Nádab a Abíhú

Smutný konec Áronových synů.

Po vysvěcení stanu setkávání byli ke svému svatému úřadu vysvěceni kněží. Tyto slavnosti trvaly sedm dní. Osmého dne Áron obětoval oběti, které Bůh vyžadoval. Všechno bylo provedeno tak, jak Bůh přikázal, a Hospodin mimořádným způsobem zjevil svou slávu. Z nebe sestoupil oheň a strávil oběť na oltáři. Lid začal jednomyslně a nadšeně chválit Boha a v úctě padli na své tváře.

Avšak brzy poté se v rodině nejvyššího kněze odehrála hrozná tragédie. Dva Áronovi synové vzali každý svou kadidelnici a pálili vonné kadidlo před Hospodinem. Přestoupili však Boží příkaz tím, že použili „cizí oheň“ (Lv 10,1). Místo posvátného ohně, který zapálil sám Bůh, vzali běžný oheň. Pro tento hřích je před zraky lidu strávil oheň, který vyšlehl od Hospodina.

Nádab a Abíhú zastávali v Izraeli nejvyšší postavení hned po Mojžíšovi a Áronovi. Byli Hospodinem zvlášť poctěni, když jim bylo dovoleno, aby spolu se sedmdesáti staršími na hoře spatřili Boží slávu. Z tohoto důvodu byl jejich hřích velice závažný. Protože tito muži přijali velké světlo - neboť jako izraelská knížata vystoupili na horu a měli možnost rozmlouvat s Bohem ve světle jeho slávy, nemohli si namlouvat, že mohou beztrestně hřešit a Bůh přísně nepotrestá jejich nepravost. Velké přednosti vyžadují ctnost a svatost, která je v souladu se světlem, které bylo člověku dáno. Velká požehnání nikdy nedávají oprávnění k tomu, abychom hřešili.

Nádab a Abíhú nebyli vychováváni tak, aby si vytvořili návyk sebeovládání. Otcův sklon k povolnosti ho vedl k tomu, že u svých dětí zanedbával disciplínu. Dovolil svým synům, aby si žili jak je jim libo. Byli tak svázáni neukázněností a hověním sobě, že dokonce ani zodpovědnost nejvyššího úřadu nedokázala tyto návyky zlomit. Neuvědomovali si nutnost důsledné poslušnosti Božích požadavků. Áronova nemístná povolnost zapříčinila, že jeho synové byli Bohem odsouzeni.

Bůh nemůže přijmout polovičatou poslušnost. Nestačilo, aby při této vznešené bohoslužbě bylo téměř všechno uděláno tak, jak Bůh přikázal. Ať nikdo neklame sám sebe přesvědčením, že některá z Božích přikázání jsou nepodstatná nebo že Bůh přijme nějakou náhražku za plnění toho, co nařídil. Bůh nedal ve svém slově zaznamenat žádný příkaz, o němž by lidé mohli sami rozhodnout, zda ho budou, nebo nebudou poslouchat, aniž by nesli následky.

„Mojžíš pak řekl Áronovi a jeho synům Eleazarovi a Ítamarovi: »Nebudete mít své hlavy kvůli nim neupravené a neroztrhnete svá roucha, abyste nezemřeli..., neboť na vás je olej Hospodinova pomazání.«“ (Lv 10,6.7) Velký vůdce připomněl svému bratrovi Boží slova: „Na těch, kteří jsou mi blízko, ukážu svou svatost, před veškerým lidem osvědčím svou slávu.“ (Lv 10,3) Áron mlčel. Smrt jeho synů v tak hrozném hříchu - hříchu, o němž nyní pochopil, že byl výsledkem jeho vlastního zanedbání povinnosti - naplnila otcovo srdce sklíčeností. Avšak nesmí dát najevo zármutek, aby nevzbudil dojem, že sympatizuje s hříchem. Shromáždění nesmí být vedeno k reptání proti Bohu.

Hospodin učí svůj lid, aby uznal oprávněnost jeho ukázňování, které může v jiných vzbuzovat strach. Bůh kárá falešný soucit s hříšníkem, který se snaží omluvit svůj hřích. Přestupník si neuvědomuje, jak odporný je hřích, a bez usvědčující moci Ducha svatého zůstává ke svému prohřešku částečně slepý. Povinností Božích služebníků je poukázat chybujícím lidem na nebezpečí, v němž se nacházejí. Mnozí si kvůli falešnému a zavádějícímu soucitu zničili život.

Nádab a Abíhú by se nikdy nedopustili takového osudného hříchu, kdyby se byli předtím poněkud neopili požitím vína. Jejich nestřídmost je učinila nezpůsobilými k zastávání svatého úřadu. Neměli jasnou mysl a jejich morální úsudek byl otupen, takže nemohli rozeznat rozdíl mezi svatým a všedním. Áron a jeho zbývající synové byli varováni: „Ty ani tvoji synové s tebou nesmíte pít víno nebo opojný nápoj, když budete vcházet do stanu setkávání, abyste nezemřeli.“ (Lv 10, 9)

Požívání opojných nápojů přivádí lidi k tomu, že si neuvědomují posvátnost svatých věcí nebo závaznost Božích nařízení. Všichni, kdo zaujímají odpovědné postavení, mají být lidmi důsledně střídmými, aby jejich mysl mohla jasně rozlišovat mezi dobrem a zlem.

Stejná povinnost spočívá na každém Kristově následovníku. „Vy však jste »rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu«, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“ (1 Pt 2,9) Budou-li křesťané požívat alkoholické nápoje, bude to mít stejné následky jako v případě těchto izraelských kněží. Svědomí pozbude své citlivosti k hříchu, až se nakonec ztratí rozdíl mezi všedním a svatým. „Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží.“ (1 K 10, 31) Kristově církvi ve všech dobách je adresováno vážné a naléhavé varování: „Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy.“ (1K 3,17)