Na cestě do Emaus

Po svém vzkříšení se Ježíš zjevil také dvěma učedníkům, kteří na cestě do Emaus právě rozmlouvali o událostech uplynulých dnů v Jeruzalémě.

Pozdě odpoledne v den vzkříšení šli dva učedníci do Emaus, vesnice asi dvanáct kilometrů vzdálené od Jeruzaléma. Tito učedníci neměli v Kristově díle žádné významné postavení, ale upřímně v Kris­ta věřili. Přišli do města na oslavu Veli­konoc a události, které se tam právě odehrály, je velmi znepokojily. Ráno se doslechli, že Ježíšovo tělo se ztratilo z hrobu. Donesly se k nim i zprávy o že­nách, které viděly anděly a setkaly se s Ježíšem. Učedníci šli nyní domů rozjímat a modlit se. Byli smutní jako ni­kdy předtím. Mluvili spolu o výslechu a ukřižování. Kráčeli ve stínu kříže bez víry a bez naděje.

Po chvíli se k nim připojil nějaký ci­zinec. Byli tak ponořeni do svého zár­mutku a zklamání, že si jej ani pořádně nevšimli. Pokračovali v rozhovoru a sdě­lovali si své myšlenky. Uvažovali o Kris­tově učení a bylo zřejmé, že nejsou schopni je pochopit. Když probírali, co se stalo, chtěl je Ježíš potěšit. Viděl, jak jsou smutní, a chápal jejich zmatené a rozporuplné představy, které je při­vedly k myšlence: Může být člověk, kte­rý se nechal tak ponížit, Kristus? Nedokázali potlačit svoji lítost a rozplakali se. Ježíš věděl, že jej milují. Chtěl jim setřít slzy, utěšit je a naplnit radostí. Nejdříve je však musel poučit. Na jeho slova neměli nikdy zapomenout.

Zeptal se jich: ,,'O čem to spolu ces­tou rozmlouváte?' Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich, jménem Kleo­fáš, mu odpověděl: 'Ty jsi asi jediný z Je­ruzaléma, kdo neví, co se tam v těch­to dnech stalo!'" Potom se rozpovídali o tom, jak se zklamali ve svém Mistru, který byl „prorok mocný slovem i skut­kem před Bohem i přede vším lidem", kterého však „veleknězi a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukři­žovali ho". S rozechvělými rty a s boles­tí v srdci zklamaně dodali: „A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo." (L 24,17-21)

Bylo zvláštní, že tito učedníci si ne­vzpomněli, co Kristus za svého života na zemi říkal, a neuvědomili si, že udá­losti, které se právě staly, předpověděl. Nenapadlo je, že poslední část jeho pro­roctví se naplní stejně jako první a že třetího dne vstane z mrtvých. To si měli zapamatovat především. Kněží a před­ní muži na to nezapomněli. Druhého dne, „v den po pátku, shromáždili se ve­leknězi a farizeové u Piláta a řekli: 'Pa­ne, vzpomněli jsme si, že ten podvodník řekl ještě za svého života: »Po třech dnech budu vzkříšen.«'" (Mt 27,62.63) Učedníci však na to zapomněli.

PROROCTVÍ O MESIÁŠI

Ježíš jim řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytr­pět a tak vejít do své slávy?" (L 24,25) Učedníci se podivili a přemýšleli, kdo by ten cizinec mohl být. Čte jejich myš­lenky, mluví s nimi tak upřímně, laska­vě a s pochopením, jeho slova vzbuzu­jí naději. Od chvíle, kdy byl Kristus zra­zen, poprvé pocítili, že ještě mohou doufat. Začali si svého společníka lépe prohlížet, měli dojem, že mluví stejně, jako mluvil Kristus. Byli ohromeni a je­jich srdce se naplnila radostným očeká­váním.

Kristus jim vysvětloval texty Písma, které se vztahují k jeho osobě. Začal od samého počátku biblických dějin, tedy od Mojžíše. Kdyby se jim byl dal hned poznat, uklidnili by se. Měli by takovou radost, že už by je nic jiného ani nezajímalo.

Ježíš jim však musel objasnit význam předobrazů a starozákonních proroc­tví, která o něm podávala svědectví. Na nich měla být založena jejich víra. Nepředvedl jim žádný zázrak, ale vysvět­loval jim Písmo. Učedníci považovali Kristovu smrt za konec všech svých na­dějí. Spasitel jim však z proroctví ukázal, že právě jeho smrt je největším opodstatněním jejich víry.

Ukázal jim, jaký význam má starozá­konní zvěst jako svědectví o jeho poslá­ní. Mnozí křesťané v dnešní době odmí­tají Starý zákon v domnění, že již ztratil svou platnost. To však Kristus neučil. Vážil si jej natolik, že řekl: „Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvěd­čit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých." (L 16,31)

Prostřednictvím patriarchů a proro­ků Kristus oslovuje lidi od Adama až do konce času. Spasitel se zjevuje ve Starém zákoně, právě tak jako v Novém. Světlo z prorockých časů jasně osvěcuje Kris­tův život i poselství Nového zákona. Kristovy zázraky nepochybně dokazují jeho božství, ale pádnější doklady o tom, že Ježíš je Vykupitelem světa, získáme srovnáním starozákonních proroctví s obsahem Nového zákona.

Na základě proroctví Kristus vysvětlil učedníkům význam svého vtělení a po­slání na zemi. Jejich představy, podle nichž Mesiáš na přání lidu usedne na trůn a převezme královskou moc, byly mylné. Toto falešné očekávání bránilo správnému pochopení Kristova sestou­pení z trůnu nejvyšší slávy do nejponíže­nějšího postavení, jaké mohl zaujmout. Kristus chtěl, aby jeho učedníci měli ve všech ohledech správné a jasné předsta­vy. Bylo třeba, aby podle svých možností co nejlépe pochopili i kalich utrpení, který byl pro něho připraven. Vysvětlil jim, že hrozný zápas, který zatím nedo­kázali pochopit, byl naplněním smlou­vy uzavřené ještě před stvořením světa. Kristus musel zemřít, stejně jako musí zemřít každý přestupník zákona, který setrvává v hříchu. To vše se muselo stát. Boj však neskončí porážkou, ale slav­ným věčným vítězstvím. Ježíš jim řekl, že pro záchranu světa před hříchem je třeba udělat vše. Ježíšovi následovníci musí být pevní a vytrvalí, musí žít a pra­covat stejně jako on.

Kristus mluvil s učedníky a působil na jejich mysl, aby pochopili Písmo. Učedníci byli sice unavení, ale rozho­vor neustával. Spasitel jim předkládal slova života a jistoty. Jejich duchovní zrak byl však ještě zastřený. Když jim Kristus říkal o zničení Jeruzaléma, dojímal je zánik města až k pláči. Stále si neuvědomovali, kdo je doprovází. Ani je nenapadlo, že Ježíš, o kterém rozmlou­vají, jde vedle nich. Kristus o sobě ho­vořil jako o někom jiném. Mysleli si, že je jedním z poutníků, kteří se zúčastni­li slavnosti a vracejí se domů. Ubíral se úzkou kamenitou cestou stejně opatr­ně jako oni a chvílemi se s nimi zasta­vil, aby si odpočinuli. Kráčeli po hor­ské stezce a Kristus, který měl již brzy zaujmout místo po Boží pravici a který mohl říci: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi" (Mt 28,18), šel vedle nich.

UČEDNÍCI POZNÁVAJÍ JEŽÍŠE

Slunce již zapadlo, a než se poutníci do­stali do vesnice, přestali už lidé na poli pracovat. Když se učedníci chystali vejít do svého domova, zdálo se, že cizinec má v úmyslu jít dál svou cestou. Učed­níci však cítili, že je k němu něco táhne. Chtěli se od něho dozvědět víc. Řekli mu: „Zůstaň s námi." Zdálo se, že pozvá­ní nepřijme, a tak ho začali přemlouvat: „Vždyť už je k večeru a den se schyluje." Kristus jim nakonec vyhověl: „Vešel te­dy a zůstal s nimi." (L 24,29)

Kdyby jej učedníci tak naléhavě ne­zvali, nedozvěděli by se, že je na cestě do­provázel zmrtvýchvstalý Pán. Kristus se nikdy nikomu nevnucuje. Zajímá se o ty, kdo jej potřebují. Rád navštíví i ten nej­chudší dům a potěší toho nejobyčejněj­šího člověka. Pokud jsou však lidé k ne­beskému Hostovi lhostejní a nestojí o to, aby s nimi zůstal, jde dál. A oni o mnoho přicházejí. Neznají Krista o nic víc než učedníci, které doprovázel do Emaus.

Ti pozvali hosta k večeři. Kristus se posadil do čela stolu. Vztáhl ruce a chtěl požehnat chléb, který mu předložili. Učedníci byli ohromeni. Jejich společ­ník si počínal úplně stejně jako jejich Pán. Když se zadívali na jeho ruce, vi­děli rány od hřebů. Oba vykřikli: Je to Pán Ježíš. Vstal z mrtvých!

Postavili se a chtěli se mu vrhnout k nohám a vzdát mu úctu, ale zmizel jim z očí. Dívali se na místo, kde seděl Ukřižovaný, jehož tělo bylo ještě ne­dávno v hrobě, a říkali si: „Což nám srd­ce nehořelo, když s námi na cestě mlu­vil a otvíral nám Písma?" (L 24,32)

Takovou novinu si nemohli nechat pro sebe. Nemohli jen tak sedět a po­vídat si. Na hlad a únavu okamžitě zapomněli. Jídla se ani nedotkli. Plni ra­dosti se hned vydali stejnou cestou zpát­ky, aby vše zvěstovali učedníkům ve městě. Cesta byla místy nebezpečná, oni však na to nedbali a rychle zdolávali příkré srázy a kluzké skály. Nevidě­li a ani si neuvědomovali, že je chrání ten, který je předtím doprovázel. S pout­nickou holí v ruce spěchali, jak jen moh­li. Rádi by však šli ještě rychleji. Zablou­dili, ale zase našli cestu. Chvílemi utí­kali, klopýtali, ze všech sil postupovali kupředu a jejich neviditelný Průvodce byl stále s nimi.

Byla temná noc, ale jim svítilo Slunce spravedlnosti. Jejich srdce překypovala radostí. Vypadali, jako by byli v nějakém novém světě. Kristus je živý Spasitel. Už ho nebudou oplakávat jako mrtvé­ho. Kristus je vzkříšen, opakovali stále znovu a znovu a nesli radostné posel­ství zarmouceným učedníkům. Chtěli jim vyprávět, co podivuhodného zažili na cestě do Emaus a kdo je doprovázel. Zvěstovali tu nejvýznamnější zprávu, jakou kdy svět dostal, radostnou novi­nu, na níž závisí naděje lidstva v tomto čase i na věčnosti.

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz