Dvanáct apoštolů

Nejužší jádro Ježíšových učedníků tvořilo dvanáct lidí. Spojovala je oddanost Ježíši, ale také jejich lidství

„Vystoupil na horu a zavolal k sobě ty, které si vyvolil; i přišli k němu. Ustano­vil jich dvanáct, aby byli s ním, aby je posílal kázat." (Mk 3,13.14)

Ve stínu stromů na horském svahu nedaleko Galilejského jezera povolal Kristus dvanáct apoštolů a pronesl zná­mé Kázání na hoře. Ježíš měl rád pole a hory a častěji učil pod širým nebem než v chrámu či v synagogách. Zástu­py, které za ním přicházely, by se ani do žádné synagogy nebyly vešly. To ale ne­byl jediný důvod, proč se Ježíš rozhodl učit v polích a lesích. Ježíš měl rád pří­rodu. Každé tiché zákoutí pro něho by­lo posvátným chrámem.

První obyvatelé země měli svoji sva­tyni pod stromy ráje. Tam Kristus roz­mlouval s praotcem lidstva. Když byli Adam s Evou vyhnáni z ráje, uctívali Boha v lesích a polích, kde je Kristus seznamoval s evangeliem své milosti. S Abrahamem hovořil Kristus pod du­by v Mamre, s Izákem při večerní mod­litbě na poli, s Jákobem na pahorku v Bét-el, s Mojžíšem v midjánských ho­rách a s Davidem na pastvinách, kde ja­ko mladík hlídal stáda. Na Kristův pří­kaz Židé po patnáct století každoročně na týden opouštěli své příbytky a byd­leli ve stanech postavených ze zele­ných větví „ušlechtilých stromů, palmo­vých ratolestí, větví myrtových keřů a potočních topolů" (Lv 23,40).

Když chtěl Ježíš promluvit ke svým učedníkům, odešel s nimi do ticha polí a hor. Učil je sebezapření a tato klidná místa byla pro jeho ponaučení vhodnější než rušné město. Rád shromažďoval lidi pod modrou oblohou na travnatých sva­zích nebo na březích jezera. Uprostřed dí­la svých rukou mohl obracet pozornost posluchačů od umělého k přirozenému. V životě přírody se projevovaly zásady je­ho království. Když se lidé rozhlédli a vi­děli obdivuhodné dílo jeho rukou, lépe chápali vzácnou Boží pravdu. Příroda jim připomínala Kristovo učení a připomíná je i dnes všem, kdo do ní chodí s Kristem v srdci. Cítí v ní Boží přítomnost. Příro­da obrací pozornost ke Kristovým podo­benstvím a poučením. Společenství s Bo­hem v přírodě povznáší mysl a naplňuje srdce pokojem.

Nejdůležitější tehdy bylo položit zá­klad církvi, která by Krista po jeho od­chodu zastupovala na zemi. Spasitel vodil učedníky na místa, která měl rád. Neměli žádnou nákladnou svatyni. Du­chovní poznání, jež tehdy načerpali, se jim navždy spojilo s krásou hor, údolí a jezer.

ROZDÍLNOST UČEDNÍKŮ

Ježíš povolal své učedníky, aby svědčili světu o tom, co viděli a co od něho sly­šeli. Bylo to nejvýznamnější poslání, k jakému byl kdy člověk povolán, po Kristově poslání to úplně nejdůležitěj­ší. Měli spolupracovat s Bohem při zá­chraně lidstva. Stejně jako ve Starém zákoně zastupovalo dvanáct patriarchů Izrael, mělo dvanáct apoštolů představo­vat Boží církev.

Spasitel znal povahy mužů, které po­volal. Věděl o jejich chybách a slabostech i o nebezpečích, jimiž budou muset pro­jít. Uvědomoval si, jaká na nich bude ležet zodpovědnost, a s láskou v srdci se za ně modlil. Když učedníci spali na úpatí hory u Galilejského jezera, Ježíš vystoupil na vrcholek a celou noc za ně prosil. Za úsvitu je opět svolal, protože jim chtěl něco důležitého říci.

Učedníci již s Ježíšem nějakou dobu spolupracovali. Jan, Jakub, Ondřej, Petr, Filip, Natanael a Matouš s ním byli v těs­nějším spojení než ostatní a stali se svědky většiny jeho zázraků. K nejužší­mu kruhu Ježíšových učedníků potom patřili Petr, Jakub a Jan. Chodili s ním téměř všude, viděli jeho obdivuhodné skutky a naslouchali jeho slovům. Nej­bližší ze všech však byl Ježíši Jan, pro­to je o něm psáno, že ho Ježíš miloval. Spasitel je měl všechny rád, ale Jan byl ze všech nejvnímavější. Byl mladší než ostatní a s dětskou důvěřivostí otevíral Ježíši své srdce. Jeho spojení s Kristem bylo nejtěsnější. Právě prostřednictvím Jana oznámil Ježíš svému lidu nejhlub­ší duchovní poselství.

V čele jedné ze skupin, do nichž by­li apoštolově rozděleni, stál Filip. Byl prvním učedníkem, kterého Ježíš vy­zval: „Následuj mě!" (J 1,43) Filip stej­ně jako Ondřej a Petr pocházel z Betsaidy. Poslouchal kázání Jana Křtitele a slyšel, jak Jan prohlásil, že Kristus je Beránek Boží. Filip upřímně hledal pravdu, ale nebyl příliš ochotný uvěřit. Sám se sice ke Kristu připojil, ale to, co řekl Natanaelovi, prozrazuje, že nebyl zcela přesvědčen o Ježíšově božství. Přestože hlas z nebe oznámil, že Kristus je Božím Synem, Filip jej pokládal za „Je­žíše, syna Josefova z Nazareta" (J 1,45). Jeho nedůvěra se projevila i při nasy­cení pětitisícového zástupu. Ježíš ho zkoušel otázkou: „Kde nakoupíme chle­ba, aby se všichni najedli?" Filip nedů­věřivě odpověděl: „Ani za dvě stě de­nárů chleba nepostačí, aby se na kaž­dého aspoň něco dostalo." (J 6,5.7) Je­žíše jeho slova zarmoutila. Filip viděl jeho činy, poznal jeho moc, a přesto nevěřil. Když se ho Řekové vyptávali na Ježíše, nevyužil příležitosti a nepři­vedl je ke Spasiteli, ale šel o tom pově­dět Ondřejovi. Nedostatek víry se u Filipa projevil i v posledních chvílích před ukřižováním. Když Tomáš řekl Ježíši: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak by­chom mohli znát cestu?" Spasitel od­pověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i ži­vot... Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce." A Filip nedůvěřivě řekl: „Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!" (J 14,5-8) Tak nechápavý a malověrný byl učedník, který tři roky cho­dil s Ježíšem.

Pravým opakem Filipovy nedůvěry byla dětinská víra Natanaela. Natanael byl neobyčejně opravdový a upřímný a všechno přijímal vírou. I přes své nedostatky byl Filip Ježíšovým žákem a nebeský Učitel trpělivě snášel jeho nedůvěřivost a nechápavost. Když na učedníky sestoupil Duch svatý, stal se Filip učitelem podle Boží vůle. Věděl, o čem mluví, a učil posluchače s přesvědčivou jistotou.

JIDÁŠ IŠKARIOTSKÝ

Když Ježíš připravoval učedníky na je­jich poslání, vetřel se mezi ně i někdo, kdo nebyl přizván. Byl to Jidáš Iškariotský, muž, jenž předstíral, že následuje Krista. Dožadoval se přijetí do úzkého kruhu učedníků. S neobyčejnou vážnos­tí a předstíranou upřímností řekl: „Mis­tře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš." (Mt 8,19) Ježíš ho neodmítl ani nepřivítal, jen smutně poznamenal: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil." (Mt 8,20) Jidáš věřil, že Ježíš je Mesiáš, a doufal, že když se připojí k apoštolům, zajistí si vyšší postavení v novém království. Ježíš mu chtěl tuto naději vyvrátit, a proto po­ukázal na svoji chudobu. Jidáš působil dojmem rozhodného, inteligentního a schopného člověka. Učedníci si přá­li, aby se stal jedním z nich, a přesvěd­čovali Ježíše, že by mohl být velmi uži­tečný jeho dílu. Překvapilo je, že Ježíš přijal Jidáše tak chladně.

Mrzelo je také, že Ježíš neměl zájem o spolupráci s izraelskými vůdci. Mysleli si, že tito vlivní muži by mohli pro­spět jeho dílu a že není dobré zříkat se jejich podpory. Kdyby byl Ježíš Jidá­še odmítl, byli by pochybovali o mou­drosti svého Učitele. Teprve další Jidá­šův život jim měl ukázat, jak nebezpeč­né je řídit se při volbě Božích služebníků světskými ohledy. Spolupráce s takový­mi lidmi, které chtěli učedníci získat, by vydala Boží dílo do rukou jeho největších nepřátel.

Když se Jidáš připojil k učedníkům, nemohl přehlédnout čistotu Kristovy povahy. Cítil vliv Boží moci, která při­tahuje lidi ke Spasiteli. Kristus nepřišel proto, aby dolomil nalomenou třtinu či uhasil doutnající knot, a nezavrhl by to­hoto muže, kdyby byl jen jedinou myš­lenkou zatoužil po světle. Spasitel četl v Jidášově srdci a znal hloubku nepra­vosti, do níž Jidáš upadne, pokud ne­bude zachráněn Boží milostí. Přijal jej za svého učedníka. Jidáš dostal příleži­tost být den co den ve styku se Spasite­lem a poznávat jeho nesobeckou lásku. Kdyby byl otevřel Kristu své srdce, Bo­ží milost by jej osvobodila od démona sobectví a on se mohl stát dědicem Bo­žího království.

Bůh přijímá lidi takové, jací jsou, se všemi jejich lidskými vlastnostmi. Pokud ho chtějí poslouchat a učit se od něho, připravuje je pro svoji službu. Nevyvolil si je proto, že by byli dokonalí, ale proto, aby i přes své nedostatky mohli pozná­vat pravdu, žít podle ní a být Kristovou milostí proměněni k jeho obrazu.

Jidáš měl stejné možnosti jako všich­ni ostatní učedníci. Poslouchal stejná naučení. Život v pravdě, který vyžado­val Kristus, však odporoval jeho touhám a cílům. Jidáš se nechtěl vzdát svých představ a přijmout nebeskou moudrost.

Ježíš věděl, že ho Jidáš zradí, a přesto se k němu choval velmi ohleduplně. Spasitel často učil o podstatě dobroty a laskavosti a dotýkal se přitom samot­ných kořenů chamtivosti. Představil Jidášovi lakotu ve vší její odpudivosti a Jidáš si mnohokrát uvědomil, že ho­voří o jeho povaze a hříchu. Nechtěl však svoji nepravost vyznat a vzdát se jí. Byl samolibý. Místo aby bojoval pro­ti pokušení, dál pokračoval ve svých podvodech. Kristus mu byl živým pří­kladem toho, jaký by měl být, pokud chce mít užitek z jeho božského pro­střednictví a služby. Ale Jidáš jako by je­ho ponaučení neslyšel.

Spasitel Jidášovi jeho lakotu nijak ostře nevytýkal. Dal mu sice najevo, že čte v jeho hříšném srdci jako v otevře­né knize, ale měl s ním božskou trpěli­vost. Ukázal mu ty nejušlechtilejší po­hnutky správného jednání. Jidáš však odmítl nebeské světlo, a proto jej nelze omluvit.

Nechtěl chodit ve světle a vzdát se svých nedostatků. Tak dlouho v sobě pěstoval pomstychtivost, zlobu a neka­lé myšlenky, až ho satan zcela ovládl. Jidáš se stal představitelem Kristova ne­přítele. Když se připojil ke Kristu, měl i dob­ré povahové vlastnosti, kterými mohl být církvi užitečný. Kdyby byl ochotný nést Kristovo jho, mohl se stát jedním z předních apoštolů.

Když však Ježíš poukázal na jeho nedostatky, zatvrdil se ve své pýše a zpupnosti a dal před­nost vlastním sobeckým zájmům. Tím dokázal, že se pro práci v Božím díle nehodí.

LIDSTVÍ UČEDNÍKŮ

Všichni učedníci měli v době, kdy je Ježíš povolal do své služby, mnoho chyb. Ani Jan, který byl tichému a po­kornému Učiteli nejblíže, nebyl sám od sebe mírný a poddajný. On a jeho bratr dostali přezdívku „synové hro­mu". Jakmile se někdo jen náznakem dotkl jejich Mistra, hned dali najevo svoji nevoli a bojovnost. Milovaný učedník byl prchlivý, mstivý a velmi kritický. Byl pyšný a chtěl být v králov­ství Božím na prvním místě. Denně však pozoroval úplně opačnou, vlíd­nou a shovívavou povahu Ježíše a po­slouchal jeho naučení o pokoře a trpě­livosti. Jan otevíral své srdce Božímu vlivu a Spasitelova slova nejen poslou­chal, ale také podle nich jednal. Jeho „já" se skrylo v Kristu. Naučil se nést Ježíšovo jho.

Ježíš učedníky napomínal a varoval. Jan a jeho bratři však od něho neodešli, rozhodli se s ním zůstat i přes všechny jeho výtky. Ani Spasitel je pro jejich sla­bosti a chyby neopustil. Učedníci s ním zůstali v jeho zkouškách až do konce a učili se z jeho života. Hleděli na Krista a jejich povahy se měnily.

Apoštolové se svými zvyky a vlast­nostmi od sebe navzájem lišili. Byl me­zi nimi publikán Lévi Matouš i nadšený a horlivý Šimon, který z duše nenávi­děl římskou vládu; velkorysý a prchlivý Petr i lakotný Jidáš; opravdový, ale vá­havý a bojácný Tomáš i nechápavý a po­chybovačný Filip, patřili k nim i ctižádostiví a přímí synové Zebedeovi se svými bratry. Tito nedokonalí lidé s nej­různějšími chybami, se zděděnými i vy­pěstovanými sklony ke zlému byli po­voláni k následování Krista. Skrze něho a v něm se měli stát členy Boží rodiny a naučit se být jednomyslní ve víře, uče­ní i duchu. Čekaly je zkoušky, zklamání i názorové neshody. S Kristem v srdci se však nemohli rozejít. Jeho láska k nim měla probouzet vzájemnou lásku me­zi nimi. Jeho naučení měla urovnávat všechny jejich neshody a sjednocovat je. Kristus je středem všeho, a čím více se lidé přibližují středu, tím bližší jsou jeden druhému.

Když Ježíš předal učedníkům své ra­dy, shromáždil je kolem sebe, poklekl, vložil ruce na jejich hlavy a modlitbou je oddělil pro práci ve svém svatém dí­le. Tak byli učedníci ustanoveni pro službu evangeliu.

Kristus si za své zástupce mezi lidmi nevybírá nepadlé anděly, ale lidi, kteří mají stejné slabosti jako ti, jimž mají přinášet spasení. Kristus se stal člověkem, aby se mohl člověku přiblížit. Božství se muselo spojit s lidstvím, neboť záchrana světa vyžadovala obojí. Jen spo­jením božského a lidského mohlo být zprostředkováno společenství mezi Bo­hem a člověkem. Tak je tomu i s Kristo­vými služebníky a posly. Člověk potře­buje moc, která je mimo něj a nad ním, aby v něm mohla být obnovena Boží podoba a aby mohl konat Boží dílo. To však neznamená, že lidská síla je zby­tečná. Když se člověk spoléhá na Boží moc, Kristus vírou přebývá v jeho srd­ci. Ve spolupráci s božstvím je potom člověk schopen konat dobro.

Kristus, který povolal galilejské rybá­ře, zve i dnes lidi do své služby. Je ocho­ten projevit skrze nás svoji moc, stejně jako ji projevil skrze své první učed­níky. I když jsme nedokonalí a hříšní, Hospodin nám nabízí, abychom se sta­li jeho spolupracovníky a Kristovými učedníky. Nabízí nám své vedení, aby­chom ve spojení s Kristem mohli konat Boží skutky.

„Tento poklad máme však v hlině­ných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás." (2 K 4,7) Proto bylo hlásání evangelia svě­řeno chybujícím lidem, a ne andělům. Je zřejmé, že moc, která se projevuje v lid­ské slabosti, je mocí Boží. To nás po­vzbuzuje ve víře, neboť pomohla-li Boží moc lidem stejně slabým, jako jsme my, může pomoci i nám. A ti, kdo sami „pod­léhají slabosti", by měli mít „soucit s tě­mi, kdo chybují a bloudí" (Žd 5,2). Sami už byli v ohrožení, znají úskalí a překáž­ky na cestě, proto jsou povoláni pomá­hat těm, kdo se ocitají v podobném ne­bezpečí. Lidé jsou zmítáni pochybnost­mi, zatíženi hříchem, mají malou víru a nejsou schopni se spolehnout na Ne­viditelného. Avšak přítel, kterého vidí a který k nim přichází místo Krista, jim může pomoci nalézt spojení se Spasitelem a upevnit jejich slabou víru.

Musíme spolupracovat s nebeskými anděly a s jejich pomocí představovat světu Krista. Andělé na to téměř netr­pělivě čekají, protože nejlepším ná­strojem pro zvěstování Božího posel­ství lidem je člověk. Radují se, když se cele odevzdáváme Kristu a oni mohou naším prostřednictvím mluvit a zjevo­vat Boží lásku.

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz