Pavlův poslední dopis

Z císařovy soudní síně se Pavel vrátil do své cely. Byl si vědom toho, že pro sebe získal jen krátký čas a že jeho nepřátelé si nedají pokoj, dokud ho nepřipraví o život. Věděl však také, že pravda na nějakou dobu zvítězila. Již samotná skutečnost, že mohl hlásat ukřižovaného a vzkříšeného Spasitele obrovskému davu posluchačů, byla vítězstvím. V onen den začalo dílo, které bude růst a sílit. Ani Neronovi, ani žádnému jinému nepříteli Krista se nepodaří je zastavit nebo zničit.

Zatímco Pavel den za dnem seděl ve své ponuré cele a věděl, že Nero může jediným slovem nebo kývnutím ukončit jeho život, myslel na Timotea a rozhodl se, že pro něj pošle. Pověřil ho péčí o efezský sbor, a proto ho zde zanechal, než se vydal na svou poslední cestu do Říma. Pavel a Timoteus byli spojeni mimořádně hlubokou a silnou náklonností. Od svého obrácení sdílel Timoteus s apoštolem jeho práci i utrpení. Jejich přátelství se upevňovalo, prohlubovalo a bylo stále nedotknutelnější, až se Timoteus stal pro starého, upracovaného apoštola vším, čím jen může být syn pro milovaného a ctěného otce. Není tedy divu, že ho Pavel ve své samotě a opuštěnosti zatoužil uvidět.

I za nejpříznivějších okolností by muselo trvat několik měsíců, než by Timoteus dorazil z Malé Asie do Říma. Pavel věděl, že dny jeho života jsou sečteny, a proto měl obavy, že by Timoteus mohl přijít příliš pozdě a že by se již nemuseli setkat. Na tomto mladém muži spočívala velká odpovědnost a apoštol mu chtěl předat důležité rady a ponaučení. Naléhavě ho prosil, aby za ním bez meškání přišel. Ale pro případ, že by mu již svou poslední vůli nemohl sdělit osobně, nechal ji zapsat. Pavel miloval svého syna v evangeliu i sbor, který mu svěřil, a dělal si o ně starosti. Snažil se tedy Timoteovi vštípit, jak je důležité, aby zůstal věrný svému svatému poslání.

DOPIS TIMOTEOVI

Pavel začal svůj dopis pozdravem: „Timoteovi, milovanému synu: Milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce a Krista Ježíše, našeho Pána. Děkuji za tebe Bohu, kterému sloužím s čistým svědomím jako moji předkové, když na tebe neustále myslím ve svých modlitbách ve dne v noci.“ (2 Tm 1,2.3)

Potom apoštol Timoteovi připomíná, že je nutné, aby zůstal vytrvalý ve víře. „Proto ti kladu na srdce,“ píše Pavel, „abys rozněcoval oheň Božího daru, kterého se ti dostalo vzkládáním mých rukou. Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy. Nestyď se tedy vydávat svědectví o našem Pánu; ani za mne, jeho vězně, se nestyď, nýbrž snášej spolu se mnou všechno zlé pro evangelium. K tomu ti dá sílu Bůh.“ (2 Tm 1,6-8) Pavel Timotea prosí, aby nezapomněl, že byl povolán „svatým povoláním“, aby hlásal moc toho, který „zjevil nepomíjející život v evangeliu“. O sobě apoštol prohlásil: „K jeho zvěstování jsem já byl ustanoven hlasatelem, apoštolem a učitelem. Proto také všechno snáším a nestydím se vydávat svědectví, neboť vím, komu jsem uvěřil. Jsem přesvědčen, že on má moc chránit, co mi svěřil, až do onoho dne.“ (2 Tm 1,9-12)

Během své dlouhé služby Pavel ve své věrnosti vůči Spasiteli nikdy nezakolísal. Ať už byl kdekoli — před zasmušilými farizeji nebo římskými úřady, před rozzuřeným davem v Lystře nebo odsouzenými hříšníky v makedonském vězení; ať už jednal s vyděšenými námořníky na ztroskotané lodi, nebo všemi opuštěn stál před Neronem a bojoval o svůj život — nikdy se nestyděl za věc, kterou hájil. Jediným důležitým cílem jeho křesťanského života bylo sloužit tomu, jehož jménem kdysi pohrdal. Od tohoto cíle ho nemohly odvrátit ani odpor, ani pronásledování. Podpírala a posilovala ho víra, upevněná úsilím a očištěná oběťmi. „A ty, můj synu,“ pokračuje Pavel, „buď silný milostí Krista Ježíše, a co jsi ode mne slyšel před mnoha svědky, svěř to věrným lidem, kteří budou schopni učit zase jiné. Snášej se mnou všechno zlé jako řádný voják Krista Ježíše.“ (2 Tm 2,1-3)

Praví Boží služebníci se nebudou vyhýbat nesnázím ani odpovědnosti. Z pramene, který nikdy nevyschne, čerpají ti, kdo upřímně touží po Boží moci, sílu, která jim umožňuje čelit a odolávat pokušením a plnit povinnosti, které jim Bůh ukládá. Díky milosti, kterou přijímají, se zdokonaluje jejich schopnost poznávat Boha a jeho Syna. Toužebně si přejí stát se užitečnými služebníky svého Pána. Čím déle kráčejí po cestě křesťanství, tím více sílí „milostí Krista Ježíše“ (2 Tm 2,1). Skrze tuto milost mohou věrně svědčit o věcech, které slyšeli. Poznáním, které dostali od Boha, nepohrdají ani je nezanedbávají, ale svěřují je věrným lidem, kteří zase učí další.

HROZÍCÍ NEBEZPEČÍ

Ve svém posledním dopise, určeném Timoteovi, vytyčil apoštol před mladým pracovníkem vysoký ideál a zdůraznil, jakými povinnostmi je jako Kristův služebník pověřen. „Usiluj o to,“ píše Pavel, „aby ses před Bohem osvědčil jako dělník, který se nemá zač stydět, protože správně zvěstuje slovo pravdy.“ „Vyhýbej se mladické prudkosti, usiluj o spravedlnost, víru, lásku a pokoj s těmi, kdo vzývají Pána z čistého srdce. Ne pouštěj se do hloupých sporů, v jakých si libují nepoučení lidé; víš, že vedou jen k hádkám. Služebník Kristův se nemá hádat, nýbrž má být laskavý ke všem, schopný učit a být trpělivý. Má vlídně poučovat odpůrce. Snad jim dá Bůh, že se obrátí, poznají pravdu…“ (2 Tm 2,15.22-25)

Apoštol varoval Timotea před falešnými učiteli, kteří se budou snažit proniknout do církve. Řekl: „Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy. Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní… budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň.“ (2 Tm 3,1-5)

„Avšak se zlými lidmi a podvodníky to půjde stále k horšímu,“ pokračuje Pavel, „neboť klamou jiné i sebe. Ty však setrvávej v tom, čemu ses naučil a o čem jsi přesvědčen. Víš, od koho ses tomu naučil. Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení… Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.“ (2 Tm 3,13-17) Bůh učinil do statek opatření, abychom mohli úspěšně bojovat proti zlu, které je v tomto světě. Bible je zbrojnice, v níž se pro tento boj můžeme vybavit. Bedra bychom si měli opásat pravdou. Naším pancířem musí být spravedlnost. V ruce musíme mít štít víry a na hlavě přílbu spasení. Mečem Ducha, jímž je slovo Boží, si můžeme razit cestu spletitými překážkami hříchu.

Pavel věděl, že pro církev nastává období velkého nebezpečí a že ti, jimž byly sbory svěřeny, budou muset věrně a svědomitě pracovat. Proto napsal Timoteovi: „Před Bohem a Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, tě zapřísahám pro jeho příchod a jeho království: Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování.“ (2 Tm 4,1.2)

Tato důrazná výzva určená tak horlivému a věrnému člověku, jakým byl Timoteus, jasně svědčí o tom, jak významná a odpovědná je práce kazatele evangelia. Pavel volá Timotea před Boží soud a přikazuje mu, aby kázal Boží slovo, a nikoli lidské teorie a názory. Měl by být připraven svědčit o Bohu, kdykoli se mu k tomu naskytne příležitost — před velkými shromážděními i malými skupinami lidí; na cestách i po domácnostech; před přáteli i nepřáteli; když mu nic nehrozí, ale také v nesnázích a nebezpečí, když mu ubližují a je ponižován.

HŘÍCH A HŘÍŠNÍCI

Apoštol se obával, že by mírná a ústupná povaha mohla vést Timotea k tomu, že by se vyhýbal důležité součásti své práce. Proto mu radí, aby věrně káral hříchy a ostře napomínal ty, kdo se dopustili závažných provinění. Měl to však dělat „v trpělivém vyučování“ (2 Tm 4,2). Své výtky měl odůvodňovat a dokládat pravdami obsaženými v Božím slově, a tak projevovat Kristovu trpělivost a lásku.

Nenávidět a odsuzovat hřích a přitom projevovat soucit hříšníkovi a být vůči němu ohleduplný je obtížný úkol. Čím opravdověji usilujeme o posvěcení našeho myšlení a jednání, tím zřetelněji budeme schopni rozpoznat hřích a tím rozhodnější bude náš nesouhlas s jakýmkoli odchýlením od toho, co je správné. Musíme se vyvarovat nepřiměřené přísnosti vůči hříšníkovi, nesmíme však zapomínat ani na obrovskou zhoubnost hříchu. Na jedné straně je tedy nutné, abychom chybujícímu člověku projevovali křesťanskou trpělivost a lásku; na druhé straně je zde však také nebezpečí, že budeme vůči jeho chybám natolik shovívaví, že se bude domnívat, že si vlastně žádné pokárání nezaslouží, a zavrhne je jako nepatřičné a nespravedlivé.

Kazatelé evangelia někdy napáchají velké škody, protože ve své mírnosti vůči chybujícímu tolerují také jeho hříchy, nebo se jich dokonce sami účastní. Tak se nechávají svést k omlouvání nebo zlehčování toho, co Bůh odsuzuje. Po nějaké době se stávají natolik zaslepenými, že chválí lidi, které by podle Boží vůle měli kárat. Člověk, který otupil svou duchovní vnímavost hříšnou shovívavostí k těm, které Bůh odsuzuje, se brzy dopustí ještě většího hříchu, protože bude přísný a tvrdý k těm, které Bůh přijímá.

POSLUŠNOST

Mnozí, kteří o sobě tvrdí, že jsou křesťané, a cítí se být povoláni k vyučování druhých, budou pyšní na lidskou moudrost, budou pohrdat vlivem Ducha svatého a budou mít odpor vůči pravdám Božího slova. Proto se nechají svést a odvrátí se od Božích požadavků. Pavel upozornil Timotea: „Přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím.“ (2 Tm 4,3.4)

Apoštol zde nehovoří o těch, kteří otevřeně přiznávají svou nevěru, ale o údajných křesťanech, kteří podléhají svým sklonům, a tak se stávají otroky svého vlastního „já“. Tito lidé jsou ochotni naslouchat pouze takovým učením, která jim nevytýkají jejich hříchy ani neodsuzují jejich rozmařilý způsob života. Jasná slova věrných Kristových služebníků je urážejí, a proto vyhledávají učitele, kteří je chválí a lichotí jim. Dokonce i někteří kazatelé kážou místo Božího slova lidské názory. Zpronevěřují se svému poslání a svádějí na scestí ty, kteří v nich vidí své duchovní vůdce.

V přikázáních svého svatého zákona nám Bůh dal dokonalé pravidlo života a prohlásil, že tento zákon platí v nezměněné podobě pro všechny lidi; až do konce času z něj nepomine jediné písmenko ani jediná čárka. Kristus přišel, aby vyvýšil a oslavil zákon. Ukázal, že zákon stojí na pevném základě lásky k Bohu a bližnímu a že veškeré povinnosti člověka jsou zahrnuty v poslušnosti jeho přikázání. Ježíšův vlastní život je pro nás příkladem takové poslušnosti. V kázání na hoře nám Spasitel vysvětlil, že požadavky zákona se netýkají jen našeho jednání, ale také našich myšlenek a nejniternějších záměrů.

Jestliže posloucháme Boží zákon, jsme schopni zříci se „bezbožnosti a světských vášní“ a žít „rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku“ (Tt 2,12). Ale nepřítel veškeré spravedlnosti se zmocnil tohoto světa a svedl člověka k neposlušnosti. Jak Pavel předvídal, tisíce lidí se odvrátily od srozumitelných, pronikavých pravd Božího slova a zvolily si učitele, kteří jim předkládají výmysly, které chtějí slyšet. A tak mnozí členové církve i kazatelé pošlapávají Boží přikázání. Tím urážejí Stvořitele světa a satan vítězí a raduje se, že se mu jeho úskoky vydařily.

Čím více lidé pohrdají Božím zákonem, tím větší mají odpor k náboženství, tím jsou pyšnější, tím více si libují v radovánkách a požitcích a tím méně poslouchají své rodiče. Rozumní lidé na celém světě jsou znepokojeni a kladou si otázku, jak by bylo možné toto hrozné zlo napravit. Odpověď nacházíme v Pavlově napomenutí určeném Timoteovi: „Hlásej slovo Boží.“ (2 Tm 4,2) Jedině v Bibli nacházíme spolehlivé zásady pro naše jednání. Je v ní zaznamenána Boží vůle, je výrazem božské moudrosti. Umožňuje člověku pochopit závažné životní problémy. Všem, kdo dbají na její příkazy, se stane neomylným vodítkem, které je bude chránit, aby nepromarnili své životy zbytečným úsilím.

Bůh oznámil svou vůli, a proto je pošetilé pochybovat o tom, co vyšlo z jeho úst. Když promluvila věčná Moudrost, nemusí již člověk řešit žád né sporné otázky ani zvažovat žádné nejisté možnosti. Vše, co se od něj žádá, je jasný a upřímný souhlas s vyslovenou Boží vůlí. Poslušnost je nejvyšším požadavkem rozumu i svědomí.

BOJ PROTI ZLU

Pavel pokračoval ve svém napomínání: „Ty buď ve všem střízlivý, snášej útrapy, konej dílo zvěstovatele evangelia a cele se věnuj své službě.“ (2 Tm 4,5) Apoštol se chystal završit své životní dílo a přál si, aby Timoteus zaujal jeho místo. Chtěl, aby chránil sbory před nejrůznějšími bludy a kacířstvím, kterými se je nepřítel bude snažit odvrátit od prostých pravd evangelia. Proto Timotea varoval, aby se vyhýbal všem pomíjivým podnikům a svazkům, které by mu mohly bránit v bezvýhradné odevzdanosti Božímu dílu. Vyzval ho, aby s radostí snášel odpor, potupu a pronásledování, jimž bude vystaven pro svou věrnost. Chce-li se plně osvědčit ve své službě, musí využít všech dostupných prostředků ke konání dobra pro ty, za něž Kristus zemřel.

Pavel svým životem představoval pravdy, jimž učil, a v tom spočívala jeho síla. Byl si vždy hluboce vědom své odpovědnosti a úzce spolupracoval s Bohem, který je zdrojem spravedlnosti, milosti a pravdy. Přimkl se ke Kristovu kříži jako k jediné záruce svého úspěchu. Spasitelova láska pro něj byla nepomíjející pohnutkou, která ho podpírala v jeho vnitřních bojích a v zápasech proti zlu, když ve službě pro Krista kráčel kupředu a odolával nevlídnosti světa a odporu svých nepřátel.

V dnešní nebezpečné době se církev neobejde bez zástupu pracovníků, kteří se stejně jako Pavel sami vychovali k užitečné službě, mají bohaté zkušenosti s Bohem a jsou naplněni horlivostí a nadšením. Je zapotřebí posvěcených a obětavých lidí, kteří se nebudou vyhýbat zkouškám ani odpovědnosti, kteří jsou stateční a věrní; lidí, v jejichž nitru se Kristus stal nadějí „na Boží slávu“ (Ko 1,27) a kteří budou kázat Boží slovo ústy, jichž se dotkl posvátný oheň. Kvůli nedostatku takových služebníků Boží dílo upadá a zhoubné bludy otravují jako smrtelný jed mravy a maří naděje mnoha lidí.

Až osvědčení služebníci zestárnou a obětují své životy pro pravdu, kdo je nahradí? Převezmou naši mladí lidé z rukou svých otců posvátný odkaz? Připravují se na to, že jednou obsadí prázdná místa, která se uvolní smrtí věrných? Budou dbát na apoštolův příkaz? Zaslechnou navzdory všem pokušením k sobectví a ctižádosti, která na mladé lidi doléhají, volání k povinnosti?

Pavel uzavřel svůj dopis osobními vzkazy pro různé členy sboru. Znovu zopakoval naléhavou prosbu, aby za ním Timoteus co nejdříve přišel, pokud možno ještě než nastane zima. Psal o své osamělosti, způsobené tím, že ho někteří jeho přátelé opustili a jiní museli odejít kvůli neodkladným záležitostem. Aby Timoteus neváhal a neměl obavy, že by ho sbor v Efezu mohl postrádat, apoštol mu oznámil, že již vypravil Tychika, aby ho zastoupil.

Ještě se zmínil o tom, jak probíhal jeho výslech před Neronem, že ho opustili jeho bratři a že při něm stál jen milostivý Bůh, který dodržuje svou smlouvu. Potom Pavel ukončil svůj dopis, přičemž svěřil milovaného Timotea pod ochranu nejvyššího Pastýře, který se bude i nadále starat o své stádo, i kdyby pastýři, kteří jsou mu podřízeni, museli zahynout.

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz