Petrovo vysvobození

„V té době král Herodes krutě zasáhl proti některým bratřím.“ (Sk 12,1) V Judsku tehdy vládl Herodes Agrippa, který podléhal římskému císaři Klaudiovi a byl zároveň tetrarchou Galileje. Údajně byl obrácen na židovskou víru a zdá se, že velmi dbal na dodržování obřadů podle židovského zákona. Chtěl si získat přízeň židů a doufal, že si tak zajistí postavení a projevy uznání. Proto se dál podvoloval jejich přáním. Pronásledoval Kristovu církev, zabavoval domy a majetek věřících a vsazoval do vězení vedoucí představitele církve. Uvěznil i Janova bratra Jakuba a přikázal katovi, aby ho popravil mečem, takže byl sťat stejně jako prorok Jan, kterého dal popravit jiný Herodes. Když viděl, že židům se jeho činy zamlouvají, uvrhl do žaláře i Petra.

Všechny tyto krutosti byly páchány o Velikonocích. Zatímco židé slavili své vysvobození z Egypta a předstírali horlivé zachovávání Božího zákona, ve skutečnosti porušovali všechny jeho zásady, protože pronásledovali a vraždili ty, kdo uvěřili v Krista.

Jakubova smrt věřícími otřásla a zarmoutila je; a když byl zatčen i Petr, celá církev se postila a modlila.

PŘÍPRAVA PETROVY POPRAVY

Židé schvalovali Herodovi, že dal popravit Jakuba, i když si někteří stěžovali, že vykonání rozsudku proběhlo v tajnosti. Domnívali se, že veřejná poprava by věřícím a jejich stoupencům nahnala větší strach. Herodes tedy držel Petra ve vazbě a tentokrát hodlal vyhovět přání židů tím, že z jeho smrti udělá veřejnou podívanou. Začali však zvažovat, zda je vůbec bezpečné popravit starého apoštola před zraky všech lidí, kteří se tehdy shromáždili v Jeruzalémě. Obávali se, že pohled na to, jak je veden na smrt, by mohl v davu vzbudit soucit.

Kněží a starší se také báli, aby Petr nepronesl jeden ze svých působivých proslovů, které v minulosti často probouzely v lidech zájem o Ježíšův život a charakter. Takovým kázáním nebyli schopni jakkoli odporovat. Petr hájil Kristovo dílo tak nadšeně, že se mnozí postavili na stranu evangelia. Přední muži mě li strach, že pokud Petr dostane příležitost bránit svou víru před zástupem lidí, který přišel do města na bohoslužby, lidé se budou na králi do žadovat, aby byl propuštěn.

Zatímco se Petrova poprava pod různými záminkami neustále odkládala až na dobu po Velikonocích, členové církve měli čas na důkladné sebezpytování a upřímné modlitby. Bez ustání za Petra prosili, protože cítili, že Boží dílo se bez něj neobejde. Uvědomovali si, že církev dospěla do bodu, kdy by se bez zvláštního Božího zásahu rozpadla.

Mezitím zbožní lidé ze všech národů přicházeli do chrámu, který byl zasvěcen uctívání Boha. Lesk zlata a drahých kamenů nabízel velkolepou podívanou. Ale Bůh již v tomto nádherném paláci nebydlel. Izrael jako národ se s Bohem rozešel. Když Kristus ke konci své pozemské služby naposledy nahlédl do chrámu, řekl: „Hle, váš dům se vám ponechává pustý.“ (Mt 23,38) Až do této chvíle nazýval chrám domem svého Otce. Ale když jej opustil Boží Syn, ze stavby, která byla kdysi vybudována k Boží slávě, se navždy vytratila Boží přítomnost.

Den Petrovy popravy už byl stanoven, ale modlitby věřících nepřestávaly stoupat k nebi. Zatímco vkládali všechny své síly a veškerý svůj soucit do naléhavých proseb o pomoc, nad uvězněným apoštolem bděli Boží andělé.

PETROVO VYSVOBOZENÍ

Herodes věděl, že v minulosti již apoštolové z vězení uprchli, a proto nařídil zvláštní bezpečnostní opatření. Aby vyloučil jakoukoli možnost úniku, ustanovil nad Petrem šestnáct vojáků, kteří byli rozděleni do několika hlídek a střežili Petra dnem i nocí. Uvnitř v cele s ním byli dva vojáci a byl spoután řetězy, z nichž každý byl připevněn k zápěstí jednoho z nich. Bez jejich vědomí se nemohl ani pohnout. Dveře vězení byly pevně zajištěny a před nimi stála silná stráž. Veškeré vyhlídky na záchranu nebo útěk byly tedy z lidského pohledu marné. Lidská tíseň je však příležitostí pro Boží zásah.

Petr byl držen v kobce vytesané do skály, jejíž dveře byly pevně zajištěny závorami a mřížemi; kromě toho byli vojáci, kteří Petra hlídali, osobně zodpovědní za to, že jim neunikne. Závory, mříže a římská stráž sice účinně znemožnily, aby Petrovi pomohli lidé, měly však jen podtrhnout velikost vítězství, kterého Bůh dosáhl jeho vysvobozením. Herodes se vzpíral všemocnému Bohu, a proto měl utrpět drtivou porážku. Bůh hodlal svou mocnou rukou zachránit vzácný život, který chtěli židé zničit.

Nastal poslední večer před plánovanou popravou. Z nebe byl vyslán mocný anděl, který měl Petra vysvobodit. Těžké brány, za nimiž byl uvězněn svatý Boží služebník, se otevřely bez zásahu lidských rukou. Anděl nejvyššího Boha jimi prošel a brány se za ním neslyšně zavřely. Vstoupil do cely, kde Petr ležel a spal pokojným spánkem člověka bezmezně důvěřujícího Bohu.

Světlo obklopující anděla zaplavilo celu, ale apoštola nevzbudilo. Teprve když pocítil dotek andělovy ruky a uslyšel, jak mu jeho hlas říká: „Rychle! Vstaň!“ (Sk 12,7), probral se natolik, aby si uvědomil, že jeho kobka je prozářena nebeským světlem a že před ním stojí vznešený anděl. Bezmyšlenkovitě uposlechl jeho pokyn a vstal. Přitom zvedl ruce a jen matně si uvědomil, že mu ze zápěstí právě spadly řetězy.

Nebeský posel ho znovu vyzval: „Opásej se a obuj se!“ Petr ho opět spontánně poslechl a přitom s úžasem upřeně zíral na svého návštěvníka a domníval se, že má sen nebo vidění. Ještě jednou mu anděl přikázal: „Vezmi si plášť a pojď za mnou.“ (Sk 12,8) Pak vykročil ke dveřím; přestože jindy býval Petr velmi hovorný, nyní šel za ním v němém úžasu. Překročili stráže a došli až ke dveřím pevně zajištěným závorou, které se samovolně otevřely dokořán a hned se zase zavřely. Stráže uvnitř a před nimi zůstaly bez hnutí na svém místě.

Dospěli až ke druhým dveřím, které byly také z obou stran hlídány. Otevřely se stejně jako ty první bez vrzání pantů a bez řinčení železných závor. Prošli jimi a také tentokrát se za nimi tiše zavřely. Podobně prošli i třetí bránou a konečně se octli venku na ulici. Ani jeden z nich nepromluvil; nebylo slyšet zvuk kroků. Anděl, obklopený oslňujícím jasem, neslyšně kráčí vpředu. Zmatený Petr, který má stále ještě dojem, že sní, následuje svého vysvoboditele. Takto prošli jednou ulicí. Pak anděl náhle zmizel; jeho úkol byl splněn.

Nebeské světlo zhaslo a Petr zjistil, že všude kolem něj je neproniknutelná tma. Ale jeho oči si na ni zvykly a zdálo se, že pozvolna ustupuje. Apoštol stál opuštěný na ztichlé ulici a na čele cítil chladivý noční vánek. Teprve teď si uvědomil, že je volný a že se nachází v městské části, kterou dobře zná. Bylo to místo, kudy často chodíval a kudy měl být zítra, jak očekával, veden naposled.

Snažil se rozpomenout na události právě uplynulých okamžiků. Pamatoval si, že si zul boty, svlékl plášť a pak usnul spoutaný mezi oběma vojáky. Když se teď na sebe podíval, zjistil, že je kompletně oblečený a přepásaný. Jeho zápěstí, která měl oteklá od bolestivého sevření pout, byla volná. Uvědomil si, že jeho svoboda není ani přelud, ani sen, ani vidění, ale radostná skutečnost. Ráno ho měli vést na popravu, ale anděl ho vysvobodil z vězení a zachránil před smrtí. „Teprve nyní se Petr vzpamatoval a řekl: ‚Teď už vím, že Pán opravdu poslal svého anděla, vysvobodil mne z ruky Herodovy a uchránil od toho, co si přál židovský lid.‘“ (Sk 12,11)

„Teprve nyní se Petr vzpamatoval a řekl: ‚Teď už vím, že Pán opravdu poslal svého anděla, vysvobodil mne z ruky Herodovy a uchránil od toho, co si přál židovský lid.‘“

Apoštol se ihned vydal do domu, kde byli shromážděni bratři, kteří se za něho právě nyní upřímně modlili. „Když Petr zatloukl na domovní dveře, přišla služka jménem Rodé, aby se zeptala, kdo to je. Tu poznala Petrův hlas, ale samou radostí hned neotevřela a běžela dovnitř oznámit, že Petr stojí přede dveřmi. Ale oni jí řekli: ‚Ty ses zbláznila!‘ Ona však trvala na tom, že je to pravda. Řekli jí: ‚Tak to musí být jeho duch!‘

Ale Petr stále tloukl. Šli tedy otevřít a užasli, když ho spatřili. Pokynul jim rukou, aby je uklidnil, a vypravoval jim, jak ho Pán vyvedl z vězení… Pak odešel z města.“ (Sk 12,13-17) Věřící byli naplněni radostí a chválili Boha za to, že vyslyšel jejich modlitby a vysvobodil Petra z Herodových rukou.

Ráno se shromáždil velký dav lidí, kteří chtěli vidět apoštolovu popravu. Herodes poslal do vězení vojáky, aby Petra přivedli. Jeho předvedení mělo být okázalou podívanou s nasazením zbraní a vojenského doprovodu. Tak chtěl Herodes nejen zabránit Petrovu útěku, ale i zastrašit všechny jeho příznivce a ukázat svou královskou moc.

Když hlídači u dveří zjistili, že Petr uprchl, zmocnila se jich hrůza. Bylo jim výslovně řečeno, že za vězně ručí svým vlastním životem. Proto ho také hlídali zvlášť ostražitě. Když vojáci přišli pro Petra, stráže po řád ještě stály přede dveřmi žaláře, zá vory a mříže byly stále ještě pevně za jištěné, a dokonce i řetězy byly do sud připoutány k zápěstím obou vo já ků. Ale vězeň byl pryč.

Když se zpráva o Petrově útěku donesla Herodovi, byl zlostí celý bez sebe. Obvinil strážce z nesvědomitosti a nařídil, aby byli zabiti. Herodes věděl, že Petra nemohl zachránit žádný člověk. Nechtěl si však přiznat, že Boží moc zmařila jeho úmysly, a proto se troufale vzpíral Bohu.

HERODŮV KONEC

Krátce po Petrově vysvobození z žaláře se Herodes vydal do Cesareje. Zde nechal uspořádat velkou slavnost, aby vzbudil obdiv a získal si přízeň lidu. Slavnosti se zúčastnili rozmařilí lidé z dalekého okolí a všichni hodovali a pili víno. S velkou okázalostí a obřadností předstoupil Herodes před lid, aby pronesl slavnostní projev. V rouchu pošitém blýskavým stříbrem a zlatem, v jehož záhybech se odrážely sluneční paprsky, takže oslňovaly diváky, vypadal nádherně. Majestátnost jeho vzhledu a působivost umně zvolených slov na shromáždění silně zapůsobily. Jejich smysly již byly otupeny hodováním a popíjením vína. Kromě toho byli oslepeni Herodovými ozdobami a okouzleni  jeho vystupováním a výmluvností. Uchváceni nadšením zahrnovali ho pochlebováním a lichotili mu, že žádný smrtelník by nemohl vypadat tak jako on a být tak skvělým řečníkem. Nakonec prohlásili, že ho sice až dosud ctili jako panovníka, ale od této chvíle ho budou uctívat také jako boha.

Někteří z těch, kdo nyní provolávali slávu nestoudnému hříšníkovi, křičeli před několika lety jako posedlí: „Pryč s Ježíšem! Ukřižuj ho! Ukřižuj ho!“ Židé odmítli přijmout Krista, jehož prostý oděv býval ušpiněný, protože byl neustále na cestách. Kvůli jeho skromnému zevnějšku nevnímali, že je miluje Boží láskou. Přestože jim Kristus zjevil svou moc ve skutcích, které by nebyl schopen konat žádný obyčejný člověk, nerozpoznali v něm Pána života a slávy. Nyní však byli ochotni uctívat jako boha zpupného krále. Byl sice oblečen do skvostných šatů, zdobených stříbrem a zlatem, ale pokud šlo o jeho charakter, byl zkažený a krutý.

Herodes věděl, že mu taková chvála a pocty nenáleží, přesto však zbožňování lidu přijímal, jako by si je zasloužil. Srdce mu poskočilo radostí a tvář se mu rozzářila pýchou a samolibostí, když slyšel, jak lidé volají: „To mluví bůh, ne člověk!“ (Sk 12,22)

Náhle se s ním stala hrozná změna. Jeho tvář mrtvolně zbledla a stáhla se v grimase smrtelné úzkosti. Na těle mu vyrazily velké krůpěje potu. Na okamžik jako by ustrnul bolestí a hrůzou; pak obrátil svůj zsinalý, popelavě šedý obličej ke svým zděšeným přátelům a zoufale zvolal: „Ten, kterého jste povýšili na boha, propadl smrti.“

Když jej uprostřed okázalého hýření odnášeli, prožíval mučivou úzkost. Ještě před okamžikem pyšně přijímal chválu a pocty obrovského davu; nyní si uvědomil, že je v rukou mocnějšího Vládce, než je on sám. Trápily ho výčitky svědomí; vzpomněl si, jak nelítostně pronásledoval Kristovy stoupence; uvědomil si, jak krutě se zachoval, když vydal příkaz zavraždit nevinného Jakuba a když hodlal popravit i apoštola Petra; nakonec se mu vybavilo, jak ho uražená ješitnost, zklamání a vztek dohnaly k bezdůvodné pomstě na strážcích vězení. Cítil, že nyní se jako nemilosrdný pronásledovatel octl před Boží tváří. Nenacházel úlevu ani od bolesti, ani od duševních útrap. A také žádnou neočekával.

Herodes znal Boží zákon, který říká „Nebudeš mít jiného boha mimo mne“ (Ex 20,3). Věděl, že přijímáním božských poct dovršil míru své nepravosti a přivolal na sebe spravedlivý Boží hněv.

Stejný anděl, který sestoupil z nebe, aby zachránil Petra, přinesl Herodovi poselství o Božím hněvu a soudu. Petra udeřil, aby ho probudil ze spánku; bezbožnému králi však zasadil jinou ránu. Svým úderem ho pokořil a vykonal trest všemocného Boha. Herodes zakusil trestající Boží soud a umíral za velkého duševního a tělesného utrpení.

Tento projev Boží spravedlnosti na lidi silně zapůsobil. Zprávy o tom, že Ježíšův apoštol byl zázračně vysvobozen z vězení a zachráněn před smrtí, zatímco jeho pronásledovatele stihla Boží kletba, se rozšířily do všech zemí. Díky nim mnozí uvěřili v Krista.

NEBEŠTÍ POMOCNÍCI

Filipa zavedl nebeský anděl na místo, kde se setkal s člověkem hledajícím pravdu; Kornélia navštívil anděl a předal mu Boží poselství; Petr byl uvězněn a odsouzen k smrti, ale anděl ho zavedl do bezpečí. Všechny tyto zkušenosti svědčí o tom, jak úzké spojení existuje mezi nebem a zemí.

Pro Boží spolupracovníky by tyto zásahy andělů měly být posilou a povzbuzením. Stejně jako v době apoštolů i dnes procházejí nebeští poslové celou zemí, utěšují zarmoucené, chrání kajícníky a snaží se získat lidi pro Krista. Přestože je nevidíme, jsou s námi, aby nás vedli, poučovali a chránili.

Zemi spojuje s nebem tajuplný žebřík zářící jasným světlem, který pevně stojí na zemi a jehož vrchol sahá až k trůnu nekonečného Boha. Po něm nepřetržitě vystupují a sestupují andělé. Předkládají nebeskému Otci modlitby chudých a trpících a přinášejí lidem požehnání, naději, povzbuzení a pomoc. Tito andělé světla vytvářejí kolem člověka nebeskou atmosféru a povznášejí ho k neviditelným a věčným věcem. Lidským zrakem je ne můžeme spatřit. Nebeské věci mů žeme totiž vidět jen duchovním zrakem a harmonii nebeských hlasů můžeme vnímat jen duchovním sluchem.

„Hospodinův anděl se položí táborem kolem těch, kteří se bojí Boha, a bude je bránit.“ (Ž 34,8) Bůh pověřuje své anděly, aby chránili jeho vyvolené před pohromami, před „morem, jenž se plíží temnotami“ a „nákazou, jež šíří zhoubu za poledne“ (Ž 91,6). Stále znovu a znovu rozmlouvali andělé s lidmi tak, jako když člověk hovoří se svým pří telem, a přiváděli je na bezpečná místa. Svými slovy často povzbuzovali sklíčené věřící, povznášeli jejich myšlenky nad pozemské věci a posilovali je, aby vírou viděli bílá roucha, koruny a palmové ratolesti, které obdrží vítězové, až se shromáždí kolem velkého bílého trůnu.

Úkolem andělů je být nablízku lidem, kteří prožívají zkoušky, utrpení a pokušení. Neúnavně pracují ve prospěch těch, za které Kristus zemřel. Jestliže jsou hříšníci vedeni ke Spasiteli a odevzdávají mu své ži voty, andělé oznamují tuto zprávu v nebi a nebeské zástupy jásají. „Právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“ (L 15,7) Kdykoli se na zemi úspěšně podaří rozptýlit tmu a rozšířit poznání Krista, andělé o tom nesou zprávu do nebe. Když pak o takových skutcích vyprávějí Otci, všechny nebeské bytosti se radují.

Nebeské vlády a mocnosti sledují zápas, který za nesnadných podmínek vedou Boží služebníci. Když se však křesťané shromáždí pod praporem svého Vykupitele, aby bojovali dobrý boj víry, dosáhnou nových vítězství a získají nové pocty. Všichni nebeští andělé slouží pokornému, věřícímu Božímu lidu. A jakmile začnou Boží spolupracovníci zde na zemi zpívat chvalozpěvy, nebeský sbor se k nim přidá a všichni společně velebí Boha a jeho Syna.

Měli bychom se snažit lépe pochopit poslání andělů a neustále mít na paměti, že každému upřímnému Božímu dítěti pomáhají nebeské bytosti. Neviditelné armády světla a moci provázejí tiché a pokorné, kteří důvěřují Božím zaslí bením a dovolávají se jich. Che ru bo vé, serafové a andělé, kteří vy nikají svou silou, stojí po Boží pra vici; a každý z nich je „duchem, vyslaným k službě těm, kdo mají dojít spasení“ (Žd 1,14).

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz