Pozvání

Ježíš zval všechny, kdo měli hodně starostí a trápení, aby nalezli u něj odpočinutí.

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namá­háte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout." (Mt 11,28)

Těmito slovy těšil Ježíš zástupy, které ho následovaly. Říkal, že jedině jeho pro­střednictvím mohou lidé poznat Boha. Hovořil o tom, že učedníkům bylo dovo­leno poznat nebeské věci. Nechtěl však, aby se někdo cítil odstrčený. Svou péči a lásku nabízel všem. Každý, kdo pracu­je a je obtížen břemeny, k němu může přijít.

Zákoníci a rabíni dbali na přesné do­držování náboženských forem, ale cíti­li potřebu, kterou obětní obřady nikdy nemohly uspokojit. Publikáni a hříšníci sice mohli předstírat, že smyslnost a po­zemské požitky jim zcela stačí ke spokojenosti, ale v jejich srdcích byl strach a nedůvěra. Ježíš pohlédl na všechny vyčerpané a sklíčené, na ty, kdo před sebou neměli žádnou naději, i na ty, kdo se snažili nalézt uspokojení duše ve světských radovánkách. Všechny je pozval k sobě, aby u něho nalezli od­počinutí.

S láskou vyzývá každého, kdo pra­cuje a je unavený: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším." (Mt 11,29)

Takto oslovuje Kristus každého člo­věka. Ať už si to lidé uvědomují nebo ne, všichni jsou obtížení a unavení. Všichni klesají pod tíhou břemen, která z nich může sejmout jedině Ježíš. Nejtěžší z nich je břemeno hříchu. Kdybychom je museli nést sami, rozdrtilo by nás. Bezhříšný Ježíš se však staví na naše místo. „Jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech." (Iz 53,6) Nese břemeno našich vin. Chce sejmout tíhu z našich ramen a dát nám odpočinutí. Chce na sebe vzít i tíhu našich starostí a bolestí. Nabízí nám, abychom na ně­ho vložili vše, co nás trápí, protože on nás nosí ve svém srdci.

Ježíš, náš starší bratr, je u trůnu věč­nosti a vidí každého, kdo se k němu ob­rací jako ke svému Spasiteli. Z vlastní zkušenosti zná naši slabost i naše po­třeby a ví, s jakou silou na nás doléhají pokušení. Ve všem byl totiž zkoušen jako my, ale nezhřešil. Bdí nad každým z nás. Jsi v pokušení? On tě vysvobodí. Jsi slabý? On tě posilní. Chybí ti pozná­ní? On tě osvítí. Jsi raněný? On tě uzdra­ví. Pán, který „určuje počet hvězd", se sklání k lidem a „uzdravuje ty kdo jsou zkrušeni v srdci, jejich rány obvazuje" (Ž 147,4.3). Zve nás: „Pojďte ke mně!" Předložte Pánu všechny své starosti a trápení. On vám dá sílu, abyste je unesli. Ukáže vám východisko ze zmat­ků a těžkostí. Čím slabší a bezmocnější se cítíte, tím větší sílu u něho nalezne­te. Čím těžší je vaše břemeno, tím pří­jemnější bude pro vás odpočinek, až je vložíte na nebeského Pomocníka. Kris­tus nabízí odpočinutí za určitých pod­mínek. Tyto podmínky jsou však zcela jasné a každý je schopen je splnit. Spa­sitel nám říká, jak máme jeho odpoči­nutí hledat.

„Vezměte na sebe mé jho," říká. Jho je pracovní výstrojí tažného dobytka. Umožňuje mu sloužit a jedině s jeho po­mocí může dobytek podávat dobrý vý­kon. Na tomto příkladu Ježíš ukazuje, že jsme povoláni ke službě do konce živo­ta. Máme na sebe vzít jeho jho, a stát se tak jeho spolupracovníky.

Jhem, které zavazuje k službě, je Bo­ží zákon. Zákon lásky zjevený v ráji, vy­hlášený na Sinaji a novou smlouvou vepsaný do srdce spojuje člověka s Boží vůlí. Kdybychom byli ponecháni sami sobě, svým vlastním sklonům a své vůli, přešli bychom na satanovu stranu a za­čali bychom se mu podobat. Proto nás Bůh omezuje svou svrchovanou, ušlech­tilou a povznášející vůlí. Chce, abychom mu trpělivě a moudře sloužili. Kristus jako člověk také nesl jho služby. Řekl: „Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přá­ním, tvůj zákon mám ve svém nitru." (Ž 40,9) „Neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal." (J 6,38) Láska k Bohu, horlivost pro jeho slávu a láska k lidem přivedla Ježíše na zem, aby zde trpěl a nakonec zemřel. Láska byla rozhodující silou v celém jeho ži­votě. Vyzývá nás, abychom se jí řídili i my.

Mnozí lidé si přidělávají mnoho sta­rostí, protože se chtějí vyrovnat světu. Rozhodli se mu sloužit, nechali se vtá­hnout do jeho zmatku a přizpůsobili se jeho zvyklostem. Jejich povaha tím upadá a život se pro ně stal únavným břemenem. Pro uspokojení vlastní cti­žádosti a světských přání znásilňují své svědomí a ještě se zatěžují břemenem výčitek. Neustálé starosti vyčerpávají jejich životní síly. Bůh si přeje, aby toto zotročující břemeno odložili. Vybízí je, aby na sebe vzali jeho jho. Říká: „Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží." (Mt 11,30) Nabádá je, aby nejprve hledali Boží království a jeho spravedlnost, a sli­buje, že všechno ostatní, co v tomto ži­votě potřebují, jim bude přidáno. Ale strach je slepý a nevidí do budoucna. Ježíš však zná konec již od počátku. Z každé těžkosti má připravené výcho­disko. Nebeský Otec zná tisíce způsobů, jak se o nás postarat, a my o nich vůbec nic nevíme. Lidé, kteří na první místo ve svém životě stavějí službu Bohu a jeho oslavení, zjistí, že problémy se rozplý­vají a cesta se před nimi narovnává.

„UČTE SE ODE MNE"

Ježíš řekl: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a nalezne­te odpočinutí svým duším." (Mt 11,29) Kristus nás vybízí, abychom si vzali pří­klad z jeho tichosti a pokory. Vykoupení je proces, kterým se člověk připravuje pro život v nebi. Zahrnuje poznání Kris­ta a osvobození se od představ, zvyků a způsobů, které jsme přejali od kníže­te temnoty. Člověk se musí zbavit vše­ho, co mu brání ve věrnosti Bohu.

Kristus žil v naprostém souladu s Bo­hem a v jeho srdci vládl dokonalý po­koj. Chvála v něm nikdy nevzbuzovala pýchu a kritika či zklamání ho nezmalomyslňovaly. Ani když musel čelit to­mu největšímu protivenství a snášet nejkrutější zacházení, neztrácel odva­hu. Mnozí z jeho následovníků jsou však vystrašení a ustaraní, protože se bojí spo­lehnout se na Boha. Ještě se mu cele neodevzdali. Obávají se důsledků, kte­ré by taková oddanost mohla mít. Ale dokud se mu plně nepodřídí, nenalez­nou pokoj.

Láska k vlastní osobě je zdrojem vnitřního neklidu. Pokud jsme znovu­zrozeni, smýšlíme stejně jako Ježíš, kte­rý se pokořil pro naši záchranu. Neusi­lujeme o vyšší postavení. Chceme sedět u Ježíšových nohou a učit se od něho. Chápeme, že smysl naší práce nespočívá v okázalosti a slávě, kterou přinese, ani v horlivé činnosti, již ve vlastní síle vy­víjíme. Hodnota našeho úsilí odpovídá míře přijetí Ducha svatého. Důvěra v Bo­ha posvěcuje mysl, vede člověka k trpě­livosti a sebeovládání.

Jho pomáhá dobytku táhnout náklad a ulehčuje mu břemeno. Podobně je tomu i s Kristovým jhem. Pokud se pod­řídíme Boží vůli a budeme jeho dary využívat pro dobro druhých, bude pro nás břemeno života lehké. Kdo chodí cestou Božích přikázání, chodí s Kristem a jeho srdce nalézá odpočinutí v Kristově lásce.

Láska byla rozhodující silou
v celém Ježíšově životě. Vyzývá
nás, abychom se jí řídili i my.

Když se Mojžíš modlil: „Dej mi poznat svou cestu, abych poznal te­be," odpověděl mu Hospodin: „Já sám půjdu s vámi a dám vám odpočinutí." (Ex 33,13.14) Z úst proroků zaznělo poselství: „Toto praví Hospodin: 'Stůjte na cestách a vyhlížejte, ptejte se na stezky věčnosti: Kde je ta dobrá cesta? Vydejte se po ní a vaše duše naleznou klid.'" (Jr 6,16) „Jen kdybys dal pozor na má přikázání, byl by tvůj pokoj jako řeka a tvá spravedlnost jako mořské vl­ny." (Iz 48,18)

Lidé, kteří se spoléhají na Kristova slova, podřizují se jeho vedení a žijí po­dle jeho přikázání, nalézají pokoj a klid. Když je Ježíš s nimi, jsou šťastni a nic na světě je nemůže zarmoutit. Pán říká: „Stvoření opírající se o tebe chráníš po­kojem, pokojem, neboť v tebe doufá." (Iz 26,3) Možná se nám zdá, že žijeme v neustálém zmatku. Svěříme-li se však do Božích rukou, promění náš život i na­ši povahu ke své slávě. Člověk, který od­ráží slávu Kristovy povahy, bude přijat do Božího ráje. Znovuzrození lidé bu­dou chodit s Kristem v bílém rouchu, protože jsou toho hodni (Zj 3,4).

Pokud nalézáme pokoj v Kristu, za­čalo pro nás nebe již zde na zemi. Přijímáme-li jeho pozvání, abychom přišli a učili se od něho, začíná pro nás věčný život. Nebe znamená neustálé spojení s Bohem prostřednictvím Krista. Čím déle budeme v nebi, tím větší sláva se nám bude odhalovat. Čím lépe budeme znát Boha, tím budeme šťastnější. Chodíme-li s Ježíšem, můžeme být na­plněni jeho láskou a radovat se z jeho přítomnosti. Již zde na zemi od něho můžeme dostat vše, co jsme jako lidé schopni unést. Co to však znamená ve srovnání s věčnou budoucností? Tam „jsou před trůnem Božím a slouží mu v jeho chrámě dnem i nocí; a ten, kte­rý sedí na trůnu, bude jim záštitou. Již nebudou hladovět ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží, neboť Berá­nek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu z očí." (Zj 7,15-17)

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz