Sínaj

Pod horou Sínaj uzavřel izraelský národ smlouvu, která jej navždy ovlivnila.

Brzy poté, co se utábořili pod Sínajem, byl Mojžíš povolán na horu, aby se setkal s Bohem. Izrael se měl nyní dostat do úzkého a mimořádného vztahu s Nejvyšším. Měli být legálně ustaveni jako církev a národ pod Boží vládou. „Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě. Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým.“ (Ex 19,4-6)

Mojžíš se vrátil do tábora a zopakoval Boží poselství starším Izraele. Lid odpověděl: „Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil.“ (Ex 19,8) Takto Izraelci vstoupili do závazné smlouvy s Bohem a slavnostně slíbili, Ïe ho přijímají za svého vládce, čímž ve zvláštním smyslu podléhali jeho autoritě.

Bůh se rozhodl, že z příležitosti vyhlášení svého zákona učiní úžasně velkolepý výjev. Ke všemu, co je spojeno se službou Bohu, se musí přistupovat s největší uctivostí. Hospodin Mojžíšovi řekl: „Jdi k lidu a dnes i zítra je posvěcuj; ať si vyperou pláště a ať jsou připraveni na třetí den, neboť třetího dne sestoupí Hospodin před zraky všeho lidu na horu Sínaj.“ (Ex 19,10.11) Všichni se měli po určitý čas předepsaným způsobem připravovat na setkání s Bohem. Oni sami i jejich oděv musí být zbaveni nečistoty. Musí se v pokoře, půstu a modlitbě odevzdat Bohu, aby jejich srdce mohla být očištěna od nepravosti.

Třetího dne ráno byl vrchol Sínaje pokryt hustým, těžkým, neproniknutelným oblakem, který sestupoval dolů, až byla celá hora zahalena do temnoty a tajemství. Pak bylo slyšet zvuk podobný troubení polnice, který svolával lid k setkání s Bohem. Z neproniknutelné temnoty šlehaly blesky a burácení hromu se odráželo od okolních vrchů. „Celá hora Sínaj byla zahalena kouřem, protože Hospodin na ni sestoupil v ohni. Kouř z ní stoupal jako z hutě a celá hora se silně chvěla.“ (Ex 19,18) Izraelské zástupy se třásly strachem a lidé padli na své tváře před Hospodinem.

Dokonce i Mojžíš vyznal: „Třesu se hrůzou a děsem.“ (Žd 12,21) Pojednou hromobití ustalo. Zvuk polnice umlkl. Země ztichla. Nastala chvíle slavnostního ticha. Pak zazněl Boží hlas. Hospodin promlouval z neproniknutelné temnoty, když obklopen anděly prodléval na hoře. Tak dal ve známost svůj zákon.

„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tû vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ (Ex 20,2) Ten, který je vyvedl z Egypta, vytvořil jim cestu prostředkem moře a porazil faraona a jeho armádu, byl Tím, který nyní vyhlašoval svůj zákon.

DESATERO

Bůh poctil Izraelce tím, že je učinil strážci a ochránci svého zákona. Měli považovat za svou svatou povinnost sloužit takto celému světu. Příkazy Desatera mají být přijaty všemi lidmi. Byly dány k ponaučení všem. Všichni se podle nich mají řídit.

Těchto deset stručných, všeobsažných a směrodatných přikázání obsahuje povinnosti člověka k Bohu a k jeho bližním. Všechna jsou postavena na velkém principu lásky. „»Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí« a »miluj svého bližního jako sám sebe«.“ (L 10,27) V deseti přikázáních jsou tyto zásady konkretizovány do lidské situace.

(1) „Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ (Ex 20,3) Vše, co máme v takové oblibě, že to zmenšuje naši lásku k Bohu nebo nám to brání ve službě, která Bohu náleží, se nám stává bohem.

(2) „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.“ (Ex 20,4.5)

Mnohé pohanské národy tvrdí, že jejich sochy jsou pouhými symboly, jejichž prostřednictvím uctívají Boha. Bůh však takovou bohoslužbu prohlašuje za hřích. Pokusy představit Věčného hmotnými předměty snižují Boha. Mysl je tak stále více přitahována ke stvoření než ke Stvořiteli. Nakolik je snížena představa člověka o Bohu, natolik je člověk sám připraven o svou důstojnost.

„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující.“ (Ex 20,5) Úzký vztah Boha k svému lidu je představen obrazem manželství. Modlářství je duchovním cizoložstvím a Boží nelibost vůči němu je vhodně označena jako žárlivost.

„Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí.“ (Ex 20,5) Děti nejsou trestány za provinění rodičů, ledaže by samy pokračovaly v jejich hříších. Je tomu však obvykle tak, že vlivem dědičnosti a příkladu se synové stávají spoluúčastníky otcova hříchu. Špatné sklony, zvrácené chutě a snížená mravní úroveň, jakož i tělesné nemoci a degenerace se jako dědictví přenášejí z otce na syna do třetího a čtvrtého pokolení.

„Ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.“ (Ex 20,6) Těm, kdo věrně slouží Bohu, je zaslíbeno milosrdenství, a to ne pouze do třetí až čtvrté generace, ale tisícům generací.

(3) „Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.“ (Ex 20,7)

Toto přikázání nám zakazuje používat Boží jméno lehkomyslně nebo neuváženě. Bezmyšlenkovitým vyslovováním Božího jména v běžných rozhovorech nebo jeho častým, automatickým opakováním zneuctíváme Boha. „Svaté, bázeň budící je jeho jméno.“ (Ž 111,9) Má se vyslovovat s úctou a vážností.

(4) „Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.“ (Ex 20,8-11)

Sobota nebyla na Sínaji ustavena jako nová instituce, protože byla dána už při stvoření. Odkazuje na Boha jako Stvořitele nebe a země, čímž odlišuje pravého Boha od falešných bohů. Takto je sobota znamením věrnosti člověka Bohu. Čtvrté přikázání je jediným z deseti, v němž se objevuje jak jméno, tak titul Zákonodárce, jediným, které ukazuje, kdo zákon vydává. Takto obsahuje Boží pečeť.

Bůh dává lidem šest dnů, v nichž mají pracovat, a vyžaduje, aby jejich vlastní dílo bylo vykonáno během šesti pracovních dnů. Nezbytná práce a skutky milosrdenství jsou v sobotu dovoleny. O nemocné a trpící je třeba se postarat v každé době. Ale práce, která není nutná, se striktně zapovídá. Abychom zachovali sobotu svatou, nemáme ani své mysli dovolit zabývat se věcmi světského rázu. A přikázání zahrnuje všechny, kdo žijí v našich „branách“. Obyvatelé domu mají během svatých sobotních hodin odložit světské záležitosti. Ve svatý Boží den mají všichni společně uctívat Boha a dobrovolně mu sloužit.

(5) „Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ (Ex 20,12)

Rodiče mají právo na takovou lásku a úctu jako žádná jiná osoba. Ten, kdo odmítá oprávněnou autoritu svých rodičů, odmítá autoritu Boží. Páté přikázání vyžaduje od dětí nejen to, aby se ke svým rodičům chovaly uctivě, podřizovaly se jim a poslouchaly je, ale vede je i k tomu, aby jim věnovaly svou lásku a něhu, ulehčovaly jejich starosti, chránily jejich pověst a pomáhaly jim a potěšovaly je v jejich stáří. Toto přikázání rovněž zahrnuje úctu k duchovním a vládcům.

(6) „Nezabiješ.“ (Ex 20,13)

Všechny nespravedlivé činy, jejichž záměrem je zkrátit život, duch nenávisti a pomsty nebo oddávání se jakékoli vášni, která vede k ubližování druhým (dokonce i přání někomu ublížit, protože „kdokoliv nenávidí svého bratra, je vrah“ [1 J 3,15]), sobecké přehlížení péče o potřebné, nestřídmost nebo přemíra práce, které poškozují zdraví – to všechno je ve větší nebo menší míře přestupování šestého přikázání.

(7) „Nesesmilníš.“ (Ex 20,14)

Vyžaduje se čistota nejen ve vnějším chování, ale i v tajných záměrech a citech srdce. Kristus, který vysvětloval dalekosáhlé důsledky Božího zákona, prohlásil, že špatná myšlenka nebo pohled jsou už skutečným hříchem tak jako sám nezákonný čin.

(8) „Nepokradeš.“ (Ex 20,15)

Tento zákaz odsuzuje únosy lidí, obchodování s otroky, dobyvačné války, krádeže a loupeže. Vyžaduje důslednou poctivost v nejmenších detailech života. Zakazuje šizení v obchodě a požaduje poctivé splácení dluhů a vyplácení mezd. Každý pokus získat osobní výhodu na úkor neznalosti, slabosti nebo neštěstí druhého je v nebeských knihách zaznamenán jako podvod.

(9) „Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.“ (Ex 20,16)

Lež spočívá v záměru oklamat. Může být vyjádřena pohledem, pohybem ruky, výrazem tváře stejně jako slovy. Lží je dokonce i výrok, který popisuje fakta, ale je vysloven takovým způsobem, že zavádí. Každá snaha ublížit pověsti našeho bližního špatným představením pravdy, pomluvou nebo roznášením klepů, záměrným zamlčením pravdy, které může mít za následek ublížení druhým, je přestoupením devátého přikázání.

(10) „Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“ (Ex 20,17)

Desáté přikázání útočí na kořen všech hříchů. Zakazuje sobecké žádosti, z nichž vyvěrá hříšný skutek. Ten, kdo se zříká pěstování hříšných tužeb po tom, co patří druhému, se také neproviní špatným činem proti svým bližním.

Bůh vyhlásil svůj zákon za projevů své moci a slávy, aby jeho lid na tuto scénu nikdy nezapomněl. Chtěl všem lidem ukázat posvátnost a trvalou platnost svého zákona.

ZÁKON LÁSKY

Když jim byl představen Boží úžasný zákon pravdy, lidé si uvědomili jako nikdy předtím odpornou povahu hříchu a svou vlastní vinu před tváří svatého Boha. Lid volal k Mojžíšovi: „Mluv s námi ty a budeme poslouchat. Bůh ať s námi nemluví, abychom nezemřeli.“ (Ex 20,19) Vůdce odpověděl: „Nebojte se! Bůh přišel proto, aby vás vyzkoušel, aby bylo zřejmé, že se ho budete bát a přestanete hřešit.“ (Ex 20,20)

Lid zaslepený a ponížený otroctvím a pohanstvím nebyl připraven plně ocenit dalekosáhlé zásady deseti Božích přikázání. Byly vydány další předpisy, které objasňovaly a uplatňovaly principy Desatera v praxi. Tyto zákony byly označeny jako „soudy“, protože podle nich měli soudit soudcové. Na rozdíl od deseti přikázání byly tyto zákony předány Mojžíšovi v soukromí.

První z nich se vztahuje na služebníky. Hebrej nemohl být prodán do otroctví na celý život. Jeho služba byla omezena na šest let. Sedmého roku mu musela být vrácena svoboda. Bylo dovoleno mít otroky neizraelského původu, ale jejich život a osoba byly přísně chráněny. Ten, kdo zavraždil otroka, měl být potrestán. Jestliže pán ublížil otrokovi třeba jen tím, že mu vyrazil zub, musel ho za to propustit na svobodu.

Izraelci si měli dávat pozor, aby nepěstovali ducha krutosti, jímž sami trpěli pod nadvládou svých egyptských pánů. Vzpomínka na jejich vlastní těžkou dřinu jim měla umožnit, aby se uměli vcítit do postavení otroka a byli laskaví a milosrdní.

Obzvlášť bylo pamatováno na práva vdov a sirotků. Hospodin prohlásil: „Žádnou vdovu a sirotka nebudete utiskovat. Jestliže je přece budeš utiskovat a oni budou ke mně úpět, jistě jejich úpění vyslyším. Vzplanu hněvem a pobiji vás mečem, takže z vašich žen budou vdovy a z vašich synů sirotci.“ (Ex 22,21-23) Cizinci, kteří se připojili k Izraeli, měli být chráněni před zlem nebo útlakem. „Nebudeš utlačovat hosta; víte přece, jak bývá hostu v duši, neboť jste byli hosty v egyptské zemi.“ (Ex 23,9)

Bylo zakázáno brát lichvářské úroky od chudých. Oděv nebo přikrývka chudého člověka, které byly vzaty do zástavy, musely být do západu slunce vráceny. Soudcové byli varováni před převracením rozsudku, podáváním falešných důkazů nebo braním úplatků. Pomluva byla zakázána a skutky milosrdenství se měly prokazovat i osobním nepřátelům.

Lidem byla připomenuta posvátnost zachovávání soboty. Byly ustanoveny roční svátky, při nichž se měli všichni muži národa shromáždit před Hospodinem a přinést mu své dary vděčnosti a prvotiny ze své úrody. Všechna tato ustanovení byla dána pro dobro Izraele. Hospodin řekl: „Buďte mými muži svatými.“ (Ex 22,30)

Mojžíš měl tyto zákony zaznamenat a měly být pečlivě střeženy jako základ národního práva a – spolu s Desaterem – podmínkou naplnění Boížch zaslíbení daných Izraeli.

Poté přišlo další poselství: „Hle, posílám před tebou posla, aby tě opatroval na cestě a aby tě uvedl na místo, které jsem připravil. Měj se před ním na pozoru a poslouchej ho, nevzdoruj mu, neboť přestupky vám nepromine, poněvadž v něm je mé jméno.“ (Ex 23,20.21) Jejich Vůdcem byl Kristus, přítomný v oblakovém a ohnivém sloupu. Tyto předobrazy ukazovaly na Spasitele, který přijde, a zároveň i na přítomného Spasitele, který dal Mojžíšovi přikázání pro lid a byl jim představen jako jediný zdroj požehnání.

UZAVŘENÍ SMLOUVY

Když Mojžíš sestoupil z hory, „přišel nazpět, vypravoval lidu všechna slova Hospodinova a předložil mu všechna právní ustanovení. Všechen lid odpověděl jako jedněmi ústy. Řekli: »Budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil.«“ (Ex 24,3)

Pak následovala ratifikace smlouvy. Na úpatí hory byl vybudován oltář a vedle něj bylo postaveno dvanáct sloupů „podle dvanácti izraelských kmenů“ (Ex 24,4) na svědectví, že uzavřeli smlouvu. Mojžíš „potom vzal Knihu smlouvy a předčítal lidu“ (Ex 24,7). Všichni si mohli svobodně vybrat, zda ji budou dodržovat. Slyšeli vyhlášení Božího zákona a jeho zásady byly podrobně vyloženy, takže mohli vědět, co od nich tato smlouva vyžaduje. Lid opět jednohlasně odpověděl: „Poslušně budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil.“ (Ex 24,7) „Když Mojžíš všemu lidu oznámil všecka přikázání podle zákona, vzal krev... a pokropil knihu Zákona i všechen lid. A řekl jim: »Toto je krev smlouvy, kterou s vámi uzavřel Bůh.«“ (Žd 9,19.20)

POVÝŠENÍ NÁRODA OTROKŮ

Mojžíš dostal příkaz: „Vystup k Hospodinu, ty i Áron, Nádab a Abíhú a sedmdesát z izraelských starších.“ (Ex 24,1) Sedmdesát starších mělo Mojžíšovi pomáhat při vedení Izraele a Bůh jim dal svého Ducha. „Uviděli Boha Izraele. Pod jeho nohama bylo cosi jako průzračný safír, jako čisté nebe.“ (Ex 24,10) Nespatřili přímo Boha, ale viděli slávu jeho přítomnosti. Přemýšleli o jeho slávě, čistotě a milosti, až se k němu mohli přiblížit.

Poté byli k setkání s Bohem povoláni Mojžíš a „Jozue, který mu přisluhoval“ (Ex 24,13). Vůdce pověřil Árona a Chúra, aby ho zastupovali. Měli jim pomáhat starší. Mojžíš čekal na pozvání ke vstupu do audienčního sálu Nejvyššího. Ačkoli byla zkoušena jeho trpělivost a poslušnost, neopustil své místo. Dokonce ani tento Boží služebník, kterého Hospodin zahrnul svou přízní, nemohl vstoupit do Boží přítomnosti a snést Boží slávu. Šest dní musel strávit zasvěcováním sebe sama Bohu, když zpytoval své srdce, meditoval a modlil se.

Sedmého dne, jímž byla sobota, byl Mojžíš povolán ke vstupu do oblaku. „Mojžíš vstoupil doprostřed oblaku. Vystoupil na horu a byl na hoře čtyřicet dní a čtyřicet nocí.“ (Ex 24,18) Po celých těchto čtyřicet dní se postil.

Během svého pobytu na hoře Mojžíš přijal směrnice pro stavbu svatyně, v níž se zvláštním způsobem projeví Boží přítomnost. Bůh přikázal: „Ať mi udělají svatyni a já budu bydlit uprostřed nich.“ (Ex 25,8) Potřetí bylo zdůrazněno zachovávání soboty. Hospodin prohlásil: „Dbejte na mé dny odpočinku; to je znamení mezi mnou a vámi pro všechna vaše pokolení, abyste věděli, že já Hospodin vás posvěcuji. Budete dbát na den odpočinku; má být pro vás svatý. Kdo jej znesvětí, musí zemřít. Každý, kdo by v něm dělal nějakou práci, bude vyobcován ze společenství svého lidu. To je provždy platné znamení mezi mnou a syny Izraele. Všesti dnech totiž učinil Hospodin nebe a zemi, ale sedmého dne odpočinul a oddechl si.“ (Ex 31,13.14.17)

Od této chvíle měl být lid poctěn stálou přítomností svého Krále. „Budu se tam setkávat se syny Izraele a místo bude posvěceno mou slávou. Budu přebývat uprostřed Izraelců a budu jejich Bohem.“ (Ex 29,43.45)

Izraelci byli pozvednuti z národa otroků nad všechny národy, aby se stali zvláštním pokladem Krále králů. Bůh je oddělil od světa, pověřil je opatrováním svého zákona a jeho úmyslem bylo, aby jejich prostřednictvím uchoval mezi lidmi poznání o sobě.

Takto mělo uprostřed temnoty zářit světu nebeské světlo. Měl být slyšet hlas, vyzývající všechny národy, aby se odvrátily od modlářství a sloužily živému Bohu. Budou-li Izraelci věrně plnit svěřený úkol, Bůh bude jejich ochranou a vyvýší je nad všechny ostatní národy.