Abraham

Otec národů – vzor věrnosti.

Po událostech kolem babylonské věže se modlářství opět téměř všeobecně rozšířilo a Hospodin nakonec ponechal zatvrzelé přestupníky, aby pokračovali ve svých zlých cestách, zatímco si vybral Abrahama z Šémovy linie a učinil ho opatrovníkem svého zákona pro budoucí generace. Bůh vždycky zachovával zbytek svých věrných, aby chránili vzácná zjevení jeho vůle. Terachův syn se stal dědicem této svaté víry. Neporušen převažujícím odpadnutím neoblomně uctíval Hospodina. Bůh Abrahamovi sdělil svou vůli a dal mu poznat svůj zákon a spasení v Kristu.

Bůh Abrahamovi slíbil: „Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!“ (Gn 12,2) K tomu bylo přidáno ujištění, že z jeho potomků přijde vykupitel světa: „V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ (Gn 12,3) První podmínkou splnění tohoto slibu však byla zkouška víry. Bůh od něj vyžadoval oběť.

K Abrahamovi zaznělo Boží poselství: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.“ (Gn 12,1) Abraham musí být oddělen od vlivu svých příbuzných a přátel. Jeho charakter musí být zvláštní, odlišný od celého světa. Nemohl dokonce ani vysvětlit svůj čin tak, aby mu jeho přátelé porozuměli. Modlářští příbuzní nechápali jeho pohnutky.

Abrahamova bezpodmínečná poslušnost je jedním z nejpozoruhodnějších svědectví víry. „Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde.“ (Žd 11,8) Protože spoléhal na Boží zaslíbení, opustil domov, příbuzné a rodnou zem a vyšel tam, kam ho Bůh povede. „Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem.“ (Žd 11,9) K jeho zemi, k příbuzným a k domovu ho poutala silná pouta. On však neváhal uposlechnout Boží volání. Nepoložil žádnou otázku ve vztahu k zaslíbené zemi. Neptal se, zda je tam úrodná půda či zdravé podnebí. Za nejšťastnější místo na zemi pokládal místo, kde ho chtěl mít Bůh.

I dnes jsou mnozí zkoušeni tak jako Abraham. Boží hlas k nim sice nemluví přímo z nebe, ale Bůh je volá prostřednictvím učení svého slova a prostřednictvím událostí Prozřetelnosti. Jsou třeba požádáni, aby opustili svou kariéru, která slibuje bohatství a pocty, nebo aby odešli od příbuzných a nastoupili cestu, která se jeví jako cesta sebezapření a oběti. Bůh má pro ně určitou práci a vliv přátel a příbuzných by jí byl na překážku.

Kdo je připraven vzdát se na zavolání Prozřetelnosti vysněných plánů, přijmout nové povinnosti a vstoupit na neznámá pole? Ten, kdo to udělá, má Abrahamovu víru a bude se s ním podílet na „přenesmírné váze věčné slávy“ (2 K 4,17). „Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.“ (Ř 8,18)

Povolání z nebe zaznělo k Abrahamovi poprvé v Kaldejském Uru a Abraham se poslušně přestěhoval do Cháranu. Až tam ho doprovázela rodina jeho otce. Abraham tu zůstal až do Terachovy smrti.

DO NEZNÁMA

Avšak Boží hlas ho vybídl, aby opustil otcův hrob a pokračoval dál. Kromě Abrahamovy manželky Sáry se pouze Lot rozhodl sdílet s patriarchou jeho poutnický život. Abraham vlastnil velká stáda a mnoho služebníků. Už nikdy se neměl vrátit zpět, a tak vzal s sebou všechno, co měl. „Vzal s sebou ženu Sáru a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu.“ (Gn 12,5) V Cháranu vedli Abraham i Sára ostatní k uctívání pravého Boha. Tito lidé je doprovázeli do zaslíbené země, do „země kenaanské“ (Gn 12,5).

Prvním místem, kde se nějakou dobu zdrželi, byl Šekem. Abraham se utábořil v rozlehlém travnatém údolí s olivovými háji a bohatými prameny. Byla to krásná a dobrá země, „země s potoky plnými vody..., kde roste pšenice i ječmen, vinná réva, fíkoví a granátová jablka...,země olivového oleje a medu“ (Dt 8,7.8). Avšak na zalesněném pahorku a úrodné pláni spočíval těžký stín. V hájích stály oltáře zasvěcené cizím bohům a na okolních návrších byly přinášeny lidské oběti.

Tehdy se Abrahamovi ukázal Hospodin a řekl: „Tuto zemi dám tvému potomstvu.“ ( Gn 12,7) Jeho víra byla tímto ujištěním posílena. „Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal.“ (Gn 12,7) Byl dosud poutníkem a brzy se přesunul k místu nedaleko Bét-elu, kde opět postavil oltář a vzýval Hospodinovo jméno.

Abraham nám dal cenný příklad. Jeho život byl životem modlitby. Kdekoli postavil svůj stan, tam v jeho blízkosti vybudoval oltář, k němuž svolával všechny obyvatele tábora k ranní a večerní oběti. Když svůj stan sbalil, oltář zůstal. Potulní Kenaanci přijímali od Abrahama naučení, a kdekoli některý z nich přišel k takovému oltáři, uctíval tam pravého Boha.

Abraham pokračoval v cestě směrem na jih a jeho víra byla opět zkoušena. Nebesa zadržela déšť a stáda nenašla žádnou pastvu. Celému táboru hrozila smrt hladem. Všichni pozorovali Abrahama, dychtivi vidět, jak se zachová, když přicházela těžkost za těžkostí. Dokud se jeho důvěra zdála být pevná, cítili, že je naděje. Byli si jisti tím, že Bůh je jeho přítelem, který ho stále ještě vede. Abraham se pevně držel zaslíbení: „Požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!“ (Gn 12,2) Nedovolil, aby okolnosti otřásly jeho vírou v Boží slovo. Aby unikl hladu, sestoupil do Egypta. Ve své nejvyšší nouzi se nevrátil do kaldejské země, odkud vyšel, ale hledal dočasné útočiště co možná nejblíže zaslíbené zemi.

Hospodin ve své prozřetelnosti podrobil Abrahama této zkoušce, aby ho naučil lekci, která bude prospěšná všem, kdo budou později povoláni snášet utrpení. Bůh nezapomíná na ty, kdo v něm složili svou důvěru, ani je neopouš tí. Zkoušky, které kladou největší nároky na naši víru a které jako by svědčily o tom, že nás Bůh opustil, nás vedou blíž ke Kristu. Můžeme všechna svá břemena položit k jeho nohám a zakusit pokoj, který nám výměnou za to dá.

Právě v žáru pece se struska odděluje od ryzího zlata křesťanského charakteru. Bůh vychovává své služebníky dobře uváženými prověřujícími zkouškami. Vidí, že někteří mají schopnosti, které mohou být použity k rozšíření jeho díla. Ve své prozřetelnosti je přivádí do situací, které prověřují jejich charakter, a odhaluje jim jejich slabosti, o nichž nevěděli. Dává jim příležitost k nápravě jejich nedostatků. Ukazuje jim jejich vlastní slabost a učí je spoléhat na něho. Tak jsou vychováváni, cvičeni, ukázňováni a připravováni k tomu, aby mohli splnit velké poslání, kvůli němuž jim byly jejich schopnosti dány. Nebeští andělé se s nimi mohou spojit v díle, které má být vykonáno na zemi.

VYHOŠTĚNÍ Z EGYPTA

V Egyptě se prokázalo, že Abraham nebyl prost lidské slabosti. Sára byla „Žena krásného vzhledu“ (Gn 12,11). Abraham nepochyboval o tom, že Egypťané budou po krásné cizince toužit a že zavraždí jejího manžela. Myslel si, že se neproviní lží, když představí Sáru jako svou sestru, neboť byla dcerou jeho otce, i když ne jeho matky.

Avšak to byl klam. Kvůli Abrahamovu nedostatku víry se Sára dostala do velkého nebezpečí. Egyptský král zařídil, aby byla vzata do jeho paláce a zamýšlel vzít si ji za ženu. Hospodin však ve svém velkém milosrdenství Sáru ochránil tím, že na faraonovu domácnost seslal soud. Takto se farao dověděl o podvodu, který byl na něm spáchán. Napomenul Abrahama: „Jak ses to ke mně zachoval? Proč jsi mi nepověděl, že to je tvá žena? Proč jsi říkal: »To je má sestra? «Vždyť já jsem si ji vzal za ženu. Tady ji máš, vezmi si ji a jdi!“ (Gn 12,18.19)

Faraonovo propuštění Abrahama bylo laskavé a velkorysé, ale přikázal mu opustit Egypt. Abraham způsobil, že se farao nevědomky málem dopustil velké křivdy, avšak Bůh faraona uchránil před vykonáním tak velkého hříchu. Farao viděl v tomto cizinci muže, kterého Bůh poctil. Kdyby Abraham zůstal v Egyptě, jeho vzrůstající bohatství a věhlas by zřejmě dráždily závist nebo žádostivost Egypťanů a mohlo by mu být učiněno bezpráví, které by opět přivodilo soudy na královu domácnost.

Tato záležitost se nedala udržet v tajnosti a bylo zřejmé, že Bůh, kterého Abraham uctívá, svého služebníka ochrání a že žádné bezpráví na něm spáchané nezůstane nepotrestáno. Je nebezpečné ublížit některému z dětí Krále nebes. Žalmista říká, že Bůh „nedovolil nikomu, aby je utlačoval, káral kvůli nim i krále: »Nesahejte na mé pomazané, ublížit mým prorokům se chraňte!«“ (Ž 105,14.15)