Obětavá služba

Svým životem a učením nám dal Kristus dokonalý příklad nesobecké služby, která má svůj původ v Bohu. Bůh nežije sám pro sebe. Tím, že stvořil svět a udržuje všechny věci, bez ustání slouží druhým. „On dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.“ (Mt 5,45) Stejně dokonalou službou pověřil Otec i svého Syna. Bůh postavil Ježíše do čela lidstva, aby svým příkladem poučil člověka, co znamená sloužit druhým. Celý Kristův život byl podřízen zákonu služby. Ježíš sloužil a pomáhal všem lidem.

Stále znovu a znovu se Kristus snažil vštípit tuto zásadu svým učedníkům. Když ho Jakub a Jan požádali o přední místa v jeho království, řekl: „Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Mt 20,26-28)

Od svého nanebevstoupení pokračuje Kristus ve svém díle na této zemi prostřednictvím svých vyvolených poslů. Skrze ně promlouvá ke svým dětem a pomáhá jim v nesnázích. Vůdce a hlava církve řídí své dílo pomocí lidských nástrojů, které Bůh ustanovil za své zástupce.

DUCHOVNÍ STRÁŽ

Postavení těch, které Bůh povolal, aby kázali jeho slovo, vyučovali druhé a tak budovali jeho církev, je nanejvýš zodpovědné. Místo Krista mají prosit muže a ženy, aby se smířili s Bohem. Své poslání mohou splnit jedině tehdy, přijmou-li moudrost a sílu od Boha.

Ježíšovi služebníci jsou duchovními ochránci lidí, kteří byli svěřeni do jejich péče. Jejich práce je přirovnávána k práci strážců. V dávných dobách byly často na výhodných místech městských hradeb rozestavěny hlídky. Odtud viděly všechny důležité body, které bylo třeba střežit, a když se blížil nepřítel, mohly varovat ostatní. Na jejich věrnosti záviselo bezpečí všech obyvatel. V určitých časových intervalech museli strážci jeden na druhého volat, aby se ujistili, že jsou všichni vzhůru a že nikomu se nic zlého nestalo. Radostné nebo výstražné volání se neslo od jednoho k druhému a opakovalo se tak dlouho, dokud neoběhlo celé město.

Každému svému služebníkovi Bůh říká: „Ty, lidský synu, slyš. Ustanovuji tě strážcem izraelského domu. Uslyšíš-li z mých úst slovo, vyřídíš jim mé varování. Řeknu-li o svévolníkovi: ‚Svévolníku, zemřeš,‘ a ty bys nepromluvil a nevaroval ho před jeho cestou, ten svévolník zemře za svou nepravost, ale za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe. Jestliže budeš svévolníka varovat před jeho cestou, aby se od ní odvrátil,… ty jsi svou duši vysvobodil.“ (Ez 33,7-9)

Prorokova slova hovoří o posvátné odpovědnosti těch, kteří byli ustanoveni za strážce Boží církve a za správce Božích tajemství. Tak jako strážci na hradbách Sijónu mají volat na poplach, když se blíží nepřítel. Pokud nebudou věrně plnit svou povinnost, hrozí lidem nebezpečí, že podlehnou pokušení a půjdou do zatracení. Bude-li duchovní vnímavost Božích služebníků z nějakého důvodu natolik otupena, že nebudou schopni rozpoznat ohrožení a varovat lidi, kteří kvůli jejich nedbalosti zahynou, za krev těchto ztracených lidí bude Bůh volat k odpovědnosti je.

Výsadou strážců na hradbách Sijónu je, že mohou žít v úzkém spojení s Bohem a být citliví na hlas Ducha svatého. Takto může Bůh skrze ně působit, upozorňovat muže a ženy na hrozící nebezpečí a přivádět je na místa, kde najdou útočiště. Boží služebníci by měli důrazně varovat své bližní před nevyhnutelnými důsledky hříchu a chránit zájmy církve. Nikdy nesmí ve své ostražitosti polevit. Jejich práce vyžaduje plné nasazení všech sil. Jejich hlasy by měly znít jako polnice; nikdy by v nich nemělo být slyšet ani jediný roztřesený a nejistý tón. Neměli by pracovat kvůli odměně, ale proto, že nemohou jinak. Uvědomují si totiž, že pokud přestanou kázat evangelium, stihne je zlořečení. Bůh je vyvolil, zapečetil a posvětil krví, aby zachraňovali lidi před hrozící zkázou.

DUCHOVNÍ ZÁPAS

Služebník, který spolupracuje s Kristem, si bude dobře vědom posvátnosti své práce a bude vědět, jakou námahu a oběti vyžaduje, má-li být vykonávána úspěšně. Nebere ohled na svůj vlastní klid a pohodlí. Když hledá ztracenou ovci, zapomíná sám na sebe a vůbec nevnímá, že je sám unavený a hladový a že je mu zima. Má před sebou jen jediný cíl — zachránit ztracené.

Ten, kdo slouží pod praporem Immanuele, potřísněným krví, koná dílo vyžadující hrdinské úsilí, trpělivost a vytrvalost. Bojovník kříže se však neohroženě postaví do první linie. Když ho nepřítel napadne, vyhledá pomoc ve svém nedobytném hradu. Jakmile připomene Bohu zaslíbení obsažená v jeho slově, Bůh ho posílí, takže bude ihned moci splnit své povinnosti. Dobře ví, jak velmi potřebuje Boží sílu. Proto vítězství, která vybojuje, ho nevedou k vyvyšování sebe sama, ale k ještě těsnějšímu přimknutí k všemocnému Bohu. Spoléhá-li se na jeho moc, je schopen zvěstovat poselství o spasení tak přesvědčivě, že druzí lidé začnou měnit své smýšlení.

Ten, kdo učí Boží slovo, musí sám vědomě udržovat nepřetržité spojení s Bohem prostřednictvím modlitby a studia Písma; v takovém spojení totiž spočívá zdroj jeho síly. Ve společenství s Bohem získá kazatel sílu, která bude mocnější než vliv jeho kázání. Nesmí se o ni nechat připravit. Vytrvale a upřímně musí prosit Boha, aby ho vybavil mocí a rozhodností, díky nimž dokáže plnit své povinnosti a obstojí ve zkouškách, a aby mu dal schopnost nadchnout své posluchače. Kristovi poslové bývají často jen velmi málo zakotveni ve věčných věcech. Kdo však chodí s Bohem, bude ukryt ve skalních rozsedlinách, takže bude moci spatřit Boha stejně jako Mojžíš. Skrze sílu a poznání, které získá od Boha, dokáže pochopit a vykonat více, než jeho omezený rozum považoval za možné.

Zvlášť úspěšně používá satan své úskoky proti sklíčeným. Jestliže kazateli hrozí, že propadne malomyslnosti, měl by své starosti předložit Bohu. Právě když se Pavlovi zdálo, že nebe mlčí, nejvíce důvěřoval Bohu. Více než kdokoli jiný věděl, co je to utrpení. Uprostřed pokušení a zápasů se však obrátil k nebi a vítězně zvolal: „Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému.“ (2 K 4,17.18) Pavel neustále upíral svůj zrak k neviditelným a věčným věcem. Protože si uvědomoval, že bojuje proti nadpřirozeným silám, složil svou důvěru v Boha. V tom spočívala jeho síla. Při pohledu na neviditelného Boha získává člověk sílu a odhodlanost a moc světa nad jeho smýšlením a povahou je zlomena.

PRÁCE S LIDMI

Kazatel by se měl co nejvíce stýkat s lidmi, pro které pracuje, aby se s nimi seznámil a mohl lépe přizpů sobit své učení jejich potřebám. Když dokončí své kázání, jeho dílo teprve začíná. Čeká ho práce s lidmi. Měl by je navštěvovat v jejich domovech, srdečně s nimi hovořit a pokorně se s nimi modlit. Některé rodiny nebudou osloveny pravdami Božího slova, dokud správci Boží milosti nevstoupí do jejich domovů a neukážou jim cestu do nebe. Ale smýšlení těch, kdo konají toto dílo, musí být v souladu se smýšlením Pána Ježíše.

Mnohé z těchto myšlenek vyplývají z příkazu: „Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil.“ (L 14,23) Když Boží služebníci vyučují pravdu v rodinách, měli by vždy usilovat o sblí žení s lidmi, kte ré chtějí získat. Budou-li takto spolupracovat s Bo hem, vyzbrojí je duchovní silou. Sám Kristus povede jejich práci a do úst jim vloží slova, která na jejich posluchače hluboce zapůsobí. Výsadou každého kazatele by mělo být, že mů že společně s Pavlem říct: Oznámil jsem vám „celou Boží vůli a nic jsem nezamlčel“. „Víte, že jsem vám ne zamlčel nic, co by vám bylo k prospěchu; všechno jsem vám řekl, když jsem vás učil ve shromáždění i v rodinách.“ Naléhal jsem na vás, abyste se obrátili „k Bohu a uvěřili v našeho Pána, Ježíše Krista“ (Sk 20,27.20.21).

Spasitel chodil od jednoho domu ke druhému, uzdravoval nemocné, utěšoval truchlící, pomáhal trpícím a konejšil zoufalé. Bral malé děti do náručí, žehnal jim a povzbuzoval a uklidňoval jejich unavené matky. S vytrvalou laskavostí a dobrotou čelil veškeré lidské bídě a utrpení. Nepracoval sám pro sebe, ale pro druhé. Sloužil všem lidem. Jeho nejniternější potřebou bylo povzbudit a posílit každého, s kým se setkal. Když lidé naslouchali pravdám vycházejícím z jeho úst, které se podstatně lišily od tradic a učení rabínů, probouzela se v nich naděje. V jeho učení se skrývala opravdovost, která dodávala jeho slovům přesvědčivost a moc.

PRAVÉ BOHATSTVÍ

Chtějí-li Boží služebníci čerpat z pokladnice Božího slova to, čím mohou naplnit duchovní potřeby lidí, které chtějí oslovit, měli by se naučit pracovat stejným způsobem jako Kristus. Jedině tak mohou splnit svůj úkol. Když pokračují ve Spasitelově díle na této zemi, měl by zdrojem jejich znalostí a tajemstvím jejich moci být stejný Duch, jaký přebýval v Kristu, když předával druhým ponaučení, která sám nepřetržitě přijímal.

Někteří z těch, kdo pracovali jako kazatelé, nebyli úspěšní, protože se nesoustředili výhradně na Boží dílo. Nejdůležitějším úkolem Božích služebníků je přivádět lidi ke Spasiteli. Žádné zájmy by je od této povinnosti neměly odvádět. Rybáři, které Kristus povolal, bez váhání opustili své sítě a šli za ním. Kazatelé nemohou uspokojivě pracovat na Božím díle a zároveň nést břemeno starostí o velké soukromé podniky. Takové rozdělení zájmů otupuje jejich duchovní vnímavost. Jejich rozum i city se zabývají světskými věcmi a služba Kristu ustupuje až na druhé místo. Měli by měnit okolnosti tak, aby mohli plnit Boží požadavky. Místo toho se však snaží přizpůsobit svou práci pro Boha okolnostem.

Ke splnění svého důležitého úkolu potřebuje Boží služebník všechny své síly. Jeho nejlepší schopnosti patří Bohu. Neměl by se pouštět do odvážného obchodování ani žádného jiného podnikání, které by ho odvádělo od jeho velkého poslání. Pavel řekl: „Kdo se dá na vojnu, nezaplétá se do záležitostí obyčejného života; chce obstát před tím, kdo mu velí.“ (2 Tm 2,4) Apoštol zde zdůrazňuje, jak je důležité, aby kazatel bezvýhradně zasvětil svůj život Ježíšově službě. Kazatel, který se cele odevzdal Bohu, se odmítá zapojit do podnikání, které by mu bránilo plně se věnovat jeho svatému povolání. Neusiluje ani o světské uznání, ani o pozemské bohatství; jeho jediným cílem je vyprávět druhým o Spasiteli, který sám sebe obětoval, aby mohl darovat lidem bohatství věčného života. Jeho největší touhou není hromadit na tomto světě poklady, ale obrátit pozornost lhostejných a nevěrných lidí k nepomíjivým věcem. Je-li i přesto vyzván, aby se podílel na obchodech, které slibují velké světské zisky, čelí těmto pokušením slovy: „Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?“ (Mk 8,36)

Stejným způsobem sváděl satan i Krista. Věděl totiž, že kdyby Ježíš přistoupil na jeho návrh, svět by nikdy nebyl vykoupen. V různých podobách předkládá tatáž pokušení také Božím služebníkům v dnešní době. Ví, že ti, kdo se nechají oklamat, zpronevěří se své povinnosti.

Bůh nechce, aby se jeho služebníci snažili zbohatnout. Pavel o tom píše Timoteovi: „Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení. Ty však se tomu jako Boží člověk vyhýbej! Usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost.“ Nejen vlastním příkladem, ale také svým učením by měl Kristův posel přikazovat „těm, kteří jsou bohatí v tomto věku,… ať nejsou pyšní a nedoufají v nejisté bohatství, nýbrž v Bo ha, který nás štědře opatřuje vším, co potřebujeme“. Měl by je na pomínat, „ať ko nají dobro a jsou bohatí v dobrých skutcích, štědří, dobročinní, a tak ať si střádají dobrý základ pro budoucnost, aby obdrželi pravý život“. (1 Tm 6,10.11.17-19)

VYSOKÝ CÍL

Zkušenosti apoštola Pavla a jeho učení o posvátnosti práce kazatele jsou zdrojem pomoci a povzbuzení pro všechny, kdo působí ve službě evangelia. Pavel hořel láskou k hříšníkům a vynakládal všechny své síly na záchranu lidí. Byl nejvytrvalejším a nejobětavějším Božím spolupracovníkem, který kdy žil. Požehnání, která přijímal, považoval jen za další možnost, jak se stát požehnáním pro druhé. Nenechal si ujít žádnou příležitost, kdy mohl hovořit o Spasiteli nebo pomoci lidem v nesnázích. Putoval z místa na místo, kázal evangelium o Kristu a zakládal sbory. Kdekoli byli lidé ochotni mu naslouchat, odporoval zlu a přiváděl muže a ženy na cestu spasení.

Pavel nezapomínal na sbory, které založil. Po ukončení své misijní cesty se spolu s Barnabášem vydali ještě jednou na stejnou cestu a navštěvovali sbory, které vybudovali. Přitom si v nich vybírali muže, které mohli vyučit, aby se společně s nimi podíleli na zvěstování evangelia.

I v tomto ohledu je Pavlova práce zdrojem důležitých ponaučení pro dnešní kazatele. Výchovu mladých mužů ke kazatelské práci považoval apoštol za součást svého úkolu. Bral je s sebou na misijní cesty, aby získali zkušenosti, které jim později umožnily zastávat zodpovědné funkce. Když pak byl od nich odloučen, nepřestal se zajímat o jejich práci. Jeho dopisy Timoteovi a Titovi svědčí o tom, jak velmi si přál, aby byli úspěšní.

I dnes konají zkušení pracovníci záslužnou práci, když se nesnaží nést všechna břemena sami, ale zaučují mladší pracovníky a předávají jim část svých povinností. Pavel nikdy nezapomínal na to, jaká zodpovědnost na něm jako na Kristovu kazateli spočívá. Stále měl na paměti, že pokud půjdou lidé kvůli jeho nevěře do zatracení, bude se za to zodpovídat Bohu. O evangeliu apoštol říká: „Stal jsem se… služebníkem [církve], jak mi to uložil Bůh podle svého záměru, aby se na vás naplnilo Boží slovo, tajemství, které po věky a po celá pokolení bylo skryto, ale nyní je zjeveno jeho svatému lidu. Bůh jim chtěl dát poznat, jak bohatá je sláva jeho tajemství mezi pohany: Je to Kristus mezi vámi, v něm máte naději na Boží slávu. Jeho zvěstujeme, když se vší moudrostí napomínáme a učíme všechny lidi, abychom je mohli přivést před Boha jako dokonalé v Kristu. O to se snažím a zápasím tak, jak on ve mně působí svou silou.“ (Ko 1,25-29)

Těmito slovy vytyčil Pavel pro Kristovy spolupracovníky vysoký cíl. Mohou jej však dosáhnout všichni, kdo se každý den učí v Kristově škole a přitom se nechají vést svým velkým Učitelem. Boží moc je neomezená. Proto si kazatel, který se ve veliké nouzi přimkne k Bohu, může být jistý, že od něj dostane to, co bude pro jeho posluchače životodárnou vůní vedoucí k životu.

Ve svých spisech Pavel zdůrazňuje, že kazatel evangelia by měl jít druhým lidem příkladem a žít podle pravdy, kterou učí, aby nikomu nedával v ničem příležitost k pohoršení, „aby tato služba nebyla uvedena v potupu“. O svém vlastním působení píše ve svém dopise korintským věřícím: „Ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci, v mnohé vytrvalosti, v souženích, tísni, úzkostech, pod ranami, v žalářích, nepokojích, vyčerpanosti, v bezesných nocích, v hladovění; prokazujeme se bezúhonností, poznáním, trpělivostí, dobrotivostí, Duchem svatým, nepředstíranou láskou, slovem pravdy, mocí Boží. Jsme vyzbrojeni spravedlností k útoku i k obraně, procházíme slávou i pohanou, zlou i dobrou pověstí; mají nás za svůdce, a přece mluvíme pravdu; jsme neznámí, a přece o nás všichni vědí; umíráme — a hle, jsme naživu; jsme týráni, a přece nejsme vydáni smrti; máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme; jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme.“ (2 K 6,3.4-10)

Titovi apoštol napsal: „Rovněž mladší muže napomínej, ať jsou ve všem rozvážní, a sám jim dávej dobrý příklad. Tvé učení ať je nezkažené, důvěryhodné, ať je to zdravé a nepochybné slovo, aby protivník byl zahanben a nemohl o nás povědět nic špatného.“ (Tt 2,6-8)

OBĚTAVÁ SLUŽBA

V Božích očích není nic vzácnějšího než Boží služebníci, kteří se vydávají na opomíjená místa na této zemi, aby zde zasévali semeno pravdy a doufali, že budou sklízet úrodu. Jedině Kristus dokáže pochopit, jakou úzkost prožívají, když hledají ztracené lidi. Uděluje jim svého Ducha a díky jejich úsilí se lidé odvracejí od svých hříchů a jsou vedeni ke spravedlnosti.

Bůh volá muže, kteří jsou ochotni opustit svá hospodářství, své podniky, a bude-li to třeba, i své rodiny, aby se stali jeho posly. A jeho výzva nezůstane bez odezvy. Již v minulosti žili muži, kteří si pod vlivem Kristovy lásky uvědomili, jak veliká je bída ztracených. Proto opustili pohodlí svých domovů a společnost svých přátel, a dokonce i své manželky a děti, aby se vydali do cizích zemí a zvěstovali poselství milosti modloslužebníkům a divochům. Mnozí přitom zahynuli. Přesto však po nich přišli další, kteří v jejich práci pokračovali. A tak Ježíšovo dílo postupovalo krok za krokem vpřed a semeno zaseté s pláčem vydalo hojnou úrodu. Poznání Boha se rozšířilo a v pohanských zemích byl vztyčen prapor kříže.

I pro obrácení jediného hříšníka by měl kazatel napnout všechny své síly až do krajnosti. Člověk, který byl stvořen Bohem a vykoupen Kristem, má obrovskou cenu, protože se před ním otevírají veliké možnosti a jsou mu poskytnuty duchovní výhody; protože schopnosti, které má, mohou být oživeny Božím slovem; protože skrze naději, o níž hovoří evangelium, může získat nesmrtelnost. Kristus opustil devadesát devět ovcí, aby vyhledal a zachránil jednu, která se ztratila. Máme snad právo učinit méně než on? Jestliže nepracujeme tak jako Kristus a nepřinášíme stejné oběti jako on, nezpronevěřujeme se snad svému svatému poslání a neurážíme Boha?

Pravý kazatel je naplněn hlubokou touhou zachraňovat lidi. Nelituje svého času ani svých sil a nevyhýbá se vyčerpávající námaze; protože pravdy, které mu přinesly tolik potěšení, pokoje a radosti, musí slyšet i ostatní. Spočívá na něm Kristův Duch. Dohlíží na lidi, protože ví, že se za ně jednou bude zodpovídat. S pohledem upřeným na golgotský kříž hledí na vyvýšeného Spasitele, spoléhá na jeho milost a věří, že Pán bude až do konce jeho štítem, silou a mocí. A takto pracuje pro Boha. Snaží se získat lidi pro Ježíše tím, že je zve, prosí a ujišťuje o Boží lásce. V nebi bude patřit k těm, kdo „jsou povolaní a vyvolení a věrní“ (Zj 17,14).

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz