První učedníci

Po návratu z pouště získal Ježíš první učedníky, a učinil tak zásadní krok k založení křesťanské církve.

Jan Křtitel kázal a křtil v Betabaře za Jor­dánem. Poblíž tohoto místa Bůh kdysi zastavil tok řeky aby Izraelci mohli pře­jít na druhý břeh. Nedaleko odtud do­byla nebeská vojska opevněné Jericho. V lidech ožily vzpomínky na tyto udá­losti a probudily v nich obrovsky zájem o Křtitelovo poselství. Zástupy které denně proudily k břehům Jordánu, si kladly otázku, zda Bůh, který v minulos­ ti vykonal tolik zázraků, zase projeví svoji moc a vysvobodí Izrael.

Jan zapůsobil svým kázáním na lid tak silně, že vzbudil i pozornost nábo­ženských vůdců. Římané se na každé shromáždění lidu dívali s nedůvěrou, protože se obávali povstání. Jakýkoliv náznak vzpoury vzbuzoval strach i v ži­dovských vůdcích. Jan neuznával auto­ritu velerady a nežádal ji o žádné povo­lení ke svému působení. Káral vladaře i lid, farizeje i saduceje. Lid jej však dál horlivě následoval. Zájem o jeho dílo neustále rostl. Velerada se domnívala, že je jí Jan jako učitel lidu podřízen. On se však její moci nikdy nepodrobil.

Veleradu tvořili vybraní kněží, přední muži a učitelé národa. V čele stál obvyk­le velekněz. Všichni členové museli být muži pokročilého věku, ne však starci. Museli se dobře vyznat v židovském ná­boženství a historii a být všeobecně vzdělaní. Nesměli být nijak tělesně posti­žení, museli být ženatí a mít děti. To dá­valo naději, že budou lidštější a ohledu­plnější než ostatní. Zasedali v místnosti, která byla spojena s jeruzalémským chrámem. V době, kdy byli Židé nezávis­lí, plnila velerada úlohu nejvyššího sou­du a měla v rukou světskou i církevní moc. I když nyní podléhala římské svr­chovanosti, stále měla značný vliv na ob­čanské i náboženské záležitosti.

Velerada nemohla prošetření Janovy činnosti odkládat. Někteří připomínali zjevení, které dostal Zachariáš v chrámě, a proroctví, kterým označil své dítě za předchůdce Mesiáše. Během třiceti let plných různých nepokojů a změn se na tyto věci téměř zapomnělo. Připomněl je až rozruch, který Jan svou činností vyvolal.

Izrael už dlouho neměl žádného pro­roka a takové volání po nápravě, jaké­ho byl nyní svědkem, už dávno nepamatoval. Výzva k vyznání hříchu zněla nově a překvapivě. Mnozí židovští před­stavitelé nechtěli o Janových výzvách  a výtkách ani slyšet. Nechtěli odhalit tajemství vlastního života. Jan otevřeně ohlašoval příchod Mesiáše. Lidé věděli, že sedmdesát týdnů do příchodu Me­siáše, o kterých hovoří Danielovo pro­roctví, už téměř uplynulo. Všichni se chtěli dožít národní slávy, kterou v té době netrpělivě očekávali. Byli tak nad­šení, že veleradě brzy nezbývalo nic ji­ného, než Janovo dílo buď uznat, nebo zavrhnout. Její moc nad lidem slábla. Stála před vážným problémem, jak si udržet své postavení. V naději, že najde nějaké řešení, vyslala k Jordánu zástup­ce kněží a levitů, aby s novým učitelem promluvili.

Když dorazili k řece, byl tam již shro­mážděn dav lidí a všichni poslouchali Janovo kázání. Nadutí rabíni přišli ve vší vážnosti, aby zapůsobili na lid a vynu­tili si od proroka uznání. lidé jim uctivě a snad i trochu ze strachu uvolňovali cestu. Zástupci velerady se ve skvost­ných oblecích pyšně a sebevědomě po­stavili před proroka.
„Kdo jsi?" ptali se.
Jan věděl, co mají na mysli, a proto odpověděl: „Já nejsem Kristus."
„Jak to tedy je? Jsi Elijáš?"
„Nejsem."
„Jsi ten Prorok?"
„Ne."
„Kdo jsi? Ať můžeme přinést odpo­věď těm, kdo nás poslali. Za koho se sám pokládáš?"
„Jsem hlas volajícího na poušti: Urov­nejte cestu Páně - jak řekl prorok Izajáš."(J 1,19-23)
Jan se odvolal na Písmo, na krásné proroctví Izajáše: „'Potěšte, potěšte můj lid,' praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, provolejte k němu: Čas jeho služby se naplnil, odpykal si své pro­vinění... Hlas volajícího: 'Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pa­horek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně. I zje­ví se Hospodinova sláva a všechno tvor­stvo společně spatří, že promluvila Hos­podinova ústa.'" (Iz 40,1-5)

Povoláním Jana, Ondřeje,
Šimona, Filipa a Natanaela
byl položen základ
křesťanské církve.

Když v dávných dobách projížděl král zapadlými kouty svého panství, vy­sílal před královským vozem skupinu mužů, kteří vyrovnávali hrboly a zasy­pávali výmoly, aby mohl panovník bez­pečně a bez překážek pokračovat v ces­tě. Prorok použil tohoto obrazu k ob­jasnění díla evangelia. „Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sní­ženy." Když se Boží Duch dotkne člo­věka svou zázračnou probouzející si­lou, pokoří v něm pýchu. Lidé poznají nicotnost světských radovánek, posta­vení i moci. „Boříme lidské výmysly a všecko, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do poddanství každou mysl, aby byla poslušná Kris­ta." (2 K 10,4.5) Potom pochopíme, že jediné, co má cenu, je pokora a oběta­vá láska, kterých jsme si tak málo váži­li. To je dílo evangelia a Janovo posel­ství bylo jeho součástí.

Rabíni se dále vyptávali: „Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš ani Elijáš ani  ten Prorok?" (J 1,25) Slovy „ten Prorok" označovali Mojžíše. Židé se přikláněli k víře, že Mojžíš vstane z mrtvých a bu­de vzat do nebe. Nevěděli, že už byl vzkříšen. Když začal Křtitel veřejně pů­sobit, mnozí si mysleli, že by to mohl být Mojžíš, který vstal z mrtvých. Jan totiž velmi dobře znal proroctví i ději­ny Izraele.

Židé také věřili, že před příchodem Mesiáše se osobně zjeví Elijáš. Jan tuto naději vyvrátil. Jeho slova však měla ješ­tě hlubší význam. Později Ježíš o Janovi řekl: „A chcete-li to přijmout, on je Eli­jáš, který má přijít." (Mt 11,14) Jan při­šel v duchu a moci Elijáše vykonat to, co kdysi konal dávný prorok. Kdyby jej Židé byli přijali, byl by pro ně toto dílo dokonal. Oni však jeho poselství odmít­li. Pro ně nebyl Elijášem. Mezi nimi ne­mohl své poslání dokončit.

Mnozí z těch, kdo se shromáždili u Jordánu, byli i u Ježíšova křtu, ale zna­mení, které se tehdy ukázalo, viděli jen někteří. V průběhu několika měsíců Janovy služby mnoho lidí odmítlo je­ho výzvu k pokání. Zatvrdili svá srdce a mysl se jim zatemnila. Nepostřehli ne­beské svědectví při Ježíšově křtu. Oči, které se nikdy s vírou neobracely k Ne­viditelnému, neviděly zjevení Boží slá­vy. Uši, které nikdy nenaslouchaly jeho hlasu, neslyšely slova svědectví. Tak je tomu i dnes.

Ve shromážděních se často projevu­je přítomnost Krista a jeho andělů, ale mnoho lidí o tom neví. Nic zvláštního nevidí. Někteří však Kristovu přítom­nost poznávají. Je pro ně velkým potěše­ním, povzbuzením a požehnáním. Na­plňuje jejich srdce pokojem a radostí.

SVĚDECTVÍ JANA KŘTITELE

Vyslanci z Jeruzaléma se ptali Jana: „Proč tedy křtíš?" a čekali na odpověď. Jan pohlédl na shromážděné zástupy, oči mu náhle vzplanuly, tvář se rozzářila, byl hluboce dojat. Rozpřáhl ruce a zvolal: „Já křtím vodou. Uprostřed vás stojí, ko­ho vy neznáte - ten, který přichází za mnou; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi." (J 1,26.27)

Poselství pro veleradu bylo jasné a jednoznačné. Janova slova se nemo­hla vztahovat na nikoho jiného než na dávno zaslíbeného Spasitele. Mesiáš je mezi nimi! Kněží a představení Izraele se s údivem rozhlíželi kolem sebe a hle­dali ho. V zástupu jej však nebylo mož­né rozpoznat.

Při křtu označil Jan Ježíše za Berán­ka Božího, a tím vrhl na Mesiášovo dílo nové světlo. Prorok měl na paměti Izajášova slova: „Byl... jako beránek vede­ný na porážku." (Iz 53,7) V následujících týdnech zkoumal Jan s novým zájmem proroctví a učení o obětní službě. Ne­podařilo se mu jasně rozlišit dvě fáze Kristova díla - Spasitel jako trpící oběť a jako vítězný král -, ale pochopil, že je­ho příchod má hlubší význam, než si kněží a lid myslí.

Když se Ježíš vrátil z pouště, Jan jej zahlédl v zástupu a s důvěrou očekával, že ukáže lidu nějaké znamení, aby poznali, kým vlastně je. Téměř netrpělivě očekával, že Spasitel oznámí své poslá­ní. Ježíš však neřekl ani slovo, nedal žádné znamení. Neodpověděl na to, co o něm Křtitel řekl, ale připojil se k Ja­novým učedníkům. Nepodal žádný vi­ditelný důkaz o svém zvláštním poslání, neudělal nic, čím by na sebe upou­tal pozornost.

Následujícího dne viděl Jan Ježíše, jak k němu přichází. Prorok, ozářený svět­lem Boží slávy, pozdvihl ruce a zvolal: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. To je ten, o němž jsem řekl: Za mnou přichází někdo větší, neboť byl dříve než já. Já jsem nevěděl, kdo to je, ale přišel jsem křtít vodou proto, aby ho poznal Izrael... Spatřil jsem, jak Duch se­stoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. A já jsem stále nevěděl, kdo to je, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: 'Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Du­chem svatým.' Já jsem to viděl a dosvěd­čuji, že toto je Syn Boží." (J 1,29-34)

Tohle je tedy Kristus? Jan jej právě představil jako Božího Syna. Lidé na ně­ho hleděli s údivem a posvátnou úctou. Janova slova je hluboce zasáhla. Mluvil k nim ve jménu Boha. Každý den po­slouchali, jak je kára za jejich hříchy, a jejich přesvědčení, že ho poslalo ne­be, stále sílilo. Ale kdo byl ten muž, vět­ší než Jan Křtitel? Na jeho oděvu ani na jeho chování nebylo nic, co by svědči­lo o vysokém postavení. Byl to očivid­ně prostý člověk, oblečený stejně oby­čejně jako ostatní chudí.

V zástupu bylo několik lidí, kteří při Kristově křtu viděli Boží slávu a slyšeli Boží hlas. Od té doby se však Spasite­lův vzhled velmi změnil. Při křtu zdo­bila jeho tvář nebeská záře, ale teď byl bledý, unavený a vyhublý. Poznal ho je­nom prorok Jan.

Když se však na něho lidé dívali, vi­děli v něm božský soucit i moc. Každý jeho pohled, každý rys jeho tváře svědčil o pokoře a nevýslovné lásce. Půso­bil na okolí zvláštním duchovním vli­vem. Choval se vlídně a skromně, ale li­dé si uvědomovali, že je v něm skryta síla, kterou nelze utajit. Je to ten, které­ho Izrael tak dlouho očekával?

Ježíš přišel v chudobě a ponížení, aby nám mohl být příkladem i Vykupi­telem. Jak by nás mohl učit pokoře, kdyby se byl objevil ve vší královské nádheře? Jak by mohl zvěstovat to, co přednesl v Kázání na hoře? Kde by by­la naděje chudých, kdyby Ježíš přišel mezi lidi jako král?

Zástupu však připadalo nemožné, aby ten, kterého Jan označil za Božího Syna, naplnil jejich vznešené naděje. Mnozí by­li zklamaní a velmi rozpačití.

Slova o tom, že Ježíš obnoví izrael­ské království, která by byli kněží a rabí­ni tak rádi slyšeli, nezazněla. Takového krále čekali a vyhlíželi, takového krále byli ochotni uznat. Ale toho, kdo chtěl zřídit království spravedlnosti a pokoje v jejich srdcích, přijmout nechtěli.

ONDŘEJ A JAN, PRVNÍ UČEDNÍCI

Další den, když byl Jan se dvěma ze svých učedníků, opět spatřil Ježíše v zás­tupu lidí. Prorokovu tvář opět ozářila Boží sláva a zvolal: „Hle, beránek Boží." Jeho slova učedníky silně zasáhla. Příliš jim nerozuměli. Co to znamená „Beránek Boží"? Jan sám to nijak nevysvětlil.

Opustili Jana a vydali se hledat Ježí­še. Jeden z nich byl Ondřej, bratr Šimo­na, druhý evangelista Jan. Stali se prv­ními Kristovými učedníky. Za Ježíšem je hnala neodolatelná touha. Chtěli s ním mluvit, ale zmocnila se jich posvátná bázeň a nebyli schopni ze sebe vypra­vit ani slovo. Stále je trápila otázka: „Je to Mesiáš?"

Ježíš věděl, že učedníci jdou za ním. Byli prvním ovocem jeho díla a on měl velkou radost, že odpověděli na nabíd­ku jeho milosti. Obrátil se k nim a ze­ptal se: „Co hledáte?" Chtěl, aby se svo­bodně rozhodli, zda se vrátí, nebo aby řekli, co chtějí.

Měli jen jediný cíl. Zajímala je jediná osoba. Zvolali: „Rabbi, kde bydlíš?" V krátkém rozhovoru na cestě nemoh­li získat to, po čem toužili. Chtěli být s Ježíšem sami, sedět u jeho nohou a poslouchat, co jim říká.

„Odpověděl jim: 'Pojďte a uvidíte!' Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u něho." (J 1,39)

Kdyby měli Jan a Ondřej tak malou víru jako kněží a přední muži Izraele, nebyli by se stali Ježíšovými žáky. Byli by za ním přišli kritizovat a odsuzovat jeho výroky. Mnozí lidé se tímto způso­bem připravují o nejcennější příležitos­ti ve svém životě. První dva učedníci však uposlechli výzvu Ducha svatého, kterou slyšeli v kázání Jana Křtitele. Roz­poznali hlas nebeského Učitele. V Ježí­šových slovech nalezli sílu, pravdu a krá­su. Ukázala jim učení starozákonních spisů v novém světle.

Pokání, víra a láska umožňují člově­ku přijmout nebeskou moudrost. Víra, která se projevuje láskou, je klíčem k poznání a každý, kdo miluje, zná Bo­ha (1J 4,7). Apoštol Jan byl opravdový, citově založený, horlivý, ale i hloubavý člo­věk. Začínal chápat Kristovu slávu. Uvědomoval si, že nespočívá ve světské okázalosti a moci, jak se domníva­li jeho učitelé. Viděl v Ježíši „slávu, ja­kou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy" (J 1,14). Úvahy o tom­to podivuhodném tématu ho zcela po­hltily.

ŠIMON, PETR, FILIP A NATANAEL

Ondřej měl velikou radost a chtěl se ni podělit. Vyhledal svého bratra Šimo­ na a řekl mu: „Nalezli jsme Mesiáše." (J 1,41) Šimon se nenechal dvakrát po­bízet. I on slyšel kázání Jana Křtitele. Ihned se vydal za Spasitelem. Kristus se na něho podíval a uviděl před sebou jeho povahu i celý jeho život. Jeho vznětlivost, láskyplné a soucitné srdce, ctižádost i přehnané sebevědomí, jeho bu­doucí pád, pokání, všechno jeho úsilí, mučednickou smrt. Řekl mu: „Ty jsi Šimon, syn Janův; budeš se jmenovat Kéfas (což se překládá: Petr)." (J 1,42)

„Druhého dne se Ježíš rozhodl vy­dat na cestu do Galileje. Vyhledal Filipa a řekl mu: 'Následuj mě!'" (J 1,43) Filip poslechl a hned začal pro Krista praco­vat.

Filip přivedl Natanaela. Také on byl tehdy v davu a slyšel, jak Jan Křtitel ozna­čil Ježíše za Beránka Božího. Když ho však viděl na vlastní oči, byl zklamán. „Cožpak může být tento udřený a zjev­ně chudý muž Mesiášem?" říkal si, ale neodvážil se Ježíše odmítnout, protože Janovo poselství ho přesvědčilo.

Filip přišel za Natanaelem právě ve chvíli, kdy Natanael mezi stromy rozjí­mal o Janových slovech a o proroctvích, jež se vztahovala na Mesiáše. Modlil se, aby mu Bůh dal poznat, zda ten, kterého Jan označil za Mesiáše, je skutečně za­slíbeným vysvoboditelem. Duch svatý ho ujistil, že Bůh navštívil svůj lid a se­slal mu „roh spásy". Filip věděl, že Natanael zkoumá proroctví, a našel ho pod fíkovníkem zrovna, když se modlil. Čas­to se totiž na tomto odlehlém místě modlili spolu.

Poselství: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci" (J1,45), připadalo Natanaelovi jako přímé vy­slyšení jeho modlitby. Filipova víra však byla stále ještě slabá. Nejistě dodal: „Ježíše, syna Josefova z Nazareta." Natanaela se zase zmocnily předsudky. Na­mítl: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?" (J 1,46)

Filip se s ním nepřel. Řekl: „'Pojď a přesvědč se!' Ježíš spatřil Natanaela, jak k němu přichází, a řekl o něm: 'Hle, pravý izraelita, v němž není lsti.'" Natanael se překvapeně zeptal: „'Odkud mě znáš?' Ježíš mu odpověděl: 'Dříve, než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fí­kem.'"(J 1,46-49)

To stačilo. Duch svatý, který ujišťo­val Natanaela při modlitbě pod fíkov­níkem, k němu nyní promluvil Ježíšo­vými slovy. Přes všechny pochybnosti i předsudky Natanael přece jen přišel ke Kristu s upřímnou touhou poznat pravdu, a ta se mu splnila. Měl větší ví­ru než Filip, který ho k Ježíši přivedl. Řekl: „Mistře, ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele." (J 1,49)

Kdyby se byl Natanael řídil radami ra­bínů, nikdy by nebyl Ježíše našel. On se však šel přesvědčit a sám se rozhodl, že se stane Ježíšovým učedníkem. I dnes předsudky brání mnohým lidem v po­znání pravdy. Kdyby byli ochotni jít a přesvědčit se, bylo by všechno jiné. Ti, kdo se spoléhají na lidi a řídí se jejich radami, nedojdou k spásnému poznání pravdy. Stejně jako Natanael potřebuje i každý z nás zkoumat Boží slovo a pro­sit o osvícení Duchem svatým. Kristus, který viděl Natanaela pod fíkovníkem, uvidí při soukromé modlitbě i nás. An­dělé světla provázejí každého, kdo pokorně prosí o Boží vedení.

ZALOŽENÍ CÍRKVE

Povoláním Jana, Ondřeje, Šimona, Fili­pa a Natanaela byl položen základ křes­ťanské církve. Jan přivedl ke Kristu dva další učedníky. Potom jeden z nich, On­dřej, vyhledal svého bratra a pozval ho ke Spasiteli. Pak byl povolán Filip. Ten zase vyhledal Natanaela. Tyto příkla­dy nám ukazují, jak důležité je vydávat osobní svědectví a zvát příbuzné, přá­tele a sousedy. Někteří lidé se celý život hlásí ke Kristu, ale nikdy se sami nepo­kusí přivést ke Spasiteli byť jen jediné­ho člověka. Všechno nechávají na kaza­teli. Ten sice může být na své povolání dobře připraven, ale nemůže dělat to, čím Bůh pověřil členy církve.

Mnoho lidí potřebuje službu křes­ťanské lásky. Čekají, až je někdo oslo­ví. Mnozí zahynuli, přestože mohli být zachráněni, kdyby se jim byli jejich sousedé, obyčejní lidé, věnovali. Pro Kristovy služebníky je práce všude - v rodině, v sousedství, ve městě, kde ži­jí. Pokud jsme opravdovými křesťany, bude pro nás tato práce potěšením. Do­kud člověk netouží sdělit druhým, jak vzácného přítele našel v Ježíši, není obrácen. Spásnou a posvěcující pravdu si křesťan nemůže nechat jen pro sebe.

Všichni, kdo se zasvětili Bohu, šíří světlo. Bůh je pověřuje, aby se s ostatní­mi dělili o bohatství jeho milosti. Slibu­je: „Obdařím je i okolí svého pahorku požehnáním a v pravý čas sešlu vydat­ný déšť; budou to deště požehnání." (Ez 34,26) Filip řekl Natanaelovi: „Pojď a přesvědč se!" Nechtěl po něm, aby přijal svědectví někoho jiného, ale aby se sám šel na Krista podívat. Od chvíle, kdy Kristus vystoupil k Otci, jej na zemi za­stupují jeho učedníci. Jedním z nej­účinnějších způsobů, jak přivést lidi ke Kristu, je odrážet jeho charakter v kaž­dodenním životě. Vliv, jakým působíme na své okolí, nezávisí ani tak na tom, co říkáme, jako na tom, jací jsme. Lidé mo­hou odmítat náš způsob myšlení, mohou pohrdat naším přesvědčením a odolávat našim výzvám. Život naplněný nezišt­nou láskou je však důkazem, který ne­mohou popřít. Zásadovost a Kristova pokora má ve světě velkou váhu.

Kristovo učení bylo výrazem vnitř­ního přesvědčení a zkušenosti. Lidé, kteří se učí od Krista, se stávají učiteli podle božského řádu. Boží slovo zvě­stované ústy člověka, který je jím sám posvěcen, má životodárnou moc. Při­tahuje posluchače a přesvědčuje je, že toto slovo je živé.

Když někdo přijme pravdu s láskou, která je v ní obsažena, projeví se to v je­ho chování i řeči. Hlásá to, co sám o Slově života slyšel, co sám viděl a přijal, aby i ostatní mohli spolu s ním poznávat Krista. Ve svědectví z jeho úst, jichž se dotkl žhavý uhlík z oltáře (Iz 6,6), poznají vnímaví lidé pravdu, která člově­ka posvěcuje.

Tomu, kdo se snaží předat světlo dál, Bůh žehná. „Budou to deště požehná­ní." (Ez 34,26) „Kdo občerstvuje, bude též občerstven." (Př 11,25) Bůh by mo­hl uskutečnit svůj záměr a zachránit hříšníky i bez našeho přispění. Máme-li se však povahou podobat Kristu, musí­me se podílet na jeho díle. Chceme-li s ním prožívat radost z pohledu na lidi vykoupené jeho obětí, musíme s ním spolupracovat na jejich záchraně.

První projev Natanaelovy víry - bez­výhradný, opravdový a upřímný, zněl Ježíšovi jako hudba. „Ježíš mu odpově­děl: 'Ty věříš proto, že jsem ti řekl: Viděl jsem tě pod fíkem? Uvidíš věci daleko větší.'" (J 1,50) Spasitel s rado­stí očekával šíření svého díla. Těšil se, až bude kázat evangelium poníženým, uzdravovat zkroušené a vyhlašovat svo­bodu zajatcům hříchu. Při pomyšlení na požehnání, která lidem přinesl, Ježíš dodal: „Amen, amen, pravím vám, uzří­te nebesa otevřená a anděly Boží vy­stupovat a sestupovat na Syna člově­ka." (J 1,51)

Kristus tím ve skutečnosti řekl: Na břehu Jordánu se otevřelo nebe a se­stoupil na mě Duch v podobě holubice. Nebylo to nic jiného než znamení, kte­ré potvrzovalo, že jsem Boží Syn. Pokud ve mě věříte, vaše víra poroste. Poznáte, že nebe je otevřené a nikdy se nezavře. Otevřel jsem je pro vás.

Boží andělé vy­stupují vzhůru a přinášejí Otci modlit­by ubohých a nešťastných lidí. Potom k nim zase sestupují s požehnáním, na­dějí, povzbuzením i pomocí a přinášejí jim život. Boží andělé neustále proudí z nebe na zem a ze země do nebe. Zázraky, které Kristus vykonal pro zarmoucené a trpící lidi, byly dílem Boží moci a uskutečnily se za přispění andělů. S jejich pomocí k nám skrze Krista přichází veškeré Boží požehnání. Spasitel vzal na sebe lidskou podobu, a tím spojil své zájmy se zájmy padlých Adamových dětí. Svým božstvím však zároveň zůstal spojen s Božím trů­nem. Jeho prostřednictvím jsou lidé spo­jeni s Bohem a Bůh s lidmi.

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz