Mojžíš

Klidný život v Egyptě vystřídalo pronásledování, uprostřed kterého se narodil zaslíbený vysvoboditel.

Za služby, které Josef prokázal egyptskému národu, nejenže byla Jákobovým potomkům dána za domov část země, ale byli osvobozeni od placení daní a v době hladu hojně zásobováni potravou. Král veřejně uznal, že díky Josefovu Bohu se Egypt těšil hojnosti, zatímco jiné národy hynuly hladem. Viděl také, že Josefův způsob vlády velmi obohatil království, a z vděčnosti zahrnul Jákobovu rodinu královskou přízní.

Ale jak běžel čas, velký muž, jemuž Egypt za tolik vděčil, byl uložen do hrobu. „V Egyptě však nastoupil nový král, který o Josefovi nevěděl.“ (Ex 1,8) Ne že by nebyl obeznámen s tím, jaké služby Josef jeho národu prokázal, ale nechtěl to uznat a snažil se, aby se na to pokud možno zapomnělo. „Ten řekl svému lidu: »Hle, izraelský lid je početnější a zdatnější než my. Musíme s ním nakládat moudře, aby se nerozmnožil. Kdyby došlo k válce, jistě by se připojil k těm, kdo nás nenávidí, bojoval by proti nám a odtáhl by ze země.«“ (Ex 1,9.10)

Izraelci se již „rozplodili, až se to jimi hemžilo, převelice se rozmnožli a byli velice zdatní; byla jich plná země“ (Ex 1,7). Avsak uchovávali si svou národní identitu, vůbec nepřijímali egyptské zvyky a náboženství a jejich stále vzrůstající počet nyní vzbudil u krále a jeho lidu strach.

Mnozí z Izraelců byli schopní a vzdělaní pracovníci a hodně se přičinili o bohatství národa. Král potřeboval takové dělníky při budování svých nádherných paláců a chrámů. Proto je postavil na stejnou úroveň s Egypťany, kteří se i se svým majetkem prodali království. Brzy byli nad nimi ustanoveni dozorci, a tak se stali úplnými otroky. „Proto začali Egypťané Izraelce surově zotročovat. Ztrpčovali jim život tvrdou otročinou při výrobě cihel a všelijakou prací na poli. Všechnu otročinu, kterou na ně uvalili, jim ještě ztěžovali surovostí.“ (Ex 1,13.14) „Avšak jakkoli jej ujařmovali, množil se a rozmáhal dále.“ (Ex 1,12)

Král a jeho poradci doufali, že si Izraelce tvrdou prací podřídí, sníží jejich počet a potlačí jejich nezávislého ducha. ženám, jimž to umožňovalo jejich zaměstnání, bylo vydáno nařízení, aby při narození usmrcovaly hebrejské chlapečky. Satan věděl, že mezi Izraelci má vyrůst Vykupitel, a doufal, že zmaří Boží záměr, když povede krále k tomu, aby hubil hebrejské děti. Avšak porodní báby se bály Boha a neodvážily se plnit tento krutý příkaz.

Král, rozzloben tím, že jeho plán selhal, vydal ještě krutější a rozsáhlejší rozkaz. „Ale farao všemu svému lidu rozkázal: »Každého syna, který se jim narodí, hoďte do Nilu; každou dceru nechte naživu.«“ (Ex 1,22)

NAROZENÍ

V době, kdy toto nařízení dolehlo v plné síle, Amrámovi a Jókebedě, Izraelcům z Léviova kmene, se narodil syn. Rodiče věřili, že se přiblížil čas osvobození Izraele a že Bůh vzbudí z prostředku svého lidu vysvoboditele, a rozhodli se, že zabrání tomu, aby byl jejich maličký obětován. Víra v Boha je posilovala „a nezalekli se královského rozkazu“ (Žd 11,23).

Matka dítě schovávala po tři měsíce. Když zjistila, že už ho déle nemůže bezpečně ukrývat, upletla z rákosu košík ve tvaru lodičky a vymazala ho blátem a smolou, aby byl vodotěsný. Položila do něj děťátko a umístila ho do rákosí u břehu řeky. Jeho sestra Mirjam se zdržovala nablízku a starostlivě pozorovala, co se stane s jejím malým bratříčkem.

A byli tam i jiní ochránci. Matka své dítě svěřila do Boží péče a andělé, ač neviditelní, se vznášeli nad skromným místem, kde chlapec odpočíval. Andělé tam zavedli faraonovu dceru. Malý košík podnítil její zvědavost, a když uvnitř spatřila malé děťátko, slzy nemluvněte vzbudily její soucit. Pocítila sympatie k neznámé mamince, která se musela uchýlit k takovémuto prostředku, aby zachránila svého malého miláčka. Rozhodla se, že ho zachrání. Přijme ho za svého vlastního syna.

Mirjam poznala, že se s dítětem zachází laskavě. Odvážila se přijít blíž a nakonec se zeptala: „Mám jít a zavolat kojnou z hebrejských žen, aby ti dítě odkojila?“ (Ex 2,7) Princezna souhlasila.

Hošíkova sestra spěchala s radostnou novinou ke své matce a bezodkladně se s ní vrátila k faraonově dceři. „Odnes to dítě, odkoj mi je a já ti zaplatím,“ (Ex 2,9) řekla princezna.

VLIV MATKY

Bůh vyslyšel matčinu modlitbu. S hlubokou vděčností se chopila svého nyní bezpečného a šťastného úkolu vychovat své dítě pro Boha. Věděla, že ho bude muset brzy předat jeho královské matce, kde bude obklopen vlivy, které ho budou chtít odvést od Boha. Snažila se naplnit jeho mysl bázní Boží a láskou k pravdě a spravedlnosti. Odhalila mu, jak pošetilé a hříšné je modlářství, a velmi brzy ho naučila sklánět se před živým Bohem a modlit se k němu. Ten jediný ho může slyšet a pomoci mu v každé nouzi.

Měla chlapce u sebe tak dlouho, jak jen mohla, ale když mu bylo asi dvanáct let, musela se ho vzdát. Ze svého skromného domova v chaloupce byl vzat do královského paláce k faraonově dceři, která jej přijala za svého syna. Ani tam však nezapomněl na naučení, která získal od své maminky. Byla mu záštitou před pýchou, nevěrností a neřestmi, které kvetly uprostřed nádhery královského dvora.

Celý Mojžíšův budoucí život, velký úkol, který splnil jako vůdce Izraele, svědčí o důležitosti práce matky. Žádné jiné dílo se jí nevyrovná. Matka působí na rozvíjející se mysl a charakter. Nepracuje pouze pro časnost, ale pro věčnost. Zasévá semeno, které vzklíčí a přinese ovoce, ať už dobré, nebo zlé. Nemá namalovat krásnou podobiznu na plátno nebo ji vytesat z mramoru, nýbrž má vtisknout Boží obraz do lidského nitra. Dojmy vryté do mysli zůstanou po celý život. Děti jsou nám svěřeny do péče, abychom je vychovávali ne jako dědice trůnu pozemské říše, nýbrž jako Boží krále, kteří mají vládnout po nekonečné věky.

Ve slavném dni účtování vyjde najevo, že mnohé zločiny jsou výsledkem neznalosti a nedbalosti těch, jejichž povinností bylo vést dětské krůčky po správné cestě. Pak se ukáže, že mnozí, kteří obohatili svět světlem génia, pravdy a svatosti, vděčí za svůj úspěch matce, která se za ně modlila.

NA KRÁLOVSKÉM DVOŘE

Na faraonově dvoře se Mojžíšovi dostalo nejvyššího občanského a vojenského vzdělání. Vladař se rozhodl, že svého adoptivního vnuka učiní následníkem trůnu, a mladík byl vzděláván pro toto vysoké postavení. „Byl vychován ve vší egyptské moudrosti a byl mocný v slovech i činech.“ (Sk 7,22) Jako schopný vojevůdce se stal miláčkem egyptské armády a byl všeobecně považován za pozoruhodnou osobnost. Satanův záměr byl zmařen. Týž výnos, který odsuzoval hebrejské děti k smrti, Bůh využil k tomu, aby se budoucímu vůdci jeho lidu dostalo vzdělání.

Izraelští starší byli anděly poučeni, že čas jejich vysvobození je blízko a že mužem, kterého k tomu Bůh použije, je Mojžíš. Andělé sdělili také Mojžíšovi, že ho Hospodin vybral, aby zlomil otroctví Božího lidu. Mojžíš předpokládal, že si svou svobodu mají vydobýt zbraněmi. Domníval se proto, že povede hebrejské vojsko proti egyptské armádě.

Podle egyptských zákonů se všichni, kdo se měli ujmout faraonova trůnu, museli stát členy kněžské kasty. Mojžíš jako korunní princ měl být zasvěcen do tajemství egyptského náboženství. Nedal se však přimět k účasti na uctívání bohů. Hrozili mu ztrátou koruny a varovali ho, že ho princezna vydědí, jestliže si ponechá víru Hebrejů. On však byl pevně rozhodnut, že nevzdá hold nikomu jinému než Bohu, Stvořiteli nebe a země. Diskutoval s kněžími a uctívači bohů a poukazoval jim na pošetilost jejich pověrečného klanění se nesmyslným předmětům. Po určitou dobu byla kvůli jeho postavení a přízni, kterou ho zahrnoval král i lid, jeho rozhodnost tolerována.

„Mojžíš věřil, a proto, když dospěl, odepřel nazývat se synem faraonovy dcery. Raději chtěl snášet příkoří s Božím lidem, než na čas žít příjemně v hříchu; a Kristovo pohanění pokládal za větší bohatství než všechny poklady Egypta, neboť upíral svou mysl k budoucí odplatě.“ (Žd 11,24-26) Mojžíš měl takové schopnosti, že mohl zaujmout vynikající postavení mezi světovými velikány, zářit v palácích nejslavnějšího království a třímat žezlo jeho moci. Jako dějepisci, básníkovi, filozofovi, armádnímu generálovi a zákonodárci se mu nikdo nevyrovnal. Přestože měl před sebou tak skvělou světskou kariéru, měl morální sílu odmítnout bohatství, velikost, moc i slávu a „raději chtěl snášet příkoří s Božím lidem“ (Žd 11,25).

Jako lákadlo mu byl nabízen faraonův přepychový palác a trůn. Mojžíš však věděl, že na panských dvorech vládne hříšné pohodlí, které vede lidi k zapomínání na Boha. Hleděl za palác a za královskou korunu k vyšší poctě, která bude v království, které není poskvrněno hříchem, udělena svatým Nejvyššího. Vírou viděl nepomíjející korunu, kterou Král nebes vloží na hlavu vítěze. Tato víra ho vedla k tomu, že se připojil k poníženému, chudému a pohrdanému národu, který se rozhodl raději poslouchat Boha než sloužit hříchu.

ÚTĚK

Mojžíš zůstal na dvoře až do svých čtyřiceti let. Navštěvoval své utlačované bratry, dodával jim odvahu a ujišťoval je, že Bůh bude pracovat pro jejich vysvobození. Jednoho dne spatřil, jak nějaký Egypťan bije Hebreje. Vrhl se na něj a Egypťana zabil. Kromě Izraelce tam nebyl žádný svědek tohoto činu. Mojžíš okamžitě zahrabal mrtvé tělo do písku. Teď ukázal, že je připraven zasadit se o vysvobození svého lidu, a doufal, že povstanou, aby si vydobyli svobodu. „Myslel, že jeho bratří pochopí, že je chce Bůh skrze něho zachránit; ale oni to nepochopili.“ (Sk 7,25) Nebyli ještě připraveni na svobodu.

Následujícího dne Mojžíš viděl, jak se spolu perou dva Hebrejové, z nichž jeden byl očividně v neprávu. Mojžíš útočníka pokáral. Ten se proti napomenutí okamžitě ohradil s tím, že Mojžíš nemá právo mezi ně zasahovat, a hrubě ho nařkl ze zločinu. Opáčil: „Kdo tě ustanovil nad námi za velitele a soudce? Máš v úmyslu mě zavraždit, jako jsi zavraždil toho Egypťana?“ (Ex 2,14)

Celá záležitost se brzy donesla k faraonovu sluchu. Tento čin byl králi představen jako velice významný. Řekli mu, že Mojžíš má v úmyslu vést svůj lid proti Egypťanům, svrhnout vládu a sám usednout na trůn. Vladař okamžitě rozhodl, že Mojžíš musí zemřít. Mojžíš si však byl vědom nebezpečí, do něhož se dostal, a uprchl do Arábie.

Hospodin řídil jeho kroky a Mojžíš nalezl domov u midjánského kněze a vladaře Jitra, který uctíval Boha. Po nějaké době se Mojžíš oženil s jednou z Jitrových dcer a zůstal u něj jako pastýř jeho stád po čtyřicet let.

Bůh nechtěl osvobodit svůj lid bojem, jak si myslel Mojžíš, nýbrž svou vlastní majestátnou mocí, aby byla sláva připsána jen jemu samotnému. Mojžíš nebyl na svůj velký úkol připraven. Musel se ještě naučit stejné lekci víry, jakou si museli osvojit Abraham a Jákob – při naplňování Božích zaslíbení nespoléhat na lidskou sílu nebo moudrost, nýbrž na Boží moc. Ve škole sebezapření a těžkostí se měl naučit být trpělivý a ovládat svůj hněv. Jeho vlastní srdce musí být v dokonalém souladu s Bohem, než bude moci učit Izrael poznávat Boží vůli a než bude schopen projevovat otcovskou péči všem, kdo budou potřebovat jeho pomoc.

Mojžíš se dříve naučil mnohému, co se bude muset odnaučit. Vlivy, které ho obklopovaly v Egyptě, zanechaly v jeho rozvíjející se mysli hluboké dojmy a do určité míry utvářely jeho zvyky a charakter. Čas mohl tyto dojmy vymazat. Z Mojžíšovy strany to bude vyžadovat osobní zápas jako o život, aby se dokázal vzdát omylů a přijmout pravdu. Bůh mu však pomůže, přestože boj bude nad lidské síly.

„Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána.“ (Jk 1,5) Bůh však lidem nedá Boží světlo, když jsou spokojeni s temnotou a chtějí v ní zůstat. Aby člověk mohl přijmout Boží pomoc, musí si uvědomit svou slabost a nedostatečnost. Musí svou mysl připravit na velkou změnu, která se v něm má odehrát. Musí se upřímně a vytrvale modlit a usilovat o dobro.

Obklopen valem hor, byl Mojžíš sám s Bohem. Ve vznešené velkoleposti nekonečných hor spatřoval majestátnost Nejvyššího a v porovnání s ní pochopil, jak bezmocní jsou egyptští bohové. Tu byla smetena jeho pýcha a soběstačnost. Ovoce života v egyptském přepychu zmizelo. Mojžíš se stal trpělivým, uctivým a pokorným. „Mojžíš však byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi“ (Nu 12,3), a přesto pevný ve víře.

Jak plynula léta, jeho modlitby za Izrael vystupovaly dnem i nocí k Bohu. Zde, inspirován Duchem svatým, napsal knihu Genesis. Dlouhé roky strávené uprostřed samoty pouště přinesly bohaté požehnání pro svět ve všech dobách.

HOŘÍCÍ KEŘ

„Po mnoha letech egyptský král zemřel, ale Izraelci vzdychali a úpěli v otročině dál. Jejich volání o pomoc vystupovalo z té otročiny k Bohu. Bůh vyslyšel jejich sténání, Bůh se rozpomněl na svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem, Bůh na syny Izraele pohleděl, Bůh se k nim přiznal.“ (Ex 2,23-25) Čas vysvobození nadešel. Boží záměr se měl uskutečnit takovým způsobem, aby byla pokořena lidská pýcha. Vysvoboditel měl přijít jako pokorný pastýř pouze s holí v ruce. Bůh však tuto hůl učiní symbolem své moci.

Když Mojžíš jednoho dne pásl ovce blízko Chorébu, uviděl, jak hoří keř. Přesto neshořel. Šel blíž, když tu ho zprostředka plamene zavolal jménem nějaký hlas. Třesoucími se rty odpověděl: „Tu jsem.“ (Ex 3,4) Byl varován, aby se neuctivě nepřibližoval: „»Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš0, je půda svatá... Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.« Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět.“ (Ex 3,5.6)

Když Mojžíš stál v posvátné úctě před Bohem, slyšel další slova: „Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti. Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem... Nuže pojď, pošlu tě k faraonovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.“ (Ex 3,7-10)

Překvapen a vyděšen Mojžíš ucouvl a namítl: „Kdo jsem já, abych šel k faraonovi a vyvedl Izraelce z Egypta?“ (Ex 3,11)

Mojžíš myslel na zaslepenost, nevědomost a nevíru svého lidu. Mnozí Boha téměř neznali. Řekl: „Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?“ (Ex 3,13) Odpověď zněla: „JSEM, KTERÝ JSEM... JSEM posílá mě k vám.“ (Ex 3,14)

Mojžíš dostal příkaz, aby nejdříve shromáždil starší Izraele, kteří už dlouho naříkali kvůli svému otroctví, a vyřídil jim poselství od Boha. Potom měl předstoupit před krále a říct: „Potkal se s námi Hospodin, Bůh Hebrejů. Dovol nám nyní odejít do pouště na vzdálenost tří dnů cesty a přinést oběť Hospodinu, našemu Bohu.“ (Ex 3,18)

Mojžíš byl předem varován, že farao výzvu odmítne. Přesto Boží služebník nesmí ztratit odvahu. Hospodin projeví svou moc. „Proto vztáhnu ruku a budu bít Egypt všemožnými svými divy, které učiním uprostřed něho. Potom vás propustí.“ (Ex 3,20)

Hospodin prohlásil: „Zjednám tomuto lidu u Egypťanů přízeň. Až budete odcházet, nepůjdete s prázdnou. Každá žena si vyžádá od sousedky a spolubydlící stříbrné a zlaté ozdoby a pláště.“ (Ex 3,21.22) Egypťané zbohatli z usilovné práce, kterou si nespravedlivě vynucovali na Izraelcích, a Hebrejové měli právo požadovat odměnu za léta své dřiny. Bůh jim dá přízeň v očích Egypťanů a požadavek otroků bude splněn.

Jaký důkaz mohl Mojžíš podat svému lidu, že ho opravdu poslal Hospodin? Namítl: „Nikoli, neuvěří mi a neuposlechnou mě, ale řeknou: Hospodin se ti neukázal.“ (Ex 4,1) Hospodin mu řekl, aby svou hůl hodil na zem. Když to udělal, „stal se z ní had. Mojžíš se dal před ním na útěk.“ (Ex 4,3) Bylo mu nařízeno, aby ho chytil,a v jeho ruce se proměnil v hůl. Bůh ho vyzval, aby svou ruku vložil za ňadra a „když ruku vytáhl, byla malomocná, bílá jako sníh“ (Ex 4,6). Hospodin mu řekl, aby znovu vložil svou ruku za ňadra, a když ji vytáhl, byla opět jako předtím. Těmito znameními bude jak jeho vlastní lid, tak farao přesvědčen, že se mezi nimi projevuje někdo mocnější než král Egypta.

VÝMLUVY A POVĚŘENÍ

Ve své úzkosti a strachu se však teď Boží služebník horlivě vymlouval na nedostatečnou výřečnost: „Prosím, Panovníku, nejsem člověk výmluvný; nebyl jsem dříve, nejsem ani nyní, když ke svému služebníku mluvíš. Mám neobratná ústa a neobratný jazyk.“ (Ex 4,10) Velice dlouho žil odloučen od Egypťanů, a nebyl už tak zběhlý v používání jejich jazyka, jako když přebýval mezi nimi.

Mojžíš žádal, aby byla vybrána vhodnější osoba. Avšak poté, co Hospodin slíbil, že odstraní všechny těžkosti a dá mu konečný úspěch, byly všechny další výmluvy na jeho neschopnost projevem nedůvěry k Bohu. Vyjadřovaly obavu, že Bůh ho nemůže uschopnit nebo že udělal chybu, když si vybral právě jeho.

Mojžíšův starší bratr Áron dokonale ovládal egyptský jazyk, protože ho denně používal. Bůh Mojžíšovi řekl, že Áron přichází, aby se s ním setkal. Poté Hospodin vydal bezpodmínečný příkaz:

„Budeš k němu mluvit a vkládat mu slova do úst. Já budu s tvými ústy i s jeho ústy a budu vás poučovat, co máte činit. On bude mluvit k lidu za tebe, on bude tobě ústy a ty budeš jemu Bohem. A tuto hůl vezmi do ruky; budeš jí konat znamení.“ (Ex 4,15-17) Už déle nemohl vzdorovat, protože veškeré důvody k výmluvám byly odstraněny.

Jakmile Mojžíš úkol přijal, vložil se do něj celým srdcem a s plnou důvěrou v Hospodina. Bůh požehnal jeho oddanou poslušnost a Mojžíš se stal výmluvným, doufanlivým a vyrovnaným, a dobře se hodil pro největší dílo, jaké kdy bylo člověku svěřeno.

Člověk získá sílu a schopnosti, když přijme zodpovědnosti, které na něj Bůh vkládá. Ať je jeho postavení sebeskromnějš nebo jeho schopnosti sebeomezenější, člověk, který se snaží věrně vykonat svou práci, získá pravou velikost. Skutečnost, že člověk cítí svou slabost, je přinejmenším důkazem, že si uvědomuje velikost úkolu, jímž byl pověřen. Takový člověk se bude radit s Bohem a bude od něj čerpat sílu. Skrytá hrozba faraona a Egypťanů, jejichž hněv proti němu vzplanul před čtyřiceti lety, způsobila, že váhal s návratem do Egypta. Když se však rozhodl, že uposlechne Boží příkaz, Hospodin mu zjevil, že jeho nepřátelé jsou mrtví.

Cestou z Midjánu se Mojžíšovi zjevil anděl v tak výhrůžném postavení, jako by ho chtěl zničit. Mojžíš nedostal žádné vysvětlení, ale vzpomněl si, že bral na lehkou váhu jeden z Božích požadavků. Opomněl obřezat svého nejmladšího syna. Taková nedbalost ze strany muže, který byl vybrán za vůdce Izraele, by jen oslabila vliv Božích přikázání na lidi. Sipora se bála, že bude její manžel zabit, a tak vykonala obřad obřízky sama. Anděl pak Mojžíšovi dovolil pokračovat v cestě. Jeho život mohl být zachován jen tehdy, když ho budou chránit svatí andělé. Kdyby ovšem zanedbal povinnost, o které věděl, nebyl by v bezpečí, protože by ho Boží andělé nemohli chránit.

V době soužení těsně před Kristovým příchodem budou spravedliví ochraňováni anděly, kteří o ně budou pečovat, ale přestupníci zákona nebudou mít žádnou záštitu. Andělé nemohou chránit ty, kdo přehlížejí Boží přikázání.