Egyptské rány

Ani strašlivé rány, které postihly Egypt, nepřiměly jeho vládce k tomu, aby propustil izraelské otroky na svobodu.

Áron se na pokyn andělů vydal na cestu, aby se uprostřed pouštní samoty blízko Chorébu setkal se svým bratrem. Zde mu Mojžíš oznámil „všechna Hospodinova slova, s nimiž ho poslal, a všechna znamení, kterými ho pověřil“ (Ex 4,28). Šli spolu do Egypta, aby shromáždili starší Izraele. „A lid uvěřil. Když slyšeli, že Hospodin navštívil Izraelce a že pohleděl na jejich ujařmení, padli na kolena a klaněli se.“ (Ex 4,31)

Jako vyslanci Krále králů vstoupili dva bratři do faraonova paláce s tímto poselstvím pro krále: „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Propusť můj lid, ať mi v poušti slaví slavnost.“ (Ex 5,1)

Vládce se zeptal: „Kdo je Hospodin, že bych ho měl uposlechnout a propustit Izraele? Hospodina neznám a Izraele nepropustím!“ (Ex 5, 2)

Mojžíš a Áron odpověděli: „Potkal se s námi Bůh Hebrejů. Dovol nám nyní odejít do pouště na vzdálenost tří dnů cesty a přinést oběť Hospodinu, našemu Bohu, aby nás nenapadl morem nebo mečem.“ (Ex 5,3) Král vzplanul hněvem. „Proč, Mojžíši a Árone, odvádíte lid od jeho prací?“ řekl. „Jděte za svými robotami!“ (Ex 5,4) Zásahem těchto cizinců už království utrpělo škodu. Když na to pomyslel, dodal: „Hle, lidu země je teď mnoho, a vy chcete, aby nechali svých robot?“ (Ex 5,5)

Izraelci ve svém otroctví do určité míry ztratili znalost Božího zákona a sobota byla všeobecně znevažována. Útlak jejich pánů patrně znemožňoval její zachovávání. Mojžíš však svému lidu ukázal, že poslušnost vůči Bohu je podmínkou vysvobození. Jejich utlačovatelé si všimli, že se snaží obnovit svěcení soboty.

Rozzlobený král podezříval Izraelce, že osnují vzpouru, aby se vymanili z jeho služby. Postará se tedy o to, aby jim nezbyl čas na takové nebezpečné pikle. Okamžitě přijal opatření, aby je ještě víc spoutal a potlačil jejich myšlenky o nezávislosti. Nejběžnějším stavebním materiálem byly cihly sušené na slunci a jejich výroba zaměstnávala velký počet otroků. Bylo zapotřebí obrovského množství nařezané slámy, která se spojovala s blátem, aby cihly držely pohromadě. Král nyní nařídil, aby se jim už nedodávala sláma. Dělníci si ji musí obstarat sami. Požadováno však bylo stejné množství cihel.

Egyptští poháněči ustanovili hebrejské dozorce, aby dohlíželi na práci. Když králův výnos vstoupil v platnost, lidé se rozběhli na strniště sbírat slámu, ale zjistili, že je nemožné podat obvyklý výkon. Izraelští dozorci byli za toto selhání krutě biti.

Šli si stěžovat ke králi. Jejich protest se u faraona setkal s výsměchem: „Jste lenoši líní, proto říkáte: »Pojďme obětovat Hospodinu.«“ (Ex 5,17) Bylo jim přikázáno, aby se vrátili ke své práci. Jejich dřina nebude v žádném případě ulehčena. Když se vraceli, potkali Mojžíš e a Árona a vyčítali jim: „Ať se nad vámi ukáže Hospodin a rozsoudí. Vy jste pokáleli naši pověst u faraona a jeho služebníků. Dali jste jim do ruky meť, aby nás povražÏdili.“ (Ex 5,21)

PRVNÍ TĚŽKOSTI

Mojžíš byl nešťastný. Utrpení lidu se zvětšilo. Po celé zemi se rozléhal zoufalý nářek mladých i starých. Všichni ho jednomyslně obviňovali z toho, že způsobil velké zhoršení jejich postavení. S hořkostí v srdci předstoupil před Boha a řekl: „Panovníku, proč jsi dopustil na tento lid zlo? Proč jsi mě vlastně poslal? Od chvíle, kdy jsem předstoupil před faraona, abych mluvil tvým jménem, nakládá s tímto lidem ještě hůře. A ty svůj lid stále nevysvobozuješ.“ (Ex 5,22.23)

Hospodin odpověděl: „Nyní uvidíš, co faraonovi udělám. Donutím ho, aby je propustil; donutím ho, aby je vypudil ze své země.“ (Ex 6,1)

Starší Izraele se snažili podepřít zkomírající víru svých bratří opakováním zaslíbení, která dal Bůh jejich otcům, a připomínáním Josefových prorockých slov, jimiž předpověděl jejich vysvobození z Egypta. Někteří naslouchali a uvěřili. Jiní odmítali doufat.

Egypťané, jimž se doneslo, co se povídá mezi jejich otroky, se jejich nadějím vysmívali a opovržlivě popírali moc jejich Boha. Posměšně říkali: „Je-li váš Bůh spravedlivý a laskavý a vládne nad egyptskými bohy, proč vás neosvobodí?“ Uctívali božstva, která Izraelci označovali za falešné bohy, přesto však byli bohatým a mocným národem. Jejich bohové jim bohatě požehnali a dali jim Izraelce za otroky. Farao sám se vychloubal, že Bůh Hebrejů je nemůže vysvobodit z jeho ruky.

Taková slova připravovala mnohé Izraelce o naději. Pravda, byli otroky. Jejich děti byly vražděny a jejich vlastní životy jim byly břemenem. Nicméně uctívali Boha nebes. Jistě je takto neponechá v područí modlářů. Ti, kdo byli věrní Bohu, pochopili, že Hospodin dovolil, aby se stali otroky, protože Izrael odešel od Boha, protože byli ochotní uzavírat manželství s příslušníky pohanských národů, a tak byli sváděni do modloslužby. S přesvědčením ujišťovali své bratry a sestry, že Hospodin brzy zlomí jařmo utlačovatele.

Hebrejové však ještě nebyli připraveni na vysvobození. Málo důvěřovali Bohu. Mnozí by raději zůstali v zajetí, než aby se potýkali s těžkostmi, které je potkají na cestě do neznámé země. Někteří se ve svých zvycích tak přizpůsobili Egypťanům, že dávali přednost životu v Egyptě. Proto Hospodin vedl události tak, aby se plněji vyjevil tyranský duch egyptského krále a zároveň aby sám sebe zjevil svému lidu. Mojžíšův úkol by byl mnohem snazší, kdyby mnozí Izraelci nebyli tak zkažení, že nechtěli opustit Egypt. Písmo říká, že Izraelci „nebyli pro malomyslnost a tvrdou otročinu s to Mojžíšovi naslouchat“ (Ex 6,9).

Bůh opět přišel k Mojžíšovi s poselstvím: „Předstup před faraona, krále egyptského, a vyřiď mu, ať propustí Izraelce ze své země.“ (Ex 6,11) Mojžíš sklíčeně namítl: „Když mi nenaslouchají Izraelci, jak by mě poslechl farao!“ (Ex 6,12) Bylo mu řečeno, že má s sebou vzít Árona, předstoupit před faraona a znovu žádat, „aby propustil Izraelce ze své země“ (Ex 7,2).

ZÁZRAK A NAPODOBENINA

Mojžíš byl informován, že vládce se nepoddá, dokud Bůh nenavštíví Egypt soudy a nevyvede Izrael mimořádnými projevy své moci. Před sesláním každé rány měl Mojžíš popsat její povahu a důsledky, aby se před ní král mohl zachránit, kdyby chtěl. Každé odmítnutí s sebou přinese ještě horší trest, dokud se jeho pyšné srdce nepokoří a neuzná Stvořitele nebe a země za pravého a živého Boha. Hospodin potrestá egyptský lid za jejich modlářství a umlčí jejich vychloubání, aby se ostatní národy chvěly před mocnými Božími skutky a Boží lid mohl být odveden od modlářství a mohl Boha uctívat v čisté bohoslužbě.

Mojžíš a Áron opět vstoupili do přepychových síní egyptského krále. Tam, obklopeni mohutnými sloupy a nádhernými ozdobami, bohatými malbami a sochami pohanských bohů, stáli dva představitelé zotročeného národa. Král žádal zázrak jako důkaz jejich božského pověření. Áron tedy vzal hůl a hodil ji na zem před faraona. Ta se proměnila v hada. Vladař povolal své „mudrce a čaroděje a egyptští věštci učinili svými kejklemi totéž. Hodili každý svou hůl na zem a ony se staly draky. Ale Áronova hůl jejich hole pohltila.“ (Ex 7,11.12) Král s ještě pevnějším rozhodnutím než dříve prohlásil, že jeho kouzelníci mají stejnou moc jako Mojžíš a Áron. Označil Hospodinovy služebníky za podvodníky, Bůh mu však svou mocí zabránil, aby jim ublížil.

Kouzelníci ve skutečnosti neproměnili své hole v hady, ale prostřednictvím triků a za pomoci velkého svůdce byli schopni vzbudit takový dojem. Kníže zla, ačkoli byl obdařen vší moudrostí a mocí padlého anděla, nemá moc stvořit nebo dát život. To je výsadní právo Boha samotného. Satan však vytváří napodobeniny.

Lidskému zraku se zdálo, že hole se změnily v hady. Tak tomu věřil farao a jeho dvůr. Ačkoli Hospodin způsobil, že pravý had spolkl ty domnělé, farao to nepovažoval za dílo Boží moci, nýbrž za výsledek vyššího druhu magie.

Farao hledal nějakou záminku k znevážení zázraků, které Bůh konal Mojžíšovým prostřednictvím. Satan mu dal právě to, co chtěl. Vyvolal zdání, že Mojžíš a Áron jsou pouze kouzelníci a čarodějové, a proto poselství, které přinášejí, nemusí být přikládaná vážnost, jako by přicházelo od vyšší bytosti. Tak satanův padělek způsobil, že farao zatvrdil své srdce proti vnitřnímu přesvědčení. Satan také doufal, že otřese Mojžíšovou a Áronovou vírou.

Kníže zla dobře věděl, že Mojžíš je předobrazem Krista, který má zlomit nadvládu hříchu nad lidstvem. Věděl, že až se objeví Kristus, budou mocné zázraky pro svět důkazem, že ho poslal Bůh. Satan doufal, že napodobením díla, které Bůh konal prostřednictvím Mojžíše, nejenže zamezí osvobození Izraele, ale také do budoucna zničí víru v Kristovy zázraky – tím, že je bude označovat za výsledek lidské moci.

EGYPT JE ZASAŽEN RANAMI

Příštího rána zavedl Bůh Mojžíše a Árona na břeh řeky. Rozvodňující se Nil byl zdrojem potravy a bohatství pro celý Egypt. Řeka byla uctívána jako bůh a vladař se sem denně přicházel klanět. Oba bratři mu opět zopakovali Boží poselství a potom vztáhli hůl a udeřili jí o vodu. „Svatá“ řeka se proměnila v krev. Ryby zahynuly a řeka hrozně páchla. Stejně tak i voda v domácnostech a zásoby v cisternách se změnily v krev. „Ale totéž učinili egyptští věštci svými kejklemi... Farao se obrátil a vešel do svého domu, a ani toto si nevzal k srdci.“ (Ex 7, 22.23) Rána pokračovala sedm dnů, ale bez účinku.

Opět byla vztažena hůl a z řeky vystoupily žáby. Zaplavily domy. Nalezly do ložnic, ba dokonce i do pecí a díží. Egypťané považovali žáby za posvátné a nezabili by je. Jenže dokonce i ve faraonově paláci se to teď hemžilo těmito odpornými škůdci a král netrpělivě naléhal, aby byli odstraněni. Zdálo se, že mágové jsou schopni žáby vytvořit, ale nemohli je odklidit.

Farao byl tím, co viděl, poněkud pokořen. Poslal pro Mojžíše a Árona a řekl: „Proste Hospodina, aby mě i můj lid zbavil žab. Pak propustím lid, aby obětoval Hospodinu.“ (Ex 8,4) Požádali ho, aby stanovil dobu, kdy mají prosit o odstranění této pohromy. Farao určil příští den, a přitom tajně doufal, že by žáby mohly zmizet samy od sebe. To by ho zachránilo před hořkým pokořením, že se musí podřídit Bohu Izraele. Avšak rána pokračovala až do stanoveného času, kdy v celém Egyptě žáby pozdechaly. Jejich rozkládající se těla ovšem zamořila vzduch.

Hospodin mohl způsobit, aby se žáby v okamžiku rozpadly v prach. Neučinil to však, aby to král a jeho lid nemohli prohlásit za výsledek čárů jako dílo kouzelníků. Žáby zdechly a byly smeteny na hromady. To bylo svědectvím, že toto dílo nebylo vykonáno pomocí kouzel, ale že to byl soud nebes.

„Když však farao viděl, že nastala úleva, zůstal v srdci neoblomný.“ (Ex 8,11) Na Boží rozkaz vztáhl Áron ruku a po celé egyptské zemi se prach země změnil v komáry. Farao povolal kouzelníky, aby učinili totéž, ale nebyli toho schopni. Mágové uznali, že „je to prst Boží“ (Ex 8,15), avšak král byl stále neoblomný.

Egypt byl postižen dalším soudem. Domy byly pojednou plné much, takže „země byla těmi mouchami zamořena“ (Ex 8,20). Šlo o obrovské jedovaté mouchy, jejichž štípnutí bylo mimořádně bolestivé. Jak bylo předpověděno, tato rána nepostihla zemi Gošen.

FARAO ZATVRZUJE SVÉ SRDCE

Farao nyní Izraelcům nabídl povolení k obětování v Egyptě, ale oni odmítli. „Nebylo by správné, abychom to učinili,“ řekl Mojžíš. „To, co máme obětovat Hospodinu, svému Bohu, je Egypťanům ohavností. Copak by nás neukamenovali, kdybychom před nimi obětovali, co je jim ohavností?“ (Ex 8,22) Zvířata, která měli Hebrejové přinést v oběť, patřila k těm, jež Egypťané považovali za posvátná. Zabít nějaké dokonce i neúmyslně se pokládalo za zločin, který se trestal smrtí.

Mojžíš znovu navrhl, že půjdou do pouště na vzdálenost tří dnů cesty. Panovník souhlasil a prosil Boží služebníky, aby se vroucně modlili za odnětí této rány. Slíbili, že tak učiní, ale varovali ho, aby s nimi nejednal úskočně. Rána byla zastavena, avšak královo srdce se stálou vzpourou stalo zatvrzelým, a tak se opět odmítl podvolit.

Následovala ještě strašnější rána. Všechen egyptský dobytek zachvátil mor. Zahynula jak posvátná zvířata, tak i tažný dobytek, krávy, býci, ovce, koně, velbloudi a osli. Bylo jasně řečeno, že Hebrejové budou z rány vyjmuti. Farao vyslal své posly do domů Izraelců a přesvědčil se, že je to pravda. „Z izraelskýh stád nepošel jediný kus.“ (Ex 9,7) Král byl přesto tvrdošíjný.

Dále bylo Mojžíšovi řečeno, aby vzal saze z pece a rozhazoval je „faraonovi před očima smérem k nebi“ (Ex 9,8). Jemné částice se rozptýlily po egyptské zemi a všude, kam dopadly, „na lidech i na dobytku se objevily vředy hnisavých neštovic“ (Ex 9,10). Kněží a kouzelníci povzbuzovali faraona v jeho zatvrzelosti, ale teď soud postihl i je. Zasaženi odpornou a bolestivou nemocí, nebyli už schopni bojovat proti Bohu Izraele. Mágové nedokázali ochránit dokonce ani sami sebe.

Faraonovo srdce se přesto dále zatvrzovalo. A Hospodin mu teď poslal toto poselství: „Tentokrát zasáhnu do srdce všemi svými údery tebe i tvé služebníky a tvůj lid, abys poznal, že na celé zemi není nikdo jako já. Avšak proto jsem tě zachoval, abych na tobě ukázal svou moc a aby se po celé zemi vypravovalo o mém jménu.“ (Ex 9,14.16) Boží prozřetelnost vedla události tak, aby usedl na trůn právě v době, která byla určena k vysvobození Izraele.

Ačkoli tento nadutý tyran pohrdl Božím milosrdenstvím, jeho život byl uchován, aby skrze jeho zatvrzelost mohl Hospodin v Egypté projevit své divy. Bůh dovolil, aby jeho lid zakoušel od Egypťanů kruté zacházení, aby nebyl sveden přízemním vlivem modlářství. Ve svém jednání s faraonem Hospodin ukázal svou nenávist k modlářství a své odhodlání potrestat krutost a útlak.

Bůh o faraonovi prohlásil: „Já však zatvrdím jeho srdce a on lid nepropustí.“ (Ex 4,21) K zatvrzení faraonova srdce nebylo použito žádné nadpřirozené moci. Avšak semena vzpoury, která zasel, když odmítl první zázrak, přinesla svou žeň. Jak krok za krokem pokračoval ve svém tvrdohlavém odporu, jeho srdce se stále více a více zatvrzovalo až do chvíle, kdy byl nucen pohledět do chladné, mrtvé tváře svého prvorozeného syna.

Bůh k lidem promlouvá prostřednictvím svých služebníků, kteří kárají hŕích. Jestliže se někdo odmítá napravit, Boží moc nezasahuje, aby zvrátila důsledky jeho vlastního činu. Tak zatvrzuje své srdce proti působení Ducha svatého.

Kdo se už jednou poddal pokušení, podlehne mu podruhé mnohem snadněji. Každé opakování hříchu podlamuje sílu člověka k odporu, zaslepuje jeho oči a potlačuje vědomí provinění. Bůh neudělá zázrak, aby zabránil žni. „Co člověk zaseje, to také sklidí.“ (Ga 6,7) Tak se stává, že zástupy lidí naslouchají se stoickou lhostejností pravdám, které kdysi hýbaly jejich nitrem. Zaseli přehlížení pravdy a odpor k ní, a tak žnou, co zaseli.

Lidé, kteří umlčují své svědomí obtížené vinou, se domnívají, že poté, co se svým vlivem postavili na stranu velkého rebela, když se dostanou do nebezpečí, změní vůdce. To se však nedá snadno provést. Život, v němž se oddávali hříchu, tak zformoval jejich povahu, že pak nemohou přijmout Ježíšovu podobu. Kdyby jejich cesta nebyla ozářena světlem, mohla by zasáhnout milost. Ale když někdo dlouho pohrdá světlem, bude mu nakonec odňato.

DALŠÍ RÁNY

Další ranou, která ohrožovala faraona, bylo krupobití. „Nuže, dej odvést do bezpečí svá stáda a všechno, co máš na poli. Všechny lidi i dobytek, vše, co bude zastiženo na poli a nebude shromážděno do domu, potluče krupobití, takže zemřou.“ (Ex 9,19) Lidé nikdy nezažili takové krupobití, jaké bylo předpověděno. Zpráva se rychle šířila a všichni, kdo uvěřili Hospodinovu slovu, shromáždili svůj dobytek, kdežto ti, kteří varováním pohrdali, jej nechali na poli. Takto se uprostřed soudu projevila Boží milost a ukázalo se, kolik lidí bylo přivedeno k Boží bázni.

Strhla se bouře s hromy, krupobitím a ohněm. „Něco tak hrozného nebylo v zemi egyptské od dob, kdy se dostala do moci tohoto pronároda. Krupobití potlouklo v celé egyptské zemi všechno, co bylo na poli, od lidí po dobytek; krupobití potlouklo také všechny polní byliny a polámalo všechno polní stromoví.“ (Ex 9,24.25) Cestu anděla, který ničil, lemovaly trosky a zpustošení. Pouze země Gošen zůstala uchráněna.

Celý Egypt se třásl před Božím soudem. Farao rychle poslal pro oba bratry. „Opět jsem zhřešil. Hospodin je spravedlivý, a já i můj lid jsme svévolníci. Proste Hospodina. Božího hromobití a krupobití je už dost. Propustím vás, nemusíte tu už dál zůstat.“ (Ex 9, 27.28)

Mojžíš věděl, že spor neskončil. Faraonova vyznání a sliby nebyly zapříčiněny nějakou radikální změnou jeho smýšlení, ale byly vyřčeny v hrůze a mučivé úzkosti. Mojžíš přesto slíbil, že splní jeho žádost, protože mu nechtěl dát záminku k dalšímu zatvrzování se. Prorok vyšel z města, nevšímaje si běsnění vichřice, a farao a všichni jeho dvořané byli svědky toho, že Hospodin má moc ochránit svého posla. Mojžíš „rozprostřel dlaně k Hospodinu. Hromobití a krupobití přestalo a déšť už nezaplavoval zemi.“ (Ex 9,33) Avšak jen co se král vzpamatoval ze svého strachu, jeho srdce se vrátilo ke své zvrácenosti.

Nyní Hospodin podá jednoznačný důkaz, že činí rozdíl mezi Izraelem a Egypťany, a tak způsobí, že všechny národy poznají, že Hebrejové jsou pod ochranou Boha nebes. Mojžíš panovníka varoval, že bude seslána rána kobylek, které pokryjí celou zemi a sežerou všechnu zeleň, která zůstala. Naplní domy, a dokonce i samotný palác. Takové dopuštění, jak řekl Mojžíš, „neviděli tvoji otcové ani dědové od doby, kdy začali obdělávat půdu, až dodnes“ (Ex 10,6).

Faraonovi poradci se zděsili. Národ už utrpěl velkou ztrátu vyhynutím dobytka. Mnoho lidí bylo zabito krupobitím. Lesy byly zpustošeny a úroda zničena. Velmi rychle přicházeli o vše, co získali dřinou Hebrejů. Celé zemi hrozilo vyhladovění. Knížata a dvořané naléhali na krále a žádali: „Jak dlouho nám bude tento člověk léčkou? Propusť ty muže, ať slouží Hospodinu, svému Bohu. Což jsi dosud nepoznal, že hrozí Egyptu zánik?“ (Ex 10,7)

Mojžíš s Áronem byli znovu předvoláni a vládce jim řekl: „Nuže, služte Hospodinu, svému Bohu. Kdo všechno má jít?“ (Ex 10,8)

Mojžíš odpověděl: „Půjdeme se svou mládeží i se starci, půjdeme se svými syny i dcerami, se svým bravem i skotem, neboť máme slavnost Hospodinovu.“ (Ex 10,9)

Král se rozzuřil. Rozkřikl se: „»To tak! Myslíte si, že Hospodin bude s vámi, kdyÏ vás propustím s dûtmi? To jste si zamanuli špatnou věc. Kdepak! Vy muži si jděte a služte Hospodinu, když o to tak stojíte.« A vyhnali je od faraona.“ (Ex 10,10.11) Farao předstíral, že má upřímný zájem o jejich blaho a že laskavě pečuje o jejich maličké, avšak jeho hlavním záměrem bylo ponechat si ženy a děti jako rukojmí, aby se muži vrátili.

KOBYLKY A TMA

Mojžíš nyní vztáhl svou hůl nad krajinu a východní vítr přihnal kobylky. „Kobylky přilétly na celou egyptskou zemi a spustily se na celé území Egypta v takovém množství, že tolik kobylek nebylo nikdy předtím ani potom.“ (Ex 10,14) Zaplnily oblohu, až se na zemi setmělo, a sežraly veškerou zeleň, která ještě zbyla. Farao ve spěchu poslal pro proroka a řekl: „Zhřešil jsem proti Hospodinu, vašemu Bohu, i proti vám. Sejmi prosím můj hřích ještě tentokrát a proste Hospodina, svého Boha, aby jen odvrátil ode mne tuto smrt.“ (Ex 10, 16.17) Mojžíš tak učinil a silný západní vítr odvál kobylky do Rudého moře. Král však zůtával ve své zatvrzelosti stále neoblomný.

Egypťané si zoufali a byli naplněni strachem z budoucnosti. Národ uctíval faraona jako představitele svého boha. Nyní však byli mnozí přesvědčeni, že se sám staví proti Bohu, jehož vůli se podřizují všechny přírodní síly. Hebrejští otroci stále pevněji doufali ve své vysvobození. Po celém Egyptě se šířil strach, že zotročený národ se vzbouří a pomstí se za své křivdy. Lidé se všude ptali, co bude následovat.

Náhle se na zemi snesla tak hustá tma, že se zdálo, „Že se dá nahmatat“ (Ex 10,21). Těžko se dýchalo. „Lidé neviděli jeden druhého; po tři dny se nikdo neodvážil hnout ze svého místa. Ale všichni Izraelci měli ve svých obydlích světlo.“ (Ex 10,23) Slunce a měsíc byly předmětem uctívání Egypťanů. Touto tajuplnou temnotou byli pokořeni jak lidé, tak i jejich bohové. Jakkoli to bylo hrozné, tento soud byl důkazem Božího slitování a neochoty ničit. Hospodin dal lidem čas k přemýšlení a pokání, než na ně uvalí poslední a nejstrašnější ránu.

Na konci třetího dne temnoty farao povolal Mojžíše a souhlasil s odchodem lidu za podmínky, že jejich stáda zůstanou. „Ani pazneht tu nezůstane,“ (Ex 10,26) odpověděl s rozhodností Hebrej. Králův hněv neznal mezí. „Odejdi ode mne,“ křičel. „Dej si pozor, ať mi už nepřijdeš na oči. Neboť v den, kdy mi přijdeš na oči, zemřeš!“ (Ex 10,28)

Mojžíš odpověděl: „Jak jsi řekl. Už ti na oči nepřijdu.“ (Ex 10, 29)

„Také sám Mojžíš platil v egyptské zemi za velice významného v očích faraonových služebníků i v očích lidu.“ (Ex 11,3) Král se neodvážil mu ublížit, protože lid na něj pohlížel jako na toho, kdo jediný má moc odstranit rány. Přáli si, aby bylo Izraelcům dovoleno opustit Egypt. Byl to král a kněží, kdo se doposledka stavěli proti Mojžíšovým požadavkům.