Odezva na Lazarovo vzkříšení

Po posledním zázraku, který Ježíš učinil, se přední muži Izraele rozhodli jej zničit. Byli pevně rozhodnuti ho umlčet za každou cenu. Čekali jen na vhodný okamžik.

Betanie ležela blízko Jeruzaléma a zprá­vy o vzkříšení Lazara se tam brzy dones­ly. Zvědové, kteří byli očitými svědky zázraku, ihned všechno oznámili židov­ským starším. Ti okamžitě svolali vele­radu, aby rozhodla, co je třeba udělat. Ježíš nyní zcela jasně dokázal svoji moc nad smrtí a hrobem. Jeho mocným zá­zrakem poskytl Bůh lidem vrcholný důkaz o tom, že poslal na svět svého Syna, aby přinesl lidem spasení. Takový projev Boží moci musel přesvědčit každého rozumného a osvíceného člověka. Mno­zí z těch, kdo viděli Lazarovo vzkříšení na vlastní oči, v Ježíše uvěřili. Kněží jej však ještě více nenáviděli. Zavrhli všech­ny předešlé důkazy jeho božství a tento nový zázrak je jen rozlítil. Před zástu­pem svědků byl za bílého dne vzkříšen mrtvý. Takový důkaz se nedal zpochyb­nit žádnou lstí. Právě proto byli kněží ve svém nepřátelství ještě zarytější. Je­jich odhodlání zastavit Kristovo dílo by­lo silnější než kdy předtím.

Saduceové sice neměli Krista rádi, ale necítili vůči němu takovou zášť ja­ko farizeové. Jejich nenávist nebyla tak silná. Tentokrát však byli i oni velmi znepokojeni. Nevěřili ve vzkříšení mrt­vých. Pěstovali takzvanou vědu a do­spěli k názoru, že mrtvé tělo není mož­no oživit. Kristus jejich přesvědčení několika slovy vyvrátil. Ukázal jim, že neznají Písmo ani Boží moc. Nevěděli, jak se zbavit vlivu, kterým zázrak na lidi působil. Cožpak je možné odvrátit člo­věka od někoho, kdo vyrval mrtvého ze spárů smrti? Rozšiřovali lživé zprávy, ale zázrak se nedal popřít a saduceové nevěděli, jak čelit jeho následkům. Až dosud úklady o Ježíšův život neschva­lovali. Po vzkříšení Lazara však usoudi­li, že Ježíšovy smělé výtky vůči nim mů­že zastavit jedině jeho smrt.

Farizeové věřili ve vzkříšení a byli nu­ceni uznat, že vykonaný zázrak svědčí o tom, že je mezi nimi Mesiáš. Vždy se však stavěli proti Kristovu dílu. Od sa­mého začátku jej nenáviděli, protože odhaloval jejich pokrytectví. Strhl pláš­tík přísné obřadnosti, pod kterým se skrývala jejich mravní zkaženost. Čisté náboženství, kterému učil, odsuzovalo jejich bezduché projevy zbožnosti. Chtě­li se mu za jeho ostré výtky pomstít. Snažili se ho vyprovokovat, aby řekl nebo udělal něco, zač by jej mohli od­soudit. Několikrát se ho pokoušeli uka­menovat, on se však vždy tiše vytratil a zmizel jim z očí.

Všemi zázraky, které vykonal v sobo­tu, pomohl trpícím. Farizeové jej však chtěli odsoudit za to, že přestupuje sobotu. Snažili se proti němu popudit herodiány. Tvrdili, že chce zřídit nové krá­lovství, a radili se s nimi, jak by jej mohli zničit. Ve snaze popudit proti němu Ří­many rozhlašovali, že podrývá jejich autoritu. Vynaložili veškeré úsilí na to, aby zmařili jeho vliv na lid. Až dosud byly všechny jejich pokusy marné. Zá­stupy, které viděly jeho milosrdné činy a slyšely jeho svaté a čisté učení, vědě­ly, že nemůže být přestupníkem sobo­ty či rouhačem. Dokonce i zvědové, které za ním farizeové vyslali, byli na­tolik ovlivněni jeho slovy, že na něho nedokázali vztáhnout ruce. Zoufalí Ži­dé nakonec vydali nařízení, že každý, kdo vyzná víru v Ježíše, bude vyloučen ze synagogy.

Kněží, přední muži a starší se sešli a radili se. Byli pevně rozhodnuti Ježí­še, který konal tak obdivuhodné činy, že všichni žasli, umlčet. Farizeové a saduce­ové byli zajedno. Až dosud se ve svých názorech rozcházeli, nyní se v odporu proti Kristu spojili. Na dřívějších zase­dáních rady Nikodém a Josef Ježíše před odsouzením chránili, proto tentokrát nebyli na poradu pozváni. Účastnili se jí sice i další vlivní muži, kteří věřili v Je­žíše, ale jejich slovo proti zlobě farizeů nic nezmohlo.

Členové rady tedy nebyli zcela jed­notní. Velerada tehdy nebyla zákonem ustaveným shromážděním. Byla jen trpěna. Někteří její členové nepovažovali rozhodnutí odsoudit Krista k smrti za moudré. Báli se, že by mohlo vyvolat povstání lidu. Římané by potom moh­li zbavit kněžstvo dalších výhod a při­pravit je o moc, kterou ještě měli. Sadu­ceové sice Krista také nenáviděli, ale byli opatrní. Měli strach, že by je Říma­né mohli zbavit jejich vysokého posta­vení.

Na zasedání rady, jež připravovala Kristovu smrt, byl i Svědek, který kdysi slyšel chvástavá slova Nebúkadnesara, viděl modlářskou hostinu Belšasara a byl v Nazaretě, když se Kristus prohlásil za Pomazaného. Tento Svědek nyní půso­bil na přední muže, aby si uvědomili, co dělají. Před očima se jim tak jasně promítly jednotlivé události z Kristova života, že je to vyděsilo. Vzpomněli si, jak dvanáctiletý Ježíš stál v chrámě před učenými znalci zákona a udivoval je svými otázkami. Jeho poslední zázrak svědčil o tom, že není nikým jiným než Božím Synem. Přední muži náhle pocho­pili pravý smysl Písem Starého zákona, která se vztahovala na Krista. Zmateně a rozpačitě se ptali: „Co to děláme?" Rada se rozdělila. Kněží a starší se pod vlivem Ducha svatého nemohli zbavit přesvědčení, že bojují proti Bohu.

KAIFÁŠŮV NÁZOR

Když zmatek vrcholil, povstal velekněz Kaifáš - pyšný, krutý, panovačný a ne­snášenlivý muž. Někteří jeho příbuzní patřili k saduceům. Byli to povýšení, troufalí, bezohlední, ctižádostiví a hrubí lidé. Svou pravou tvář skrývali pod závojem předstírané spravedlnosti. Kaifáš zkoumal proroctví, a přestože nepocho­pil jejich skutečný význam, promluvil s velkou vážností a jistotou: „Vy ničemu nerozumíte; nechápete, že je pro vás lé­pe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ." (J 11,49.50) I kdyby byl Ježíš nevinný, je třeba jej od­stranit, naléhal velekněz. Jsou s ním problémy, přitahuje k sobě stále více lidí a snižuje autoritu předních mužů. Je sám a bude lépe, když zemře, než aby oslabil jejich moc. Kdyby lid ztratil dů­věru ve své vládce, byl by celý národ ohrožen. Kaifáš tvrdil, že po posledním Ježíšově zázraku se jeho následovníci určitě vzbouří. Přijdou Římané, zavřou chrám, zruší židovské zákony a Židy jako národ zničí. Jakou cenu má život jed­noho Galilejce ve srovnání s životem ná­roda? Stojí-li v cestě úspěšnému rozvoji Izraele, není pak jeho odstranění služ­bou Bohu? Je lepší, když zahyne jeden člověk, než aby zahynul celý národ.

Prohlášením, že jeden člověk má ze­mřít za celý národ, Kaifáš prokázal, že proroctví do jisté, i když jen velmi ome­zené míry, zná. Apoštol Jan přisuzuje to­muto proroctví mnohem širší a hlubší význam. Říká: „A nejenom za národ, ale také proto, aby rozptýlené děti Boží shromáždil v jedno." (J 11,52) Nadutý Kaifáš tak zcela nevědomky uznal Spasi­telovo poslání.

Z Kaifášových úst vyzněla tato vzác­ná pravda jako lež. Návrh, který obha­joval, vycházel z pohanství. Pohané mě­li jakousi neurčitou představu o tom, že jeden člověk má zemřít za celé lidstvo, a proto přinášeli lidské oběti. I Kaifáš chtěl obětováním Krista zachránit hříš­ný národ, ne však před přestoupením, ale v přestoupení, aby mohl hřešit dál. Svým zdůvodněním chtěl Kaifáš uml­čet námitky těch, kdo by se odvážili tvrdit, že na Ježíši zatím neshledali nic, zač by zasluhoval smrt.

Kristovi nepřátelé byli na zasedání ra­dy pod mocným vlivem. Duch svatý pů­sobil na jejich mysl. Satan se je však ze všech sil snažil ovládnout. Připomínal jim, co všechno museli kvůli Kristu vytrpět. Jak málo si Ježíš vážil jejich čistoty. Učil, že všichni, kdo chtějí být Božími dětmi, musí projevovat daleko větší spra­vedlnost. Nedbal na jejich zvyky a obřady a povzbuzoval hříšníky, aby se obráti­li přímo k Bohu jako ke svému milosrd­nému Otci a předložili mu své potřeby. Židovští představitelé to považovali za znevažování kněžské služby. Odmítal uznat teologii rabínských škol. Odhalo­val nepravosti kněží, a tím nenapravitel­ně narušoval jejich vliv. Znevažoval je­jich zásady a tradice. Tvrdil, že sice dbají na přísné dodržování obřadního zákona, ale Boží zákon nezachovávají. To vše jim teď satan připomínal.

ROZHODNUTÍ O JEŽÍŠOVĚ SMRTI

Namluvil jim, že chtějí-li si udržet svoji moc, musí Ježíše zabít, a oni jeho radu přijali. Hrozba ztráty mocenského postavení pro ně byla dostatečným důvo­dem. S výjimkou několika členů, kteří se neodvážili vyjádřit svůj názor, rada přijala Kaifášovu řeč jako Boží slovo. Všem v radě se ulevilo, neshody ustaly. Rozhodli zbavit se Krista při nejbližší možné příležitosti. Kněží a přední mu­ži odmítli důkaz Ježíšova božství a uza­vřeli se tak do neproniknutelné temno­ty. Dostali se zcela do satanovy moci, která je hnala do věčné zkázy. Podlehli jeho klamu natolik, že byli spokojeni sami se sebou. Považovali se za vlasten­ce, kteří usilují o záchranu národa.

Velerada se však bála zakročit proti Ježíši okamžitě, aby nepopudila lid a ná­silí se nakonec neobrátilo proti ní. Vyko­nání vyneseného rozsudku zatím od­ložila. Spasitel znal její úmysly. Věděl, že mu usiluje o život a zanedlouho svůj zá­měr uskuteční. Nebylo však jeho po­sláním jí v tom pomáhat, a proto se spo­lu s učedníky odebral do jiných míst. Vlastním příkladem názorně potvrdil to, co již dříve řekl učedníkům: „Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného." (Mt 10,23) Učed­níci měli široké pole působnosti, ve kterém mohli pracovat pro spasení dru­hých. Pokud to věrnost Kristu nevyža­dovala, neměli se vydávat v nebezpečí života.

V té době působil Ježíš na veřejnos­ti již tři roky. Lidé měli před sebou je­ho život plný sebezapření a nezištné lásky.Všichni znali jeho čistou povahu, útrapy i zbožnost. Svět však nebyl scho­pen snést přítomnost svého Vykupite­le déle než právě tři roky.

Za svého života na zemi Kristus za­koušel pronásledování a potupu. Z Bet­léma jej vyhnal žárlivý král, v Nazarete jej zavrhl jeho vlastní národ, v Jeruzalé­mě ho bezdůvodně odsoudili k smrti. S několika věrnými následovníky potom našel dočasné útočiště v cizím městě. Ježíš měl vždy soucit s lidskou bídou, uzdravoval nemocné, slepým vracel zrak, hluchým sluch a němým řeč. Sytil hla­dové a utěšoval zarmoucené. Lidé, které přišel zachránit, ho však pronásledovali. Ježíš kráčel po vlnách moře, svým slovem utišil jeho rozbouřené vody, vy­háněl démony, kteří vycházeli z posed­lých a uznávali, že je Božím Synem, mrtvé probouzel k životu a svým uče­ním uchvacoval tisícové zástupy. Srd­ce lidí, kteří byli zaslepeni předsudky a nenávistí a zatvrzele odmítali světlo, se mu však získat nepodařilo.

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz