Na úsvitu dějin

Adam a Eva v zahradě Eden – první obyvatelé Země.

„Nebesa byla učiněna Hospodinovým slovem, dechem jeho úst pak všechen jejich zástup. Co on řekl, to se stalo, jak přikázal, tak vše stojí.“ (Ž 33,6.9)

Když země vyšla z rukou svého Mistra, byla nesmírně krásná. Úrodná půda vydávala všude bujnou zeleň. Nikde nebyly odporné bažiny ani neúrodné pouště.

Kam oko pohlédlo, zdravily ho nádherné keře a líbezné květiny. Vzduch byl čistý a svěží. Celá krajina byla obestřena krásou, půda posetá květy vypadala jako nejhonosnější palác.

Když byla stvořená země oživena spoustou živočichů a rostlin, byl na scénu přiveden člověk, korunní dílo Stvořitele. „I řekl Bůh: »Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad... zemí.« Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem..., jako muže a ženu je stvořil.“ (Gn 1,26.27)

Zde je jasně uveden původ lidského pokolení. Bůh stvořil člověka ke svému vlastnímu obrazu. Není důvod k domněnce, že se člověk postupně vyvíjel z nižších forem živočišného nebo rostlinného života. Podle inspirace nemá náš rod původ ve vývojové řadě mikroorganismů, měkkýšů a čtvernožců, nýbrž ve velkém Stvořiteli. Ačkoli vytvořen z prachu, byl Adam „synem Božím“ (L 3,38).

Nižší druhy tvorů nemohou chápat Boží svrchovanost, avšak jsou schopny vytvořit úzký vztah k člověku a sloužit mu. „Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš..., polní zvířata a ptactvo nebeské.“ (Ž 8, 7-9)

Pouze Kristus je „výraz Boží podstaty“ (Žd 1,3), jedno s Otcem. Člověk však byl vytvořen k Božímu obrazu. Jeho přirozenost byla v souladu s Boží vůlí. Jeho mysl byla s to pochopit Boží věci. Měl čisté city. Své chutě a vášně ovládal rozumem. Byl svatý a šťastný, že je Božím obrazem, a dokonale se podřizoval Boží vůli.

Když člověk vyšel z ruky svého Stvořitele, jeho tvář zářila světlem života a radosti. Adam byl mnohem vyšší, než jsou dnešní lidé. Eva byla o něco menší, ale měla vznešenou a překrásnou postavu. Bezhříšný pár na sobě neměl umělé oděvy. Byli oděni rouchem slávy, jaké nosí i andělé.

PRVNÍ MANŽELSTVÍ

Když byl stvořen Adam, Bůh řekl: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ (Gn 2,18) Bůh dal Adamovi společnici, „pomoc jemu rovnou“, ženu, která pro něj byla vhodnou partnerkou a která s ním vytvoří úzký vztah lásky a vzájemné náklonnosti. Eva byla stvořena z žebra vyňatého z Adamova boku. Neměla mu vládnout jako hlava ani neměla být pošlapávána jako osoba podřízená, ale měla mu stát po boku jako rovnocenná, jím milovaná a chráněná bytost. Byla jeho druhým já, což ukazuje na těsné spojení, jaké má existovat v tomto vztahu. „Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně.“ (Ef 5,29) „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“ (Gn 2,24)

„Manželství ať mají všichni v úctě.“ (Žd 13,4) Manželství je jednou ze dvou institucí, které si Adam po pádu do hříchu přinesl s sebou za brány ráje. Když lidé poznají a uplatňují Boží zásady, je manželství požehnáním. Střeží čistotu a štěstí lidského pokolení a povznáší fyzické, intelektuální a morální vlastnosti.

„Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil.“ (Gn 2,8) V této zahradě rostly stromy všech druhů. Mnohé z nich byly obtěžkány lahodným ovocem. Půvabné keře vinné révy se pnuly vzhůru a jejich větve se prohýbaly pod nákladem lákavých plodů. Adam s Evou dostali za úkol vytvarovat výhonky vinné révy do podoby altánků, a tak si pro sebe vytvořit obydlí z živých stromů obalených listím a ovocem. Uprostřed zahrady stál strom života, který svou nádherou předčil všechny ostatní stromy. Jeho plody prodlužovaly život.

„Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy.“ (Gn 2,1) „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.“ (Gn 1,31) Krásné stvoření nehyzdila žádná skvrna hříchu ani stín smrti. „Jižní hvězdy společně plesaly a všichni synové Boží propukli v hlahol.“ (Jb 38,7)

SEDMÝ DEN

Velkolepé dílo stvoření bylo uskutečněno během šesti dnů. „Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo.“ (Gn 2,2.3) Všechno bylo dokonalé, hodno svého božského Tvůrce. A Bůh odpočinul. Ne proto, že by byl unaven, ale aby se těšil z výsledků své moudrosti a dobroty.

Bůh sedmého dne odpočinul a poté ho oddělil jako den odpočinku. Člověk měl po vzoru Stvořitele v tento svatý den odpočinout a uvažovat o Božím díle stvoření, aby bylo jeho srdce naplněno láskou a úctou k jeho Tvůrci.

Sobota byla dána celému lidstvu, aby lidé jejím zachováváním vděčně uznávali, že Bůh je jejich Stvořitelem a právoplatným Vládcem. Jsou dílem jeho rukou, podřízeni jeho autoritě.

Bůh věděl, že sobota je pro člověka nezbytná, a to dokonce i v ráji. Člověk potřeboval v jeden ze sedmi dnů odložit své vlastní zájmy. Potřeboval sobotu, aby mu připomínala Boha a probouzela v něm vděčnost, neboť všechno, z čeho se radoval, pocházelo z ruky Stvořitele.

Podle Božího úmyslu má sobota usměrňovat mysl lidí k jeho stvořitelskému dílu. Krása, která obestírá zemi, je důkazem Boží lásky. Věčné pahorky, stromy pnoucí se do výše, rozvíjející se poupata a křehké květy – to vše k nám promlouvá o Bohu. Sobota, která ukazuje na Toho, kdo to vše stvořil, vybízí lidi, aby otevřeli knihu přírody a hledali v ní moudrost, moc a lásku Stvořitele.

STROM POZNÁNÍ

Ačkoli byli naši prarodiče stvořeni jako nevinní a svatí, měli možnost dopustit se zla. Bůh je stvořil jako svobodné morální bytosti, které se mohly svobodně rozhodnout, zda se mu podřídí, nebo mu odepřou poslušnost. Avšak než mohli být věčně v bezpečí, musela být vyzkoušena jejich věrnost. Na počátku lidské existence byla položena zábrana proti sobeckému uspokojování sebe sama, které bylo základem satanova pádu. Strom poznání měl být zkouškou poslušnosti, víry a lásky našich prarodičů. Pod pohrůžkou smrti jim bylo zakázáno ochutnat jeho ovoce. Měli být vystaveni satanovým pokušením. Když ve zkoušce obstojí, budou umístěni mimo dosah jeho moci, aby se věčně radovali z Boží přízně.

Bůh postavil člověka pod zákon, který je základem Boží vlády. Mohl stvořit člověka bez schopnosti zhřešit. Mohl Adamovi zabránit, aby se dotkl zakázaného ovoce, avšak v tomto případě by člověk byl pouhým automatem. Bez svobody volby by byla jeho poslušnost vynucená. Takové opatření by bylo v rozporu s Božím plánem, nehodno člověka jako inteligentní bytosti a podpořilo by satanovo obvinění, že Bůh vládne despoticky.

Bůh stvořil člověka bezúhonného, bez sklonů ke zlu. Představil mu nejsilnější pohnutky k tomu, aby mu zůstal věrný. Poslušnost byla podmínkou věčného štěstí a přístupu ke stromu života.

EDEN

Domov našich prarodičů měl být vzorem pro ostatní rodiny, až jejich děti vyjdou, aby obydlily zemi. Lidé si ve své pýše libují v honosných a nákladných stavbách a v oslavování děl svých vlastních rukou, ale Bůh postavil Adama do zahrady. To je lekce pro každou dobu. Pravé štěstí nespočívá v oddávání se pýše a přepychu, nýbrž ve společenství s Bohem prostřednictvím jeho stvořitelského díla. Pýcha a ctižádost nejsou nikdy uspokojeny. Skutečně moudří lidé najdou zalíbení v radostech, které dal Bůh v přírodě na dosah všem.

Obyvatelům Edenu byla svěřena péče o zahradu, aby ji „obdělávali a střežili“ (Gn 2,15). Bůh určil člověku práci jako požehnání, aby zaměstnávala jeho mysl, posilovala jeho tělo a rozvíjela jeho schopnosti. Dokud byl bezúhonný, nalézal Adam v duševní a tělesné činnosti jedno ze svých největších potěšení. Přestože je práce doprovázena únavou a bolestí, jsou na omylu ti, kdo ji považují za zlořečenství. Bohatí se často dívají na pracující třídu spatra, ale to odporuje Božímu záměru, s nímž tvořil člověka. Adam neměl zahálet. Náš Stvořitel, který ví, v čem spočívá lidské štěstí, stanovil Adamovi práci. Pravou životní radost nacházejí jen pracující muži a ženy.

Adam a Eva nebyli jen dětmi v Boží otcovské péči, ale i studenty přijímajícími naučení od vševědoucího Stvořitele. Navštěvovali je andělé a mohli se přímo stýkat se svým Tvůrcem. Byli plní síly, kterou jim dodával strom života. Jejich intelektuální schopnosti byly jen o málo menší než rozumové schopnosti andělů. Sám věčný Tvůrce a Udržovatel všeho odhaloval jejich mysli přírodní zákony. Adam byl důvěrně obeznámen s každým živým tvorem, od obrovského leviatana, žijícího ve vodách, po drobný hmyz, který poletuje v slunečních paprscích. Každému z nich dal jméno a znal jejich přirozenost a zvyky. Na každém lístku v lese, na každé zářící hvězdě, na zemi, ve vzduchu, na obloze bylo napsáno Boží jméno. Řád a soulad stvoření mluvily o nekonečné moudrosti a moci.

Kdyby byli Adam s Evou zůstali věrní Božímu zákonu, neustále by odhalovali nové poklady poznání, odkrývali svěží prameny štěstí a získávali jasnější představy o Boží nezměrné a nehynoucí lásce.