Kain a Ábel

Smutný příběh těchto dvou bratrů může být poučením pro každého z nás.

Adamovi synové Kain a Ábel měli velmi rozdílné povahy. Ábel uznával, že Stvořitel jedná s padlým lidstvem spravedlivě a milosrdně, a vděčně přijal naději na vykoupení. Kain však dovolil své mysli, aby se ubírala touž cestou, která vedla k satanovu pádu – zpochybňoval Boží spravedlnost a autoritu.

Tito bratři byli podrobeni zkoušce, aby se ukázalo, zda věří Božímu slovu a poslouchají ho. Pochopili obětní řád, který Bůh ustanovil. Věděli, že mají vyjádřit víru ve Spasitele, jehož znázorňovaly oběti, a zároveň uznat, že jsou na něm cele závislí, pokud jde o odpuštění. Bez prolití krve nemůže být hřích odpuštěn, proto svou víru v Kristovu krev měli projevit obětováním prvorozeného ze stáda.

Každý z bratrů postavil svůj oltář a přinesl oběť. Ábel obětoval ze stáda. „I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar.“ (Gn 4,4) Z nebe vyšlehl oheň a strávil oběť. Ale Kain nedbal na přímé Boží nařízení a obětoval jen plodiny. Nebe nedalo najevo, že by jeho oběť přijalo. Ábel prosil svého bratra, aby předstoupil před Boha způsobem, který Bůh předepsal, ale jeho naléhavé prosby vedly Kaina k ještě rozhodnějšímu prosazování své vlastní vůle. Jako starší pohrdal bratrovou radou.

Kain předstoupil před Boha s reptáním v srdci. Jeho dar nevyjadřoval kajícnost, protože by bylo přiznáním slabosti, kdyby jednal přesně podle plánu daného Bohem, a spoléhal v otázce svého spasení cele na smírčí oběť zaslíbeného Spasitele. Přišel se svými vlastními zásluhami. Nepřinesl jehňátko a nesmísil jeho krev se svou obětí, ale nabídl své plody, výsledek své práce, jako projev přízně prokázané Bohu. Kain uposlechl v tom, že vybudoval oltář. Uposlechl také v tom, že přinesl oběť. Projevil však jen částečnou poslušnost. Neuznal, že potřebuje Vykupitele.

VELIKÝ ROZDÍL

Tito bratři byli oba hříšníci a oba uznávali Boží nárok na úctu a bohoslužbu. Navenek byl jejich náboženský projev až do určitého okamžiku stejný. Vpozadí však byl mezi nimi hluboký rozdíl. „Ábel věřil, a proto přinesl Bohu lepší oběť než Kain.“ (Žd 11,4) Ábel se považoval za hříšníka. Chápal, že mezi ním a Bohem stojí hřích a že odplatou za něj je smrt. Přinesl zabitou oběť, čímž uznal požadavky zákona, který byl přestoupen. Prolitím krve vzhlížel ke Kristu, který zemře na kříži. Protože důvěřoval ve smírčí oběť, která bude vykonána, dostalo se mu svědectví, že je spravedlivý a jeho oběť byla přijata.

Kain měl stejnou příležitost přijmout tyto pravdy, jakou měl Ábel. Bůh nevyvolil jednoho z bratrů k přijetí, a druhého k zavržení. Ábel si vybral víru a poslušnost, Kain nevěru a vzpouru.

Kain a Ábel představují dvě třídy lidí, které budou existovat až do konce času. Jedni spoléhají na ustanovenou oběť za hřích, druzí stavějí na svých vlastních zásluhách. Ti, kdo necítí potřebu Kristovy krve a myslí si, že si mohou zajistit Boží přízeň svými vlastními skutky, dělají stejnou chybu, jaké se dopustil Kain.

Téměř každé falešné náboženství je založeno na stejném principu, a sice, že si člověk může zajistit spasení svým vlastním úsilím. Někteří tvrdí, že se lidstvo může očistit, povznést a obnovit samo. Tak jako Kain byl přesvědčen, že si zajistí Boží náklonnost obětí, které chyběla obětní krev, tak si tito lidé představují, že pozvednou lidstvo na Bohem požadovanou úroveň nezávisle na díle smíření. Kainův příběh ukazuje, že lidstvo nemá sklon směřovat vzhůru k Bohu, nýbrž dolů k satanu. Naší jedinou nadějí je Kristus. „V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“ (Sk 4,12)

Pravá víra se projevuje poslušností všech Božích požadavků. Ode dnů Adamových až podnes se velký spor týkal poslušnosti Božího zákona. Ve všech dobách žili lidé, kteří si činili nárok na Boží přízeň, přestože přehlíželi některé jeho příkazy. Ale „ve skutcích došla víra dokonalosti“ a „víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá“ (Jk 2,22.17). Ten, kdo vyznává, že zná Boha, „a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy“ (1 J 2,4).

ZLOČIN A TREST

Když Kain viděl, že jeho oběť byla odmítnuta, rozhněval se, že Bůh nepřijal lidskou náhražku namísto oběti předepsané Bohem. Zlobil se na svého bratra, že si zvolil poslušnost Boha, místo aby se s ním spojil ve vzpouře proti němu.

Bůh ho neponechal sobě samému. Sestoupil, aby domluvil tomuto muži, který si počínal tak nerozumně. „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích.“ (Gn 4,6.7) Kdyby spoléhal na zásluhy zaslíbeného Spasitele a podrobil se Božím požadavkům, těšil by se Boží přízni. Bude-li ovšem pokračovat v nevěře a hřešení, nebude si moci stěžovat, když ho Hospodin zavrhne.

Místo aby uznal svůj hřích, pokračoval Kain ve stěžování si na Boží nespravedlnost a živil v sobě žárlivost a nenávist vůči Ábelovi. Ábel jemně, ale pevně obhajoval Boží spravedlnost a dobrotu. Poukázal na Kainův omyl a pokusil se ho přesvědčit, že chyba je v něm. Ukázal na Boží milosrdenství, které se projevilo tím, že zachoval jejich rodiče při životě, i když je mohl potrestat okamžitou smrtí, a zdůraznil, že Bůh je miluje, protože jinak by nedal svého vlastního Syna, nevinného a svatého, aby vytrpěl trest, který na sebe sami uvalili. To všechno způsobilo, že se Kainův hněv ještě vystupňoval. Rozum a svědomí mu říkaly, že Ábel má pravdu, ale byl rozzuřen, že nezískal pochopení pro svou vzpouru. Vnávalu vzteku svého bratra zabil.

Tak ve všech dobách bezbožní nenáviděli ty, kdo byli lepší než oni. „Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo.“ (J 3,20) Zavraždění Ábela bylo první ukázkou nenávisti mezi hadem a semenem ženy, mezi satanem a jeho přívrženci a Kristem a jeho následovníky. Kdykoli se ve víře v Božího Beránka člověk zříká hříchu, vzplane satanův hněv.

Ábelův bohabojný život svědčil proti satanovu tvrzení, že člověk nemůže zachovávat Boží zákon. Když Kain viděl, že nemůže Ábela ovládat, byl tak rozlícen, že ho připravil o život. A kdekoli někdo povstane, aby obhajoval Boží zákon, projeví se tentýž duch. Avšak každý Ježíšův mučedník zemřel jako vítěz. „A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svrřen na zem a s ním i jeho andělé. Oni nad ním zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví. Nemilovali svůj život tak, aby se zalekli smrti.“ (Zj 12, 9.11)

Vrah Kain byl brzy volán k zodpovědnosti za svůj zločin. „Hospodin řekl Kainovi: »Kde je tvůj bratr Ábel? «Odvětil: »Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?«“ (Gn 4,9) Aby utajil svou vinu, uchýlil se ke lži.

Hospodin opět řekl Kainovi: „Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země.“ (Gn 4,10) Kain měl čas k přemýšlení. Znal obludnost činu, který spáchal, i lež, kterou vyslovil, aby ho utajil. Byl však stále vzpurný, a tak nebylo možno déle odkládat trest. Boží hlas vyřkl hrozná slova: „Budeš nyní proklet a vyvrřen ze země, která rozevřela svá ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra. Budeš-li obdělávat půdu, už ti nedá svou sílu. Budeš na zemi psancem a štvancem.“ (Gn 4,11.12)

Milosrdný Stvořitel mu stále ještě dával život a poskytoval mu příležitost k pokání. Kain však žil, jen aby zatvrdil své srdce, podněcoval vzpouru proti Boží autoritě a stal se hlavou rodu opovážlivých hříšníků. Jeho vliv působil demoralizující silou, až byla země tak zkažená a plná násilí, že si říkala o zničení.

KAINŮV PŘÍKLAD

Chmurný příběh Kaina a jeho potomků byl názorným příkladem toho, jak by to dopadlo, kdyby bylo hříšníkovi dovoleno žít navěky a přivést vzpouru proti Bohu ke zdárnému konci. Boží trpělivost vedla bezbožné jen k ještě větší opovážlivosti a vzdoru. Patnáct století poté, co Bůh vynesl svůj rozsudek nad Kainem, zaplavil zemi zločin a nemravnost. Ukázalo se, že rozsudek smrti nad padlým lidstvem byl spravedlivý a milosrdný. Čím déle lidé žili v hříchu, tím byli horší.

Satan neustává ve svém úsilí postavit Boží charakter a vládu do falešného světla a držet obyvatele světa v zajetí svých klamů. Bůh vidí konec od počátku. Jeho plány jsou dalekosáhlé a celistvé. Nejde mu jen o potlačení vzpoury, ale o představení její povahy celému vesmíru i o dokonalé obhájení své moudrosti a spravedlnosti v jednání se zlem.

Obyvatelé jiných světů sledovali s nejhlubším zájmem stav světa před potopou. Viděli výsledky správy, jakou se Lucifer snažil zavést v nebi, když usiloval o odstranění Božího zákona. Každý výtvor lidské mysli a srdce byl „v každé chvíli jen zlý“ (Gn 6,5) a odporoval Božím principům čistoty, pokoje a lásky. Byl to příklad hrozné mravní zkaženosti.

Důkazy, které se ve velkém sporu odhalují, si Bůh získává sympatie celého vesmíru, jak se krok za krokem uskutečňuje jeho velký plán na definitivní vymýcení vzpoury.

Ukáže se, že všichni, kdo se vzdali Božích přikázání, se přidali na stranu satana a bojovali proti Kristu. Až bude kníže tohoto světa odsouzen a všichni, kdo se s ním spojili, budou sdílet jeho úděl, celý vesmír prohlásí: „Spravedlivé a pravdivé jsou tvé cesty, Králi národů.“ (Zj 15,3)