Ježíš svým učedníkům s láskou a porozuměním řekl: „Nyní byl oslaven Syn člověka a Bůh byl oslaven v něm." (J 13,31) Jidáš opustil horní místnost a Kristus zůstal se zbývajícími jedenácti učedníky sám. Chystal se jim oznámit, že již brzy od nich odejde. Nejdříve jim chtěl ale připomenout veliký cíl svého poslání. Sám jej měl stále před sebou. Těšilo jej, že vším svým utrpením a ponížením oslaví Otcovo jméno. Právě k tomu chtěl obrátit jejich pozornost.
Přívětivě je oslovil a promluvil k nim: „Ještě jen krátký čas jsem s vámi. Budete mě hledat, a jako jsem řekl Židům, tak nyní říkám i vám: Kam já odcházím, tam vy přijít nemůžete." (J 13,33)
Učedníky jeho slova zarmoutila. Srdce se jim sevřelo úzkostí. Ještě více se přimkli ke Spasiteli. Jejich Mistr a Pán, jejich milovaný Učitel a Přítel, jim byl dražší než život. U něho hledali pomoc a útěchu ve všech těžkostech, bolestech a zklamáních. Byli na něm zcela závislí a on je měl nyní opustit. Zmocnila se jich temná předtucha.
Spasitelova slova však byla plná naděje. Věděl, že nepřítel na ně bude útočit a že satanova moc nejsnáze přemůže lidi sužované těžkostmi. Proto obracel jejich pozornost od „viditelného" k „neviditelnému" (2 K 4,18), od pozemského vyhnanství k nebeskému domovu.
Řekl: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. A cestu, kam jdu, znáte." (J 14,1-4) Kvůli vám jsem přišel na svět. Pro vaši záchranu plním své poslání. Ve svém díle budu pokračovat i poté, co odejdu. Přišel jsem se vám zjevit na zem, abyste uvěřili. Odcházím k Otci a budu spolu s ním pracovat pro vaše spasení. Učedníci se báli, že se s nimi Ježíš loučí navždy. Důvod jeho odchodu byl však zcela opačný. Kristus jim šel připravit místo, aby se jednou mohl zase vrátit a vzít je k sobě. Oni mají zatím pracovat na své povaze a přetvářet ji k Božímu obrazu.
Učedníci byli stále ještě v rozpacích. Tomáš, vždy plný pochybností, řekl: „'Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?' Ježíš mu odpověděl: 'Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho již znáte, neboť jste ho viděli.'" (J 14,5-7)
Do nebe nevede mnoho cest. Člověk si nemůže vybrat, kudy se tam dostane. Kristus říká: „Já jsem ta cesta... Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne." Kristus byl vyzdvižen jako cesta, pravda a život již v době, kdy byla v ráji hlásána první evangelijní zvěst o tom, že semeno ženy rozdrtí hadovi hlavu. Byl cestou za Adama a byl jí i v čase, kdy Ábel obětoval Bohu zabitého beránka. Krev této oběti představovala krev Vykupitele. Kristus byl cestou, která zachránila patriarchy a proroky. Je jedinou cestou, kterou se můžeme dostat k Bohu.
NEPOCHOPENÍ
Spasitel řekl: „Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho již znáte, neboť jste ho viděli." Učedníci mu stále ještě nerozuměli. Filip vykřikl: „Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!" (J 14,7.8)
Kristus užasl nad jeho nechápavostí a smutně se ho zeptal: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš?" (J 14,9) Je možné, že v mých skutcích nevidíš Otcovo působení? Nevěříš snad, že jsem přišel, abych o něm svědčil? „Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce?" „Kdo vidí mne, vidí Otce." (J 14,9.8) Kristus se stal člověkem, ale nepřestal být Bohem. Ponížil se a vzal na sebe lidskou podobu, ale jeho božská přirozenost mu zůstala. Jedině on mohl lidem zjevit Otce a učedníci měli velikou přednost být více než tři roky přímými svědky tohoto zjevení.
„Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky!" (J 14,11) Jejich víra se mohla bezpečně opřít o Kristovy činy. Ty byly nezvratným důkazem, neboť žádný člověk sám ze sebe nikdy nic takového nevykonal ani vykonat nemůže. Kristovo dílo svědčilo o jeho božství. V Kristu se zjevoval Otec.
Kdyby byli učedníci věřili živému spojení mezi Otcem a Synem, nebyli by ztráceli víru při pohledu na Kristovo utrpení a smrt, jež podstoupil pro záchranu hynoucího světa. Kristus se snažil přivést učedníky k poznání, že je Bohem v lidském těle. To byl základní předpoklad růstu a prohloubení jejich víry. Chtěl, aby pochopili, že musí být pevně zakotveni v Bohu a vírou se k němu upínat. Spasitel se ze všech sil a všemi možnými způsoby snažil připravit učedníky na příval pokušení, který na ně měl již brzy dolehnout. Chtěl, aby byli spolu s ním skryti v Bohu.
Když Kristus mluvil, vyzařovala z jeho tváře Boží sláva.Všichni přítomní pozorně naslouchali jeho slovům a zmocňovala se jich posvátná bázeň. Čím dál více si získával jejich srdce, a jak rostla jejich láska ke Kristu, zlepšovaly se i jejich vzájemné vztahy. Cítili, že nebe je velmi blízko, a v Ježíšových slovech rozpoznali poselství nebeského Otce.
ZASLÍBENÍ
Kristus pokračoval: „Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím." (J 14,12) Spasiteli velmi záleželo na tom, aby učedníci pochopili, proč se jeho božství spojilo s lidskou přirozeností. Přišel světu představit Boží slávu, aby mohl být člověk zachráněn její životodárnou mocí. Bůh se zjevil v Kristu, aby se Kristus mohl zjevovat v lidech. Ježíš nevyužil žádné síly ani žádných vlastností, které by lidé vírou v něho nemohli získat. Všichni jeho následovníci mohou být v lidství stejně dokonalí jako on, pokud se Bohu odevzdají tak, jako se mu odevzdal on.
„Bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci." (J 14,12) Kristus nechtěl říci, že by dílo učedníků bylo významnější než jeho, měl na mysli jen jeho větší rozsah. Nehovořil pouze o konání zázraků, ale o všem, co se bude dít pod vlivem Ducha svatého.
Když Kristus odešel k Otci, uvědomili si učedníci, že se jeho zaslíbení splnilo. Ježíšovo ukřižování, vzkříšení a nanebevstoupení se pro ně stalo živou skutečností. Viděli, že proroctví se naplnilo naprosto přesně. Zkoumali Písmo a přijímali jeho zvěst s dosud nepoznanou vírou a jistotou. Pochopili, že vše, co o sobě božský Učitel řekl, je pravda. Vyprávěli všude v okolí svoji zkušenost a vyzdvihovali přitom Boží lásku. Lidé byli dojati, jejich srdce jako by roztála a celé zástupy uvěřily v Ježíše.
Zaslíbení, které dal Spasitel svým učedníkům, se vztahuje na celou jeho církev a platí až do konce času. Bůh si přeje, aby jeho velkolepý plán vykoupení zasáhl co nejvíce lidí. Všichni, kdo chtějí pracovat v Božím díle a nespoléhají na své vlastní síly, ale na Boží moc, která jejich prostřednictvím může působit, se jistě dočkají splnění Ježíšova slibu: „Bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci."
V JEHO JMÉNU
Učedníci zatím ještě nevěděli o Ježíšově nekonečné moci a neomezených možnostech. Řekl jim: „Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu." (J 16,24) Vysvětlil jim, že tajemství jejich úspěchu spočívá v prosbě o milost a sílu v jeho jménu. On sám za ně bude prosit u Otce. Modlitbu pokorného věřícího bude Bohu předkládat jako svoji vlastní. Každá upřímná modlitba bude v nebi vyslyšena. Nemusí být vyjádřena vybroušeným stylem, důležité je, aby vycházela ze srdce. Ježíš ji předloží Otci zbavenou všech chyb a nedostatků. Přednese ji v podobě prodchnuté jeho vlastní dokonalostí.
Cesta upřímnosti a bezúhonnosti není snadná. V každé těžkosti a překážce však můžeme spatřovat výzvu k modlitbě. Bůh dává každému člověku sílu a zdroj této síly je otevřen i těm nejslabším. Ježíš řekl: „A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu. Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním." (J 14,13.14)
Kristus vyzýval učedníky, aby se modlili v jeho jménu. V jeho jménu mají křesťané předstupovat před Boha. Díky oběti, kterou pro ně Ježíš podstoupil, mají v Božích očích velikou cenu. Bůh jim přičítá Kristovu spravedlnost, a proto jsou mu vzácní. Pro Kristovy zásluhy Pán odpouští všem, kdo se ho bojí. Nevidí v nich bídné hříšníky ale podobu svého Syna, ke kterému se vírou upínají.
Bohu je líto, když se jeho lid podceňuje. Chce, aby se jeho vyvolení hodnotili podle ceny, kterou za ně zaplatil. Bůh o ně stojí. Kdyby tomu tak nebylo, neposílal by svého Syna, aby pro jejich vykoupení podstoupil tak velikou oběť. Má pro ně důležitý úkol a s radostí jim splní i ty nejodvážnější prosby, aby mohli oslavit jeho jméno. Pokud se spoléhají na jeho zaslíbení, mohou očekávat veliké věci.
Modlit se v Ježíšově jménu znamená mnoho. Zavazuje nás to, abychom přijali jeho povahu, projevovali jeho ducha a konali jeho skutky. Spasitel ke svému zaslíbení připojil i podmínku. Řekl: „Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání." (J 14,15) Kristus nezachraňuje lidi v hříchu, ale osvobozuje je od hříchu. Všichni, kdo jej milují, mu svou lásku dokazují poslušností.
Pravá poslušnost vychází ze srdce. Kristus to dokazoval celým svým životem. Pokud mu dovolíme, aby vstoupil do našeho myšlení a našich záměrů, potom naše srdce i mysl natolik splynou s jeho vůlí, že poslušnost pro nás bude naprostou samozřejmostí. On očistí naši mysl a posvětí ji a my mu budeme s největší radostí sloužit. Pokud využijeme přednosti, kterou máme, a poznáme Boha tak, jak se nám dává poznat, bude náš život životem neustálé poslušnosti. Budeme-li si vážit Kristovy povahy a udržovat společenství s Bohem, hřích se nám zoškliví.
Kristus žil na zemi v naprostém souladu se zákonem a můžeme tak žít i my, budeme-li se jej držet a čerpat u něho sílu. Nesmíme se zbavovat vlastní zodpovědnosti a očekávat od druhých, že nám řeknou, co máme dělat. Na lidské rady se nemůžeme spoléhat. Pán nás i kohokoli jiného ochotně poučí o tom, co je naší povinností. Přijdeme-li k němu s důvěrou, sám nám odhalí svá tajemství. Když se k nám Pán přiblíží a bude s námi rozmlouvat tak, jako dříve rozmlouval s Enochem, naše srdce zahoří. Lidé, kteří se rozhodnou předložit Bohu všechny své záležitosti a v ničem se neodchýlit od jeho vůle, budou vědět, jak se kdy zachovat. Pán jim dá nejen moudrost, ale i sílu, sílu k poslušnosti a službě, jak sám zaslíbil. Vše, co Kristus dostal pro potřeby padlých lidí, dostal jako jejich hlava a představitel. „Oč bychom ho žádali, dostáváme od něho, protože zachováváme jeho přikázání a činíme, co se mu líbí." (1J 3,22)
DUCH PRAVDY
Dříve než Kristus obětoval svůj život, chtěl svým následovníkům předat ten nejdůležitější a největší dar ze všech - dar, který jim otevře cestu k nevyčerpatelnému zdroji milosti. Řekl: „Já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky - Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude. Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám." (J 14,16-18)
Duch svatý byl ve světě již předtím a od samého počátku díla vykoupení působil na lidská srdce. Dokud však byl na zemi Kristus, učedníci po žádné jiné pomoci netoužili. Teprve když Spasitel odešel, pocítili potřebu Ducha a on přišel.
Duch svatý je Kristův zástupce, nemá však lidskou podobu ani na ní není nijak závislý. Kristus jako člověk nemohl být všude. Proto bylo v zájmu lidí, aby odešel k Otci a seslal na zem Ducha svatého jako svého nástupce. Nikdo už nemá výhodu v tom, že by se mohl s Kristem setkávat tváří v tvář. Prostřednictvím Ducha svatého mají ke Spasiteli přístup všichni. V tomto smyslu je svým následovníkům blíže, než kdyby byl na nebesa nevstoupil.
„Toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat." (J 14,21) Ježíš znal budoucnost svých učedníků. Věděl, že jeden skončí na popravišti, jiný na kříži, další ve vyhnanství mezi skalami na pustém ostrově a ostatní jako oběti pronásledování a smrti. Povzbuzoval je zaslíbením, že bude v každém soužení s nimi. To platí dodnes. Pán ví o všech svých věrných služebnících, kteří pro něho trpí ve vězení nebo ve vyhnanství na opuštěných ostrovech. Utěšuje je svou přítomností. Když věřící stane pro pravdu před nespravedlivým soudem, Spasitel stojí při něm. Všechna obvinění vznesená proti němu dopadají na Krista. V osobách svých učedníků je znovu a znovu odsuzován Ježíš. Každého, kdo se pro jeho dílo dostane do vězení, potěšuje svou láskou. Těm, kdo jsou odsouzeni k smrti, říká: „Já jsem... živý; byl jsem mrtev - a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu." (Zj 1,17.18) Kdo obětuje svůj život pro mě, zachrání jej pro věčnou slávu.
Vždy, když se octneme v těžkostech, dolehne na nás utrpení, nevíme, jak dál, když se nám všechno zdá být černé, cítíme se bezmocní a osamělí, posílá nám Pán Utěšitele jako odpověď na naši modlitbu víry. Od našich pozemských přátel nás mohou odloučit nejrůznější okolnosti. Od nebeského Utěšitele nás však nemůže odloučit nic, žádná okolnost ani vzdálenost. Kdekoli jsme, kamkoli jdeme, on je vždy s námi, podpírá nás, povzbuzuje, dodává nám sílu a potěšuje nás.
Učedníci stále ještě nechápali duchovní smysl Kristových slov. Spasitel jim je znovu vysvětloval. Řekl jim, že se bude projevovat prostřednictvím Ducha. „Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu." (J 14,26) Potom už nebudete říkat: Nechápeme. Už nebudete vidět zastřeně jako přes závoj. Budete moci „spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání" (Ef 3,18.19).
Učedníci měli svědčit o Kristově životě a díle. Jejich prostřednictvím měl Ježíš promlouvat ke všem lidem na zemi. V Kristově ponížení a smrti je však čekala velká zkouška a zklamání. Jejich svědectví mělo být přesné i po této bolestné zkušenosti, a proto Ježíš zaslíbil, že Utěšitel „připomene vám všecko, co jsem vám řekl" (J 14,26).
Potom dodal: „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne." (J 16,12-14)
Učedníci stále ještě nechápali
duchovní smysl Ježíšova
poslání Proto jim vše znovu
trpělivě vysvětloval.
Ježíš odhalil učedníkům velikou část pravdy. Pro učedníky však bylo těžké rozlišit jeho učení od tradic a zásad zákoníků a farizeů. Byli zvyklí přijímat učení rabínů jako Boží hlas a jejich city i myšlení byly ještě pod jejich vlivem. Světským zájmům a pomíjivým věcem stále věnovali velkou pozornost. Nechápali duchovní podstatu Kristova království, přestože jim ji tak často objasňoval. Byli zmatení. Nerozpoznali význam textů Písma, které jim Kristus předkládal. Mnohá jeho poučení jako by vyzněla naprázdno. Spasitel viděl, že nechápou skutečný význam jeho slov. Ve své milosti jim slíbil, že Duch svatý jim vše připomene. Mnoho věcí jim neřekl vůbec. Věděl, že by jim učedníci ještě nerozuměli. Jednou jim je odhalí Duch svatý. Osvítí jejich mysl, aby byli schopni pochopit nebeské věci. „Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy." (J 16,13)
Utěšitel je nazván „Duchem pravdy". Jeho posláním je vymezovat pravdu a udržovat ji. Na lidské srdce působí především jako Duch pravdy, a tím se stává Utěšitelem. Pravda je totiž zdrojem útěchy a pokoje, které ve lži nenajdeme. Satan se snaží ovládnout lidskou mysl lživými teoriemi a tradicemi. Vede lidi ke zvrácenému životnímu stylu a kazí tak i jejich povahu. Duch svatý oslovuje člověka prostřednictvím Písma a zasévá mu do srdce pravdu. Odhaluje blud a vyhání jej z mysli. Kristus získává své vyvolené právě Duchem pravdy, který působí prostřednictvím Božího slova.
Ježíš chtěl učedníky potěšit a dát jim naději, která povzbuzovala i jeho. Představil jim proto dílo Ducha svatého. Měl radost z toho, že mohl své církvi zajistit tak významnou pomoc. Duch svatý byl největším darem, který mohl Kristus od Otce získat pro povznesení svého lidu. Duch svatý byl dán Božímu lidu proto, aby jej vedl k duchovní obnově. Bez jeho působení by byla Kristova oběť zbytečná. Moc zla postupem času stále narůstala a je ohromující, jak snadno si satan lidstvo zotročil. Nad hříchem je možno zvítězit jedině s pomocí třetí božské osoby, jejíž síla není ničím omezena, neboť přichází v plnosti božské moci. Díky působení Ducha svatého se může projevovat moc Vykupitelova díla. Duch očišťuje srdce. Prostřednictvím Ducha svatého má věřící podíl na božské přirozenosti. Kristus poslal svého Ducha jako božskou moc, která má překonávat všechny zděděné i vypěstované sklony ke zlému a která má církvi pomáhat dosáhnout dokonalosti jeho povahy.
Ježíš o Duchu řekl: „On mě oslaví." Spasitel přišel oslavit Otce tím, že ukazoval světu jeho lásku. Podobně měl Duch svatý oslavit Krista tím, že bude světu zjevovat jeho milost. V člověku má být obnoven Boží obraz. Při zdokonalování lidské povahy jde o Boží čest i o čest Kristovu.
„On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud." (J 16,8) Kázání Božího slova by nepřineslo žádný výsledek bez neustálé přítomnosti a pomoci Ducha svatého. Jedině on je skutečným učitelem Boží pravdy. Pravda probouzí svědomí a mění život jen tehdy, uvádí-li ji do srdce Duch svatý. Člověk může představit druhým literu Božího slova, může se seznámit se všemi příkazy a zaslíbeními, ale pokud pravdu nezasadí do srdce Duch svatý, nikdo nepadne na Skálu a nerozbije se. Ani člověk s nejvyšším vzděláním a mnoha přednostmi nemůže bez pomoci Ducha svatého šířit světlo. Rozsévání semena evangelia nepřinese žádný užitek, pokud je nebude svlažovat nebeská rosa. Duch svatý sestoupil na modlící se učedníky ještě předtím, než byla napsána první kniha Nového zákona nebo než zaznělo první kázání evangelia po Kristově nanebevstoupení. Jejich nepřátelé potom vypovídali: „Vy jste tím svým učením naplnili celý Jeruzalém." (Sk 5,28)
Kristus přislíbil své církvi dar Ducha svatého. Toto zaslíbení platilo pro první učedníky, stejně jako platí pro nás. Má však také podmínku. Mnoho lidí slibu věří, činí si na něj nárok, mluví o Kristu a Duchu svatém, ale marně. Nepoddávají se Božímu vlivu a nenechávají se vést Boží mocí. Duch svatý zde není pro to, abychom jej využívali. On má používat nás. Prostřednictvím Ducha Bůh působí na svůj lid, aby chtěli a činili, co se mu líbí (Fp 2,13). Mnozí lidé se mu však nechtějí podřídit. Chtějí být sami svými pány. Proto nedostávají Boží dar. Bůh dává svého Ducha těm, kdo na něho pokorně čekají, nechávají se jím vést a spoléhají na jeho milost. Boží moc očekává, že po ní budou lidé toužit a že ji přijmou. Budeme-li s vírou prosit o zaslíbené požehnání, dostaneme spolu s ním i všechna ostatní. Kristus je ve své nekonečné milosti ochoten udělit každému tolik darů, kolik je schopen přijmout.
V rozhovoru s učedníky Kristus neučinil ani jednu truchlivou poznámku o svém utrpení a smrti. Zanechal učedníkům odkaz pokoje. Řekl: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!" (J 14,27)
CESTOU NA OLIVOVOU HORU
Než opustil horní místnost, zazpíval Spasitel s učedníky chvalozpěv. V jeho hlase nebyl ani náznak žalostného nářku, znělo v něm radostné velikonoční haleluja:
„Chvalte Hospodina,
všechny národy,
všichni lidé, chvalte ho zpěvem,
neboť se nad námi mohutně
klene jeho milosrdenství
Hospodinova věrnost je věčná!
Haleluja."
(Ž 117)
Když dozpívali, vyšli ven. Prodírali se rušnými ulicemi k městské bráně a odtud pak směřovali k Olivové hoře. Šli pomalu, každý byl ponořen do svých myšlenek. Když se blížili k hoře, Ježíš s hlubokým zármutkem v srdci řekl: „Vy všichni ode mne této noci odpadnete, neboť je psáno: 'Budu bít pastýře a rozprchnou se ovce stáda.'" (Mt 26,31) Učedníky jeho slova překvapila a ranila. Vzpomněli si, jak o sobě Ježíš v synagoze v Kafarnaum hovořil jako o chlebu života a jak se mnozí urazili a odvrátili se od něho. Dvanáct učedníků mu však zůstalo věrných. Petr vyjádřil oddanost Kristu jménem všech. Spasitel tehdy řekl: „Nevyvolil jsem si vás dvanáct? A přece jeden z vás je ďábel." (J 6,70) V horní místnosti Ježíš řekl, že jeden z dvanácti jej zradí a Petr jej zapře. Tentokrát se však jeho slova týkala všech.
Petr hlasitě vyjádřil svůj nesouhlas: „I kdyby všichni odpadli, já ne." (Mk 14,29) Již v horní místnosti prohlásil: „S tebou jsem hotov jít i do vězení a na smrt." (L 22,33) Ježíš jej tehdy varoval, že ještě té noci svého Spasitele zradí. Nyní své napomenutí opakuje: „Amen, pravím tobě, že dnes, této noci, dřív než kohout dvakrát zakokrhá, právě ty mě třikrát zapřeš." Petr „však ještě horlivěji prohlašoval: 'I kdybych měl spolu s tebou umřít, nezapřu tě.' Tak mluvili všichni." (Mk 14,30.31) Učedníci si příliš věřili a opakované tvrzení Krista, který všechno ví, odmítali. Nebyli na nadcházející zkoušku připraveni. Svoji slabost si však uvědomili až ve chvíli, kdy na ně dolehlo pokušení.
Když Petr řekl, že půjde za svým Pánem i do vězení a na smrt, myslel to zcela vážně a upřímně, ale neznal sám sebe. V jeho srdci byl skrytý zárodek zla, který čekal na vhodnou příležitost, aby se mohl projevit. Pokud si Petr toto nebezpečí neuvědomoval, hrozila mu věčná záhuba. Spasitel věděl, že Petr je samolibý a příliš sebejistý a že tyto vlastnosti v něm přemohou dokonce i lásku ke Kristu. V jeho životě se projevovalo mnoho slabostí, nepotlačený hřích, duchovní lhostejnost, neposvěcenost a nedbalý přístup k pokušení. Kristovo varování bylo výzvou ke zkoumání vlastního nitra. Petr se potřeboval zbavit přílišné důvěry v sebe sama a upevnit svou víru v Krista. Kdyby byl pokorně přijal Ježíšovo napomenutí, byl by jako ovečka prosil svého Pastýře o záchranu. Když se začal topit ve vlnách Galilejského jezera, volal: „Pane, zachraň mne!" (Mt 14,30) Kristus tehdy hned vztáhl ruku a chytil ho. Kdyby byl i tentokrát zavolal na Ježíše: Zachraň mě přede mnou samým!, byl by zachráněn. Petr však vnímal Kristova slova jako projev nedůvěry a cítil se ukřivděn. Urazil se a začal si být ještě více jistý sám sebou.
Ježíšovi bylo učedníků líto. Nemohl od nich odvrátit zkoušku, která je čekala, ale nenechal je bez útěchy. Ujistil je, že zlomí okovy hrobu a že jeho láska k nim nikdy nevyhasne. Řekl: „Po svém vzkříšení však vás předejdu do Galileje." (Mt 26,32) Ještě předtím, než učedníci Krista zradili, ujistil je Spasitel o svém odpuštění. Po jeho smrti a vzkříšení potom věděli, že jim Kristus odpustil a že je miluje.
VINNÝ KMEN
Ježíš se ubíral s učedníky do Getsemane, na odlehlé místo na úpatí Olivové hory, kam se často sám chodil modlit a rozjímat. Vysvětloval jim, jaké má ve světě poslání a jaký duchovní vztah by k němu učedníci měli mít. Brzy jim předvede názorný příklad. Ve světle měsíčního svitu se před nimi objevila rozkvetlá vinná réva. Ježíš na ni ukázal a použil ji jako symbol.
Řekl: „Já jsem pravý vinný kmen." (J 15,1) Nepřirovnal se k vznešené palmě, mohutnému cedru ani silnému dubu, představil se jako popínavá vinná réva. Palma, cedr i dub rostou samostatně. Nepotřebují žádnou podpěru. Vinná réva se však pne kolem podpůrných tyčí vzhůru k nebesům. Podobně byl i Kristus jako člověk závislý na božské moci. Prohlásil: „Sám od sebe nemohu dělat nic." (J 5,3O)
„Já jsem pravý vinný kmen." Židé vždy pokládali vinnou révu za nejušlechtilejší rostlinu a za symbol moci, vznešenosti a hojnosti. Izrael byl často představován jako vinná réva, kterou Hospodin zasadil v zaslíbené zemi. Židé zakládali svou naději na spasení na své příslušnosti k Izraeli. Ježíš však říká: Já jsem skutečný vinný kmen. Nemyslete si, že pouhou příslušností k Izraeli se můžete stát účastníky Božího života a dědici jeho zaslíbení. Duchovní život můžete přijmout jen skrze mne.
„Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař." (J 15,1) Náš nebeský Otec zasadil na palestinských pahorcích pravou vinnou révu a sám se o ni staral. Réva si svou krásou získala mnoho lidí, kteří uznali její nebeský původ. Vůdcům Izraele však připadala jako výhonek z vyprahlé země. Vzali rostlinu, polámali ji a pošlapali svýma nečistýma nohama. Chtěli ji navždy zničit. Nebeský vinař se však o svoji révu nikdy nepřestal starat. Lidé byli přesvědčeni, že ji zničili, ale on ji vzal a přesadil na druhou stranu zdi, aby ji neviděli. Tam byla chráněna před jejich krutými útoky. Její větve však přerůstaly přes zeď. Byly důkazem toho, že réva žije. Jejich prostřednictvím mohly naroubované výhony udržovat spojení s vinným kmenem. Nesly ovoce, které si kolemjdoucí mohli utrhnout.
Kristus řekl učedníkům: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti." (J 15,5) Měl od nich sice již brzy odejít, ale jejich duchovní spojení mělo zůstat neporušené. Jejich vztah přirovnal ke spojení ratolesti s vinným kmenem. Větev se naroubuje na živý kmen a postupně do něho vroste. Kmen dává větvi život. Podobně i člověk, který hyne v přestoupení a hříchu, přijímá život ze spojení s Kristem. Toto spojení se uskutečňuje vírou v Krista jako osobního Spasitele. Hříšník spojuje svoji slabost s Kristovou sílou, svoji prázdnotu s Kristovou plností, svoji nedostatečnost s Kristovou neomezenou mocí. Přijímá tak Kristovo smýšlení. Kristovo lidství se dotýká našeho lidství a naše lidská podstata se dotýká božství. Člověk má prostřednictvím Ducha svatého účast na božské přirozenosti. Bůh jej přijímá ve svém milovaném Synu.
Spojení s Kristem je třeba neustále udržovat. Spasitel řekl: „Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně." (J 15,4) Spojení není žádným příležitostným či nahodilým dotykem. Ratolest se stává součástí živého kmene. Z kořene neustále proudí do větví život, síla a plodnost. Ratolest nemůže žít bez kmene. Ani vy nemůžete žít beze mě, řekl Ježíš. Život, který jste ode mne přijali, si můžete uchovat jen neustálým spojením se mnou. Beze mne nepřemůžete jediný hřích a neodoláte jedinému pokušení.
„Zůstaňte ve mně, a já ve vás." Zůstávat v Kristu znamená neustále přijímat jeho Ducha a cele se odevzdat jeho službě. Spojení mezi Bohem a člověkem musí být stále živé. Stejně jako vinná ratolest stále čerpá mízu ze živého kmene, máme se i my pevně držet Ježíše a vírou od něho přijímat sílu a dokonalost jeho povahy.
Kořen vysílá živiny do větví a odtud dále až do těch nejvzdálenějších výhonků. Podobně zprostředkovává Kristus duchovní sílu každému věřícímu. Pokud je člověk ve spojení s Kristem, nehrozí mu, že by vyschl či zahynul.
Život vinného kmene se projevuje příjemnou vůní plodů na větvích. Kristus řekl: „Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic." (J 15,5) Žijeme-li vírou v Syna Božího, bude se v našem životě projevovat ovoce Ducha.
„Můj Otec je vinař. Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává." (J 15,1.2) Ratolest může být sice navenek spojena s kmenem, ale jejich spojení nemusí být živé. Potom však nemůže růst ani přinášet plody. Podobně se i člověk může navenek připojit ke Kristu, a přitom mu může chybět skutečné vnitřní spojení na základě víry. Vyznáním víry se lidé dostávají do církve, ale teprve jejich povaha a jednání ukazují, zda jsou s Kristem skutečně spojeni. Pokud nenesou ovoce, jsou planými výhonky. Odloučení od Krista znamená zkázu a smrt, tak jak ji představuje suchá odumřelá větev. „Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí." (J 15,6)
„Každou (ratolest), která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce." (J 15,2) Jeden z dvanácti vyvolených Ježíšových učedníků musel být odstraněn jako suchá větev. Ostatní se museli podrobit zásahu štěpařského nože a projít těžkou zkouškou. Ježíš se vší vážností a láskou vysvětlil vinařův záměr. Ořezávání je bolestivé, ale provádí je Otec. Vše dělá s rozvahou a citem. Větve, které se plazí po zemi, je třeba odříznout od přízemních podpěr, k nimž se jejich výhonky přichycují. Mají se pnout vzhůru k nebesům a hledat oporu v Bohu. Dále se musí zbavit zbytečného listí, které ubírá sílu plodům. Také nadbytečné výhony je třeba odstranit, aby na ovoce mohlo svítit Slunce spravedlnosti. Vinař odřezává vše, co rostlině neprospívá, aby mohla přinášet bohatší a hojnější úrodu.
Ježíš řekl: „Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky." (J 15,8) Bůh chce, aby se ve vás projevovala jeho svatost, dobrota a láska. Přesto Spasitel nevyzývá učedníky, aby se snažili nést ovoce. Říká jim, aby zůstávali v něm: „Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám." (J 15,7) Kristus zůstává ve svých následovnících prostřednictvím svého slova. Boží slovo nám umožňuje stejně živé spojení, jaké představuje přijímání jeho těla a krve. V Kristových slovech je duch a život. Přijímáte-li je, spojujete svůj život s životem vinného kmene. Žijete „každým slovem, které vychází z Božích úst" (Mt 4,4). Kristův život se ve vás projevuje stejně jako v něm. Budete-li žít v Kristu, přilnete-li k němu, budete-li se jej držet a čerpat u něho sílu, ponesete podobné ovoce jako on.
PŘIKÁZÁNÍ LÁSKY
Při posledním setkání s učedníky vyjádřil Kristus své velké přání, aby měli jeden druhého v lásce tak, jako je měl v lásce on. Opakovaně jim říkal: „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás." (J 15,12) První slova, kterými k nim promluvil v horní místnosti, byla: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem." (J 13,34) Pro učedníky to bylo skutečně nové přikázání, protože se neměli rádi tak, jako je měl rád Kristus. Spasitel viděl, že se jejich myšlení a pohnutky musí změnit, že je třeba, aby se začali chovat podle nových zásad. Na základě jeho života a smrti si měli vytvořit novou představu o lásce. Příkaz, aby se milovali navzájem, dostal ve světle jeho oběti nový význam. Celé dílo milosti je nepřetržitou službou lásky, sebezapírání a obětavosti. Kristus v každé chvíli svého života na zemi bez přestání rozdával Boží lásku. A všichni, kdo jsou naplněni jeho Duchem, budou milovat, jako miloval on. Kristův zákon lásky se stane základem jejich vzájemných vztahů.
Podle takové lásky se pozná, že jsou jeho učedníky. Ježíš řekl: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým." (J 13,35) Lidé, které nespojuje žádný nátlak či sobecké zájmy, ale vzájemná láska, jsou svědectvím o působení nadlidské moci. Jejich jednota dokazuje, že se v nich obnovuje Boží obraz a že přijali do svého srdce novou životní zásadu. Jsou dokladem toho, že v božské povaze se skrývá síla, která je schopna odolávat nadpřirozeným mocnostem zla, a že Boží milost překonává sobectví vlastní lidskému srdci.
Projevuje-li se tato láska v církvi, satan zuří. Kristus nepřipravil učedníkům snadnou cestu. Řekl: „Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. Vzpomeňte si na slovo, které jsem vám řekl: Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat - jestliže mé slovo zachovali, i vaše zachovají. Ale to vše vám učiní pro mé jméno, poněvadž neznají toho, který mě poslal." (J 15,18-21) Evangelium má být hlásáno směle a nebojácně, bez ohledu na protivenství a nebezpečí i za cenu ztrát a utrpení. Lidé, kteří tak činí, jdou v Kristových stopách.
JISTOTA VÍTĚZSTVÍ
Mohlo by se zdát, že Krista jako Vykupitele světa stíhal jeden neúspěch za druhým. Posel, který přinášel světu milost, jako by vykonal jen málo z toho, co pro povznesení a spasení lidstva vykonat chtěl. Satan mu neustále křížil cestu. Kristus se však nenechal odradit. Prostřednictvím proroka Izajáše prohlásil: „'Nadarmo jsem se namáhal, svou sílu jsem vydal pro nicotný přelud.' A přece: U Hospodina je mé právo, můj výdělek u mého Boha..., byť i nebyl shromážděn Izrael. Stal jsem se váženým v Hospodinových očích, můj Bůh je záštita moje." Kristu patřilo zaslíbení: „Toto praví Hospodin, vykupitel Izraele, jeho Svatý, tomu, který je v opovržení, jehož má kdejaký pronárod v ohavnosti... Toto praví Hospodin: '...budu tě opatrovat, dám tě za smlouvu lidu, abys pozvedl zemi a zpustošená dědictví vrátil, abys řekl vězňům: »Vyjděte«, těm, kdo jsou v temnotách: »Ukažte se!«... Nebudou hladovět ani žíznit, nebude je ubíjet sálající step a sluneční žár, neboť je povede ten, jenž se nad nimi slitovává, a dovede je ke zřídlům vod.'" (Iz 49,4.5.7-10)
Ježíš se spoléhal na tato slova a nedal satanovi žádnou příležitost k vítězství. Když mělo vyvrcholit jeho ponížení, když se nad ním snášel nejtěžší mrak, řekl svým učedníkům: „Přichází vládce tohoto světa. Proti mně nic nezmůže." „Vládce tohoto světa je již odsouzen." „Nyní bude... vyvržen ven." (J 14,30; 16,11; 12,31) Kristus svým prorockým zrakem viděl události svého posledního velkého zápasu. Věděl, že až zvolá: „Dokonáno jest," celá nebesa budou jásat. V uších jako by mu zněla vzdálená hudba a vítězoslavný jásot z nebeských dvorů. Věděl, že satanova vláda skončí a jméno Kristus bude znít ve všech vesmírných světech.
Kristus měl radost, že pro své učedníky může udělat víc, než oč jej budou prosit nebo než si vůbec dokážou představit. Mluvil s jistotou, protože věděl, že o tom bylo rozhodnuto ještě před stvořením světa. Věděl, že pravda vyzbrojená všemohoucností Ducha svatého zvítězí v boji proti zlu a že prapor potřísněný jeho krví bude vítězně vlát nad jeho následovníky. Věděl, že jeho věrní učedníci budou žít podobným životem, jako žil on, a bude je provázet celá řada vítězství, která lidé na zemi sice neuznají, ale nebesa se z nich budou radovat.
Řekl: „To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět." (J 16,33) Kristus neselhal, nenechal se odradit ani zastrašit a jeho následovníci mají být ve své víře také tak vytrvalí. Mají žít a pracovat jako on. Je přece jejich Mistrem a oni jsou na něm závislí.
Je třeba, aby byli odvážní, stateční a vytrvalí. V síle jeho milosti musejí jít stále vpřed, i když se jim do cesty budou stavět zdánlivě nepřekonatelné překážky. Nejsou povoláni k tomu, aby naříkali nad těžkostmi, ale aby je překonávali. Nikdy nesmějí propadat zoufalství a ztrácet naději. Kristus je spojil s Božím trůnem pevným poutem své nepřekonatelné lásky. Chce, aby čerpali sílu z všemohoucího zdroje a získali ty nejlepší schopnosti. Potom budou mít sílu odolávat zlu. Nepřemůže je ani země, ani smrt, ani peklo. Budou mít moc, která jim pomůže zvítězit tak, jako zvítězil Kristus.
Kristus si přeje, aby v jeho církvi na zemi vládl stejný řád, způsob vedení a božský soulad jako v nebi. Slunce spravedlnosti tak bude moci svítit světu prostřednictvím jeho lidu a Kristus bude oslaven. Spasitel se stará o všechno, co jeho církev potřebuje, aby mu vykoupení mohli s vděčností vzdávat zaslouženou slávu. Dal svému lidu schopnosti a požehnání, aby mohli představovat jeho dokonalost. Církev obdařená Kristovou spravedlností je jeho klenotnicí. Má odrážet jeho milosrdenství, milost a lásku v plnosti a vrcholné slávě. Kristus se dívá na své vyvolené jako na čistý a dokonalý lid. Přijímá je jako odměnu za své ponížení a jako součást své slávy, slávy, která z něho jako středu celého vesmíru vyzařuje.
Spasitel zakončil své poučení slovy povzbuzení a naděje. Potom z celého srdce prosil za své učedníky. Vzhlédl k nebi a řekl: „Otče, přišla má hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe, stejně jako jsi učinil, když jsi mu dal moc nad všemi lidmi, aby vše, co jsi mu svěřil, dal jim: život věčný. A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista." (J 17,1-3)
Kristus splnil své poslání. Oslavil Boha a zjevil lidem Otcovo jméno. Vyvolil si následovníky, kteří budou v jeho díle na zemi pokračovat. Řekl: „V nich jsem oslaven. Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, nechť jsou jedno jako my." „Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno... Já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne." (J 17,10.11.20.21.23)
Těmito slovy Kristus, který má božskou moc, předává svoji vyvolenou církev do rukou Otce. Jako pomazaný velekněz se přimlouvá za svůj lid. Jako věrný pastýř svolává své stádo pod ochranu Všemohoucího, do pevného a bezpečného útočiště. On sám však má před sebou ještě poslední zápas se satanem a jde se s ním utkat.
Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz