Milosrdný Samařan

K nejpůsobivějším Ježíšovým podobenstvím patří příběh o milosrdném Samařanovi. Představuje lásku a soucit, které boří hranice.

Příběhem milosrdného Samařana Je­žíš odhaluje podstatu pravého nábo­ženství. Ta nespočívá ve věroučných systémech či obřadech, ale v životě naplněném opravdovou láskou a mi­losrdenstvím.

Když Kristus učil lid, „vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: 'Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném ži­votě?'" Všichni shromáždění s napětím čekali, co Ježíš odpoví. Kněží a rabíni zákoníka navedli a mysleli si, že Krista otázkou zaskočí. Spasitel se však ne­pouštěl do žádného sporu. Chtěl, aby si zákoník odpověděl sám, a proto řekl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?" Židé neustále obviňovali Ježíše, že zne­važuje zákon vydaný na Sinaji, ale on jim ukázal, že otázka spasení je otázkou po­slušnosti Božích přikázání.

Zákoník odpověděl: „'Miluj Hospo­dina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a ce­lou svou myslí' a 'miluj svého bližního jako sám sebe'." Ježíš mu řekl: „Správ­ně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ." (L 10,25-28)

Zákoníkovi se nelíbil postoj farizeů a jejich jednání. Zkoumal Písmo s touhou poznat jeho skutečný význam. Od­pověď na otázku „Co mám dělat?" jej bytostně zajímala. Ptal se zcela upřím­ně. Když hovořil o požadavcích záko­na, pominul všechny obřadní předpi­sy. Nepovažoval je za důležité.Vyzdvihl však dvě zásady, které jsou základem celého zákona i proroků. Kristus jeho odpověď schválil, a připravil tak rabíny o očekávanou příležitost. Nemohli Spa­sitele odsoudit za to, že souhlasí s tím, co tvrdí vykladač zákona.

Ježíš řekl: „To čiň a budeš živ." Učil, že Boží zákon je jeden nedílný celek, a ne­ní tedy možné jedno přikázání zachovávat a druhé přestupovat. Všechna to­tiž vycházejí ze stejné podstaty. Osud člověka závisí na poslušnosti celého zákona. Svrchovaná láska k Bohu a ne­stranná láska k bližnímu musí být v ži­votě vidět.

Zákoník si uvědomil svoji hříšnost. Kristova slova jej usvědčila. Tvrdil, že zná spravedlnost zákona, ale jeho život spravedlivý nebyl. Neprojevoval lásku ke svým bližním. Nečinil pokání, ale snažil se ospravedlnit sám sebe. Než by uznal pravdu, raději dokazoval, jak těž­ké je přikázání plnit. Myslel si, že se tak zbaví pocitu viny a obhájí se před lidmi. Spasitelova slova jasně ukázala, že jeho otázka byla zbytečná, protože na ni uměl sám odpovědět. Zákoník se však ptal dále: „A kdo je můj bližní?" (L 10,29)

Židé vedli o této otázce nekonečné spory. O pohanech a Samařanech ne­měli žádné pochybnosti. Byli to cizinci a nepřátelé. Jak ale měli rozlišovat me­zi příslušníky vlastního národa a mezi různými společenskými vrstvami? Ko­ho měl kněz, rabín či starší považovat za svého bližního? Jejich život byl koloběhem obřadů, kterými se očišťovali. Učili, že styk s nevzdělaným a zanedbaným zá­stupem poskvrňuje a očištění potom vyžaduje značné úsilí. Měli snad považovat tyto „nečisté" za své bližní?

Ježíš se ani tentokrát nenechal vtáh­nout do sporu. Neodsoudil zaslepenost protivníků, kteří se jej snažili usvědčit z hříchu. Jednoduchým příběhem vylí­čil svým posluchačům takový příklad nebeské lásky, který je všechny hlubo­ce zasáhl a zákoníka přiměl k vyznání pravdy.

Tmu je možné rozptýlit jedině svět­lem. A nejlepší způsob, jak vyvrátit blud, je představit pravdu. Zjevení Boží lásky odhaluje zvrácenost a hříšnost sobec­kého srdce.

PRAVÉ MILOSRDENSTVÍ

Ježíš vyprávěl: „Jeden člověk šel z Je­ruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uvi­děl ho." (L 10,30-32) Nebyl to žádný vymyšlený příběh, ale skutečná a všem dobře známá událost. Mezi Kristovými posluchači byli i kněz a levita, kteří se postiženému vyhnuli.

Cesta z Jeruzaléma do Jericha vedla přes Judskou poušť. Poutníci museli procházet divokou skalní roklinou, kte­rá se často stávala místem loupežných přepadení a násilí. Právě tam napadli lupiči muže, o němž Ježíš vyprávěl. Vza­li mu vše, co mělo nějakou cenu, zbili jej a polomrtvého nechali na cestě. Jak tam tak ležel, šel kolem kněz. Na raně­ného téměř ani nepohlédl. Potom se objevil levita. Byl zvědavý, co se stalo, zastavil se a díval se na trpícího ubožá­ka. Věděl, co by měl udělat, ale bylo to příliš nepříjemné. Litoval, že šel touto cestou a musel se s raněným setkat. Sám sebe přesvědčoval, že jeho se ta zá­ležitost netýká.

Oba muži zastávali svatý úřad a po­važovali se za vykladače Písma. Patřili ke zvláštní vyvolené vrstvě. Měli být zástupci Boha mezi lidmi. Měli „mít sou­cit s těmi, kdo chybují a bloudí" (Žd 5,2) a pomáhat ostatním pochopit ve­likou Boží lásku. Byli povoláni k dílu, které přišel konat i Ježíš, jak sám řekl: „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chu­dým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdep­tané na svobodu." (L 4,18)

Nebeští andělé sledují utrpení Boží­ho lidu. Jsou připraveni spolupracovat s lidmi a pomáhat jim zmírňovat na ze­mi útlak a bolest. Bůh ve své prozřetelnosti vedl kněze a levitu cestou, na kte­ré ležel zraněný muž, aby viděli, že potřebuje jejich soucit a pomoc. Celé nebe čekalo, zda se nad jeho utrpením slitují. Spasitel na poušti promlouval k Židům z oblakového a ohnivého sloupu, učil je však něco úplně jiného, než nyní slý­chali od svých kněží a učitelů. Zákon plný milosti pamatoval ve svých naří­zeních i na zvířata, která nemohou vy­jádřit své potřeby a bolesti slovy. Bůh prostřednictvím Mojžíše Izraelcům na­řídil: „Když narazíš na býka svého ne­přítele nebo na jeho zatoulaného osla, musíš mu jej vrátit. Když uvidíš, že osel toho, kdo tě nenávidí, klesá pod svým břemenem, zanecháš ho snad, aniž ho vyprostíš? Spolu s ním ho vyprostíš." (Ex 23,4.5) Příběhem muže přepadené­ho lupiči však chtěl Ježíš poukázat na utr­pení bratra. S ním měli mít daleko větší slitování než s tažným zvířetem. Mojžíš jim oznámil poselství, že Hospodin, je­jich Bůh, „Bůh veliký, všemocný a vzbu­zující bázeň..., zjednává právo sirotku a vdově, miluje hosta" (Dt 10,17.18). Pro­to přikázal: „...host bude vám jako do­morodec mezi vámi. Budeš ho milovat jako sebe samého." (Lv 19,34)

Job řekl: „Cizinec nezůstával přes noc venku, pocestnému jsem otvíral dveře." Když do Sodomy přišli dva an­dělé v lidské podobě, poklonil se jim Lot až k zemi a řekl: „Snažně prosím, moji páni, uchylte se do domu svého služeb­níka. Přenocujte." (Jb 31,32; Gn 19,2) Kněz i levita všechna tato naučení dob­ře znali, ale neřídili se jimi. Byli vycho­váni v duchu národního fanatismu, sta­li se z nich úzkoprsí a povýšení sobci. Když viděli zraněného muže, nemohli vědět, zda patří k jejich národu nebo ne. Napadlo je, že by to mohl být Samařan, a odvrátili se od něho.

Příběhem o Samařanovi
Ježíš ukázal, že naším bližním
je každý člověk. Každý,
kdo potřebuje naši pomoc.

Zákoník v jejich počínání neviděl nic, co by odporovalo požadavkům zá­kona. Příběh měl však ještě pokračo­vání:

Kolem zraněného muže procházel jistý Samařan. Když ubožáka uviděl, sli­toval se nad ním. Nezajímal se o to, zda je cizinec Žid nebo pohan. Dobře vě­děl, že kdyby na jeho místě byl Žid a on ležel na zemi raněný, Žid by mu plivl do tváře a s opovržením šel dál. Samařan však ani přesto nezaváhal. Ne­myslel na to, že když se na místě zdrží, hrozí nebezpečí i jemu. Měl před se­bou trpícího člověka, který potřeboval pomoc, a to mu stačilo. Svlékl se a při­kryl raněného svým šatem. Potom vzal olej a víno, které měl na cestu, muže ošetřil a dal mu pít. Vysadil jej na své dobytče a pomalu šel vedle něho. Krá­čel jen zvolna, aby zvíře ubožákem netřáslo a rány ho ještě více nebolely. Zavezl jej do hostince a celou noc o něho starostlivě pečoval. Ráno, když se ne­mocnému ulevilo, pokračoval Samařan v cestě. Dříve než odešel, svěřil muže do péče hostinského, zaplatil za něho a nechal tam pro jeho potřebu ještě nějaké peníze navíc. Jako by to však ne­bylo dost, řekl hostinskému: „Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to za­platím, až se budu vracet." (L 10,35)

Příběh skončil a Ježíš se upřeně za­díval na zákoníka, jako by četl jeho myš­lenky. Řekl: „Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupi­če?" (L 10,36)

Zákoník nechtěl ani tentokrát vyslo­vit slovo Samařan a odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství." Ježíš řekl: „Jdi a jednej také tak." (L 10,37)

POUČENÍ Z PŘÍBĚHU

Otázka „Kdo je můj bližní?" je tak pro­vždy zodpovězena. Kristus ukázal, že naším bližním není jen ten, kdo patří k naší církvi a je stejného vyznání. Na rase, barvě pleti či společenském pů­vodu vůbec nezáleží. Bližním je každý, kdo potřebuje naši pomoc. Každý ne­přítelem raněný a sužovaný člověk. Kaž­dý, kdo patří Bohu.

Příběhem o milosrdném Samařanovi Ježíš představil lidem sám sebe a své poslání. Satan člověka podvedl, ztýral, okradl, zničil a ponechal zkáze. Spasitel se však nad naší bezmocností slitoval. Vzdal se své slávy a přišel nás zachrá­nit. Našel nás na pokraji smrti a ujal se nás. Zhojil naše rány. Přikryl nás rou­chem své spravedlnosti. Připravil pro nás bezpečné útočiště, vydal sám sebe, aby nám zajistil vše, co potřebujeme. Zemřel, aby nás vykoupil. Poukázal na příklad vlastního života a řekl svým následovníkům: „To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali." „Jako jsem já miloval vás, i vy se milujte navzájem." (J 15,17; 13,34)

Zákoník se ptal Ježíše: „Co mám dě­lat?" Ježíš zdůraznil, že podstatou sprave­dlnosti je láska k Bohu a člověku, a řekl: „To čiň a budeš živ." Samařan poslechl hlas dobroty a lásky, a dokázal tak, že za­chovává zákon. Kristus vyzval zákoníka: „Jdi a jednej také tak." Bůh od svých dě­tí očekává nejenom slova, ale především činy. „Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on." (1J 2,6)

Dnešní svět si potřebuje uvědomit tu­to skutečnost stejně jako lidé v Ježíšově době. Sobectví a bezcitný formalismus téměř udusily oheň lásky a potlačily ušlechtilé vlastnosti, které člověka po­vznášejí. Mnozí lidé se hlásí k jeho jmé­nu, ale zapomínají, že křesťané mají představovat Krista. Dokud se nedoká­žeme obětovat pro dobro druhých v ro­dině, v sousedství, v církvi i kdekoli jin­de, nejsme křesťany, ani kdybychom Krista veřejně vyznávali.

Kristus se ztotožnil se zájmy lidstva a žádá nás, abychom s ním v díle pro záchranu světa spolupracovali. Říká: „Zadarmo jste dostali, zadarmo dejte." (Mt 10,8) Hřích je tím největším zlem a je na nás, abychom hříšníkům se soucitem pomáhali. Mnoho lidí bloudí, uvě­domují si svoji pošetilost a stydí se za ni. Touží po slovu povzbuzení. Přemýš­lejí o svých chybách a omylech, a to je dohání na pokraj zoufalství. Nesmíme k nim být lhostejní. Potřebují naši po­moc a my jako křesťané nemůžeme ko­lem nich chodit bez povšimnutí nebo se jim zdálky vyhýbat. Při pohledu na člověka, který je v nouzi, trápí jej bo­lest či hřích, nikdy nesmíme říci: To se mě netýká.

„Vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti." (Ga 6,1) Vírou a modlitbou přemáhejte moc nepřítele. Slovem víry a povzbuzení utěšujte ztrápené a raně­né. Mnozí lidé ztratili v těžkém život­ním boji sílu a odvahu. K vítězství by jim často bylo stačilo jediné laskavé povzbuzující slovo. S každým trpícím člověkem bychom se měli dělit o útě­chu, kterou nás Bůh zahrnuje.

To vše je jen naplněním podstaty zá­kona, kterou vystihuje příběh milosrd­ného Samařana a která se představila v Ježíšově životě. Jeho povaha odhalu­je skutečný význam zákona a ukazuje, co znamená milovat bližního jako sebe sama. Pokud Boží děti prokazují lidem milosrdenství, dobrotu a lásku, vydáva­jí svědectví o nebeských zásadách. Dokazují, že „Hospodinův zákon je doko­nalý, udržuje při životě" (Ž 19,8). Kdo ve svém životě neprojevuje lásku, přestupuje zákon, i když tvrdí, že jej ctí. Náš vztah k bližním vypovídá o našem vzta­hu k Bohu.

Boží láska v srdci je totiž jediným zdrojem, ze kterého může pramenit naše láska k ostatním lidem. „Řekne-li někdo: 'Já miluji Boha', a přitom nená­vidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže mi­lovat Boha, kterého nevidí." Milovaní, „jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle" (1J 4,20.12).

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz