Krize v Galileji

Ježíš zklamal představy lidí o Mesiáši. Jeho poselství bylo pro ně příliš „těžké" a většina se od něj odvrátila.

Když Kristus nedovolil lidu, aby jej pro­hlásil za krále, uvědomil si, že tím nastá­vá v jeho životě obrat. Zástupy, které jej nyní chtějí vyvýšit a dosadit na trůn, se od něho v budoucnu odvrátí. Zklamaná sobecká ctižádost způsobí, že se jejich láska promění v nenávist a chvála v pro­klínání. Ježíš to všechno věděl, a přesto se nijak nesnažil nepříjemnou změnu odvrátit. Od samého počátku nedával svým následovníkům žádnou naději na pozemskou odměnu. Muži, který se chtěl stát jeho učedníkem, řekl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil." (Mt 8,20) Kdyby bylo možné mít Krista i svět, byly by mu nabídly věrnost celé zástupy. Takovou službu však Kristus nemohl přijmout. Mnozí z těch, kdo se k němu připojili, se nechali zlákat nadě­jí na světské království. Musí je vyvést z omylu. Nepochopili dalekosáhlý du­chovní význam zázraku s chleby. Musí jim ho objasnit. Nové světlo je však po­staví před ještě těžší zkoušku.

Zpráva o zázračném nasycení zástu­pu se roznesla široko daleko a druhý den ráno proudily do Betsaidy davy lidí. Všichni chtěli Ježíše vidět. Přicházeli pěšky nebo připlouvali na člunech. Ti, kdo od něho předcházející noc odešli, se vrátili a doufali, že ho tam ještě na­jdou. Nebyla tam totiž žádná loď, kterou by se mohl přeplavit na druhý břeh. Je­jich naděje však byla marná, Ježíše ne­nalezli. Mnozí se jej potom vydali hledat do Kafarnaum.

Ježíš mezitím dorazil do Genezaretu, odkud se asi na den vzdálil. Jakmile se to lidé dozvěděli, „zběhali celou tu krajinu a začali nosit na nosítkách ne­mocné na každé místo, o kterém slyše­li, že tam právě je" (Mk 6,55).

Po nějaké době se Ježíš vydal do sy­nagogy. Lidé, kteří přišli z Betsaidy, se tam s ním shledali. Od učedníků se dozvěděli, jak se dostal na druhou stranu jezera. Všichni shromáždění s údivem vyslechli věrně líčené zprávy o zuřivé bouři, o dlouhém a marném boji s vich­řicí, o tom, jak Kristus kráčel po hladině, jak se jej učedníci báli a jak je uklidnil, o Petrově odvaze a jeho podivuhodném zážitku, o náhlém utišení bouře a přistá­ní člunu. Mnohým to však nestačilo a ptali se Ježíše: „Mistře, kdy ses sem do­stal?" (J 6,25) Mysleli si, že se od něho dozvědí o zázraku ještě něco víc.

Ježíš jejich zvědavost neukojil. S lítos­tí v srdci odpověděl: „Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se." (J 6,25) Jejich pohnutky nebyly upřím­né. Dostali chléb a doufali, že když se k Ježíši připojí, budou z toho mít ještě další světské výhody. Proto ho hledali. Spasitel je napomenul: „Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný." (J 6,27) Nehledejte jen hmotný prospěch. Nestarejte se jen o věci tohoto života, ale hledejte pře­devším duchovní pokrm, moudrost, kte­rá nepomíjí, ale přetrvává navěky. Ta­kový pokrm můžete získat jen od Boží­ho Syna, „jemuž jeho Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť" (J 6,27).

ODMÍTNUTÍ

Ježíšova slova posluchače na chvíli zaujala. Ptali se: „Jak máme jednat, aby­chom konali skutky Boží?" (J 6,28) Ve snaze zalíbit se Bohu už totiž dodržo­vali mnoho náročných předpisů, a aby si zajistili větší zásluhy, byli ochotni za­chovávat ještě další nařízení. Jejich otáz­ka znamenala: Co máme dělat, abychom si zasloužili nebe? Jakou cenu musíme zaplatit, abychom získali věčný život?

„Ježíš jim odpověděl: 'Toto je sku­tek, který žádá Bůh: abyste věřili v to­ho, koho on poslal.'" (J 6,29) Cenou ne­be je Ježíš. Věčný život můžeme získat jedině vírou v Beránka Božího, „který snímá hřích světa" (J 1,29).

Lidé však nechtěli tuto Boží pravdu přijmout. Ježíš dělal přesně to, co bylo v proroctví o Mesiáši předpovězeno. Lidé si však ve svém sobectví představovali něco jiného, a to v jeho činech neviděli. Kristus sice jednou nasytil zá­stup ječnými chleby, ale v době Mojží­še dostával Izrael manu po čtyřicet let. Od Mesiáše tedy očekávali mnohem větší požehnání. Ve své nespokojenosti se ptali: Proč by Ježíš, který před jejich zraky vykonal tolik zázraků, nemohl dát zdraví, sílu a bohatství všemu své­mu lidu, osvobodit ho od utlačovatelů, vyvýšit ho, dát mu moc a slávu? Ježíš se prohlašoval za Bohem seslaného, a při­tom se nechtěl stát izraelským králem. To nemohli pochopit. Jeho odmítání trůnu si špatně vykládali. Mnozí se do­mnívali, že se neodvažuje uplatňovat svůj nárok, protože sám není zcela pře­svědčen o božské podstatě svého po­slání. Svými úvahami dávali prostor sa­tanovi, který v nich zaséval nevíru. Ta potom přinášela své ovoce - nepocho­pení a odpadnutí.

Jeden z rabínů se trochu jízlivě ze­ptal: „Jaké znamení učiníš, abychom je viděli a uvěřili ti? Co dokážeš? Naši ot­cové jedli na poušti manu, jak je psá­no: 'Dal jim jíst chléb z nebe.'" (J 6, 30.31)

Židé uctívali Mojžíše jako toho, kdo jim dal manu. Vzdávali chválu pouhé­mu nástroji a zapomínali na skutečné­ho dárce. Jejich otcové reptali proti Mojžíšovi a popírali jeho božské poslá­ní. Oni pak ve stejném duchu odmítali Ježíše, který jim přinášel Boží poselství. „Ježíš jim řekl: 'Amen, amen, pravím vám, chléb z nebe vám nedal Mojžíš.'" Dárce many stál mezi nimi. To Kristus vodil Židy pouští a každý den je sytil nebeským chlebem. Mana byla symbo­lem pravého chleba z nebe, a tím je životodárný Duch, který vychází z nekonečné Boží plnosti. Ježíš řekl: „Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu." (J 6,33)

Někteří posluchači si stále ještě mys­leli, že Ježíš hovoří o pomíjejícím chle­bu, a prosili: „Pane, dávej nám ten chléb stále!" (J 6,34) Ježíš jim pak otevřeně řekl: „Já jsem chléb života." (J 6,35)

Symbol, který Kristus použil, Židé znali. Mojžíš pod vedením Ducha sva­tého řekl: „Člověk nežije pouze chle­bem, ale... vším, co vychází z Hospodi­nových úst." (Dt 8,3) Prorok Jeremjáš napsal: „Jakmile se objevila tvá slova, pozřel jsem je. Tvá slova mi byla útě­chou a radostí srdce." (Jr 15,16) I ra­bíni používali rčení, že jíst chleba v du­chovním smyslu znamená zkoumat zákon a konat dobré skutky. Často se říkalo, že až přijde Mesiáš, bude celý Izrael nasycen. Učení proroků objas­ňovalo hluboký duchovní význam zázračného nasycení zástupu. Kristus chtěl toto poučení předat poslucha­čům v synagoze. Kdyby byli rozuměli Písmu, pochopili by i jeho slova: „Já jsem chléb života." Den předtím dal Je­žíš unavenému a vyčerpanému zástupu chléb, aby jej nasytil. Občerstvili se a jejich tělo se posilnilo. Kristus jim však chtěl dát i duchovní sílu k věčné­mu životu. Řekl: „Kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit." Potom ale dodal: „Viděli jste mě, a přece nevěří­te." (J 6,35.36)

Duch svatý svědčil lidem o Kristu a Bůh jim jej zjevoval. Každý den měli před očima zjevné důkazy o jeho mo­ci, a přesto žádali další znamení. Ale i kdyby je byli dostali, neuvěřili by. Když je nepřesvědčilo to, co viděli a slyšeli, byly by další zázraky zbytečné. Nevěra si vždy najde omluvu pro pochybnosti a vyvrátí i ten nejpádnější důkaz.

Ježíš představil lidem pravdu,
která pro ně byla zkušebním
kamenem. Mnozí z jeho učedníků
se potom od něho odvrátili.

Ježíš znovu promlouval k jejich za­tvrzelým srdcím: „Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven." (J 6,37) Řekl, že všichni, kdo jej ve víře přijímají, budou mít věčný život. Nikdo není ztracen. Spory farizeů a saduceů o budoucím ži­votě jsou úplně zbytečné. Lidé už ne­musejí v beznaději naříkat nad smrtí svých blízkých. „To je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v po­slední den." (J 6,40)

Vůdcové lidu se však urazili „a říka­li: 'Což tohle není Ježíš, syn Josefův? Vždyť známe jeho otce i matku! Jak te­dy může říkat: Sestoupil jsem z nebe!'" (J 6,42) S opovržením hovořili o Ježíšo­vě nízkém původu. Snažili se probudit v lidech předsudky. Pohrdavě zdůraz­ňovali, že žil jako obyčejný galilejský dělník a pochází z chudé a neurozené rodiny. Slova toho nevzdělaného tesaře nejsou hodná jejich pozornosti. Jeho zázračné narození objasňovali tím, že Ježíš je pochybného původu, a okol­nosti, za jakých přišel na svět, považo­vali za skvrnu na jeho životě.

Ježíš se nijak nesnažil vysvětlit ta­jemství svého narození. Na otázky tý­kající se jeho sestoupení z nebe neodpovídal. Mlčel stejně, jako když se jej ptali, jak se dostal na druhou stranu je­zera. Neobracel pozornost lidí k zázra­kům, které provázely jeho život. Sám se zřekl své slávy a stal se služebníkem. V jeho slovech a činech se však odrá­žela jeho povaha. Každý, kdo vpustil do svého srdce Boží světlo, poznal, že je to „jednorozený Syn, plný milosti a prav­dy" (JI, 14).

Předsudky farizeů měly své kořeny hlouběji, než prozrazovaly jejich otáz­ky. Vyvěraly ze zvrácenosti jejich srd­ce. Každé Ježíšovo slovo, každý jeho čin v nich vzbuzovaly odpor. Byli naladěni na úplně jinou duchovní strunu.

„Nikdo nemůže přijít ke mně, jest­liže ho nepřitáhne Otec, který mě po­slal; a já ho vzkřísím v poslední den. Je psáno v prorocích: 'Všichni budou vy­učeni od Boha.' Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně." (J 6,44.45) Ke Kristu přicházejí jen ti, kdo odpovídají na volání Otcovy lásky. Bůh k sobě přitahuje každého. Jen lidé, kteří vzdorují jeho působení, odmítají přijít ke Kristu.

Slovy: „Všichni budou vyučeni od Bo­ha" připomněl Kristus Izajášovo pro­roctví: „Všichni tví synové budou Hos­podinovými učedníky; hojnost pokoje zjednám tvým synům." (Iz 54,13) Židé vztahovali tyto výroky na sebe. Chlu­bili se, že Bůh je jejich učitelem. Ježíš jim ukázal, jak mylná je jejich předsta­va. Řekl: „Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně." (J 6,45) Otce mohli poznat jen skrze Krista. Člo­věk by nesnesl pohled na jeho slávu. Lidé, kteří se učili u Boha, naslouchali hlasu jeho Syna a v Ježíši Nazaretském rozpoznali toho, kdo prostřednictvím přírody a zjevení zvěstoval Otce.

„Amen, amen, pravím vám, kdo věří, má život věčný." (J 6,47) Ústy milova­ného Jana, který slyšel tato slova, ozná­mil Duch svatý věřícím: „A to je to svě­dectví: Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život." (1 J 5,11.12) Ježíš řekl: „Já jej vzkřísím v poslední den." (J 6,40) Kris­tus přijal naše tělo, abychom my moh­li přijmout jeho Ducha. Díky spojení s Kristem máme vyjít z hrobu. Naše vy­jití však nebude jen projevem Kristovy moci, ale také důsledkem toho, že jsme vírou přijali jeho život za svůj. Lidé, kteří vidí Krista v pravém světle a dovolují mu vstoupit do svého srdce, mají věčný život. Kristus v nás přebývá prostřednic­tvím Ducha a přijetí Ducha do srdce vírou je počátkem věčného života.

Lidé připomínali Kristu manu, kte­rou jejich otcové jedli na poušti, jako kdyby její seslání bylo větším zázra­kem než to, co vykonal Ježíš. On jim však ukazoval, že mana byla ve srovná­ní s požehnáním, které jim přinášel, jen nepatrným darem. Vyživovala jen po­zemské tělo, nemohla zabránit smrti a zajistit člověku nesmrtelnost. Nebes­ký chléb však sytí duši a vede ji k věč­nému životu. Spasitel řekl: „Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který se­stupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude na věky." (J 6,48-51) Kristus připojil k tomuto obrazu ještě další. Život mo­hl lidem zajistit jen svou smrtí. Hovoří o ní jako o prostředku spasení: „Chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa." (J 6,51)

Židé se chystali slavit v Jeruzalémě Velikonoce. Svátky byly památkou vy­svobození Izraele. Připomínaly noc, kdy anděl zkázy procházel egyptskými do­my a rozséval v nich smrt. Bůh chtěl, aby lidé ve velikonočním beránku vi­děli Božího Beránka a přijali v tomto symbolu Krista, který dal sám sebe za život světa. Pro Židy se však stal samot­ný symbol natolik důležitý, že se jeho významem nezabývali. Neviděli v něm Kristovo tělo. Skutečnost, kterou sym­bolizovala velikonoční bohoslužba, zvěstoval i Ježíš. Lidé ji však stále ještě nechápali.

Rabíni rozhněvaně volali: „Jak nám ten člověk může dát k jídlu své tělo?" (J 6,52) Chápali jeho slova doslovně stejně jako Nikodém, když se ptal: „Jak se může člověk narodit, když je už sta­rý?" (J 3,4) Do určité míry Ježíšovi ro­zuměli, ale nechtěli to přiznat. Překru­covali jeho slova a doufali, že tak proti němu vzbudí v lidu předsudky.

Ježíš i nadále hovořil v obrazech. Zo­pakoval pravdu ještě důrazněji: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkří­sím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm." (J 6,53-56) Jíst Kristovo tělo a pít jeho krev zna­mená přijímat jej za svého osobního Spasitele, věřit, že nám odpouští hříchy a že v něm jsme dokonalí. Budeme-li mít stále na mysli jeho lásku, zůstávat v ní a přijímat ji, budeme mít podíl na jeho povaze. Kristus musí být pro naši duši stejně důležitý jako je pokrm pro naše tělo. Pokud pokrm nesníme a ne­přijmeme do těla, nemá pro nás žádný význam. Podobně nám ani Kristus ne­může pomoci, pokud jej neuznáme za svého osobního Spasitele. Čistě teore­tické poznání nám žádný užitek nepři­nese. Musíme Kristem žít, přijímat jej do svého srdce, jedině tak se jeho život mů­že stát naším. Musíme se nechat pro­stoupit jeho láskou a milostí.

Ani tato přirovnání však nedokáží zcela vystihnout přednosti společen­ství věřícího s Kristem. Ježíš řekl: „Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne." (J 6,57) Boží Syn žil ví­rou ve svého Otce a my máme žít ví­rou v Krista. Ježíš se natolik podřizoval Boží vůli, že se v jeho životě zjevoval sám Otec. Byl ve všem pokoušen stej­ně jako my, a přesto zůstal uprostřed zla okolního světa bez poskvrny. I my máme vítězit, jako vítězil Kristus.

Následuješ Krista? Potom vše, co je napsáno o duchovním životě, je napsá­no pro tebe a ve spojení s Kristem toho můžeš dosáhnout. Ochabuješ v horli­vosti? Vyhasíná tvoje počáteční láska? Přijmi znovu lásku, kterou ti nabízí Kris­tus. Jez jeho tělo, pij jeho krev a budeš jedno s Otcem i Synem.

Nevěřící Židé nebyli ochotni chápat Spasitelova slova jinak než doslovně. Obřadní zákon jim zakazoval požívat krev, proto obvinili Krista z rouhání a mezi sebou se přeli o jeho slovech. Dokonce i mnozí z učedníků říkali: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslou­chat?" (J 6,60)

Spasitel jim odpověděl: „Nad tím se urážíte? Co až uvidíte Syna člověka vy­stupovat tam, kde byl dříve? Co dává ži­vot, je Duch, tělo samo nic nezname­ná. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život." (J 6,61-63)

Kristův život, který dává život světu, je v jeho slově. Právě slovem uzdravo­val Ježíš nemocné a vyháněl démony. Slovem tišil moře a křísil mrtvé a lidé dosvědčovali, že v jeho slově je moc. Dříve promlouval prostřednictvím starozákonních proroků a učitelů, nyní znělo Boží slovo přímo z jeho úst. Celá Bible je zjevením Krista, a proto chtěl Spasitel zaměřit víru svých následovníků na Boží slovo. Až jej nebudou moci vídat v těle, bude pro ně slovo zdrojem síly. I oni měli stejně jako jejich Učitel žít „každým slovem, které vychází z Bo­žích úst" (Mt 4,4).

Stejně jako jídlo uspokojuje potřeby těla, sytí Boží slovo duši a podporuje duchovní život. Každý z nás má čerpat život z Božího slova sám pro sebe. Tak jako musíme sami jíst, abychom dosta­li do těla potřebné živiny, musíme sa­mi přijímat i slovo. Neměli bychom je poznávat jen prostřednictvím druhých lidí. Sami máme pečlivě zkoumat Bib­li a prosit Boha o pomoc Ducha svaté­ho, abychom správně pochopili jeho slovo.

Měli bychom si vzít jeden verš a sou­středit se na myšlenku, kterou do něho Bůh pro nás vložil. Potom bychom o ní měli přemýšlet tak dlouho, dokud ji ne­přijmeme za svou a nepoznáme „co pra­ví Hospodin".

Ježíšova zaslíbení a varování platí pro mě osobně. Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, abych já nezahynul, ale vírou v něho získal věčný život. Zkušenosti popsané v Bo­žím slově by se měly stát mými zkuše­nostmi. Modlitba, zaslíbení, poučení i va­rování jsou napsány pro mne. „Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe sa­mého za mne." (Ga 2,19.20) Pokud člo­věk vírou přijímá zásady pravdy a řídí se jimi, stávají se součástí jeho bytosti i hybnou silou jeho života. Boží slovo v srdci člověka ovlivňuje jeho myšlení a napomáhá rozvoji povahy.

Každý, kdo vírou stále hledí na Ježí­še, bude posilněn. Bůh sešle svému hla­dovějícímu a žíznícímu lidu vzácná zje­vení. Věřící poznají, že Kristus je jejich osobním Spasitelem. Budou-li se sytit jeho slovem, zjistí, že v něm je Duch a život. Boží slovo potlačuje přirozené pozemské sklony lidské povahy a dává nový život v Ježíši Kristu. Duch svatý přichází k člověku jako Utěšitel. Pro­měňující moc jeho milosti obnovuje v Kristově učedníkovi Boží obraz. Učed­ník se stává novým stvořením. Nená­vist se proměňuje v lásku a srdce získá­vá Boží podobu. To je význam slov „žít každým slovem, které vychází z Božích úst," (Mt 4,4) a jíst chléb, který sestu­puje z nebe.

Kristus vyslovil věčnou a svatou prav­du o vztahu mezi ním a jeho následovní­ky. Znal povahu lidí, kteří se k němu hlá­sili jako jeho učedníci, a jeho slova pro ně byla zkouškou víry. Prohlásil, že mají věřit a jednat podle jeho učení. Všichni, kdo jej přijmou, budou mít podíl na je­ho povaze a budou se mu podobat. Mu­sí se však vzdát svých ctižádostivých cí­lů a cele se odevzdat Ježíši. Byli povoláni k sebezapření, tichosti a pokoře. Půjdou-li úzkou cestou Muže Golgoty, získají dar věčného života a nebeské slávy.

ODCIZENÍ

Zkouška byla příliš těžká. Nadšení lidí, kteří jej chtěli násilím korunovat na krále, opadlo. Přiznali, že řeč v synagoze jim otevřela oči. Byli vyvedeni z omylu. Ježíšova slova pochopili jako přímé do­znání toho, že není Mesiáš a že ze spojení s ním neplynou žádné pozemské výhody. Vítali jeho zázračnou moc, tou­žili po uzdravení z nemocí a utrpení, ale nelíbil se jim jeho život plný obětí a sebezapírání. Nezajímalo je tajemné duchovní království, o kterém hovořil. Pokrytečtí a sobečtí lidé, kteří jej dří­ve vyhledávali, už po něm netoužili. Když není ochoten použít svoji moc a svůj vliv na jejich vysvobození z řím­ské nadvlády, nechtějí s ním mít nic společného.

Ježíš jim jasně řekl: „Někteří z vás nevěří." Potom dodal: „Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce." (J 6,64.65) Chtěl, aby pochopili, že pokud je k němu nic netáhne, je to proto, že neotevřeli svá srdce Duchu svatému. „Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemů­že je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem." (1 K 2,14) Ježíšovu slávu je možno vidět jen vírou. Pro člověka je skrytá, dokud Duch svatý neprobudí v jeho srdci víru.

Tito učedníci se Ježíšovi ještě více odcizili, když jim veřejně vytkl jejich nevíru. Urazili se. Chtěli Spasitele nějak ranit a uspokojit zášť farizeů. Odvrátili se od něho a s opovržením odešli. Roz­hodli se - zvolili si formu bez ducha, slupku bez zrna. Své rozhodnutí potom nikdy nezměnili, protože už s Ježíšem nechodili.

„Lopata je v jeho ruce; a pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí do sýpky." (Mt 3,12) Nastalo očišťování. Slova prav­dy oddělovala koukol od pšenice. Mnozí se odvrátili od Ježíše proto, že jim jejich ješitnost a pokrytectví nedovolily při­jmout Ježíšovo napomenutí a pro lásku ke světu se nedokázali smířit s životem v pokoře. Lidé v dnešní době často jed­nají úplně stejně. I na ně dnes přicházejí zkoušky jako tehdy na ony učedníky v synagoze v Kafarnaum. Když pravda pronikne do jejich srdce, pochopí, že nežijí podle Boží vůle. Cítí, že se musí cele změnit, ale nejsou ochotni zapřít sebe sama. Odhalení jejich hříchů je po­buřuje. Odcházejí uražení jako učedníci, kteří tehdy opustili Ježíše se slovy: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?" (J 6,60)

Chvála a lichocení by je potěšily, pravdu však slyšet nechtějí, je jim ne­příjemná. Když za Ježíšem chodí celé davy, když sytí zástupy a všude jsou sly­šet radostné výkřiky i oni se přidávají a nadšeně jej chválí. Když jim však Duch svatý zjevuje jejich hříchy a vyzývá je, aby jich zanechali, odvracejí se od prav­dy a nemají už o Ježíše zájem.

Jakmile se nespokojení učedníci od­trhli od Krista, ovládl je úplně jiný duch. K Ježíši, který je kdysi tak zaujal, už je nic netáhlo. Vyhledávali jeho nepřáte­le, protože se s nimi shodli v myšlení i činech. Překrucovali Ježíšova slova, vyvraceli jeho výroky a zpochybňovali jeho pohnutky. Utvrzovali se ve svém jednání každou maličkostí, kterou moh­li proti němu obrátit. Jejich lživé po­mluvy vzbudily takové pobouření, že Ježíšův život byl ohrožen.

Zpráva o tom, že Ježíš Nazaretský sám přiznal, že není Mesiáš, se rychle rozší­řila. V Galileji se proto veřejné mínění obrátilo proti němu stejně jako před rokem v Judeji. Žel, Izrael odmítl Spa­sitele, protože toužil po dobyvateli, kte­rý by mu zajistil světskou moc. Chtěl pokrm, který podléhá zkáze, ne ten, kte­rý vede k věčnému životu.

S bolestí v srdci hleděl Ježíš na učed­níky kteří od něho - světla a života lidí - odcházeli. Vědomí, že si nevážili jeho soucitu, neopětovali jeho lásku, pohr­dali jeho milostí a odmítli jeho spasení, jej nesmírně zraňovalo. Stal se Mužem bolesti, věděl, co je to utrpení.

„KE KOMU BYCHOM ŠLI?"

Ježíš se nesnažil zadržet učedníky, kteří od něho odcházeli. Obrátil se k dva­nácti apoštolům a zeptal se jich: „I vy chcete odejít?" (J 6,67)

Petr odpověděl otázkou: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčné­ho života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží." (J 6,68.69)

„Ke komu bychom šli?" Učitelé Izra­ele byli v zajetí formalismu. Farizeové a saduceové vedli neustálé spory. Opus­tit Ježíše znamenalo klesnout mezi tvr­došíjné zastánce obřadů a tradic, mezi lidi, které ctižádost žene za vlastní slá­vou. Avšak učedníci od chvíle, kdy při­jali Krista, zažili více pokoje a radosti než v celém svém předchozím životě. Jak by se tedy mohli vrátit k lidem, kteří pohrdali Přítelem hříšníků a proná­sledovali ho? Dlouho na Mesiáše čekali, a když nyní přišel, nemohli se od něho odvrátit a přidat se k těm, kdo mu usi­lovali o život a pronásledovali je, pro­tože se stali jeho následovníky.

„Ke komu bychom šli?" Máme se snad vzdát Kristova učení, jeho příkla­du lásky a milosrdenství a vrhnout se do tmy nevěry a hříchu světa? Mnozí z těch, kdo byli svědky Ježíšových zázračných činů, Spasitele opustili. Petr však vyjádřil víru učedníků slovy: „Ty jsi ten svatý Boží." Pouhé pomyšlení na to, že by mohli ztratit útočiště pro svo­ji duši, je děsilo a bolelo. Bez Spasitele by byli vydáni napospas temnému roz­bouřenému moři.

Mnoho Ježíšových slov a činů se omezenému lidskému chápání jeví ja­ko tajemství. V díle vykoupení má však každé jeho slovo a každý skutek svůj výz­nam a směřuje k určitému cíli. Kdyby­chom byli schopni pochopit Ježíšovy záměry, viděli bychom, že vše, co dělá a říká, je důležité, dokonalé a ve shodě s jeho posláním. V dnešní době ještě nedokážeme po­chopit Boží cesty a činy. Můžeme však vidět Boží lásku, která je základem veš­kerého jednání Boha s člověkem. Ten, kdo žije s Ježíšem, pochopí mnohé z ta­jemství zbožnosti. Pozná milost, která napomíná, zkouší povahu a odhaluje skryté úmysly.

Ježíš představil lidem pravdu, která pro ně byla zkušebním kamenem. Mno­zí z jeho učedníků se potom od něho odvrátili. Ježíš předem znal následky svých slov, plnil však své poslání mi­losti. Věděl, že v hodině pokušení bude každý z jeho milovaných učedníků kru­tě zkoušen. Nejtěžší zkouškou pro ně bude jeho smrtelný zápas v Getsema­ne, zrada a ukřižování. Nebýt této prv­ní zkoušky, byli by s nimi zůstali i ti, kdo chodili za Ježíšem jen ze sobeckých pohnutek. Až bude Pán souzen v soudní síni a zástupy, které jej provolávaly za krále, mu budou spílat a zlořečit, až dav s poměchem zvolá: „Ukřižuj ho!", ctižá­dostivé cíle těch, kdo hledali jen vlastní prospěch, se zhroutí.

V této těžké situaci by se Ježíše zřek­li, a tím způsobili již tak dost zarmou­ceným a zklamaným učedníkům ještě větší bolest. V této temné chvíli by pří­klad lidí, kteří se od Ježíše odvrátili, mohl strhnout i další. Ježíš však vysta­vil učedníky rozhodující zkoušce ještě v době, kdy s nimi osobně byl a mohl posilovat jejich víru.

Vykupitel dobře věděl, co jej čeká. S láskou a soucitem urovnával učední­kům cestu, připravoval je na vrcholnou zkoušku, kterou budou muset projít, a posiloval je.

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz