Příklad pokory

Před velikonoční večeří umyl Ježíš učedníkům nohy, a dal jim tak příklad pravé pokory.

Kristus se sešel se svými učedníky, aby společně oslavili Velikonoce. Seděli u stolu v horní místnosti jednoho do­mu v Jeruzalémě. Spasitel chtěl slavit tento svátek jen se svými Dvanácti. Věděl, že přišla jeho hodina. On je tím pravým velikonočním beránkem a bu­de obětován právě v den, kdy budou li­dé jíst tradiční velikonoční pokrm. Byl připraven vypít kalich hněvu a při­jmout poslední křest utrpení. Zbývalo mu však ještě několik hodin klidu a on je chtěl věnovat svým milovaným učed­níkům.

Kristův život byl životem nesobecké služby. Ježíš každým svým činem do­kazoval, že „nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil" (Mt 20,28). Učedníci se to ještě nenaučili. Proto jim Ježíš při po­slední velikonoční večeři znovu vysvět­loval své učení na příkladu, který se jim nesmazatelně vryl do mysli i srdce.

Chvíle, kdy Ježíš rozmlouval se svými učedníky, bývaly plné klidu a pohody a všichni si jich velmi vážili. Velikonoč­ní večeře bývaly mimořádně význam­nou příležitostí. Tentokrát však byl Ježíš smutný. Na srdci mu ležel těžký kámen a do tváře se mu vkradl stín bolesti. Když přišel do horní místnosti, učedníci po­znali, že jej něco trápí. Nevěděli co, ale cítili s ním.

U stolu jim Ježíš smutně řekl: „'Veli­ce jsem toužil jísti s vámi tohoto berán­ka, dříve než budu trpět. Neboť vám pravím, že ho již nebudu jíst, dokud vše nedojde naplnění v království Božím.' Vzal kalich, vzdal díky a řekl: 'Vezměte a podávejte mezi sebou. Neboť vám pra­vím, že od této chvíle nebudu píti z plo­du vinné révy, dokud nepřijde království Boží.'" (L 22,15-18)

Kristus věděl, že čas, kdy bude mu­set odejít z tohoto světa k Otci, se na­chýlil. Miloval své následovníky a milo­val je až do konce. Nyní stál ve stínu kříže a srdce se mu svíralo bolestí. Vě­děl, že bude zrazen a že jej všichni opus­tí. Věděl, že ho čeká nejpotupnější smrt, k jaké bývají odsuzováni zločinci. Znal nevděčnost a krutost lidí, které přišel zachránit. Uvědomoval si, jak velikou oběť musí podstoupit, a věděl, že pro mnoho lidí bude marná. Uvědomoval si všechno, co ho čeká, a nebylo by di­vu, kdyby jej představa vlastního poní­žení a utrpení přemohla. Ježíš však myslel na svých dvanáct učedníků, kteří byli s ním jako jeho nejbližší. Až skončí jeho potupa a bolestné trápení, budou muset zůstat ve světě a bojovat. Vždy, když si představil utrpení, které ho če­ká, myslel i na své učedníky. Největší starost měl o ně.

Nyní s nimi trávil poslední večer a chtěl jim toho mnoho říci. Kdyby byli připraveni přijmout to, co jim chtěl sdě­lit, mohli být ušetřeni zoufalé úzkosti, zklamání a nevěry. Ježíš však viděl, že to neunesou. Když na ně hleděl, nedokázal slova varování a zároveň i útěchy vyslo­vit. Nastalo ticho. Ježíš jako by váhal. Učedníci byli celí nesví. Soucit a láskyplnost, kterou v nich Ježíšův zármutek probudil, jako by se rozplynuly. Nazna­čil jim, jaké utrpení jej čeká, ale jeho slova na ně udělala jen malý dojem. Dí­vali se na sebe a jejich pohledy prozra­zovaly žárlivost a nevraživost.

„Vznikl mezi nimi spor, kdo z nich je asi největší." (L 22,24) Ježíše to ra­nilo a zarmoutilo. Učedníci se stále ješ­tě nevzdali své oblíbené představy, že Kristus prosadí svoji moc a usedne na Davidův trůn. Každý z nich v skrytu du­še toužil mít v jeho království nejvyšší postavení. Hodnotili sami sebe i jeden druhého. Místo aby si více vážili svých bratrů, chtěli prosadit sami sebe. Když Jakub s Janem žádali Krista, aby mohli v jeho království sedět jeden po jeho pravici a druhý po jeho levici, byli ostat­ní učedníci velmi pobouřeni. Janova a Jakubova troufalost je rozčilila nato­lik, že hrozilo jejich vzájemné odcize­ní. Cítili se nedocenění, měli dojem, že jejich věrnost a schopnosti nejsou ná­ležitě uznávány. Nejdotčenější ze všech byl Jidáš.

Učedníci vstoupili do horní místnos­ti podráždění a rozmrzelí. Jidáš se tlačil dopředu, aby mohl sedět po Kristově levici, Jan se usadil po Mistrově pravi­ci. Místo vedle Krista bylo považováno za nejčestnější a Jidáš je chtěl získat. Jidáš byl zrádce.

UMÝVÁNÍ NOHOU

Vznikla však ještě další neshoda. Při slav­nostních příležitostech bylo zvykem, že sluha umýval hostům nohy. I tentokrát bylo na umývání vše připraveno, džbán, umyvadlo i ručník. Nebyl tam však žád­ný služebník, a mytí nohou tedy zůstá­valo na učednících. Ti se všichni cítili uraženi a nikdo z nich se práce sluhy ne­chtěl ujmout. Tvářili se, jako by se jich to netýkalo, jako by ani nevěděli, že mají něco udělat. Svým mlčením dali najevo, že se nechtějí pokořit.

Jak měl Kristus těmto ubohým lidem pomoci, aby je satan zcela nepřemohl? Jak jim měl vysvětlit, že pouhá slova o tom, že jsou jeho učedníky, nestačí a místo v jeho království jim nezabez­pečí? Jak jim měl dokázat, že skutečná velikost spočívá ve službě lásky a oprav­dové pokoře? Jak měl probudit lásku v jejich srdcích? Jak jim měl pomoci, aby pochopili to, co jim chtěl říci?

Učedníci nejevili ani v nejmenším zájem jeden druhému posloužit. Ježíš čekal, co udělají. Po chvíli vstal od sto­lu, odložil svrchní roucho, které by mu bránilo v pohybu, vzal ručník a ovázal si jej kolem pasu. Učedníci na něho překvapeně hleděli a mlčky čekali, co bude dál. „Pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán." (J 13,5) Teprve teď se učedníkům otevřely oči. Hluboce se styděli a cítili se zahanbeni. Pochopili nevyřčenou výtku a zača­li sami sebe vidět v jiném světle.

Kristus projevil učedníkům svoji lás­ku. Bylo mu líto, že jsou tak sobečtí, ale nepřel se s nimi ani jim nic nevytýkal. Dal jim příklad, na který nikdy nezapo­menou. Miloval je pevně a neochvějně. Věděl, že Otec všechno svěřil do jeho rukou, že od Boha přišel a k Bohu odchá­zí. Byl si plně vědom svého božství, ale odložil královskou korunu i královské roucho a vzal na sebe úděl služebníka. Na samém sklonku svého života na ze­mi se opásal jako sluha a sloužil.

Jidáš se před Velikonocemi podruhé sešel s knězi a zákoníky a dohodl se s ni­mi, že Ježíše vydá do jejich rukou. Potom se vetřel mezi učedníky, jako by se nic nestalo, a se zájmem se podílel na přípravě slavnosti. Učedníci netušili, co má Jidáš v úmyslu. Jen Ježíš znal jeho tajemství. Neodhalil je však, chtěl Jidá­še zachránit. Bylo mu jej líto stejně, jako mu bylo líto Jeruzaléma, který měl být zničen. Již dříve plakal nad městem pro­padlým zkáze a nyní jeho srdce plakalo nad Jidášem. Ježíš se ho nechtěl vzdát. Jidáš cítil moc jeho nekonečné lásky. Když mu Spasitel umýval zaprášené no­hy a utíral je ručníkem, cítil Jidáš nut­kání vyznat svůj hřích. Nechtěl se však pokořit. Zatvrdil se, odmítl pokání a zlý úmysl, na který na chvíli zapomněl, jej znovu ovládl. Najednou jej pohoršilo, že Kristus umývá učedníkům nohy. Ří­kal si: Jestliže se takto ponižuje, nemů­že být izraelským králem. Všechny jeho naděje na světskou slávu v pozemském království se rozplynuly. Jidáš usoudil, že následováním Krista nic nezíská. Když viděl, jak se Ježíš ponižuje, utvrdil se ve svém záměru jej zradit a prohlásit, že se nechal oklamat. Pod vlivem zlého ducha se rozhodl dokonat započaté dí­lo zrady.

Jidáš si vybral místo u stolu a usadil se jako první. Ježíš mu také jako první­mu posloužil. Jan, nad nímž se Jidáš tak pohoršoval, přišel na řadu jako posled­ní. Jan v tom však nespatřoval žádnou výtku ani přezírání. Učedníci byli Kristovým jednáním hluboce dojati. Když Spasitel přistoupil k Petrovi, Petr užas­le zvolal: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?" (J 13,6) Kristova laskavost jej zlomila. Styděl se za to, že nikdo z učedníků se této služby neujal. Ježíš mu řekl: „Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš." (J 13,7) Petr nemohl snést pohled na to, jak jeho Pán, kterého považoval za Božího Syna, dělá práci slu­hy. Takové ponížení! Všechno se v něm vzbouřilo. Neuvědomoval si, že proto Kristus přišel na zem. Hlasitě zvolal: „Ni­kdy mi nebudeš mýt nohy!" (J 13,8)

Kristus Petrovi se vší vážností odpo­věděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl." (J 13,8) Služba, kterou Petr odmítal, byla symbolem hlubšího očištění. Kristus přišel očistit srdce od skvrn hříchu. Petr nechtěl dovolit Ježí­ši, aby mu umyl nohy, a tím vlastně vyšší očištění, které zdánlivě ponižující služba představovala, odmítal. Zavrhoval tím i svého Pána. Ježíš nás chce očistit a nevidí v tomto díle nic ponižujícího. Opravdovou pokoru projevíme tím, že budeme vděčně přijímat vše, co pro nás Kristus dělá, a upřímně mu sloužit.

Když Petr vyslechl Ježíšova slova: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl," jeho pýcha a tvrdohla­vost se zlomily Nemohl snést ani po­myšlení na to, že by měl být od Krista odloučen. To by byla jeho smrt. Řekl: „'Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ru­ce a hlavu!' Ježíš mu řekl: 'Kdo je vy­koupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý.'" (J 13,9.10)

Ježíš neměl na mysli pouze tělesnou čistotu. Stále hovořil o vyšším stupni očištění a mytí nohou bylo jen jeho symbolem. Člověk, který se vykoupal, byl čistý, ale nohy v sandálech se mu brzy zaprášily a bylo třeba je znovu umýt. Petr a jeho bratři byli umyti v prameni, který vytryskl, aby smyl hřích a nečis­totu. Kristus je přijal za své. Pokušení je však znovu a znovu svádělo ke zlému, a proto stále potřebovali jeho očišťu­jící milost.

Když se Ježíš chystal smýt prach z je­jich nohou, chtěl vlastně obmýt jejich srdce, zbavit je odcizení, žárlivosti a pý­chy. To bylo mnohem důležitější než mytí zaprášených nohou. Nikdo z nich tehdy nebyl na společenství s Kristem připraven. Bez pokory a lásky nemohli mít účast na velikonoční večeři a po­dílet se na památné službě, kterou se Kristus chystal ustanovit. Jejich srdce musela být očištěna. Pýcha a sobectví plodí neshody a nenávist. To vše Ježíš smyl, když jim umýval nohy. Učedníci se změnili. Ježíš na ně pohlédl a řekl: „Vy jste čisti." (J 13,10) Najednou by­li jednotní a jeden k druhému laskaví. Stali se z nich pokorní a učenliví lidé. Kromě Jidáše byl každý z nich ochoten postoupit druhému nejvyšší místo. S pokorou a vděčností v srdci již byli schopni přijmout Kristova slova.

I my jsme byli jako Petr a jeho bratři umyti v Kristově krvi. Styk se zlem však často způsobuje, že se znovu a znovu poskvrňujeme hříchem. Musíme proto přicházet ke Kristu a prosit ho, aby nás svou milostí očistil. Petr nechtěl, aby se Pán a Mistr dotýkal svýma rukama jeho špinavých nohou. My však často přistu­pujeme ke Kristu s hříšným a nečistým srdcem. Naše zloba, marnivost a pýcha jej zraňují. Přesto mu všechny naše sla­bosti a nepravosti musíme předložit. Jedině on nás od nich může očistit. Nedovolíme-li mu to, nebudeme na spo­lečenství s ním připraveni.

Ježíš řekl učedníkům: „I vy jste čisti, ale ne všichni." (J 13,10) Jidáš neode­vzdal Ježíši své srdce. Ježíš mu umyl no­hy, ale jeho srdce očištěno nebylo. Jidáš se Kristu nepoddal.

JEŽÍŠŮV PŘÍKLAD

Když Ježíš umyl učedníkům nohy, oblé­kl si svrchní roucho, posadil se a řekl: „Chápete, co jsem vám učinil? Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Sku­tečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jed­nal já. Amen, amen, pravím vám, sluha není větší než jeho pán a posel není vět­ší než ten, kdo ho poslal." (J 13,12-16)

Kristus chtěl, aby učedníci pochopi­li, že umýváním nohou jeho důstojnost nikterak neutrpěla. „Nazýváte mě Mis­trem a Pánem, a máte pravdu: Skuteč­ně jsem." Právě jeho nekonečná vznešenost dodávala vykonané službě pů­vab a smysl. Kristus, nejvyvýšenější ze všech, se sklonil k ponižující službě. Nechtěl, aby jeho lid podlehl sobectví, které je lidskému srdci tak vlastní, a proto nám sám dal příklad pokory. Nenechal tuto významnou záležitost na člověku. Považoval ji za tak důleži­tou, že on, který je roven Bohu, vzal na sebe roli služebníka. Učedníci se přeli o nejvyšší postavení, a Kristus, kterého nazývali svým Pánem, Kristus, před nímž se sklání celý vesmír a jemuž s ra­dostí slouží andělé, poklekl a umýval jim nohy. Umyl je i svému zrádci.

Svým životem i učením Kristus na­prosto jasně ukázal, co znamená neso­becká služba, která má svůj původ v Bo­hu. Bůh nežije sám pro sebe. Stvořil svět a všechno udržuje v chodu. Bez přestá­ní slouží druhým. „On dává svému slun­ci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé." (Mt 5,45) Bůh pověřil svého Syna, aby tuto doko­nalou službu ztělesnil. Ježíš měl sta­nout v čele lidstva, aby vlastním příkla­dem ukázal, co znamená sloužit. Celý svůj život podřídil zákonu služby. Slou­žil a pomáhal všem. Žil Božím zákonem a názorně nám ukázal, co znamená po­slušnost.

Ježíš se stále znovu a znovu snažil, aby si učedníci tuto zásadu osvojili. Když ho Jakub a Jan požádali o přední postavení, řekl: „Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem." (Mt 20,26) V mém království není pro výsadní postavení a nadřazenost mís­to. Jedinou velikostí je velikost pokory. Jediným rozdílem je míra odevzdanos­ti službě druhým.

Kristus umyl učedníkům nohy a ře­kl: „Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já." (J 13,15) Spasitel tím nenabádal jen ke zdvoři­losti. Měl na mysli něco víc než pouhé smytí prachu z nohou hostů. Ustano­voval náboženský obřad. Jeho čin pro­měnil ponižující úsluhu v posvěcený úkon. Učedníci si jeho zachováváním měli navždy připomínat Ježíšovo pou­čení o pokoře a službě.

Kristus ustanovil tento obřad jako přípravu pro svatý úkon. Člověk nemů­že vstoupit do společenství s Ježíšem, pokud je jeho srdce plné pýchy, svárů a touhy po vlastním vyvýšení. Nejsme připraveni přijímat Kristovo tělo a krev. Spasitel proto rozhodl, abychom si nej­prve připomínali jeho pokoru.

Při této příležitosti se má Boží lid vra­cet k Ježíšovým slovům: „Chápete, co jsem vám učinil? Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. Amen, amen, pravím vám, sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal. Když to víte, bla­ze vám, jestliže to také činíte." (J 13, 12-17)

Člověk má sklon si myslet, že je ně­čím víc než jeho bratr, pracovat jen sám pro sebe a usilovat o vyšší postave­ní. Bývá proto často podezíravý a zatrpklý. Obřad umývání nohou před večeří Páně má smazat všechna tato nedorozumění, zbavit člověka sobectví a tou­hy po vlastním vyvýšení, má jej vést k pokoře a ochotě sloužit bližnímu.

Nebeský Strážce se tohoto obřadu také účastní a dává člověku příležitost zamyslet se nad sebou, uznat svoji hříš­nost a znovu přijmout požehnanou jis­totu odpuštění. Kristus chce plnou mí­rou své milosti změnit naše sobecké smýšlení. Přeje si, abychom byli citliví a vnímaví, a pokud následujeme jeho příklad, Duch svatý nám v tom pomá­há. Když si uvědomíme, jak se pro nás Spasitel ponížil, vybaví se nám celý ře­tězec událostí, které nám připomínají nekonečnou Boží dobrotu i laskavost našich pozemských přátel.

Vzpomeneme si, kolikrát jsme si ne­vážili Boží milosti, kolikrát jsme zapo­mněli na to, co všechno už nám Bůh dal, a jak často jsme přehlíželi jeho laskavost. Objevujeme kořeny zloby, která v nás udusila vzácnou květinu lásky. Uvědomujeme si své povahové nedostatky, nevděčnost ve vztahu k Bo­hu, lhostejnost k bratřím a sestrám i nesplněné povinnosti. Začínáme vidět hřích stejně jako Bůh. Přestáváme být samolibí, jsme pokorní a sami k sobě přísní. Jsme odhodláni odstranit vše, co nás odcizuje. Zbavujeme se zlých myšlenek a varujeme se pomluv. Vyznáváme své hříchy a Pán nám je od­pouští. Poddáváme se Kristově milosti a jeho láska nás spojuje a sjednocuje.

Pochopíme-li význam přípravné služ­by, zatoužíme po hlubším duchovním životě. Nebeský Svědek vyslyší naše přá­ní a duchovně nás pozvedne. Můžeme se účastnit večeře Páně s vědomím, že nám byly odpuštěny hříchy. Kristova sprave­dlnost prozáří naši mysl i duši. Uvidíme Božího Beránka, „který snímá hřích světa" (J 1,29).

Pro lidi, kteří přistupují k tomuto úko­nu ve správném duchu, se nikdy nestane prázdným obřadem. Stále pro ně bude výzvou: „Služte v lásce jedni druhým." (Ga 5,13) Ježíš se ponížil a umyl učední­kům nohy. Jasně ukázal, že je ochoten vykonat cokoli, aby se i oni mohli spolu s ním stát dědici věčného nebeského bo­hatství. Učedníci se obřadem zavazují, že i oni budou sloužit svým bratrům jako je­jich Pán. Vždy, když lidé správně přistu­pují k přípravnému obřadu, prožívají svaté společenství, jsou ochotni si po­máhat a být jeden druhému požehná­ním. Zavazují se, že zasvětí svůj život ne­sobecké službě. Nebudou však sloužit jen sobě navzájem. Pole jejich působ­nosti je tak široké, jako bylo pole jejich Mistra. Celý svět potřebuje naši pomoc. Na každém kroku potkáváme chudé, ne­mohoucí a nevědomé. Ti, kdo se spolu s Kristem účastnili večeře v horní míst­nosti, budou sloužit jako on.

Ježíš, kterému všichni sloužili, při­šel, aby se stal služebníkem všech. Sklá­něl se ke každému, a proto mu jednou budou zase všichni sloužit a uctívat jej. Ten, kdo chce být jako on a radovat se spolu s ním z pohledu na vykoupené, si musí vzít příklad z jeho nesobecké služ­by. To vše je shrnuto v Ježíšových slo­vech: „Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já." (J 13,15) Proto obřad ustanovil. Říká: „Když to ví­te," když znáte smysl mého ponaučení, „blaze vám, jestliže to také činíte." (J 13,17)

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz