Opět v chrámu

Ježíš přišel do chrámu, kde vykonal další zázraky a diskutoval s farizeji a zákoníky.

Hned na počátku svého působení Ježíš vyhnal z chrámu kupce, směnárníky a další lidi, kteří svým nekalým obchodováním svaté místo znesvěcovali. Je­ho přísné a neústupné jednání vzbudilo v ziskuchtivých pletichářích hrůzu. Na konci své pozemské služby opět přišel do chrámu a zjistil, že je znesvěcován stejně jako dřív. Vypadalo to tam dokon­ce ještě hůře.

Vnější nádvoří se podobalo dobytčí­mu trhu. Zvuky zvířat a hlasité cinkání mincí se mísily s rozčilenými hlasy há­dajících se prodavačů a kupců a do to­ho se ozývaly hlasy mužů svatého po­volání. Chrámoví hodnostáři se totiž sami také zapojovali do prodeje, náku­pu a směny peněz. Propadli touze po zisku natolik, že z Božího pohledu ne­byli o nic lepší než zloději.

Kněží a přední muži si jen málo uvě­domovali závažnost své služby. O Veliko­nocích a o Svátku stánků byly zabíjeny tisíce zvířat a kněží vylévali jejich krev na oltář. Obětování krve Židům zevšed­nělo a téměř zapomněli, že jeho příčinou byl hřích. Nepochopili, že krev zvířat by­la symbolem krve Božího Syna, kterou měl prolít za život světa a že oběti měly obrátit pozornost všeho lidu k ukřižo­vanému Vykupiteli.

Ježíš hleděl na nevinné oběti a viděl, že Židé proměnili slavnostní shromáž­dění v přehlídky krutosti a krveprolévání. Místo upřímného pokání obětovali stále více zvířat, jako kdyby bezduchou a bezcitnou službou mohli Boha uctít. Kněží a přední muži byli zaslepeni so­bectvím a ziskuchtivostí. Vydělávali i na symbolech, které představovaly Boží­ho Beránka. Znevažovali tak posvátnost obětní služby v očích lidu. Ježíš byl roz­hořčen. Věděl, že kněží a starší si bu­dou jeho krve, kterou již brzy prolije za hříchy světa, vážit právě tak málo jako krve zvířat, jež jim neustále teče pod rukama.

Proti takovým obřadům hovořil Kris­tus již prostřednictvím proroků. Samuel řekl: „Líbí se Hospodinu zápalné oběti a obětní hody víc než poslouchat Hos­podina? Hle, poslouchat je lepší než obětní hod, pozorně rozvažovat je víc než tuk beranů." (1 S 15,22) Izajáš viděl v prorockém zjevení odpadnutí Židů a oslovil je jako vládce Sodomy a Gomo­ry: „Slyšte slovo Hospodinovo, sodom­ští náčelníci, naslouchejte naučení našeho Boha, lide gomorský. 'K čemu je mi množství vašich obětních hodů, praví Hospodin. Přesytil jsem se zápalných obětí beranů i tuku vykrmených do­bytčat, nemám zájem o krev býčků, beránků a kozlů. Že se mi chodíte ukazo­vat! Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří?'" „Omyjte se, očisťte se, odkliď­te mi své zlé skutky z očí, přestaňte pá­chat zlo. Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy." (Iz 1,10-12.16.17)

Kristus, který kdysi dal lidem tato proroctví, je nyní naposledy varoval. Pro­roctví se splnilo a lidé prohlásili Ježí­še za izraelského krále. Ježíš přijal jejich poctu i roli krále. Podle toho musel i jednat. Věděl, že jeho úsilí o nápravu zkažených kněží bude marné. Přesto však bude muset své dílo dokončit a po­dat nevěřícím lidem důkaz o svém božském poslání.

VYČIŠTĚNÍ CHRÁMU

Ježíš se znovu přísně rozhlédl po znesvěceném chrámovém nádvoří. Všichni na něho upřeně hleděli. Kněží i přední muži, farizeové i pohané s údivem a báz­ní upírali svůj pohled na Krista, který před nimi stál v majestátu nebeského Krále. Z jeho lidské podoby vyzařovalo božství a dodávalo mu dosud nevída­nou důstojnost a slávu. Lidé, kteří byli v jeho těsné blízkosti, couvali tak dale­ko, jak jen jim to dav dovolil. Spasitel stál před nimi sám jen s několika svými učedníky. Nikdo ani nehlesl. Ticho se zdálo být nesnesitelné. Kristus promlu­vil s mocí, která zasáhla lid jako silná bouře: „Je psáno: 'Můj dům bude zván domem modlitby' ale vy z něho děláte doupě lupičů." (Mt 21,13) Jeho hlas se v chrámu rozléhal jaho zvuk polnice. Rozhořčení, které se zračilo v jeho tváři, působilo jako spalující oheň. Přísně rozkázal: „Pryč s tím!"

Tři roky předtím byli chrámoví slu­žebníci zahanbeni tím, že na Ježíšův pří­kaz utekli. Později se divili svému stra­chu a nechápali, jak mohli beze slova uposlechnout tak skromného a obyčej­ného člověka. Předsevzali si, že se to nesmí již nikdy opakovat, jejich důstoj­nost musí zůstat nedotčena. Přesto se tentokrát báli ještě víc a Ježíšův příkaz uposlechli ještě rychleji. Nikdo se ne­odvážil pochybovat o jeho moci. Kně­ží a obchodníci před ním prchali i se svým dobytkem.

Cestou z chrámu potkávali davy lidí, kteří s sebou přiváděli nemocné a hle­dali velkého Lékaře. Někteří z nich se nechali odradit tím, co slyšeli od utíka­jícího zástupu, a vraceli se zpátky. Bá­li se setkat s někým, kdo má takovou moc, že svým pohledem vyhnal kněze a přední muže z chrámu. Většina z nich se však prodrala prchajícím davem až ke Spasiteli. Byl jejich jedinou nadějí. Chrám se do značné míry vyprázdnil, ale i tak v něm ještě zůstalo mnoho lidí. K nim se připojovali nově přícho­zí se svými nemocnými a umírajícími. Chrámové nádvoří bylo brzy plné lidí a Ježíš jim opět sloužil.

Za nějakou dobu se kněží a přední muži odvážili vrátit do chrámu. Zmatek ustal a oni byli zvědavi, co bude Ježíš dělat dál. Mysleli si, že usedne na Davidův trůn. Tiše vcházeli do chrámu a slyšeli, jak muži, ženy i děti chválí Boha. To, co spatřili uvnitř, je úplně ohromilo. Ne­mocní byli uzdraveni, slepí viděli, hlu­ší slyšeli a chromí poskakovali radostí. Nejvíce ze všech se těšily děti. Ježíš je uzdravoval, bral je do náručí a přijímal jejich polibky vděčnosti. Když potom učil lid, usínaly mu některé z nich na ru­kou. Děti jej s radostí chválily, provolá­valy mu hosana, jak to slyšely předešlého dne, a vítězoslavně mávaly palmovými větvemi. V celém chrámu znělo jejich vo­lání: „Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu." „Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný." „Hosanna synu Davidovu!" (Ž 118,26; Za 9,9; Mt 21,9)

Pro chrámové služebníky byly bez­prostřední projevy radosti a štěstí uráž­kou. Chtěli je potlačit. Upozorňovali lid, že dupání dětí a hlasitý jásot znesvěcují Boží dům. Když však viděli, že lidé na jejich slova nedbají, obrátili se ke Kristu a řekli mu: „'Slyšíš, co to říka­jí?' Ježíš jim odpověděl: 'Ovšem! Nikdy jste nečetli: Z úst nemluvňátek a kojen­ců připravil sis chválu?'" (Mt 21,16) Po­dle proroctví měl být Kristus prohlášen králem, a prorocké slovo se muselo spl­nit. Kněží a přední muži Izraele odmítli zvěstovat Boží slávu, proto si Bůh po­volal jako své svědky děti. Kdyby byly i děti mlčely, zvěstovaly by Spasitelovu slávu chrámové sloupy.

Farizeové byli naprosto zmateni a vy­vedeni z míry. Ježíš, kterého nemohli zastrašit, měl hlavní slovo. Zaujal postavení strážce chrámu. Nikdy předtím ne­jednal s tak královskou svrchovaností. Nikdy předtím neměla jeho slova a činy takovou váhu. V Jeruzalémě již vykonal mnoho zázraků, nikdy však nejednal tak důrazně a působivě. Kněží a před­ní muži si v přítomnosti lidu, který byl svědkem jeho obdivuhodných činů, ne­dovolili dát otevřeně najevo své nepřá­telství. Jeho odpověď je sice ohromila a rozzuřila, ale ten den se už na nic ne­zmohli.

LÉČKA

Druhý den ráno velerada opět projedná­vala, jak proti Ježíši zakročit. Před tře­mi lety žádali, aby jim dokázal, že je Me­siáš. Od té doby vykonal po celé zemi mnoho zázraků. Uzdravil nemocné, zá­zračně nasytil tisíce lidí, chodil po vodě a slovem utišil rozbouřené moře. Opakovaně četl v lidských srdcích ja­ko v otevřené knize. Vyháněl démony a křísil mrtvé. Přední muži měli důkazy o jeho mesiášství přímo před sebou. Žádné znamení moci už od něho nežá­dali, rozhodli se však přimět ho k něja­kému tvrzení či prohlášení, na jehož základě by ho mohli odsoudit.

Vrátili se do chrámu, kde učil, a vy­ptávali se: „Jakou mocí to činíš? A kdo ti tuto moc dal?" Očekávali, že odpoví, že jeho moc je od Boha. Takové tvrzení byli připraveni popřít. Ježíš jim však položil otázku. Zdánlivě se týkala ně­čeho jiného, ale na jejich odpovědi zá­visela i jeho odpověď. Řekl: „Odkud měl Jan pověření křtít? Z nebe, či od li­dí?" (Mt 21,23.25)

Kněží pochopili, že se z nepříjemné situace nedostanou ani pomocí lsti. Po­kud odpoví, že Janův křest je z nebe, usvědčí je z nedůslednosti. Namítne: „Proč jste mu tedy neuvěřili?" Jan svědčil o Kristu: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa." (J 1,29) Pokud uvě­řili Janovu svědectví, nemohli popírat Kristovo mesiášství. Kdyby však řekli, co si opravdu myslí, že totiž Janovo po­slání bylo 'z lidí,' vzbudili by bouři ne­vole, protože lid věřil, že Jan byl proro­kem.

Zástup s napětím sledoval, jak se roz­hodnou. Kněží Janovo poslání navenek uznávali a lidé očekávali, že bez váhání potvrdí, že byl poslán od Boha. Kněží se však potají domluvili, že své smýšle­ní neprozradí. Pokrytecky prohlásili: „Nevíme." Kristus jim řekl: „Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím." (Mt 21,27)

Zákoníci, kněží i starší zmlkli. Nevě­děli si rady. Zklamaně se mračili a už se neodvažovali klást Ježíši další otázky. Svou zbabělostí a nerozhodností se do značné míry připravili o úctu lidu. Ten vše pozoroval a měl z porážky těchto pyšných pokrytců radost.

Veškerá Kristova slova i všechny jeho skutky měly dalekosáhlý význam a jejich vliv se v ještě větším rozsahu projevil po jeho ukřižování a nanebevstoupení. Mnozí z těch, kdo s napětím čekali, jak rozhovor Ježíše s knězi dopadne, se na­konec stali jeho učedníky. Poprvé si je Ježíš získal svými slovy právě v onen vzpomínaný den. Na událost z chrámo­vého nádvoří neměli nikdy zapome­nout. Rozdíl mezi Ježíšem a velekně­zem byl při jejich rozhovoru více než zřejmý. Povýšený chrámový hodnostář byl oblečen do drahého bohatě zdobe­ného roucha. Na hlavě měl třpytivou tiáru. Choval se důstojně, vlasy a dlou­hé vousy měl protkané stříbrem. Svým zjevem vzbuzoval v přítomných úctu. Kristus, Majestát nebes, stál před jeho vznešeností bez jakékoli okázalosti či ozdoby. Na sobě měl obnošené roucho, byl bledý a v tváři se mu zračil smutek. Přesto z něho vyzařovala důstojnost a laskavost, pravý opak pýchy, nadutosti a zloby zapsané ve tváři velekněze. Mnozí lidé, kteří byli svědky Ježíšova jednání na chrámovém nádvoří a slyše­li jeho slova, jej tehdy přijali do svého srdce jako Božího proroka. Jakmile se však veřejné mínění obrátilo na jeho stranu, začali jej kněží ještě více nená­vidět. Prozíravost, s jakou unikal jejich nástrahám, byla dalším důkazem jeho božství. Přilévala však také olej do oh­ně jejich hněvu.

PODOBENSTVÍ O DVOU SYNECH

Ve sporech s rabíny Kristus své protiv­níky nikdy úmyslně neponižoval. Nera­doval se, když se dostali do úzkých. Měl pro ně důležité poučení. Zahanboval své nepřátele tím, že je nechal, aby se sami chytili do pasti, kterou mu připravili. Když přiznali, že o povaze Janova křtu nic nevědí, dali Ježíši příležitost, aby jim ukázal, jací ve skutečnosti jsou, a znovu je varoval.

Řekl: „Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: 'Synu, jdi dnes pracovat na vinici!' On odpověděl: 'Nechce se mi.' Ale potom toho litoval a šel. Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: 'Ano, pane.' Ale ne­šel. Kdo z těch dvou splnil vůli svého ot­ce?" (Mt 21,28-31)

Nečekaná otázka posluchače zasko­čila. Byli zabráni do podobenství a bez váhání odpověděli: „Ten první!" Ježíš se na ně upřeně zahleděl a s vážnou tváří přísně řekl: „Amen, pravím vám, že cel­níci a nevěstky předcházejí vás do Bo­žího království. Přišel k vám Jan po ces­tě spravedlnosti, a vy jste mu neuvěřili. Ale celníci a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, ale ani potom jste toho neli­tovali a neuvěřili mu." (Mt 21,31.32)

Kněží a starší nemohli odpovědět ji­nak než správně. Kristus dosáhl toho, že vyslovili svůj názor a schválili jed­nání prvního syna. Ten představoval celníky, kterými farizeové opovrhovali a které nenáviděli. Celníci se chovali velmi nemravně. Přestupovali Boží zá­kon a žili v naprostém rozporu s Boží­mi požadavky. Byli to nevděční hříšní­ci. Výzvu k práci na Boží vinici pohrda­vě odmítali. Když však přišel Jan a učil lidi, že mají činit pokání a nechat se pokřtít, celníci přijímali jeho poselství a dávali se křtít.

Druhý syn byl obrazem vůdců židov­ského národa. Někteří farizeové činili pokání a přijali Janův křest, ale vůdcové nechtěli uznat, že Jana poslal Bůh. Jeho varování a výstrahy je nepřiměly k ná­pravě. „Zavrhli úmysl, který Bůh s nimi měl, když se nedali pokřtít od Jana." (L 7,30) Pohrdli jeho poselstvím. Stejně jako druhý syn řekl: „Ano, pane," a ne­šel, tvrdili kněží a přední muži, že jsou poslušní, ale ve skutečnosti Boha ne­poslouchali. Okázale předstírali zbož­nost, prohlašovali, že zachovávají Bo­ží zákon, ale opravdová poslušnost jim chyběla. Celníky odsuzovali a proklína­li jako bezbožníky. Opovrhovaní publi­káni však svou vírou i svými skutky předcházeli tyto samolibé muže do nebeského království. Farizeové sice do­stali více světla, ale jejich zbožná slova byla v rozporu s jejich skutky.

PODOBENSTVÍ O VINICI

Kněží a přední muži nechtěli tuto prav­du slyšet. Mlčeli, ale doufali, že Ježíš řek­ne ještě něco, co by mohli obrátit proti němu. Museli proto strpět i jeho další slova.

Kristus řekl: „Poslyšte jiné podoben­ství: Jeden hospodář vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal v ní lis a vystavěl strážní věž; potom vinici pronajal vina­řům a odcestoval. Když se přiblížil čas vinobraní, poslal své služebníky k vina­řům, aby převzali jeho díl úrody. Ale vi­naři jeho služebníky chytili, jednoho zbi­li, druhého zabili, dalšího ukamenovali. Znovu poslal jiné služebníky, a to více než předtím, ale naložili s nimi právě tak. Nakonec k nim poslal svého syna; řekl si: 'Na mého syna budou mít přece ohled!' Když však vinaři shlédli syna, řekli si mezi sebou: 'To je dědic. Pojďte, zabijme ho, a dědictví připadne nám!' Chytili ho, vyvlekli ven z vinice a zabili. Když nyní přijde pán vinice, co udělá těm vinařům?" (Mt 21,33-40)

Ježíš mluvil ke všem přítomným, ale na otázku mu odpověděli kněží a před­ní muži. „Zlé bez milosti zahubí a vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu bu­dou odvádět výnos v určený čas." (Mt 21,41) Zpočátku smysl podobenství ne­chápali. Najednou však poznali, že od­soudili sami sebe. Hospodář z podoben­ství představoval Boha, vinice židovský národ a zdi Boží zákon, který jej chrá­nil. Strážní věž byla symbolem chrámu. Majitel vinice udělal pro dobrou úrodu vše, co bylo třeba. Řekl: „Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neu­dělal?" (Iz 5,4) Bůh se o Izrael neúnav­ně staral. A stejně jako měli vinaři ode­vzdat majiteli vinice určitou část úrody, má Boží lid vzdávat Hospodinu čest ži­votem, který je v souladu s jeho svatým povoláním. Ale tak jako vinaři zabíjeli služebníky, které k nim pán posílal pro ovoce, zabíjeli Židé proroky, kteří k nim z Božího pověření přicházeli a vyzýva­li je k pokání. Vraždili jednoho posla za druhým. Potud byl výklad podobenství zcela nepochybný a to, co následovalo, bylo rovněž více než zřejmé. V milovaném synovi, kterého pán vinice nako­nec poslal k neposlušným vinařům, je­hož chytili a zabili, viděli kněží a přední muži jasný obraz Ježíše a jeho blížícího se konce. V té době se už chystali Spa­sitele, kterého k nim Otec poslal jako poslední výzvu, zabít. Odplata, jež stihla nevděčné vinaře, představovala záhubu lidí, kteří osnovali Kristovu smrt.

ÚHELNÝ KÁMEN

Spasitel na ně smutně hleděl a pokra­čoval: „Což jste nikdy nečetli v Písmech: 'Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích?' Proto vám pravím, že vám Boží králov­ství bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce. Kdo padne na ten kámen, roztříští se, a na koho on padne, toho rozdrtí." (Mt 21,42-44)

Židé toto proroctví často opakovali v synagogách a vztahovali je na očeká­vaného Mesiáše. Kristus byl úhelným kamenem židovského národa i celého plánu spasení. Židovští stavitelé, kněží a přední muži Izraele tento základní ká­men právě odmítali. Spasitel je chtěl upozornit na nebezpečí, jaké jim hrozí, a proto obracel jejich pozornost k proroctvím. Všemi možnými způsoby se jim snažil vysvětlit, čeho se vlastně chtě­jí dopustit. Kristova slova měla ještě další vý­znam. Na otázku: „Když nyní přijde pán vinice, co udělá těm vinařům?" chtěl od farizeů dostat právě takovou odpověď, jakou dostal. Chtěl, aby sami nad sebou vynesli rozsudek. Nedbali na jeho varo­vání a nečinili pokání, tím zpečetili svůj osud. Spasitel si přál, aby pocho­pili, že na sebe sami přivolali záhubu. Chtěl jim ukázat, že Bůh jim jako náro­du spravedlivě odnímá jejich výsady a že nakonec může dojít nejen ke zni­čení chrámu a města, ale i k rozptýle­ní celého národa.

Posluchači varování pochopili. Kně­ží a starší však byli i přes rozsudek, kte­rý nad sebou vyřkli, připraveni naplnit slova: „To je dědic. Pojďte, zabijme ho." „Hleděli se ho zmocnit, ale báli se zá­stupů," protože ty byly na Ježíšově stra­ně (Mt 21,38.46).

Když Kristus zmínil proroctví o za­vrženém kameni, dotkl se skutečné udá­losti z dějin Izraele spojené se stavbou prvního chrámu. Proroctví se vztaho­valo zejména na dobu prvního Kristo­va příchodu a mělo oslovit především Židy, ale je poučné i pro nás. Při stavbě Šalomounova chrámu se velké kameny určené na zdi a základy opracovávaly již v kamenolomu. Dělníci je potom jen přivezli na místo a stavěli na sebe podle plánu, žádnými nástroji je již neupravovali. Na stavbu základů tehdy při­vezli jeden mimořádně velký kámen zvláštního tvaru. Řemeslníci však pro něj nenašli místo a odmítli jej. Byl jim jen k zlosti, ležel tam nevyužitý a pře­kážel. Dlouho se jim k ničemu nehodil. Když potom stavitelé zakládali roh, ne­mohli najít kámen, který by byl dost vel­ký, silný a měl vhodný tvar, aby zapadl do určeného místa a unesl tíhu, která na něm měla spočinout. Kdyby na toto důležité místo zvolili nevhodný kus, bez­pečnost celé stavby by byla ohrožena. Museli najít kámen odolný vůči půso­bení slunce, mrazu a deště. Již dříve vy­brali několik kamenů, ale všechny se pod obrovskou tíhou a tlakem rozdrobi­ly na kusy. Jiné nevydržely prudké změ­ny povětrnostních podmínek. Nakonec si stavitelé všimli zavrženého kamene. Bez jediné trhliny odolával dlouhodo­bému působení větru, slunce a bouří. Stavitelé se rozhodli jej prověřit. Obstál téměř ve všem. Zbývala poslední zkouš­ka. Pokud snese i silný tlak, použijí jej jako úhelný kámen. Vyzkoušeli jej a on vydržel. Přenesli ho tedy na určené mís­to a zjistili, že do něho přesně zapadá. Izajášovi bylo v prorockém vidění uká­záno, že tento kámen představuje Kris­ta. Prorok napsal:

„Dosvědčujte svatost Hospodina zá­stupů! Jeho se bojte a strachujte. Vám bude svatyní, ale oběma domům izrael­ským kamenem úrazu a skálou, o kterou budou klopýtat, bude osidlem a léčkou obyvatelům Jeruzaléma. Mnozí z nich klopýtnou, padnou a roztříští se, uvíz­nou v léčce a chytí se." (Iz 8,13-15) Izajáš z prorockého vidění o prvním Spasitelově příchodu poznal, že Kristus bude podroben zkouškám a těžkostem, jejichž symbolem bylo prověřování základního úhelného kamene Šalomounova chrá­mu. „Proto praví toto Panovník Hospo­din: 'Já to jsem, kdo za základ položil na Sijónu kámen, kámen osvědčený, úhel­ný a drahý, základ nejpevnější; kdo věří, nemusí spěchat.'" (Iz 28,16) 

Bůh ve své nekonečné moudrosti sám vybral základní kámen a sám jej po­ložil. Nazval jej „základem nejpevněj­ším." Celý svět na něho může složit svá břemena a své trápení, kámen vše vydr­ží. Lidstvo na něm může stavět s naprostou jistotou. Kristus je „kámen osvěd­čený." Nikoho, kdo na něho spoléhá, nezklame. Obstál v každé zkoušce. Unesl tíhu viny Adama i jeho potomstva. Zví­tězil nad mocnostmi zla. Nese břeme­na, která na něho vkládají všichni kající se hříšníci. V Kristu nalézá každé vinou zatížené srdce úlevu. On je „základ nej­pevnější." Všichni, kdo v něho doufají, jsou v bezpečí.

Izajášovo proroctví nazývá Krista zá­kladem nejpevnějším i kamenem úra­zu. Apoštol Petr napsal pod vlivem Du­cha svatého zcela jasně, pro koho je Kristus základním kamenem a pro ko­ho skálou, o kterou klopýtá:

„Vždyť jste 'okusili, že Pán je dobrý!' Přicházejte tedy k němu, kameni živé­mu, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je 'vyvolený a vzácný.' I vy buď­te živými kameny, z nichž se staví du­chovní dům, abyste byli svatým kněž­stvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista. Neboť v Písmu stojí: 'Hle, kladu na Siónu kámen vyvo­lený, úhelný, vzácný; kdo v něj věří, ne­bude zahanben.' Vám, kteří věříte, je vzácný, ale nevěřícím je to 'kámen, který stavitelé zavrhli; ten se stal kamenem úhelným,' ale i 'kamenem úrazu a ská­lou pádu.' Oni přicházejí k pádu svým vzdorem proti slovu." (1 Pt 2,3-8)

Pro věřící je Kristus pevným zákla­dem. Důvěřují mu a podřizují se mu, obrazně řečeno - padají na skálu a tříští se. Padnout na skálu a rozbít se zname­ná zříci se vlastní spravedlnosti a jít ke Kristu s pokorou dítěte, litovat svých hříchů a věřit v jeho odpouštějící lásku. Jen vírou a poslušností můžeme stavět na Kristu jako na svém základu.

Na tomto živém kameni mohou sta­vět jak Židé, tak i pohané. Kristus je je­diným základem, na němž může naše stavba bezpečně spočinout. Je dost vel­ký a silný na to, aby unesl tíhu celého světa i jeho břemen. Člověk, který je spojen s Kristem, živým kamenem, a sta­ví na něm, se sám také stává živým ka­menem.

Mnoho lidí se vlastními silami otesává, obrušuje a zkrášluje. „Živými kame­ny" se však stát nemohou, protože ne­jsou spojeni s Kristem. Bez společenství s Ježíšem nemůže být nikdo spasen. Nebude-li v nás přebývat Kristus, nemůžeme odolat bouřím pokušení. Naše věč­né bezpečí závisí na pevnosti základní­ho kamene naší stavby. Mnozí lidé dnes stavějí na neověřených základech. Když potom přijdou deště, silné bouře či zá­plavy, jejich dům se zřítí, protože není postaven na Skále věčnosti, na úhelném kameni, Ježíši Kristu.

Pro lidi, kteří „přicházejí k pádu svým vzdorem proti slovu," je Kristus skálou, o kterou klopýtají. Ale „kámen, který stavitelé zavrhli..., se stal kamenem úhelným." Stejně jako zavržený kámen snášel i Kristus ve svém pozemském životě opovržení a urážky. „Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi..., tak opo­vržený, že jsme si ho nevážili." (Iz 53,3) Blížila se však doba, kdy měl být osla­ven. „Ve svém zmrtvýchvstání" bude „uveden do moci Božího Syna" (R 1,4). Při svém druhém příchodu se zjeví ja­ko Pán nebe i země. Lidé, kteří se jej chystají ukřižovat, uznají jeho velikost. Zavržený kámen se před zraky celého vesmíru stane kamenem úhelným.

„Na koho on padne, toho rozdrtí." (Mt 21,44) Lid, který zavrhl Krista, se měl již brzy stát svědkem zkázy svého města i celého národa. Jeho sláva měla být zničena a rozmetána jako prach. Co bylo příčinou pádu Židů? Skála. Kdy­by na ní byli stavěli, mohla být jejich záštitou. Byla to Boží dobrota, jíž pohr­dali, spravedlnost, kterou odmítali, mi­losrdenství, které přehlíželi. Lidé se sta­věli proti Bohu a to, co je mělo vést ke spasení, přispělo k jejich záhubě. Vše, co mělo podle Boží vůle sloužit k živo­tu, vedlo k smrti. Ukřižováním Krista Židé rozhodli o zkáze Jeruzaléma. Krev prolitá na Golgotě se stala těžkým balvanem, který je strhl do časné i věčné záhuby. Tak tomu bude i v poslední ve­liký den, kdy na lidi, kteří odmítali Boží milost, dopadne Boží soud. Kristus, ská­la, o kterou klopýtali, se zjeví jako hora odplaty. Sláva vyzařující z jeho tváře bu­de pro spravedlivé životem, a pro bez­božné spalujícím ohněm. Hříšníci bu­dou zničeni, protože odmítli Boží lásku a pohrdli jeho milostí.

Ježíš Židy mnohokrát varoval a na různých příkladech jim ukazoval, jaké následky pro ně bude mít zavržení Bo­žího Syna. Stejnými slovy oslovuje v kaž­dé době všechny, kdo jej nechtějí při­jmout za svého Vykupitele. Měli by si vzít k srdci veškerá jeho varování. Znesvěcený chrám, neposlušný syn, nepoc­tiví vinaři i přezíraví stavitelé se odráže­jí v životě každého hříšníka. Nebude-li činit pokání, stihne jej stejný osud jako postavy z podobenství.

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz