Jan Křtitel a Ježíš

Vliv Jana Křtitele postupně klesal. Reformátor však pochopil význam svého poslání a řekl:„On musí růst, já však se menšit"

Nějakou dobu měl Jan Křtitel na národ větší vliv než přední muži, kněží a vlád­ci. Kdyby se byl prohlásil za Mesiáše a chtěl podnítit vzpouru proti Římu, byli by se kněží i lid přidali na jeho stra­nu. Satan byl vždy připraven a útočil na Jana Křtitele vším, co lichotí ctižádosti dobyvatelů světa. Jan si byl dobře vě­dom svého vlivu, ale všechna lákavá po­kušení rozhodně odmítal. Pozornost, která se na něho soustředila, obracel k tomu, který měl přijít po něm.

Potom viděl, že jeho obliba klesá a li­dé jdou za Spasitelem. Den ze dne zá­stupy kolem něho řídly. Ježíš přišel z Jeruzaléma do oblasti kolem Jordánu. Lidé se kolem něho shromažďovali a chtěli, aby k nim mluvil. Počet jeho učedníků každým dnem rostl. Mnozí se přišli ne­chat pokřtít, ale Ježíš sám nekřtil. Svěřil tento obřad učedníkům. Tím potvrdil poslání svého předchůdce. Janovi učed­níci však žárlili na Ježíšovu rostoucí oblíbenost. Chtěli kritizovat jeho dílo a brzy se jim k tomu naskytla příleži­tost. Řešili s židy otázku, zda křest očiš­ťuje člověka od hříchu. Janovi učedníci tvrdili, že Ježíšův křest je úplně ji­ný než Janův. Brzy se dostali do sporu s Kristovými učedníky. Přeli se o to, ja­ká slova se mají při křtu používat, a na­konec i o to, zda mají Ježíšovi učedníci vůbec právo křtít.

Janovi žáci přišli za svým učitelem a stěžovali si: „Mistře, ten, který byl s te­bou na druhém břehu Jordánu, o němž jsi vydal dobré svědectví, nyní sám křtí a všichni chodí k němu." (J 3,26) Těmi­to slovy pokoušel Jana satan. Janovo po­slání se sice chýlilo ke konci, ale stále ještě měl možnost Kristovu dílu uško­dit. Kdyby si byl zakládal sám na sobě, byl rozčarován či zklamán tím, že jej Kristus předešel, dal by podnět k roz­kolu a vyvolal mezi lidem nenávist a žár­livost. Šíření evangelia by tak bylo váž­ně ohroženo.

Jan měl jako každý člověk své chyby a slabosti, dotek Boží lásky jej však změ­nil. Bydlel v ovzduší, které neznalo so­bectví ani ctižádost, a jakýkoli náznak žárlivosti mu byl zcela cizí. S nespokoje­ností svých učedníků naprosto nesou­hlasil. Naopak ukázal, jak jasně chápe svůj vztah k Mesiáši a s jakou radostí vítá Spasitele, kterému připravoval cestu.

Řekl: „Člověk si nemůže nic přisvojit, není-li mu to dáno z nebe. Vy sami jste svědkové, že jsem řekl: Já nejsem Mesiáš, ale jsem vyslán jako jeho před­chůdce. Ženich je ten, kdo má nevěstu. Ženichův přítel, který u něho stojí a če­ká na jeho rozkaz, upřímně se raduje, když uslyší ženichův hlas." (J 3,27-29) Jan se představil jako přítel, který dělá posla mezi snoubenci a připravuje svat­bu. Když ženich dostane svou nevěstu, přítelovo poslání končí. Raduje se ze štěstí lidí, které pomohl spojit. Jan byl povolán k tomu, aby přivedl lidi ke Kristu, a těšilo ho, když viděl úspěch Spasitelova díla. Řekl: „A tak je má ra­dost dovršena. On musí růst, já však se menšit." (J 3,2930)

VĚRNÝ SVÉMU POSLÁNÍ

Jan s vírou vzhlížel k Vykupiteli a do­sáhl vrcholného sebezapření. Nechtěl obracet pozornost lidí na sebe, vždy se snažil pozvedat jejich mysl stále výš a výš, až k Božímu Beránkovi. On sám byl jen hlasem volajícím na poušti. Když přišel čas, rád tiše ustoupil do pozadí, aby všichni mohli obrátit své oči ke Světlu života.

Věrní Boží poslové nikdy neusilují o svoji vlastní slávu. Láska ke Kristu po­hlcuje jejich lásku k vlastní osobě. Nesoupeří mezi sebou. Tím by dílu evan­gelia jen škodili. Uvědomují si, že jejich úkolem je hlásat to, co hlásal Jan Křti­tel: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa." (J 1,30) Vyvyšují Ježíše a s ním je vyvýšeno i lidstvo. „Toto praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý: 'Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných.'" (Iz 57,15)

Prorok se oprostil od všeho sobec­tví a byl naplněn Božím světlem. Když hovořil o Spasitelově slávě, řekl téměř totéž, co Kristus v rozmluvě s Nikodé­mem: „Kdo přichází shůry, je nade všec­ky. Kdo pochází ze země, náleží zemi a mluví o pozemských věcech. Kdo při­chází z nebe, je nade všecky... Ten, koho poslal Bůh, mluví slova Boží, neboť Bůh udílí svého Ducha v plnosti." (J 3,31. 34) Kristus mohl říci: „Nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal." Je o něm psáno: „Miluješ spravedlnost a ne­návidíš nepravost, proto pomazal tě, Bo­že, Bůh tvůj olejem radosti nad všech­ny tvé druhy" (Žd 1,9), protože Otec „udílí svého Ducha v plnosti".

Tak je tomu i s Kristovými následov­níky. Nebeské světlo můžeme přijmout jen tehdy, když jsme ochotni se vzdát svých vlastních zájmů. Nemůžeme po­znat Boží povahu a přijmout Ježíše ví­rou, pokud mu nepodřídíme všechny své myšlenky. Lidem, kteří tak činí, Bůh udílí svého Ducha v plnosti. V Kristu „je přece vtělena všechna plnost bož­ství; v něm jste i vy dosáhli plnosti" (Ko 2,9.10).

Janovi učedníci říkali, že všichni lidé jdou za Kristem; Jan věděl víc a řekl: „Je­ho svědectví nikdo nepřijímá." (J 3,32) Jen málo lidí bylo totiž ochotno uznat Krista jako Spasitele, který osvobozu­je od hříchu. „Kdo však jeho svědectví přijal, potvrdil tím, že Bůh je pravdi­vý." „Kdo věří v Syna, má život věčný." (J 3,33.36) Je úplně zbytečné dohado­vat se o tom, zda od hříchu očišťuje křest Kristův nebo Janův. Život člověku dává jen Kristova milost. Bez Krista nemá křest ani ostatní obřady žádný význam. „Kdo Syna odmítá, neuzří ži­vot." (J 3,36)

O úspěchu Kristova díla, z něhož měl Křtitel takovou radost, se doslechli i ži­dovští představitelé v Jeruzalémě. Kněží a rabíni žárlili na Jana, protože lidé opouštěli synagogy a vydávali se za ním na poušť. Teď se objevil někdo, kdo měl ještě větší vliv a přitahoval lidi ješ­tě větší mocí. Izraelští vůdcové nebyli ochotni říci spolu s Janem: „On musí růst, já však se menšit." S novým odhod­láním se rozhodli zastavit hnutí, které jim odvádělo lidi.

Ježíš věděl, že vynaloží všechny síly na to, aby zaseli rozkol mezi jeho a Ja­novy učedníky. Věděl, že se schyluje k bouři, která smete jednoho z největ­ších proroků v dějinách lidstva. Nechtěl dát ani jedinou záminku k nedorozu­mění či neshodě, a proto tiše zanechal svého působení a odebral se do Galile­je. I my bychom se při vší věrnosti prav­dě měli vyhnout každé situaci, která vede ke sporu a nepochopení. Nešvár totiž lidi odrazuje. Vždy, když hrozí ně­jaký rozpor, měli bychom se řídit pří­kladem Ježíše a Jana Křtitele.

Jan byl povolán jako reformátor. Je­ho učedníci byli v pokušení upnout se na něho a myslet si, že úspěch díla zá­visí na něm. Hrozilo jim nebezpečí, že zapomenou na to, že Jan je pouhým ná­strojem Božího působení. Janovo dílo však ještě nemohlo položit základy křes­ťanské církve. Křtitel sice splnil své po­slání, ale bylo třeba vykonat i jiné dílo. Na to již jeho svědectví nestačilo. Jeho učedníci to nedokázali pochopit. Vadi­lo jim, že dílo přebírá Kristus, a žárlili na něho.

Totéž nebezpečí hrozí i dnes. Bůh povolává člověka k určitému dílu, a ten je dovede tak daleko, jak jen je scho­pen. Pán potom přivádí jiné lidi, kteří mají dílo dále rozvíjet. Mnozí si však stejně jako Janovi učedníci myslí, že úspěch díla závisí na tom, kdo je zahá­jil. Středem jejich pozornosti není Bůh, ale člověk. Nastupuje žárlivost a Boží dílo trpí.

Osoba, které jsou neprávem přičí­tány všechny zásluhy, je v nebezpečí, že podlehne přehnanému sebevědo­mí. Přestane si uvědomovat svoji závis­lost na Bohu. Člověk si zvykl spoléhat na člověka a nechat se jím vést. Tak se často dostává na scestí a vzdaluje se Bohu.

Boží dílo nemá odrážet lidskou slá­vu ani nemá být nadepsáno lidským jménem. Pán Bůh volí různé prostřed­ky, s jejichž pomocí uskutečňuje svůj plán. Šťastní lidé, kteří jsou ochotni se pokořit a spolu s Janem Křtitelem říci: „On musí růst, já však se menšit."

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz