských zástupů, knížectev a moc­ností. Začínal svou přímluvnou službu. Ve své neomezené moci pověřil své ná­sledovníky posláním: „Jděte ke všem ná­rodům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svaté­ho a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto vě­ku." (Mt 28,19.20)

Židé byli povoláni k tomu, aby stře­žili svatou pravdu, ale farizejství z nich učinilo nejpovýšenější a nejfanatičtější národ ze všech. Kněží a přední muži se vším, co k nim patřilo - jejich obleče­ní, zvyky, obřady, tradice, byli překáž­kou šíření světla ve světě. Mysleli si, že svět, to jsou oni - Židé. Kristus však po­slal své učedníky zvěstovat nábožen­ství bez ohledu na společenskou či ná­rodnostní příslušnost, měli hlásat víru, která je přijatelná pro každého, pro lidi všech vrstev, ras a národů.

Ještě než se Kristus se svými učední­ky rozloučil, objasnil jim podstatu svého království. Připomněl jim vše, co o něm již dříve řekl. Prohlásil, že jeho cílem ne­ní zřídit na zemi nějaké časné králov­ství. Přišel založit duchovní království, a ne vládnout na Davidově trůnu jako pozemský král. Znovu před nimi otevřel Písmo a ukazoval, že vše, čím v životě na zemi prošel, bylo předem ustanoveno v nebi, Otec se Synem se na tom domlu­vili. Proroci pod vedením Ducha svaté­ho vše předpověděli. Řekl jim: Vidíte, vše, co jsem vám zjevil o tom, že budu jako Mesiáš zavrhnut, se splnilo. Slova o mém ponížení a smrti se také potvrdi­la. Třetího dne jsem vstal z mrtvých. Peč­livě zkoumejte Písmo a poznáte, že pro­roctví o mé osobě se ve všech těchto vě­cech beze zbytku naplnila.

Kristus poslal učedníky do Jeruzalé­ma. Tam měli začít konat dílo, které jim svěřil. Jeruzalém byl místem, kde Ježíš projevil obdivuhodný soucit a trpěli­vost s lidským pokolením. Místem, kde trpěl, kde jej zavrhli a odsoudili. Jeho rodištěm bylo Judsko. Tam žil jako člo­věk mezi ostatními lidmi a jen málo­kdo věděl, jak blízko bylo nebe, když měli Ježíše mezi sebou. Učedníci měli začít plnit své poslání v Jeruzalémě.

V tomto městě Kristus mnoho vytr­pěl a lidé si tam jeho díla nevážili. Učed­níci by tedy mohli žádat od Ježíše nadějnější pole působnosti. Oni však nic takového neudělali. Měli obdělávat pů­du, do níž Kristus zaséval. Semeno prav­dy mělo vzklíčit a přinést bohatou úro­du. Učedníci se při své práci setkají s pronásledováním, žárlivostí a nenávistí Židů. Jejich Mistr to vše již zakusil a ani je to nemine. Boží milost bylo tře­ba nabídnout především těm, kdo Spa­sitele zabili.

Mnoho lidí v Jeruzalémě v Krista taj­ně věřilo, a mnoho se jich nechalo okla­mat knězi a předními muži. I jim bylo třeba zvěstovat evangelium. Učedníci je měli vyzývat k pokání a vysvětlit jim, že odpuštění hříchů je možno získat jen skrze Krista. Pod vlivem událostí něko­lika posledních týdnů vládlo v celém Jeruzalémě vzrušené napětí a kázání evangelia tam mohlo mocně zapůso­bit. V Jeruzalémě se však dílo nemělo zastavit. Učedníci je měli nést do všech končin světa. Kristus jim řekl: Byli jste svědky toho, že jsem se celý život obě­toval pro záchranu lidstva. Viděli jste, co všechno jsem pro Izrael vykonal. Nechtěli mě přijmout jako Zdroj živo­ta, kněží se mnou svévolně nakládali a zavrhli mě, jak předpověděla Písma. Přesto ještě dostanou příležitost Boží­ho Syna přijmout. Viděli jste, že jsem otevřeně přijímal každého, kdo ke mně přišel a vyznával své hříchy. Nikoho, kdo ke mně přijde, nikdy nevyženu. Všichni, kdo chtějí, mohou být smířeni s Bohem a obdržet věčný život. Vám, moji učedníci, svěřuji toto poselství milosti. Má být zvěstováno především Izraeli, ale potom i všem ostatním ná­rodům, jazykům, zkrátka všem lidem. Má se dostat k Židům i pohanům. Všich­ni, kdo uvěří, budou shromážděni v jed­nu církev.

VYBAVENÍ MOCÍ

Duch svatý obdaruje učedníky neoby­čejnou mocí. Jejich svědectví budou po­tvrzena znameními a divy. Zázraky bu­dou konat nejen apoštolově, ale i ti, kdo jejich poselství uvěří. Ježíš řekl: „Ty, kdo uvěří, budou provázet tato zname­ní: Ve jménu mém budou vyhánět dé­mony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smr­tícího, nic se jim nestane; na choré bu­dou vzkládat ruce a uzdraví je." (Mk 16, 17.18)

V té době bylo travičství velmi roz­šířené. Někteří lidé byli tak otrlí, že ne­váhali použít jedu, aby se zbavili těch, kdo jim stáli v cestě. Ježíš věděl, že toto nebezpečí bude hrozit i jeho učední­kům. Mnozí si budou myslet, že odstraňováním Božích svědků slouží Bohu. Kristus proto učedníkům slíbil ochra­nu i před tímto nebezpečím.

Učedníci budou mít moc, kterou Je­žíš uzdravoval „každou nemoc a kaž­dou chorobu v lidu" (Mt 4,23). Uzdra­vováním nemocí těla v Ježíšově jménu budou svědčit o jeho moci, která uz­dravuje duši (Mt 9,6). Učedníkům byl zaslíben i jeden nový dar. Měli kázat evangelium jiným národům a právě dar mluvit cizími jazyky jim v tom měl po­moci. Apoštolově a jejich pomocníci byli nevzdělaní lidé, ale po vylití Ducha o letnicích hovořili vlastním i cizím jazykem jasně, srozumitelně, výstižně a se správnou výslovností.

Kristus tedy určil učedníkům jejich poslání. Udělal pro pokrok díla vše, co bylo třeba, a vzal na sebe zodpovědnost za jeho úspěch. Dokud ho budou učed­níci poslouchat a spolupracovat s ním, nemohou selhat. Ježíš jim řekl: Jděte ke všem národům i do nejvzdálenějších koutů obydleného světa a nezapomeň­te, že i tam jsem s vámi. Pracujte vždy s vírou a odvahou, já vás nikdy neopus­tím.

Poslání, které Kristus svěřil učední­kům, se vztahuje na všechny věřící. Za­hrnuje i křesťany, kteří budou žít před koncem času. Je velkým omylem myslet si, že dílo záchrany leží jen na ustanove­ných kazatelích. Každý, ke komu promlu­vil nebeský hlas a kdo přijímá Kristův život, je povolán zvěstovat evangelium a pracovat pro záchranu svých bližních. Proto byla založena církev a ten, kdo do ní slavnostním slibem vstoupil, se tím zavázal ke spolupráci s Kristem.

„Duch i nevěsta praví: 'Přijď!' A kdo­koli to slyší, ať řekne: 'Přijď!'" (Zj 22,17) Každý, kdo slyší toto pozvání, má je opakovat. Nezávisle na tom, co člověk v ži­votě dělá, by se měl především snažit získávat lidi pro Krista. Nemusí být scho­pen mluvit ke shromáždění, může však působit na jednotlivce. Může jim pře­dávat učení, které od Pána přijal. Služ­ba se neomezuje jen na kázání. Patří k ní i péče o nemocné a trpící, pomoc chu­dým, povzbuzování sklíčených a malo­věrných. Všude kolem nás jsou lidé za­tížení vědomím viny. Lidstvo neponi­žují těžkosti, dřina či chudoba, ale vina a hřích. Ty s sebou přináší neklid a nespokojenost. Kristus chtěl, aby jeho slu­žebníci pomáhali lidem, které sužuje nemoc hříchu.

Učedníci měli začít pracovat tam, kde byli. Neměli se vyhýbat ani tomu nejzatvrzelejšímu a nejbeznadějnější­mu prostředí. Podobně má každý křes­ťan začít se zvěstováním evangelia ve svém nejbližším okolí. I v naší vlastní rodině mohou být lidé, kteří touží po soucitu a hladovějí po chlebu života. Mohou to být i děti, které je třeba vycho­vávat pro Krista. Pohany máme hned za dveřmi. Všichni bychom měli věrně pracovat v místě, kde se právě nachá­zíme. Potom můžeme pod Božím vede­ním své pole působnosti rozšiřovat. Ně­kdy se snad zdá, že práci na Božím díle omezují různé okolnosti, pokud však křesťané plní svůj úkol věrně a svědomi­tě, přinese jejich úsilí ovoce i v nejod­lehlejších koutech světa. Kristovo pů­sobení na zemi se omezovalo na zdán­livě malou oblast, a přesto se jeho po­selství dostalo k zástupům lidí ve všech zemích. Bůh často používá nejjedno­dušších prostředků k dosažení nejlep­ších výsledků. Podle Božího plánu ma­jí být všechny části jeho díla vzájemně propojené, na sobě závislé a v souladu, tak jako kolečka v soukolí. I ten nej­prostší člověk se pod vedením Ducha svatého může při práci na Božím díle dotknout neviditelných strun a roze­zvučet je tak, že jejich melodie bude po celé věky znít i v nejvzdálenějších koutech země.

Nesmíme však zapomínat na příkaz: „Jděte do celého světa." Vyzývá nás, aby­chom pozvedli svůj zrak a zaměřili se i na kraje „ležící za vámi" (2 K 10,16). Kristus strhává přehrady národnost­ních předsudků a učí lásce ke všem li­dem. Vyvádí člověka z úzkého kruhu sobeckých zájmů, boří územní hranice a umělé společenské přehrady Nedělá rozdíl mezi blízkými a cizími či mezi přáteli a nepřáteli. Učí nás vidět v kaž­dém trpícím člověku bratra a celý svět považovat za své pole působnosti.

Spasitel řekl: „Jděte ke všem náro­dům a získávejte mi učedníky" a pro­hlásil také, že „ty, kdo uvěří, budou pro­vázet tato znamení: Ve jménu mém bu­dou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je." (Mk 16,17.18)

Jeho zaslíbení je stejně velkolepé ja­ko jeho poslání. To však neznamená, že by každý jednotlivec měl mít všechny dary. Duch je uděluje, „jak sám chce" (1 K 12,11). Dary Ducha jsou však za­slíbeny každému věřícímu podle po­třeby Božího díla. Zaslíbení je v dnešní době stejně mocné a spolehlivé jako za apoštolů. „Ty, kdo uvěří, budou pro­vázet tato znamení." Jsou výsadou Bo­žích dětí, jejich víra se má chopit vše­ho, co ji posiluje.

DÁRCE ZDRAVÍ

„Na choré budou vzkládat ruce a uzdra­ví je." Svět je jeden velký lazaret. Kristus přišel uzdravit nemocné a osvobodit zotročené ze satanova zajetí. V něm bylo zdraví a síla. Dával svůj život nemocným, trpícím a posedlým démony. Nikoho, kdo k němu přišel a prosil o uzdravení, neposlal pryč. Věděl, že nemocní, kteří jej žádali o pomoc, si svou chorobu za­vinili sami, přesto je neodmítl. Jakmile se těchto nebohých lidí dotkla Ježíšova moc, uvědomili si svoji hříšnost a mno­zí z nich byli zbaveni nejen svých tě­lesných neduhů, ale i nemocí své duše. Evangelium má i v dnešní době stále stejnou moc, proč bychom se tedy ne­měli i my dočkat stejných výsledků?

Kristus cítí s každým, kdo má nějaké trápení. Když démonské síly rozpolcují nitro člověka, Kristus trpí s ním. Pro­žívá zápas nemocného, kterým zmítá horečka. I dnes je ochoten uzdravovat tak, jako když žil zde na zemi. Kristovi služebníci jsou jeho zástupci a nástro­ji. Právě jejich prostřednictvím chce projevit svou uzdravující moc.

Učedníci si měli vzít příklad ze Spa­sitelova přístupu k nemocným. Při jed­né příležitosti Ježíš pomazal slepému oči blátem a přikázal mu: „Jdi, umyj se v rybníce Siloe... On tedy šel, umyl se, a když se vrátil, viděl." (J 9,7) Veliký Lé­kař jej mohl okamžitě uzdravit svou mocí, přesto využil jednoduchých pří­rodních prostředků. Nevyjádřil svou podporu pro léčení pomocí léků, ale schválil použití jednoduchých a přiro­zených léčiv.

Mnoha nemocným, které uzdravil, řekl: „Už nehřeš, aby tě nepotkalo ně­co horšího!" (J 5,14) Ukázal tak, že ne­moc je důsledkem přestupování Božích zákonů, a to jak přírodních, tak duchov­ních. Kdyby lidé žili v souladu se zámě­rem Stvořitele, nebylo by na světě tolik utrpení.

Kristus byl rádcem a učitelem staré­ho Izraele. Stále mu připomínal, že zdra­ví je odměnou za poslušnost Božích přikázání. Veliký Lékař, který v Palesti­ně uzdravoval nemocné, promlouval ke svému lidu z oblakového sloupu, radil mu, co má dělat, a oznamoval, co pro něho chce vykonat Bůh. Řekl: „Jestliže opravdu budeš poslouchat Hospodi­na, svého Boha, dělat, co je v jeho očích správné, naslouchat jeho přikázáním a dbát na všechna jeho nařízení, nepo­stihnu tě žádnou nemocí, kterou jsem postihl Egypt. Neboť já jsem Hospo­din, já tě uzdravuji." (Ex 15,26) Kristus dal Izraelcům jasné pokyny pro jejich životosprávu a ujistil je, že „Hospodin od tebe odvrátí každou nemoc" (Dt 7, 15). Když plnili podmínky, plnilo se i za­slíbení a „nikdo z jejich kmenů neklopýtl" (Ž 105,37).

Tato poučení platí i pro nás. Kdo chce být zdravý, musí dodržovat jistá pravidla. Všichni by se s nimi měli se­známit. Bohu se nelíbí, když se člověk nezajímá o jeho zákony, ať už přírod­ní či duchovní. Chce, abychom s ním spolupracovali na obnově zdraví těla i duše.

Je naší povinností zvěstovat druhým, jak znovu získat a upevnit své zdraví. Nemocní by měli využívat prostředky, které Bůh nabízí v přírodě, a my by­chom jim měli ukazovat na Jediného, kdo je může uzdravit.

V pevné víře bychom měli nemoc­né a trpící přivádět ke Kristu a učit je důvěře ve Velikého Lékaře. Měli by­chom se cele spolehnout na jeho zaslí­bení a prosit jej, aby projevil svoji moc. Uzdravení je základem evangelia a Spa­sitel si přeje, abychom nemocným, zou­falým a trpícím oznámili, že se mohou chopit jeho síly.

MOC LÁSKY

Kristus vždy uzdravoval mocí své lásky a my se můžeme zapojit do jeho díla jen tehdy, když tuto lásku vírou přijmeme. Nebudeme-li spojeni s Kristem, nemů­žeme lidem zprostředkovat bohatý proud životodárné síly. Byla místa, kde ani Spasitel nemohl pro nevěru lidí vy­konat mnoho mocných skutků. Nevěra odděluje církev od jejího nebeského Po­mocníka i v dnešní době. Věřící se jen málo drží věčných pravd. Nedostatek víry v církvi Boha trápí a připravuje jej o slávu, která mu náleží.

Kristus slíbil církvi, že s ní bude, ale jeho zaslíbení platí jen tehdy, bude-li církev konat jeho dílo. Řekl: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učední­ky... Já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku." (Mt 28,19.20) Jed­ním ze základních předpokladů přijetí jeho moci je přijetí jeho břemena. Ži­vot církve závisí na tom, jak věrně plní poslání, kterým ji Kristus pověřil. Po­kud jeho dílo zanedbává, bude duchov­ně slábnout a upadat. Tam, kde chybí snaha pomáhat druhým, vyhasíná láska a vytrácí se víra.

Kristus si přeje, aby jeho služebníci vychovávali církev pro dílo evangelia. Mají učit lidi, jak hledat a zachraňovat ztracené. Dělají to však? Kolik z nich se namáhá, aby roznítili hasnoucí jiskru života církve? Kolik sborů se podobá stá­du nemocných beránků, o něž pečují pastýři, kteří by měli hledat ztracené ovce. Miliony a miliony lidí stále umíra­jí bez Krista.

Boží láska udělala pro člověka neko­nečně mnoho a andělé se diví, že ti, kterým se jí tolik dostalo, mohou být ve své vděčnosti tak povrchní. Andělé jsou ohromeni, jak málo si lidé váží Boží lás­ky. Nebesa žasnou nad lidskou lhostejností k druhým. Co si o tom asi myslí Kristus? Jak by se asi cítili rodiče, kteří by se dozvěděli, že jejich dítě se ztrati­lo v zimě a ve sněhu, a lidé, kteří je mo­hli zachránit, kolem něho lhostejně pro­šli a nechali je zahynout? Nepřemohl by je zármutek a rozhořčení? Nespílali by těmto vrahům s hněvem silným jako jejich láska a krutým jako jejich žal? Utr­pení každého člověka je utrpením Bo­žího dítěte. Kdo nepodává pomocnou ruku hynoucím bližním, svolává na se­be spravedlivý Boží hněv. To je onen hněv Beránka. Až přijde velký den sou­du, řekne Kristus těm, kdo se k němu hlásili, a přitom byli lhostejní k utrpení bližních: „Neznám vás, odkud jste. Od­stupte ode mne všichni, kdo se dopouš­títe bezpráví." (L 13,27)

Kristus učedníkům naznačil nejen pole jejich působnosti, ale dal jim i jasné poselství: „Učte je, aby zachovávali všec­ko, co jsem vám přikázal." (Mt 28,20) Měli učit to, co učil Kristus. To zname­ná vše, co Kristus osobně řekl, ale i vše, co lidem oznámil prostřednictvím sta­rozákonních proroků a učitelů. Nikoli však lidské učení. Pro lidské tradice, te­orie a závěry ani pro církevní ustano­vení nemělo být v jejich působení mís­to. Žádná nařízení vydaná církevními úřady do zvěsti Kristových služebníků nepatří. Poklady, které Kristus učední­kům svěřil a které měli rozdávat světu, byly zákon, proroci a záznamy o jeho vlastních slovech a činech. Kristovo jmé­no mělo být jejich heslem, znamením i pojítkem. Mělo být opodstatněním je­jich jednání a zdrojem jejich úspěchu. Nic, co nenese Kristovo jméno, nebu­de v Božím království uznáno.

Evangelium nemá být zvěstováno jako prázdná teorie, ale jako skutečná moc, která mění život. Bůh chce, aby li­dé, kteří obdrželi jeho milost, svědčili o jeho moci. Rád přijímá i ty nejhorší hříšníky a, jsou-li ochotni činit pokání, vede je svým Duchem. Svěřuje jim důle­žitý úkol. Vysílá je do tábora nevěřících s poselstvím o své nekonečné milosti. Chce, aby jeho služebníci svědčili o tom, že jeho milostí se lidé mohou změnit a získat podobnou povahu jako Kristus. Mohou si být jisti Boží láskou a radovat se z ní. Bůh chce, abychom hlásali, že nemůže být spokojen, dokud se lidstvo neobrátí a znovu nezíská svaté výsady Božích synů a dcer.

Kristus je zdrojem pastýřské starost­livosti, rodičovské lásky a jedinečné mi­losti soucitného Spasitele. Uděluje svá požehnání v co nejpříjemnější podobě. Nespokojuje se s tím, že je jen oznámí, ale představuje je tak, aby po nich lidé toužili. Podobně mají bohatství slávy nepopsatelného Daru zvěstovat i jeho služebníci. Kristova podivuhodná láska si podmaní srdce i tam, kde by pou­hé opakování věroučných výkladů k ni­čemu nevedlo. „'Potěšte, potěšte můj lid,' praví váš Bůh." „Vystup si na horu vysokou, Sijóne, který neseš radostnou zvěst, co nejvíc zesil svůj hlas, Jeruza­léme, který neseš radostnou zvěst, zesil jej, neboj se! Řekni judským městům: 'Hle, váš Bůh!'" „Jak pastýř pase své stá­do, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí." (Iz 40,1.9.11) Vyprávějte lidem o tom, který je „významnější nad tisíce jiných" a „přežádoucí skvost" (Pis 5,10.16). Krista nelze popsat slovy. Má o něm svědčit povaha a život. Kris­tus očekává, že se jeho podoba odrazí v každém jeho učedníkovi. Bůh před­určil každého člověka, aby přijal „po­dobu jeho Syna" (Ř 8,29). V každém se má světu zjevovat Kristova trpělivá a sho­vívavá láska, jeho svatost, tichost, mi­losrdenství a pravda.

První učedníci vyšli a kázali slovo. Zjevovali Krista svým životem. Pán pů­sobil s nimi a „jejich slovo potvrzoval znameními" (Mk 16,20). Tito učedníci se na svoji práci připravovali. Před letni­cemi se sešli a ukončili všechny spory. Byli jednotni. Věřili Kristovu zaslíbení, že jim požehná, a s vírou se modlili. Ne­prosili o požehnání jen pro sebe, tížila je starost o záchranu ostatních lidí. Evan­gelium mělo proniknout i do nejvzdále­nějších končin země a oni prosili, aby dostali moc, kterou jim Kristus slíbil. Potom byl vylit Duch svatý a za jediný den se obrátily tisíce lidí. Podobně tomu může být i dnes. Mís­to lidských názorů však musí být kázá­no Boží slovo. Křesťané by měli ukončit všechny neshody a odevzdat se Bohu, aby je mohl použít pro záchranu ztracených. S vírou by měli prosit o požehnání. Bůh jim je dá. Vylití Ducha svatého v době apoštolů bylo „raným deštěm" a přineslo obrovské výsledky. „Pozdní déšť" však bude ještě vydatnější (JI 2,23). Lidé, kteří zasvěcují Bohu svoji duši, tělo i svého ducha, budou stále dostá­vat novou tělesnou i duchovní sílu. Bu­dou moci čerpat z nekonečných ne­beských zdrojů. Kristus jim dá dech svého Ducha a život svého života. Duch svatý působí v jejich srdcích a myslích mocnou silou. Boží milost narůstá, roz­množuje jejich schopnosti a dokonalý příklad božské povahy jim pomáhá při záchraně lidí. Spoluprací s Kristem do­cházejí k dokonalosti v Kristu a navzdo­ry své lidské slabosti jsou schopni ko­nat skutky Všemohoucího.

Spasitel chce projevit svoji milost a vtisknout svoji povahu celému světu. Svět mu totiž patří. Kristus jej vykoupil a chce lidi osvobodit, očistit a posvětit. Satan se sice snaží jeho záměr zmařit, ale krví prolitou za hříchy světa je možno zvítězit a oslavit Boha i Beránka. Kristus nebude spokojen, dokud jeho vítězství nebude úplné, potom „zbaven svého trá­pení spatří světlo, nasytí se dny" (Iz 53, 11). Všechny národy země uslyší evange­lium jeho milosti. Všichni tuto milost nepřijmou, ale „potomstvo bude mu slou­žit. O Panovníku budou vyprávět dalšímu pokolení." (Ž 22,31) „Království, vladař­ská moc a velikost všech království pod celým nebem budou dány lidu svatých Nejvyššího." „Zemi naplní poznání Hos­podina, jako vody pokrývají moře." „Bu­dou se bát Hospodinova jména na zápa­dě a jeho slávy na východu slunce." (Da 7,27; Izl 1,9; 59,19)

„Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohla­šuje pokoj, jenž nese dobré poselství a ohlašuje spásu, jenž Sijónu hlásá: 'Tvůj Bůh kraluje!'" „Zvučně spolu ple­sejte, jeruzalémské trosky, vždyť Hospo­din potěšil svůj lid... Hospodin obnažil svou svatou paži před zraky všech pro­národů. I spatří všechny dálavy země spásu našeho Boha." (Iz 52,7.9.10)

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse