Jákob a Ezau

Dva Izákovi synové – dramatický příběh lhostejnosti a podvodu.

Izákovi synové, dvojčata Jákob a Ezau, měli naprosto protikladné povahy a život. Tuto rozdílnost předpověděl Boží anděl už před jejich narozením. V odpověď na Rebečinu naléhavou modlitbu jí oznámil, že bude mít dva syny. Odhalil jí jejich budoucí životní příběhy. Každý z nich se stane hlavou mocného národa, ale jeden bude větší než druhý a mladší bude mít přednostní postavení.

Z Ezaua vyrostl člověk, který rád uspokojoval sám sebe a všechen svůj zájem soustřeďoval na přítomnost. Nesnášel omezování. Měl zálibu v pronásledování zvěře a životě lovce. Přesto byl otcovým miláčkem. Tento starší syn se beze strachu potuloval po horách a pustinách a domů se vracel se zvěřinou a vzrušujícími příhodami svého dobrodružného života.

Přemýšlivý a přičinlivý Jákob, který vždy myslel víc na budoucnost než na přítomnost, se raději zdržoval doma, kde pečoval o stáda a obdělával půdu. Jeho trpělivou vytrvalost, hospodárnost a prozíravost matka oceňovala. Jeho milé pozornosti přispívaly k jejímu štěstí víc než Ezauovy bouřlivé příležitostné projevy lásky. Rebeka měla raději Jákoba.

Ezau a Jákob byli vedeni k tomu, aby na právo prvorozenství pohlíželi jako na velmi důležitou záležitost, protože zahrnovalo nejen dědictví pozemského bohatství, ale i duchovní přednosti. Ten, kdo ho získal, měl být knězem své rodiny a z linie jeho potomků měl přijít Spasitel světa.

Na druhé straně spočívaly na držiteli práva prvorozenství povinnosti. Ten, kdo měl zdědit jeho požehnání, musel svůj život zasvětit službě Bohu. V manželství, ve svých rodinných vztazích i ve veřejném životě se musel podřídit Boží vůli.

Izák své syny seznámil s těmito výsadami a podmínkami a otevřeně prohlásil, že Ezau je jako nejstarší oprávněn převzít prvorozenství. Jenže Ezau neměl zálibu ve zbožnosti. Náboženský život ho nepřitahoval. Požadavky, které byly spojeny s výsadou duchovního prvorozenství, byly pro něj nevítaným, ba dokonce nenáviděným omezením. Boží zákon, který byl podmínkou duchovní smlouvy s Abrahamem, Ezau považoval za otrocké jho. Jeho sklon k sebeuspokojování ho vedl k tomu, že po ničem netoužil tak jako po svobodě, aby si mohl dělat, co se mu zlíbí. Štěstí spatřoval v moci a bohatství, v hostinách a hlučných zábavách. Byl hrdý na nespoutanou volnost svého divokého potulného života.

Rebeka měla na paměti slova anděla a pronikla do povah svých synů lépe než její manžel. Protože byla přesvědčena, že dědictví Božího zaslíbení bylo určeno Jákobovi, připomínala Izákovi andělova slova. Avšak otcovy city byly soustředěny na staršího syna a nedal se ve svém úmyslu zviklat.

Jákob se od své matky dověděl, že by právo prvorozenství mělo připadnout jemu. Byl naplněn touhou po přednostech, které se s tím pojily. Nebažil po otcově bohatství. Toužil po právu duchovního prvorozenství. Mít takové společenství s Bohem jako Abraham, přinášet smírčí oběti, být praotcem vyvoleného lidu, z něhož přijde zaslíbený Mesiáš, a získat nesmrtelné dědictví zahrnuté ve smlouvě – to byly výsady a pocty, po nichž horoucně toužil.

Věnoval pozornost všemu, co o právu duchovního prvorozenství říkal jeho otec. Jako poklad střežil to, co se dověděl od své matky. Tento předmět se stal středem zájmu jeho života. Avšak Jákobovi scházelo osobní poznání Boha, kterého uctíval. Jeho srdce nebylo přetvořeno Boží milostí. Stále přemýšlel, jak to zařídit, aby si zajistil požehnání, které jeho bratr bral na lehkou váhu, které však pro něj bylo nesmírně vzácné.

Jednoho dne se Ezau vrátil domů zemdlený a unavený lovem. Požádal o jídlo, které Jákob připravoval. Jákob se chopil této příležitosti. Nabídl svému bratrovi, že ukojí jeho hlad za cenu práva na prvorozenství. „Stejně mám blízko k smrti, k čemu je mi prvorozenství!“ (Gn 25,32) zvolal utrmácený lovec, toužící po uspokojení své momentální potřeby. Za trochu červeného pokrmu prodal své prvorozenství a tento obchod potvrdil přísahou. Aby ukojil svou touhu, lhostejně pohrdl slavným dědictvím, které sám Bůh zaslíbil jeho praotcům. Jeho veškerý zájem byl soustředěn na přítomnost. Byl ochoten obětovat nebeské hodnoty za hodnoty pozemské, vyměnit budoucí blaho za chvilkové potěšení.

„Tak Ezau pohrdl prvorozenstvím.“ (Gn 25,34) Když ho prodal, pocítil úlevu. Teď si může dělat, co se mu zlíbí. Za toto neomezené naplňování svých tužeb, které nesprávně nazývají svobodou, prodávají i dnes mnozí své prvorozenství, své právo na věčné dědictví v nebi.

Ezau se oženil se dvěma chetejskými ženami, které uctívaly falešné bohy. Jejich modlářství Izáka a Rebeku velice rmoutilo. Ezau tak porušil jednu z podmínek smlouvy, která zakazovala sňatky mezi vyvoleným lidem a pohany. Přesto byl Izák stále rozhodnut, že mu předá právo prvorozenství.

PODVOD

Léta plynula. Izák zestárl a oslepl. Domníval se, že brzy zemře, a tak se rozhodl už déle neotálet s předáním práva prvorozenství svému staršímu synovi. Protože věděl, že Rebeka a Jákob s tím nesouhlasí, rozhodl se vykonat tento slavnostní obřad tajně. Patriarcha přikázal Ezauovi: „Vyjdi na pole a něco pro mě ulov. Připrav mi oblíbenou pochoutku a přines mi ji, ať se najím, abych ti mohl požehnat, dříve než umřu.“ (Gn 27,3.4)

Rebeka řekla Jákobovi, co se stalo, a naléhala na něj, aby neprodleně jednal a zabránil udělení požehnání Ezauovi. Ujistila svého syna, že pokud se bude řídit jejími pokyny, může získat to, co Bůh zaslíbil. Jákob nebyl hned ochoten přistoupit na její plán. Myšlenka, že podvede svého otce, mu působila velké starosti. Takový hřích přivodí spíše zlořečenství než požehnání.

Avšak jeho pochybnosti byly rozptýleny. Začal tedy jednat podle matčiny rady. Jeho záměrem nebylo přímo lhát. Jenže jakmile se octl v přítomnosti svého otce, nabyl přesvědčení, že zašel už příliš daleko, než aby mohl couvnout. A tak podvodem získal požehnání, po němž tak horoucně toužil.

Jákobovi a Rebece se jejich záměr zdařil. Podvodem však získali jen trápení a zármutek. Bůh prohlásil, že Jákob dostane právo prvorozenství, a jeho slovo by se naplnilo, kdyby byli ve víře čekali, až zakročí. Rebeka hořce litovala špatné rady, kterou dala svému synovi. Jákob byl naplněn hlubokým pocitem sebeodsouzení. Zhřešil proti svému otci a bratrovi, proti sobě samému i proti Bohu. V jediné krátké chvíli udělal něco, čeho bude litovat po celý život. Tato scéna před ním živě vyvstala po letech, když ho hluboce zraňovalo bezbožné chování jeho vlastních synů.

Sotva Jákob opustil otcův stan, vstoupil Ezau. Ačkoli své právo prvorozenství prodal, byl nyní rozhodnut, že si zajistí požehnání, která z něj vyplývají. S duchovním prvorozenstvím se pojilo prvorozenství pozemské, které by mu vyneslo vedoucí postavení v rodině a dvojitý díl otcova majetku. Ezau řekl: „Nechť můj otec povstane a nají se z úlovku svého syna, aby mi mohl požehnat.“ (Gn 27,31)

Slepým starcem zalomcoval úžas a zděšení, když se dověděl o podvodu, který byl na něm spáchán. Zřetelně si uvědomil, jaké zklamání musí prožít jeho starší syn. Blesklo mu hlavou, že to byla Boží prozřetelnost, která způsobila, že se uskutečnilo to, čemu se on snažil zabránit. Vzpomněl si na slova, která řekl anděl Rebece, a viděl teď v Jákobovi toho, kdo se nejlépe hodí k naplnění Božího záměru. Když z jeho rtů plynula slova požehnání, cítil, že ho inspiroval Boží Duch. A nyní potvrdil požehnání, které nechtěně udělil Jákobovi: „Požehnal jsem mu! Požehnaný také zůstane.“ (Gn 27,33)

EZAUOVA LÍTOST

Dokud měl Ezau požehnání na dosah, bral ho na lehkou váhu. Ovšem teď, když bylo pryč, přepadl ho hrozný smutek a vztek: „Požehnej mně, také mně, otče! Pro mne už požehnání nemáš?“ (Gn 27,34.36) Avšak právo prvorozenství, kterého se tak lehkovážně zřekl, nemohl znovu získat. „Za jediný pokrm“ (Žd 12,16), za chvilkové uspokojení chuti, kterou nikdy nedokázal zkrotit, prodal Ezau své dědictví.

Když si uvědomil svou pošetilost, bylo příliš pozdě. Nemohl již získat požehnání zpět. „Neměl už příležitost k nápravě, ačkoliv ji s pláčem hledal.“ (Žd 12,17) Ezauovi nebyla uzavřena cesta k hledání Boží přízně prostřednictvím pokání, ale za žádnou cenu nemohl znovu získat právo prvorozenství. Jeho zármutek nevytryskl z přesvědčení o hříchu. Netoužil být usmířen s Bohem. Rmoutil se nad následky svého hříchu, nelitoval však hříchu samotného.

Ezau je v Bibli označen za „nevěrného a bezbožného“ (Žd 12,16). Představuje ty, kdo si málo váží vykoupení, které pro ně vydobyl Kristus, a jsou ochotni obětovat své nebeské dědictví za pomíjivé věci tohoto světa. Mnozí lidé nemyslí na budoucnost a nestarají se o ni. Říkají jako Ezau: „Jezme a pijme, neboť zítra zemřeme.“ (1 K 15,32) Podléhají své nezřízené chuti a Bohem a nebesy pohrdají. Když jsou nabádáni, aby se zbavili všech nečistot těla a ducha a žili svatým životem v Boží bázni, urážejí se.

Spousta lidí prodává své právo prvorozenství za uspokojování svých smyslných žádostí. Pro dočasná potěšení, která narušují a poskvrňují jejich charakter, obětují zdraví, oslabují své duševní a duchovní schopnosti a ztrácejí nebe. Ezau se probudil příliš pozdě, než aby mohl získat zpět to, co ztratil. Tak tomu bude v den druhého příchodu Pána Ježíše s těmi, kdo pohrdli nebeským dědictvím a zaměnili ho za uspokojování svých sobeckých žádostí.