Tento člověk přijíma hříšniky

Není-li ztracená ovce přivedena zpět do stáda, bloudí, až zahyne. Kolik lidí takto chřadne, protože jim nikdo nepodal pomocnou ruku.

Když za Kristem chodili hříšníci, rabíni neskrývali svou nelibost. Řekli: „On přijímá hříšníky a jí s nimi.“ (L 15,1.2)

Svou výtkou chtěli naznačit, že Kristus se stýká s hříšníky a je netečný k jejich hříchům. Rabíni se v Ježíši zklamali. Proč se muž s tak vznešenou povahou nepřipojí k nim a nepřijme jejich způsoby učení? Proč působí tak skromně a proč se věnuje všem lidem? Namlouvali si, že kdyby byl pravým prorokem, sjednotil by se s nimi a nezajímal by se o hříšníky, protože si to nezaslouží. Svým čistým životem odsoudil a pobouřil proti sobě tyto strážce společnosti, měl s nimi stálé spory, a přesto věnoval mnoho soucitného zájmu i těm nejopovrhovanějším. Rabíni nesouhlasili s jeho metodami. Považovali se za vzdělané, šlechetné a velmi zbožné, a přesto Kristův příklad odhaloval jejich sobectví.

Hněvali se i proto, že se kolem Ježíše shromaždovali jako pozorní posluchači také lidé, kteří rabíny opovrhovali a vůbec nechodili do synagógy. Zákoníci a farizeové se cítili v přítomnosti Ježíšovy čistoty odsouzeni. Jak je tedy možné, že celníky a hříšníky přitahovala?

Nechápali, že vysvětlení leží právě ve slovech, kterými Krista odsuzovali: „On přijímá hříšníky.“ Lidé, kteří k Ježíši přicházeli, cítili, že v jeho přítomnosti nacházejí vysvobození z hříchů. Farizeové jimi jen pohrdali a odsuzovali je, ale Kristus je přijímal jako děti nebeského Otce. Oni se sice Boží rodině odcizili, ale milující Otec na ně nezapomněl. Protože byli velmi ubozí a hříšní, měl s nimi o to větší soucit. Čím více se od něho vzdálili, tím více po nich toužil a tím větší oběť přinesl pro jejich záchranu.

To všechno mohli učitelé Izraele vyčíst ze svatých spisů, protože se hrdě prohlašovali za jejich vykladače a strážce. Cožpak David, který se dopustil tak hrozného hříchu, nenapsal: „Bloudím jako zatoulaná ovce, hledej svého služebníka.“? (Ž 119,176) I Micheáš vyjádřil velikost Boží lásky k hříšníku slovy: „Kdo je Bůh jako ty, který snímá nepravost, promíjí nevěrnost pozůstatku svého dědictví! Nesetrvává ve svém hněvu, neboť si oblíbil milosrdenství.“ (Mi 7,18)

ZTRACENÁ OVCE

Tentokrát Kristus svým posluchačům nepřipomínal slova Písma. Připomněl jim jejich vlastní zkušenost. Rozlehlé náhorní planiny východně od Jordánu poskytovaly dostatek pastvy pro stáda ovcí. Pastýři však často museli hledat ztracené ovce ve stržích a na zalesněných pahorcích, a přivádět je zpátky ke stádu. Mezi posluchači Pána Ježíše byli pastýři i vlastníci stád a ti jeho příkladu dobře rozuměli: „Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne?“ (L 15,4)

Pán Ježíš tím vlastně řekl: Lidé, kterými pohrdáte, jsou Božím vlastnictvím. Patří mu jako Tvůrci a Vykupiteli a v jeho očích mají velkou cenu. Pastýř má rád své ovce a nedopřeje si oddechu, když mu některá schází. Bůh miluje mnohem více každého zbloudilého člověka. I když lidé snad odmítají Boží lásku, odcházejí od Boha a volí si jiného pána, přesto Bohu stále patří a on se je snaží k sobě znovu přitáhnout. Říká: „Tak jako pastýř pečuje o své stádo, když je uprostřed svěřených ovcí, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam byly rozptýleny v den oblaku a mrákoty.“ (Ez 34,12)

Pastýř v podobenství jde hledat jedinou ovci, ten nejmenší počet. Podobně by Kristus přišel zemřít i za jediného ztraceného člověka.

Ovce ztracená od stáda je naprosto bezbranným tvorem. Pastýř ji musí najít, sama by cestu zpět nenašla. Člověk odcizený Bohu je jako ztracená ovce. Kdyby ho Boží láska nehledala, nikdy by nenašel cestu zpět ke svému Otci.

Když pastýř zjistí, že mu jedna ovce chybí, nepohlédne bezstarostně na stádo, které je v bezpečí, a neřekne: „Mám devadesát devět ovcí, hledat tu jednu, to by mě stálo příliš mnoho námahy. Až se sama vrátí, otevřu jí dveře a vpustím ji dovnitř.“ Ne. Jakmile pastýř zjistí, že se jedna ovce ztratila, zmocní se ho obavy a úzkost. Znovu přepočítává ovce ve stádu. Když nabude jistoty, že jedna ovce schází, nemůže ani spát. Zanechá devadesát devět ovcí v ohradě a jde hledat ztracenou. Čím tmavší a bouřlivější je noc, čím je cesta nebezpečnější, tím větší má pastýř obavy, tím usilovněji hledá zbloudilou ovci. Aby ji našel, namáhá se do krajnosti.

Jakou úlevu pocítí, když v dálce zaslechne její slabý hlas. Jde za hlasem, slézá příkré stráně, odvažuje se přiblížit až k okraji propasti, i když dává v sázku vlastní život. Slábnoucí hlas mu naznačuje, že ovce už sotva žije. Jeho úsilí je však nakonec korunováno úspěchem. Nalezl ztracenou ovci. Nevytýká jí, že mu přidala tolik starostí a námahy. Nežene ji zpět bičem, nesnaží se ji ani vést zpátky. S radostí bere chvějící se ovečku na ramena. Jestliže je zraněna, uchopí ji do náruče a přitiskne k sobě. Má radost, že jeho hledání nebylo marné, nese ji zpět do stáda.

Díky Bohu, že nám Pán Ježíš nevyprávěl o zarmouceném pastýři, který se vrátil zpět bez ovce. Podobenství nelíčí nezdar, ale úspěch a radost ze záchrany. Bůh tím zaručuje, že nenechá bez povšimnutí a bez pomoci ani jedinou ovci, která se ztratila z Božího stáda. Kristus zachrání z propasti zkázy a z trní hříchu každého, kdo se jím nechá zachránit.

Ani člověk klesající pod břemenem hříchu nemusí ztrácet odvahu. Nedomnívej se, že ti Bůh možná tvé hříchy odpustí a dovolí ti, abys k němu přišel. On už první krok učinil. Ještě když jsi byl proti němu, už tě hledal. S milujícím srdcem, jako pastýř, opustil devadesát devět zachráněných a šel na poušť hledat ztraceného. Člověka ubitého a zraněného hříchem bere do své náruče lásky a přenáší ho s radostí do bezpečí.

Židé učili, že hříšník musí nejprve činit pokání, a pak mu Bůh projeví svou lásku. Pokání považovali za prostředek, jak může člověk získat přízeň nebes. Právě tento názor vedl farizeje, že s hněvem i údivem prohlásili: „On přijímá hříšníky.“ Domnívali se, že neměl nikomu dovolit, aby se k němu přiblížil, dokud neprožil pokání. Kristus však podobenstvím o ztracené ovci učí, že nejsme spaseni, protože hledáme Boha, ale protože Bůh hledá nás. „Nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili.“ (Ř 3,11.12) Pokání nečiníme proto, aby nás Bůh miloval. Bůh nám ukazuje svou lásku, abychom mohli prožívat pokání.

Jakmile se pastýř vrátí se ztracenou ovcí domů, svou vděčnost vyjádří radostnou písní. Svolá své sousedy a přátele a řekne jim: „Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.“ (L 15,6) Podobně, když nebeský Pastýř nalezne jediného zbloudilého hříšníka, nebe se spojí se zemí v radostném chvalozpěvu.

„V nebi bude větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“ (L 15,7) Kristus farizeům vlastně řekl: Domníváte se, že jste v nebi zvlášť oblíbeni. Jste si jisti svou spravedlností. Pochopte, nepotřebujete-li pokání, pak jsem nepřišel pro vás. Přišel jsem zachránit všechny, kteří si uvědomují svou bídu a nedostatečnost. Nebeští andělé se o ně zajímají, ale vy jimi pohrdáte. Posmíváte se a reptáte, když ke mně přichází takový člověk, ale uvědomte si, že andělé se z toho radují.

Rabíni učili, že v nebi vládne radost, když je zničen hříšník. Kristus naopak učil, že Bůh neničí své dílo. Ukazoval, že se celé nebe raduje, když Bůh obnovuje svůj obraz v člověku, kterého stvořil.

Když se hříšník vrací k Bohu, naráží na kritiku a nedůvěru lidí. Mnozí pochybují o pravosti jeho pokání nebo řeknou: „Není to vytrvalý člověk, určitě nevydrží.“ Tito lidé nekonají Boží dílo, ale práci satana, žalobníka bratří. Satan se pomocí kritiky snaží takového člověka zmalomyslnět a odvést od naděje a od Boha. Hříšník, který prožívá pokání, by však měl myslet na to, jaká radost je v nebi, když se jeden ztracený člověk vrací zpátky. Měl by se spokojit s vědomím Boží lásky a v žádném případě by se neměl nechal zmalomyslnět nedůvěrou a farizejským podezíráním.

Rabíni pochopili, že Kristovo podobenství se vztahuje na hříšníky a publikány, ale ono má ještě širší význam. Ztracenou ovcí Kristus neznázornil jen zbloudilé jedince, ale celou naši planetu, která se odvrátila od Boha a je zasažena hříchem. Naše Země je pouhou nepatrnou částečkou Božího vesmíru. A přece se Bůh o náš malý, hříchu zaprodaný svět — jednu ztracenou ovci — zajímá více než o devadesát devět jiných, které nezbloudily. Kristus, milovaný Vůdce nebeských zástupů, odložil slávu, kterou měl u Otce, zřekl se svého vysokého postavení, jen aby zachránil ztracený svět. Proto opustil bezhříšné světy, těch devětadevadesát, které ho milovaly, přišel na naši zemi, aby byl raněn pro naše přestoupení a zmučen pro naše nepravosti (Iz 53,5). Bůh se obětoval ve svém Synu, aby mohl mít radost z návratu ztracené ovce.

„Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi.“ (1 J 3,1) Kristus řekl: Jako jsi poslal do světa mne, tak jsem poslal do světa i já je — doplnit „to, co zbývá do míry utrpení Kristových…, svým utrpením za jeho tělo, tj. církev“. (Ko 1,24) Každý člověk, kterého Kristus zachránil, je povolán, aby v jeho jménu zachraňoval další ztracené. Izraelité toto dílo zanedbali. Nezanedbávají je Kristovi následovníci i dnes?

Kolik ztracených jsi už našel a přivedl zpět ke Kristu? Když se odvracíš od lidí, kteří se ti nezdají být zajímaví a nadějní, uvědom si, že zanedbáváš ty, které Kristus hledá. Možná, že tvůj soucit potřebují nejvíce právě tehdy, když se od nich odvracíš. V každém bohoslužebném shromáždění jsou lidé, kteří touží po vnitřním odpočinku a pokoji. Zdánlivě žijí bezstarostně, a přece nejsou vůči vlivu Ducha svatého neteční. Mnohé z nich je možno získat pro Krista.

Není-li ztracená ovce přivedena zpět do stáda, bloudí, až zahyne. Kolik lidí takto chřadne, protože jim nikdo nepodal pomocnou ruku. Snad vypadají tvrdí a lhostejní, kdyby však měli takové příležitosti jako jiní, projevili by ušlechtilejší povahové vlastnosti a více ochoty konat dobro. Andělům je jich líto, pláčí nad nimi, zatímco oči lidí se ani nezarosí a lidská srdce zůstanou nedotčena.

Jak žalostně málo hlubokého a vřelého pochopení se dostává zkoušeným a chybujícím. Prokazujme více Kristova Ducha a méně, daleko méně sobectví!

Farizeové pochopili, že je Kristus tímto podobenstvím kárá. Pán Ježíš nereagoval na jejich kritiku, ale káral je za to, že zanedbávají hříšníky a opovrhované jedince. Neučinil to otevřeně, aby je vůči sobě nezatvrdil, ale tímto podobenstvím jim ukázal nejvlastnější dílo, které Bůh od nich požadoval a které nekonali. Kdyby byli tito izraelští vůdcové pravými pastýři, konali by dílo pastýře. Projevovali by Kristovu lásku a soucit, spojili by se s ním v jeho díle. Nepřijali tuto úlohu, a tím prokázali, že jejich zbožnost je falešná. Mnozí odmítli výtku Spasitele, některé však slova Pána Ježíše přesvědčila. Po odchodu Ježíše Krista do nebe sestoupil na tyto lidi Duch svatý a oni spolu s učedníky konali dílo, které Spasitel naznačil v podobenství o ztracené ovci.

O ZTRACENÉM PENÍZI

Po podobenství o ztracené ovci vyprávěl Kristus další: „Nebo má-li nějaká žena deset stříbrných mincí a ztratí jednu z nich, což nerozsvítí lampu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde?“ (L 15,8)

Orientální domy měly obvykle jen jednu místnost, často bez oken, a proto tmavou. Jen zřídka ji zametali. Když mince spadla na podlahu, snadno se mohla ztratit v prachu a smetí. Aby ji žena nalezla, i ve dne musela rozsvítit lampu a pečlivě zamést a prohledat celý dům.

Ženy dostávaly obyčejně jako věno stříbrné mince, které opatrovaly jako svůj největší poklad, aby ho zase předaly svým dcerám. Ztrátu jediné z těchto mincí považovala každá žena za skutečné neštěstí. Když ji však našla, měla z ní takovou radost, že to vyprávěla i sousedkám.

„Když ji nalezne, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: ‚Radujte se se mnou, poněvadž jsem nalezla peníz, který jsem ztratila.‘ Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“ (L 15,9.10)

Toto podobenství stejně jako předchozí vypráví o ztracené věci, kterou člověk může usilovným hledáním znovu najít, a o radosti, kterou pak má. Každé podobenství však znázorňuje jinou skupinu lidí. Ztracená ovce si uvědomuje, že se ztratila. Opustila stádo i pastýře, ale sama se nedokáže zachránit. Představuje všechny, kteří si uvědomují, že se odcizili od Boha a že se dostali do zmatků, ponižování a do pokušení. Ztracená mince naopak ukazuje lidi ztracené v hříchu, kteří si však vůbec neuvědomují svůj stav. Odcizili se Bohu, a neví o tom. Neuvědomují si nebezpečí, které jim hrozí.

Pán Ježíš v tomto podobenství učí, že Bůh nekonečně miluje i lidi, kterým jsou Boží požadavky lhostejné. Musíme je hledat, aby mohli být přivedeni k Bohu.

Zatoulaná ovce se ztratila v pustině nebo v horách, kdežto stříbrná mince se ztratila v domě. Byla sice blízko, ale co to dalo práce, než ji našli.

V podobenství o ztraceném penízi je poučení pro rodiny. V rodinách se často nikdo nezajímá o spasení jednotlivých členů. Když se někdo z nich Bohu odcizí, ostatní tomu nepřikládají příliš velkou váhu, pokud neopustí rodinný kruh.

I když mince leží pod smetím v prachu, zůstává stále stříbrem. Majitel ji hledá pro její cenu. Podobně má v Božích očích cenu každý člověk, i když padl do hříchu. Na mincích býval obraz a nápis panovníka. Podobně byl člověk na počátku stvořen k Božímu obrazu. Hřích sice tento obraz do značné míry setřel, ale přesto je na každém člověku stále patrný. Bůh chce zachránit každého člověka a plně v něm obnovit svůj obraz spravedlnosti a svatosti.

Žena v podobenství pečlivě hledala ztracenou minci. Rozsvítila lampu a zametla celý dům. Odstranila všechno, co jí bránilo při hledání. Ztratila pouze jeden peníz, ale nepřestala hledat, dokud ho nenašla. Podobnou zásadou se máme řídit i v rodině. Když se jeden člen rodiny odcizí Bohu, máme vynaložit veškeré úsilí, abychom ho přivedli zpátky. Ostatní členové rodiny by se měli důkladně zamyslet nad sebou, nad svým způsobem života. Jednali vždy správně, nedopustili se nějaké chyby, která by zbloudilého ještě více zatvrzovala?

Jestliže některé z dětí žije v hříchu, ale nepřipouští si svůj stav, rodiče by to neměli přehlížet. Měli by „rozsvítit lampu a pečlivě hledat“. Měli by studovat Boží slovo a v jeho světle prohlédnout celý rodinný život, aby zjistili příčinu, proč se dítě odcizilo. Měli by prozkoumat svá srdce, zvyky a celý způsob života. Děti jsou dědictvím od Hospodina, a rodiče zodpovídají za to, jak pečují o Boží vlastnictví.

Mnozí otcové a matky by rádi pracovali ve vzdálených misijních polích, aktivně se účastnili křesťanské práce mimo domov, zatímco jejich děti neznají Spasitele a jeho lásku. Mnozí rodiče doufají, že jejich děti přivede ke Kristu kazatel a učitelé sobotní školy. Tím však zanedbávají povinnost, kterou jim uložil Bůh. Rodiče konají největší službu pro Boha, jestliže vychovávají a vedou své děti ke křesťanství. Je to úkol, který vyžaduje trpělivou práci, celoživotní vytrvalé a svědomité úsilí. Jestliže zanedbáváme tuto povinnost, dokazujeme, že jsme nevěrní služebníci. Bůh nepřijme žádné výmluvy.

A přece nemusí zoufat ani rodiče, kteří se takovým způsobem provinili. Žena v podobenství hledala ztracený peníz tak dlouho, až ho nalezla. Podobně by měli rodiče působit láskou, vírou a modlitbou na členy své rodiny, aby mohli radostně předstoupit před Boha se slovy: „Hle, já a děti, které mi dal Hospodin.“ (Iz 8,18)

To je skutečné misijní dílo v domově. Prospívá jak zachráncům, tak i zachraňovaným. Trvalý zájem o vlastní rodinný kruh nás uschopňuje pro práci v kruhu Boží rodiny, církve. Jestliže zůstaneme Kristu věrní, budeme s touto rodinou žít po celou věčnost. Stejný zájem, jaký projevujeme jeden o druhého v rodině, máme prokazovat také bratrům a sestrám v Kristu.

Podle Božího plánu se tím vším máme naučit pracovat ještě pro další. Nakolik poroste náš soucit a láska, natolik budeme všude nacházet příležitosti k práci. Velká Boží rodina ve světě zahrnuje každého člověka, nikoho nesmíme lhostejně zanedbávat.

Ať jsme kdekoli, všude nás čeká úkol hledat ztracené. Usilujeme o jejich záchranu? Denně se setkáváme a hovoříme s mnoha lidmi, kteří se nezajímají o náboženství. Jaký však projevujeme zájem o jejich duchovní stav? Představujeme jim Krista, Spasitele, který odpouští hříchy? Rozehřála Kristova láska naše srdce? Vyprávíme jim o této lásce? Jestliže ne, jak budeme moci jednou za tyto navěky ztracené zodpovídat u Božího trůnu?

Kdo z lidí zná skutečnou hodnotu člověka? Chceme-li ji pochopit, jděme s Kristem do Getsemanské zahrady a prožívejme s ním hodiny úzkosti, kdy mu z čela stékaly velké krůpěje potu jako krev. Pohleďme na Spasitele vyvýšeného na kříži a zaposlouchejme se do jeho zoufalého volání: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mk 15,34) Pohleďme na zkrvavenou hlavu, probodený bok a poraněné nohy. Uvědomme si, že Kristus dal všechno v sázku. Celé nebe se pro naši záchranu vydalo v nebezpečí. Pod křížem si připomeňme, že Kristus by svůj život obětoval i pro jediného hříšníka. Jedině tak můžeme poznat hodnotu člověka.

Jsme-li spojeni s Kristem, budeme si každého člověka vážit tak, jak si ho váží Spasitel. Pocítíme k druhým podobnou lásku, jakou Kristus prokazuje nám. Teprve potom budeme schopni zachraňovat, a ne odhánět, přitahovat, a ne odpuzovat lidi, za které on zemřel. Žádný člověk by nemohl být přiveden zpět k Bohu bez osobního úsilí Ježíše Krista. Podobně jen osobním úsilím můžeme zachraňovat jiné pro Boží království. Když vidíme jít lidi cestou záhuby, nemůžeme se na ně dál lhostejně a nečinně dívat. Čím větší je jejich hřích a hlubší jejich bída, tím více bychom se měli snažit o jejich záchranu. Začneme si všímat potřeb trpících lidí, kteří hřešili proti Bohu a jsou zdeptáni tíhou svých vin. Pocítíme k nim soucit a nabídneme jim pomocnou ruku. Naše víra a láska je povede ke Kristu. Budeme je sledovat a povzbuzovat. Náš soucit a důvěra podpoří jejich vytrvalost.

V tomto díle chtějí spolupracovat také všichni andělé v nebi. Všechny nebeské zdroje jsou k dispozici zachráncům ztracených. Andělé nám pomáhají oslovit i nejlhostejnější a nejzatvrzelejší hříšníky. Když se někdo z nich vrátí k Bohu, celé nebe se raduje. Cherubíni a serafíni oslavují Boha a Beránka za jejich milost a laskavou trpělivost, kterou prokazují lidem na zemi.

Podobenství o ztracené ovci, minci a marnotratném synovi ukazují zřetelně lásku, kterou Bůh prokazuje všem, kdo se mu odcizili. Opustili ho, ale on je nenechává v jejich bídě. Prokazuje soucit a opravdovou lásku všem, kteří jsou vystaveni pokušením vychytralého svůdce.