USA 1844 – Očekávání Kristova příchodu

William Miller, poctivý a čestný farmář, který původně pochyboval o Boží autoritě Písma, ale upřímně toužil poznat pravdu, se měl stát hlasatelem druhého Kristova příchodu. Podobně jako mnozí jiní reformátoři, také Miller se v mládí potýkal s nedostatkem. Byla to však pro něj velká škola, která ho naučila sebezapření, ale i činorodosti. Pocházel z rodiny, pro jejíž členy byla typická nezávislost a svobodomyslnost, ale i vytrvalost a horlivé vlastenectví – tedy vlastnosti, které se výrazně projevily i v jeho povaze. Jeho otec byl kapitánem v revoluční armádě a skromné poměry, ve kterých Miller vyrůstal, byly dány oběťmi a strádáním oné bouřlivé doby (viz Dodatek č. 28).

Miller byl tělesně velmi zdatný a od dětství vynikal také nadprůměrnou inteligenci. S přibývajícími léty se jeho rozumové schopnosti prohlubovaly. Ačkoli neměl možnost studovat na vysoké škole, díky touze po poznání i návyku všechno pečlivě promýšlet a kriticky zkoumat se z něho stal člověk se zdravým úsudkem a velkým rozhledem. Vynikal bezúhonností a těšil se záviděníhodné pověsti; lidé si ho vážili pro jeho poctivost, hospodárnost a dobročinnost. Díky vynaloženému úsilí a pracovitosti získal záhy dobré postavení, přitom se ale ještě dále vzdělával. Úspěšně působil na několika postech v civilní i vojenské sféře a zdálo se, že se před ním doširoka otevírá cesta k bohatství a slávě.

Miller měl opravdově zbožnou matku – své dětství proto prožil v náboženském prostředí. V raném mládí se však dostal do společnosti deistů, kteří na něj měli podstatný vliv – většinou šlo totiž o lidi ušlechtilých vlastností, kteří se těšili všeobecné vážnosti svých spoluobčanů. Jelikož žili v křesťanském prostředí, byli křesťanstvím také do určité míry ovlivněni. Bibli pak mohli vděčit za vynikající povahové vlastnosti, díky nimž také získali uznání a důvěru ostatních. Přesto však těmito vlastnostmi působili proti Božímu slovu. Jejich názory postupně přejal i Miller. Tehdy běžný výklad Bible měl četná úskalí, která mu připadala nepřekonatelná. Jeho nová víra, která Bibli dala stranou, mu však místo ní nenabídla nic lepšího a zdaleka mu nepřinášela uspokojení. Přesto se jí držel asi dvacet let – do svých třiačtyřiceti, kdy si pod vlivem Ducha svatého uvědomil vlastní hříšnost. Jeho dosavadní přesvědčení mu nepřineslo jistotu, co bude po smrti – budoucnost se mu zdála temná a chmurná. Později o svých tehdejších pocitech napsal:

„Při pomyšlení na smrt mě mrazilo. Jestliže budou lidé vydávat počet ze svého života, bude to znamenat záhubu pro všechny. Nebe nad mou hlavou mi připadalo jako z bronzu a země pod mýma nohama jako železo. Věčnost – co to je? A smrt – proč je? Čím více jsem o tom uvažoval, tím méně jsem tomu rozuměl. Čím více jsem na to myslel, tím zmatenější byly mé vývody. Snažil jsem se na to nemyslet, to se mi ale nedařilo – své myšlenky jsem nedokázal ovládnout. Byl jsem opravdu zoufalý, vůbec jsem ale nechápal proč. Reptal jsem a nadával – ale nevěděl jsem na koho. Věděl jsem, že se mýlím, nevěděl jsem ale, jak nebo kde najít pravdu. Cítil jsem lítost a beznaděj.“

MILLEROVO „POZNÁNÍ“

V takovém stavu žil několik měsíců. A potom, jak napsal: „Najednou jsem začal velmi intenzivně přemýšlet o povaze Spasitele. Uvědomoval jsem si, že by opravdu mohla existovat tak dobrá a soucitná bytost, která by se obětovala za naše hříchy, a tím nás zachránila před trestem za hřích. Okamžitě jsem pocítil, jak laskavá by musela taková bytost být, a představoval jsem si, jak bych se schoval do její náruče a důvěřoval jejímu milosrdenství. Napadlo mě: Jak ale dokázat, že taková bytost existuje? Dospěl jsem k přesvědčení, že kromě Bible nemám jediný důkaz o existenci takového Spasitele, ani o tom, co přijde v budoucnu…“

„Poznal jsem, že Bible představuje právě takového Spasitele, jakého jsem potřeboval. Nemohl jsem pochopit, že obyčejná kniha obsahuje zásady tak dokonale přizpůsobené potřebám hříšného světa. Musel jsem připustit, že Písmo je zjevení od Boha. Bibli jsem si oblíbil a v Ježíši Kristu jsem našel přítele. Spasitel se pro mne stal nejpřednějším mezi desetitisíci. Bible, o které jsem si ještě donedávna myslel, že je nesrozumitelná a že si odporuje, se nyní stala ‘světlem pro mé nohy,… které osvěcuje mou stezku’. Našel jsem vnitřní klid a pocit uspokojení. Poznal jsem, že Pán Bůh je pevnou Skálou uprostřed oceánu života. Bible se stala hlavním předmětem mého studia a mohu popravdě říci, že jsem ji studoval s velkým potěšením. Zjistil jsem, že z ní vlastně neznám ani polovinu. Připadalo mi nepochopitelné, že jsem předtím neviděl její krásu a že jsem ji odmítal. Nacházel jsem v ní odpověď na všechny touhy mého srdce, lák na každou nemoc duše. Ztratil jsem chuť číst cokoli jiného. To jediné, po čem jsem toužil, bylo získat moudrost od Boha.“ (S. Bliss, Paměti Williama Millera, str. 65 - 67)

Miller se veřejně přihlásil k víře, kterou předtím zavrhoval. Jeho bývalí přátelé však okamžitě začali předkládat důkazy, které také on dříve uváděl, aby dokázal, že Bible není inspirována Bohem. Na to jim nebyl schopen odpovědět. Uvažoval však: Je-li Bible zjevením od Boha, musí tvořit nedílný celek a její jednotlivé části si nesmějí navzájem odporovat. Jestliže má lidem poskytnout poučení, musí jim být srozumitelná. Rozhodl se, že Písmo prozkoumá a zjistí, zda lze všechny zdánlivé rozpory vyřešit.

Rozhodl se, že nebude brát v úvahu tehdy všeobecně přijímané názory a nebude používat ani současné komentáře k Bibli, ale že bude porovnávat jednu část Písma s druhou pomoci odvolávek uvedených na spodním okraji stránek Bible a konkordance. Ve svém studiu postupoval systematicky a metodicky, začal první knihou Mojžíšovou, četl verš po verši a nepostoupil dále, dokud mu smysl několika přečtených vět nebyl úplně jasný. Kdykoli narazil na něco nejasného, podle svého zvyku porovnal nejasné místo se všemi ostatními místy, o kterých se domníval, že řeší stejnou otázku. Připouštěl, že každé slovo v textu má význam. Když měl pocit, že studovaný text zapadá do rámce všech ostatních obdobných textů, považoval problém za vyřešený. Kdykoli tedy narazil na těžce srozumitelnou stať, našel vysvětlení v některé jiné části Písma. Protože se při zkoumání Písma opravdově modlil, aby ho Pán osvítil, objasnilo se mu všechno, co dříve považoval za nesrozumitelné. Tak se mu potvrdila pravdivost žalmistových slov: „Kam tvá slova proniknou, tam vzchází světlo, nezkušení nabývají rozumnosti.“ (Ž 119,130)

S velkým zájmem studoval knihy Daniel a Zjevení a používal pro jejich výklad stejnou zásadu jako při výkladu ostatních částí Bible. Ke své velké radosti zjistil, že prorockým symbolům lze porozumět. Poznal, že proroctví – pokud se již splnila – se naplnila do posledního písmene, a že všechny obrazy, symboly a přirovnání vysvětluje buď samotný oddíl nebo jiné části Bible, a lze jim proto porozumět. Později napsal: „Tak jsem se přesvědčil, že Bible je soustava zjevených pravd, formulovaných naprosto jasně a jednoduše, takže ani prostý člověk by v nich neměl zabloudit.“ (Bliss, str. 70) Tak se mu v řetězu pravdy skládal článek po článku – jako odměna za úsilí, jež vynaložil na pečlivé zkoumání biblických proroctví. Andělé působili na jeho mysl a pomáhali mu v porozumění.

Způsob, jakým se proroctví splnila v minulosti, vzal za měřítko, jimž posuzoval splnění všech proroctví, jež se mají naplnit v budoucnu. Došel k přesvědčení, že tehdy obecný názor na duchovní vládu Ježíše Krista – tisícileté království tady na zemi před koncem světa – nemá biblické opodstatnění. Nauka, že před osobním příchodem Pána Ježíše bude na zemi tisíc let spravedlnosti a pokoje, odsouvá do vzdálené budoucnosti naléhavost Božího dne. I když se lidem může líbit, odporuje učení Ježíše Krista a jeho apoštolů, kteří tvrdili, že pšenice a plevel mají růst spolu až do žní, tedy do konce světa, „se zlými lidmi a podvodníky to půjde stále k horšímu“ a „v posledních dnech nastanou zlé časy“. Království temnoty potrvá až do příchodu Pána Ježíše a bude zničeno „dechem Kristových úst a zahubeno zjevením jeho příchodu“ (Mt 13,30. 38-41; 2 Tm 3,13.1; 2 Te 2,8).

Prvokřesťanská církev neučila, že se celý svět obrátí a Pán Ježíš bude vládnout na této zemi; toto učení přijala většina křesťanů až počátkem osmnáctého století. Jeho následky byly ovšem nedobré, stejně jako v případě každého jiného bludu. Příchod Ježíše Krista odsouvalo do daleké budoucnosti a vedlo lidi k tomu, aby nebrali vážně znamení, která ohlašují, že se blíží. Vzbuzovalo falešný pocit jistoty a bezpečí, takže mnozí zcela zanedbávali přípravu na setkání s Pánem.

BIBLE MLUVÍ O OSOBNÍM PŘÍCHODU JEŽÍŠE KRISTA

Miller poznal, že Bible hovoří jednoznačně o osobním příchodu Ježíše Krista. Apoštol Pavel napsal: „Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe.“ (1 Te 4,16) Spasitel řekl: „Uzři Syna člověka přicházet na oblacích nebeských s velkou mocí a slávou.“ „Neboť jako blesk ozáří oblohu od východu až na západ, takový bude příchod Syna člověka.“ (Mt 24, 30.27) Budou jej doprovázet všechny nebeské zástupy. „Přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním.“ (Mt 25,31) „On vyšle své anděly s mohutným zvukem polnice a ti shromáždí jeho vyvolené.“ (Mt 24,31)

Při jeho příchodu budou spravedliví mrtví vzkříšeni a spravedliví živí proměněni. Apoštol Pavel napsal: „Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost.“ (1 K15,51-53) V listě Tesalonickým, kde také hovoří o Kristově příchodu, píše: „Ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem.“ (1 Te 4,16.17)

Teprve až Ježíš Kristus přijde osobně, může jeho lid „obdržet království“. Spasitel řekl: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.“ (Mt 25,31-34) Z citovaného textu vyplývá, že až Syn člověka přijde, mrtví vstanou „k nepomíjitelnostem“ a živí budou proměněni. Touto velkou změnou budou připraveni „přijmout království“. Apoštol Pavel napsal: „Člověk, jak je, nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném.“ (1 K 15,50) Člověk ve svém dnešním stavu je smrtelný, pomíjející, Boží království je ale nepomíjející, potrvá navždy. Proto člověk ve svém současném stavu nemůže vstoupit do Božího království. Až Pán Ježíš přijde, dá svému lidu nesmrtelnost a pak jej povolá, aby přijal království, jehož byl dosud jen dědicem.

Tyto a další části Bible Millerovi jasně ukázaly, že události, které podle všeobecného očekávání měly nastat před příchodem Ježíše Krista – jako je celosvětová vláda pokoje a nastolení Božího království na zemi –, nastanou až po druhém příchodu Pána Ježíše. Pochopil také, že znamení doby a situace, ve které se svět nachází, odpovídá prorockému popisu posledních dnů. Miller proto musel – a to jen na základě studia Písma – dojít k přesvědčení, že doba, vyhrazená pro existenci země v jejím současném stavu, se chýlí k závěru.

„Jiný důkaz, který mě zásadně ovlivnil,“ napsal Miller, „byly časové údaje uvedené v Písmu… Zjistil jsem, že předpověděné události, ke kterým v minulosti došlo, se často odehrály v určeném čase. Sto dvacet let do potopy (Gn 6,3), sedm dní, jež ji budou předcházet, a čtyřicet dní předpověděného deště (Gn 7,4), čtyři sta let, které stráví Abrahámovo potomstvo v cizí zemi (Gn 15,13), tři dny, o nichž se zdálo ve snu číšníkovi a pekaři (Gn 40,12-20), sedm faraónových let (Gn 41,28-54), čtyřicet let na poušti (Nu 14,34), tři a půl roku hladu (1 Kr 17,1; viz L 4,25),… sedmdesát let zajetí (Jr 25,11), sedm let Nebukadnesara (Da 4,13) a sedm týdnů, šedesát dva týdnů a jeden týden, celkem sedmdesát týdnů oddělených pro Židy (Da 9,24-27) – všechny tyto předpověděné události se splnily v udaných lhůtách.“ (Bliss, str. 74.75)

Když tedy při studiu Bible narazil na různé časové údaje, které se podle jeho chápání vztahovaly k druhému příchodu Ježíše Krista, považoval je za „časy předem stanovené“, které Bůh ukázal svým služebníkům. Mojžíš napsal: „Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, zjevné však patří navěky nám a našim synům.“ Prostřednictvím proroka Ámose nám Pán sdělil, že Hospodin „nečiní nic, aniž by zjevil své tajemství prorokům, svým služebníkům“ (Dt 29,29; Am 3,7). Ti, kdo zkoumají Boží slovo, mohou pak s důvěrou očekávat, že o nejúžasnější události, ke které dojde v dějinách lidstva, hovoří Bible zcela otevřeně.

ČASOVÉ VYMEZENÍ PROROCTVÍ

„Protože jsem byl plně přesvědčen,“ napsal Miller, „že veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je užitečné pro život (2 Tm 3,16), že nikdy nevzniklo z lidské iniciativy, ale bylo napsáno z popudu Ducha svatého (2 Pt 1,21) pro naše poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději (Ř 15,4), musel jsem pokládat časové údaje uvedené v Bibli za právě tak důležitou součást Božího slova jako kteroukoli jinou část Písma, kterou je nutno vážně zkoumat. Proto jsem cítil, že snažím-li se pochopit, co nám Bůh ve své milosti zjevil, nemám právo nechat bez povšimnutí časová období udaná v proroctvích.“ (Bliss, str. 75)

Proroctví, které podle jeho názoru nejjasněji určuje čas druhého příchodu Ježíše Krista, uvádí text v knize Daniel 8,14: „Až po dvou tisících a třech stech večerech a jitrech dojde svatyně spravedlnosti (očištění).“ Podle pravidla, které přijal, že Písmo se musí vysvětlovat jen Písmem, Miller zjistil, že den v symbolických proroctvích představuje rok (Nu 14,34; Ez 4,6). Pochopil, že období 2300 prorockých dnů neboli skutečných let sahá daleko za konec židovského období, a nemůže se tedy týkat židovské svatyně. Miller převzal všeobecně rozšířený názor, že v křesťanské době je svatyní celá země, a proto proroctví porozuměl tak, že očištění svatyně předpověděné v knize Daniel 8,14 znamená očištění země ohněm při druhem příchodu Ježíše Krista. Důsledně pak vyvodil, že kdyby mohl být přesně určen výchozí bod pro období 2300 prorockých dnů, mohl by být přesně stanoven i čas druhého příchodu Pana Ježíše. „Tak by se zjistila doba velkého závěru, čas, kdy současný stav ‘se vší svou pýchou a mocí, okázalostí a marností, zkažeností a útlakem skončí,’ kdy bude ze země odňata kletba, smrt zahubena a kdy Pán odmění své služebníky proroky a všechny, kdo jsou svatí a mají úctu k Božímu jménu, a kdy zahubí ty, kdo hubili zemi.“ (Bliss, str. 76)

Miller pokračoval ve studiu proroctví s novým a ještě větším zaujetím. Celé dny i noci věnoval studiu toho, co nyní považoval za tak nesmírně důležité a zajímavé. V osmé kapitole knihy Daniel nenašel klíč k tomu, odkdy počítat 2300 prorockých dnů; anděl Gabriel, který dostal příkaz, aby objasnil Danielovi vidění, mu k tomu poskytl jen částečné vysvětlení. Když prorok ve vidění sledoval strašné pronásledování, které zasáhne církev, opustily ho síly. Více už nedokázal snést a anděl ho na chvíli opustil. Daniel zůstal bez sebe a byl „těžce nemocen po řadu dní“. Jak napsal: „Žasl jsem nad tím viděním, ale nikdo to nechápal.“ (Da 8,27)

Bůh pak vybídl svého posla: „Vysvětli mu to vidění.“ Tento příkaz musel být splněn. Proto se anděl po nějaké době vrátil k Danielovi a řekl: „Nyní jsem vyšel, abych ti posloužil k poučení, pochop to slovo a rozuměj vidění.“ (Da 8,16; 9,22.23) Vidění popsané v osmé kapitole však mělo jeden důležitý bod týkající se uvedeného údobí 2300 dnů, a ten zůstal bez vysvětlení. Anděl se proto při svém dalším vysvětlování zabýval hlavně otázkou času.

„Sedmdesát týdnů let je stanoveno tvému lidu a tvému svatému městu… Věz a pochop! Od vyjití slova o navrácení a vybudování Jeruzaléma až do Mesiáše vévody uplyne sedm týdnů, potom šedesát dva týdnů, když bude opět vybudováno prostranství i příkop. Ale budou to svízelné doby. Po uplynutí šedesáti a dvou týdnů bude Mesiáš zabit, ale jemu to neuškodí… Upevní svou smlouvu s mnohými v posledním týdnu, v polovinu toho týdne zastaví obětní hod i oběť přídavnou.“ (Da 9,24-27)

Anděl přišel k Danielovi proto, aby mu vysvětlil, čemu Daniel neporozuměl ve vidění popsaném v osmé kapitole, totiž časový údaj – „až po dvou tisících a třech stech večerech a jitrech dojde k očištění svatyně“. Nejdříve vybídl Daniela, aby „pochopil a porozuměl vidění,“ jeho další slova pak zněla: „Sedmdesát týdnů let je stanoveno tvému lidu a tvému svatému městu.“ Slovo „stanoveno“ doslova znamená „odseknuto“. Sedmdesát prorockých týdnů, tedy doslovných 490 let, je podle prohlášení anděla odečteno Židům. Od čeho však mají být odečteny? Protože údobí 2300 prorockých dnů je jediným časovým údajem, který uvádí osmá kapitola, musí to být doba, od níž se odečítá zmíněných sedmdesát týdnů. Sedmdesát týdnů je tedy součástí 2300 dnů, a obě období proto musí mít společný začátek. Anděl prohlásil, že období sedmdesáti týdnů začíná vydáním příkazu k obnově Jeruzaléma. Dá-li se zjistit, kdy byl takový příkaz vydán, bude tím stanoven výchozí bod pro velké období 2300 prorockých dnů.

DANIELOVO PROROCTVÍ A HISTORIE

O příkazu k obnově Jeruzaléma se mluví v sedmé kapitole knihy Ezdráše (Ezd 7,12-26). Nejúplnější takový příkaz vydal perský král Artaxerxes v roce 457 př. Kr. Ezdráš 6,14 ovšem uvádí, že Židé stavěli Boži dům v Jeruzalémě „podle rozkazu Kýra, Dareia a Artaxerxa, králů perských“. Tito tři králové vydali, potvrdili nebo doplnili příkaz, až splňoval požadavky proroctví, aby se podle něho mohl počítat začátek období 2300 let. Přijmeme-li rok 457 př. Kr. – tedy rok, kdy byl příkaz rozšířen také na stavbu celého města – jako rok vydání příkazu, zjistíme, že každý údaj proroctví, který se měl stát v sedmdesáti týdnech, se přesně vyplnil.

„Od vyjití slova o navrácení a vybudování Jeruzaléma až do Mesiáše vévody uplyne sedm týdnů, potom šedesát dva týdnů“ – celkem tedy šedesát devět týdnů neboli 483 let. Artaxerxův výnos vstoupil v platnost na podzim roku 457 př. Kr. Počítáme-li od toho roku 483 let, dostaneme se k podzimu roku 27 po Kr. (viz Dodatek č. 29). V tomto roce se proroctví splnilo. Slovo „Mesiáš“ znamená „Pomazaný“. Na podzim roku 27 po Kr. byl Kristus pokřtěn Janem Křtitelem a byl „pomazán“ Duchem svatým. Apoštol Petr dosvědčuje, že „Bůh obdařil Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí“ (Sk 10,38). A Spasitel sám prohlásil: „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mě pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst.“ (L 4,18) Po svém křtu odešel Ježíš do Galileje „a kázal Boží evangelium: Naplnil se čas.“ (Mk 1,14.15)

„Upevní svou smlouvu s mnohými v posledním týdnu.“ (Da 9, 27) „Poslední týden“, o kterém se tu hovoří, je posledním ze sedmdesáti týdnů. Je to posledních sedm let z období určeného Židům. V této době, která trvala od roku 27 do roku 34 po Kr., hlásal Ježíš evangelium zvláště Židům – nejprve osobně a později prostřednictvím svých učedníků. Když se apoštolové vydali na cestu s radostnou zvěstí o království, dostali od Spasitele rozkaz: „Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte; jdete raději ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ (Mt 10,5.6)

„V polovině toho týdne zastaví obětní hod i oběť přídavnou.“ (Da 9,27) V roce 31 po Kr., tři a půl roku po svém křtu, byl náš Pán ukřižován. Velkou obětí na Golgotě skončil obětní systém, který po čtyři tisíce let ukazoval na Božího Beránka. Symbol došel naplnění, které představoval, a všechny zápalné a suché oběti podle obřadního systému mohly být zrušeny.

Sedmdesát týdnů neboli 490 let, určených zvláště Židům, skončilo, jak jsme poznali, v roce 34 po Kr. Tehdy zpečetil židovský národ rozhodnutím velerady své odmítnutí evangelia: umučil Štěpána a začal pronásledovat Kristovy následovníky. Poselství o záchraně se pak přestalo omezovat na vyvolený národ a postupně se šířilo do celého světa. Pronásledování donutilo učedníky uprchnout z Jeruzaléma, a „začali kázat evangelium všude, kam přišli“. „Filip odešel do města Samaří a zvěstoval tam Krista.“ Petr vedený Duchem zvěstoval evangelium bohabojnému Korneliovi, římskému setníkovi v Cesareji, a horlivý Pavel, který přijal víru v Ježíše Krista, dostal příkaz, aby nesl radostnou zvěst „daleko k pohanům“ (Sk 8,4.5; 22,21).

ROK 1844 – OČIŠTĚNÍ SVATYNĚ

Tím se proroctví beze zbytku vyplnilo; začátek období sedmdesáti týdnů je proto možné s naprostou jistotou stanovit na rok 457 př. Kr. a jeho konec na rok 34 po Kr. Známe-li výchozí bod, je velmi snadné vypočítat, kdy období 2300 prorockých dnů skončí. Odečteme-li sedmdesát týdnů, tj. 490 dní od 2300 dní, zbude 1810 dní. Od roku 34 po Kr. uplyne 1810 let v roce 1844. Po vypršení teto dlouhé prorocké lhůty podle výroku anděla „dojde svatyně svého očištění“. Tak Miller přesně určil dobu očištění svatyně, k němuž podle všeobecného přesvědčení mělo dojít při druhém příchodu Ježíše Krista.

Miller a jeho přátelé se nejdříve domnívali, že období 2300 dnů skončí na jaře roku 1844. Proroctví však odkazovalo na podzim toho roku. Toto nepochopení přineslo zklamání a rozčarování lidem, kteří stanovili dřívější datum příchodu Pána Ježíše. Ani v nejmenším však nezpochybnilo, že období 2300 dní skončí v roce 1844 a že tehdy dojde k velké události znázorněné očištěním svatyně.

Když Miller začal studovat Písmo, aby dokázal, že je Božím zjevením, ani v nejmenším nepředpokládal, že dojde k takovému závěru; sám jen stěží věřil výsledkům svého studia. Biblické důkazy však byly příliš jednoznačné a přesvědčující, než aby je mohl odložit. Po dvou letech, která věnoval studiu Bible, došel v roce 1818 k pevnému přesvědčení, že přibližně za dvacet pět let Kristus přijde, aby vykoupil svůj lid. Miller o tom napsal: „Nemohu ani vypovědět, jaká radost naplnila moje srdce, když jsem pomyslel na tu skvělou naději, a jak opravdově jsem zatoužil prožívat radost vykoupených. Bible se pro mne stala novou knihou. Představovala hody pro můj rozum. Všechno, co v jejím učení bylo pro mne nejasné, tajemné nebo neznámé, se v mé mysli rozplynulo před jasným světlem, které nyní zazářilo z jejich svatých stránek. Pravda mi připadala průzračná a naprosto dokonalá. Všechny rozpory a nesrovnalosti, které jsem dříve v Božím slovu nacházel, nyní zmizely a přestože byla řada míst, jimž jsem dosud plně nerozuměl, vyzařovalo nyní z Bible pro mne tolik světla osvěcujícího mou dosud zatemněnou mysl, že jsem při studiu Písma prožíval uspokojení, jakého bych se při zkoumání Bible nikdy nenadal.“ (Bliss, str. 76.77)

„Byl jsem opravdově přesvědčen, že nejzávažnější událost předpověděna v Písmu se brzy splní; pocítil jsem silnou odpovědnost vůči světu – cítil jsem nutkání říci o tom ostatním.“ (Bliss, str. 81) Nemohl se zbavit pocitu odpovědnosti, že světlo, které přijal, musí předat dalším lidem. Očekával, že narazí na odpor nevěřících lidí, očekával však také, že všichni křesťané se budou radovat z naděje, že se brzy setkají se Spasitelem, kterého, jak tvrdili, milují. Obával se jen toho, že díky velké radosti z naděje na slavné vysvobození, které přijde tak brzy, přijmou mnozí toto učení bez toho, že by dostatečně studovali Písmo a tak se o pravdě sami přesvědčili. Váhal, zda má o svém objevu hovořit, kdyby se snad dopustil omylu, aby nepřivedl jiné lidi k pádu. Proto znovu prověřil všechny důkazy, o které opíral své závěry, a pečlivě zvážil každou námitku, která mu přišla na mysl. Nakonec usoudil, že ve světle Božího slova všechny námitky mizí jako mlha před slunečními paprsky. Po pěti letech dalšího studia dospěl ke skálopevnému přesvědčení o správnosti svého stanoviska.

Pak na něj znovu a s novou silou dolehl pocit odpovědnosti oznámit druhým, co bylo podle jeho přesvědčení jasným učením Písma. Jak napsal: „Když jsem pracoval, znělo mi stále v uších: ‘Jdi a řekni světu, jaké mu hrozí nebezpečí.’ Stále se mi vracel výrok: ‘Řeknu-li o svévolníkovi: Svévolníku, zemřeš, a ty bys nepromluvil a nevaroval ho před jeho cestou, ten svévolník zemře za svou nepravost, ale za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe. Jestliže budeš svévolníka varovat před jeho cestou, aby se od ní odvrátil, ale on se od své cesty neodvrátí, zemře pro svou nepravost, ale ty jsi svou duši vysvobodil.’ (Ez 33,8.9) Měl jsem pocit, že budou-li nevěřící lidé účinně varováni, dojdou mnozí pokání, pokud však nebudou upozorněni, budu volán k odpovědnosti.“ (Bliss, str. 92)

Začal své názory šířit soukromě, kdykoli se k tomu naskytla vhodná příležitost, a modlil se, aby některý kazatel uznal jejich přesvědčivost a začal je vyučovat. Přitom se ale nedokázal zbavit přesvědčení, že je osobně povinen varovat ostatní. Stále mu v mysli zněla slova: „Jdi a řekni světu… Za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe.“ Čekal devět let, ale svědomí ho tak tížilo, že v roce 1831 poprvé vystoupil na veřejnosti, aby předložil vysvětlení a důvody svého přesvědčení.

Podobně jako byl prorok Elizeus povolán, aby opustil své voly na poli a přijal plášť, který jej zasvěcoval k prorockému úřadu, tak byl William Miller povolán, aby opustil svůj pluh a seznámil lidi s tajemstvím Božího království. S obavami přistoupil k úkolu vést posluchače krok za krokem prorockými údobími až k druhému příchodu Ježíše Krista. Odezva, s níž se setkal u posluchačů, mu však dodala sílu a odvahu.

MILLER ZAČÍNÁ PŮSOBIT NA VEŘEJNOSTI

Jen na naléhání svých spoluvěřících, v jejichž slovech rozpoznal Boži volání, se Miller nechal přimět, aby se svými názory vystoupil před širším okruhem posluchačů. Bylo mu tehdy padesát let, nebyl zvyklý mluvit a vystupovat na veřejnosti. Tížil ho pocit, že se pro tento úkol nehodí. Jeho působení, které napomáhalo druhým k záchraně, však od první chvíle provázelo požehnání. Už jeho první vystoupení vyvolalo náboženské probuzení, při němž se obrátili s výjimkou dvou osob všichni členové třinácti rodin. Okamžitě dostal pozvání, aby promluvil i na jiných místech a téměř všude přispěla jeho vystoupení k rozvoji a oživení Božího díla. Hříšní lidé se obraceli, křesťané se probouzeli k většímu posvěcení, deisté a bezvěrci přijímali Písmo a křesťanské náboženství. Lidé, mezi nimiž působil, potvrzovali: „Získal mnohé, na něž jiní nezapůsobili.“ (Bliss, str. 138) Ve svých kázáních ukazoval lidem na velké pravdy křesťanství a snažil se zmírnit rostoucí smyslnost a poživačnost oné doby.

Téměř v každém městě byly desítky, v některých i stovky lidí, které přivedl k obrácení. Na mnoha místech se mu otevíraly protestantské kostely skoro všech vyznání, aby v nich kázal, a pozvání přicházela obvykle od kazatelů několika sborů najednou. Přijal zásadu, že bude mluvit jen tam, kam ho pozvou. Brzy však zjistil, že nemůže vyhovět ani polovině pozvání. Mnozí z těch, kdo nepřijali jeho výpočet přesného data druhého příchodu, dospěli k přesvědčení, že Kristův příchod se blíží a je třeba se na něj připravit. V některých velkých městech zanechalo jeho působení velký vliv. Obchodníci s lihovinami přestávali prodávat alkohol a proměňovali výčepy na shromažďovací místnosti; hazardní herny byly rušeny; bezvěrci, deisté, univerzalisté, ale i lidé bez jakýchkoli zásad, z nichž někteří nenavštívili celá léta žádný kostel, měnili svůj způsob života. Některé církve konaly modlitební shromáždění v různých čtvrtích téměř každou hodinu, pracující lidé se shromažďovali v poledne, aby se modlili a oslavovali Boha. Nedošlo k nějakému mimořádnému vzrušení, ale všeobecně mysl lidí opanovala vážnost. Millerovo působení – podobně jako činnost dřívějších reformátorů – mělo lidi přesvědčit, vyburcovat jejich svědomí, nikoli vzbuzovat nějaké citové vzrušení.

V roce 1833 dostal Miller od baptistické církve, jejímž byl členem, povolení kázat. Mnoho kazatelů tohoto vyznání schvalovalo jeho činnost, takže Miller mohl ve svých aktivitách i nadále pokračovat. Bez ustání cestoval a kázal, i když jeho osobní práce se zaměřovala především na Novou Anglii a státy Středozápadu. Po několik let hradil všechny náklady sám a ani později nepřijal nikdy tolik, aby to plně pokrylo náklady spojené s cestou na místo, kam byl pozván. Veřejná činnost tedy silně zatěžovala jeho rozpočet, takže v tomto období života jeho majetek postupně mizel. Měl početnou rodinu, a vlastně jen díky tomu, že všichni byli skromní a pracovití, je stačila rodinná farma uživit.

NAPLŇUJE SE POSLEDNÍ ZNAMENÍ

Roku 1833, tedy dva roky poté, kdy s důkazy o brzkém příchodu Ježíše Krista začal seznamovat široký okruh lidí, se objevilo poslední znamení, které mělo podle slov Spasitele ohlásit druhý příchod. Pán Ježíš řekl: „Hvězdy budou padat z nebe.“ (Mt 24,29) A Jan, který ve vidění sledoval výjevy, jež budou ohlašovat Boží den, v knize Zjevení napsal: „Nebeské hvězdy začaly padat na zem, jako když fík zmítaný vichrem shazuje své pozdní plody.“ (Zj 6,13) Toto proroctví se úchvatným a překvapujícím způsobem naplnilo 13. listopadu 1833, kdy došlo k velkému meteorickému dešti. Bylo to největší a nejpodivuhodnější „padání hvězd“, jaké kdy dějiny zaznamenaly: „Celá obloha nad územím Spojených států byla řadu hodin v pohybu.

Od chvíle, kdy tuto zemi osídlili první lidé, neukázal se na obloze podobný úkaz, který by jedni sledovali s tak velkým obdivem a druzí s takovou hrůzou a zděšením.“ „Velkolepost úkazu a jeho děsivá krása se zapsaly mnohým do paměti a nikdy z ní nevymizí… Nikdy nepadal déšť hustěji jako tehdy meteority. Na východě, západě, na severu i jihu – všude mohli lidé pozorovat stejný úkaz. Zdálo se, že se pohybuje celé nebe… Úkaz, jak jej ve svém Deníku popsal profesor Silliman, pozorovali obyvatelé na celém území Spojených států… Od dvou hodin v noci až do rozednění se na celé obloze, která byla úplně jasná a bezmračná, odehrával skvělý úkaz, nepřetržitá hra oslnivě zářících světel.“ (R. M. Devens, Americký pokrok neboli velké události největšího století, kap. 28, odst. 1-5)

„Lidský jazyk nedokáže vylíčit nádheru této velkolepé podívané… Kdo ji neviděl, nedokáže si vytvořit ani přibližnou představu o té nádheře. Vypadalo to, jako by se celé hvězdné nebe soustřeďovalo v jednom místě u středu oblohy a současně odtud rychlostí světla vystřelovalo na všechny strany. Tisíce záblesků stihaly v rychlém sledu další tisíce, a přesto jim nebylo konce, jako by byly pro tuto příležitost stvořeny.“ (F. Reed v listu Christian Advocate and Journal, z 13. prosince 1833) „Není možné si představit přesnější zobrazení symbolu fíkového stromu, který shazuje své plody, když jim zatřese silný vítr.“ (Portlandský list Evening Advertiser z 26. listopadu 1833)

Newyorské noviny Journal of Commerce otiskly 14. listopadu 1833 obsáhlý článek o tomto podivuhodném úkazu. Uvádí se v něm: „Myslím, že žádný filozof nebo učenec dosud nepopsal a nezaznamenal událost, jaká se stala včera ráno. Přesně ji předpověděl prorok před osmnácti sty lety. Kdybychom snad nechtěli pochopit, že padání hvězd je opravdu padáním hvězd…, pak včerejší úkaz doslovně odpovídá významu jeho slov.“

Tak se ukázalo poslední ze znamení Ježíšova příchodu, o nichž Kristus řekl svým učedníkům: „Až toto všecko uvidíte, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi.“ (Mt 24,33) Po těchto znameních uviděl apoštol Jan ve vidění další velkou událost – nebe se rozestoupilo jako rozvinutá kniha, nastalo silné zemětřesení, každá hora a každý ostrov se pohnul ze svého místa a bezbožní se v hrůze pokoušeli uprchnout a skrýt se před Synem člověka (Zj 6,12-17).

Mnozí lidé, kteří padání hvězd viděli na vlastní oči, je považovali za předzvěst přicházejícího soudu za „strašný symbol, nezvratný náznak, milostivé znamení onoho velkého a hrozného dne“ (Portlandský list Evening Advertiser z 26. listopadu 1833). Tak se lidé začali zajímat o splnění proroctví a Mnozí začali brat vážně upozornění na blízký druhý Ježíšův příchod.

V roce 1840 vzbudilo zájem široké veřejnosti další podivuhodné naplnění proroctví. O dva roky dříve uveřejnil Josiah Litch, jeden z hlavních kazatelů, kteří hlásali druhý příchod Ježíše Krista, výklad deváté kapitoly knihy Zjevení a předpověděl v něm pád osmanské říše. Podle jeho výpočtů měla být tato mocnost poražena „v roce 1840, někdy v měsíci srpnu“. Jen několik dnů před uvedeným datem napsal: „Vycházíme-li z toho, že první údobí 150 let skončilo přesně tehdy, když nastoupil na trůn se souhlasem Turků Konstantin XI., a období 391 let a15 dnů začalo po skončení prvního údobí, pak prorocké období skončí 11. srpna 1840, kdy se rozpadne osmanská říše, která má hlavní město v Konstantinopoli. A to se také, jak věřím, stane.“ (Josiah Litch v časopisu Signs of the Times z 1. srpna 1840)

Přesně v určené době přijalo Turecko prostřednictvím svých vyslanců ochranu spojeneckých velmocí Evropy, a tím se podrobilo křesťanským národům. Tato událost přesně naplnila předpověď (viz Dodatek č. 30). Když se tato zpráva rozšířila v Americe, byl to pro mnohé jasný důkaz, že zásady vypracované Millerem a jeho společníky pro výklad biblických proroctví jsou správné a přesné. Adventní hnutí dostalo nový impuls. K Millerovi se přidali vzdělaní a vlivní lidé, kteří jeho názory hlásali a publikovali. V letech 1840- 44 se tak hnutí rychle šířilo.

William Miller byl díky dlouholetému studiu duchovně silný a vyzrálý. Za spolupráce s „nebeskou moudrostí“ se osvědčil jako muž ryzí povahy, který budil úctu a vážnost všude, kde si cenili poctivosti a mravní bezúhonnosti. Měl laskavé srdce, vynikal křesťanskou pokorou a sebeovládáním. Byl pozorný a vlídný ke všem, vždy ochotný vyslechnout názory druhých a zvážit jejich argumenty. K nejrůznějším názorovým proudům a naukám přistupoval bez předpojatosti a rozčilování, vše však posuzoval Božím slovem. Díky zdravému úsudku a dokonalé znalosti Písma byl schopen odmítnout bludy a odhalit klam.

ODPŮRCI ADVENTNÍHO HNUTÍ

Přesto však i jeho působení naráželo na rozhořčený odpor. Podobně jako v případě dřívějších reformátorů nesetkaly se pravdy, které hlásal, s příznivým ohlasem u populárních náboženských učitelů. Protože nemohli doložit své názory Písmem, uchylovali se k výrokům lidí a k tradicím otců. Pro hlasatele adventní pravdy byly však přijatelné pouze důkazy, jež vycházely z Božího slova. „Jedině Písmo“ – znělo jejich heslo. Odpůrci nahrazovali nedostatek důkazů z Písma zesměšňováním a pošklebky. Neváhali vynaložit svůj čas, prostředky i důvtip, jen aby škodili lidem, kteří se provinili pouze tím, že radostně očekávali návrat svého Pána, snažili se žít čistým životem a vybízeli druhé, aby se připravili na Kristův druhý příchod.

Nepřátelé se usilovně snažili odvést lidi od myšlenek na druhý Ježíšův příchod. Tvrdili, že studovat proroctví, která se vztahují k příchodu Ježíše Krista a konci světa, je hřích a vůbec něco, za co by se lidé měli spíš stydět. Tím podkopávali víru v Boží slovo. Duchovní různých církví tak způsobili, že se mnozí odvrátili od víry nebo se dokonce oddali hříchu a vydali se na cestu špatnosti. Tyto důsledky pak jejich původci přičítali na vrub adventistům.

I když Millerova kázání přitahovala celé zástupy inteligentních a pozorných posluchačů, Millerovo jméno se na stránkách náboženského tisku objevovalo jen výjimečně, a to jen jako předmět posměchu a odsuzování. Lehkomyslní a bezbožní lidé, kterým názory církevních představitelů dodávaly odvahy, zesměšňovali Millera hanlivými přívlastky, nemravnými a rouhavými vtipy. Šedovlasého muže, který opustil pohodlí domova a cestoval na vlastní náklady od města k městu, od vesnice k vesnici, který bez odpočinku pracoval, aby svět upozornil na blížící se soud, posměšně nazývali bláznem, lhářem a vypočítavým podvodníkem.

Zesměšňování, lži a nadávky používané proti Millerovi vyvolaly rozhořčený odpor, a to i na stránkách nenáboženského tisku. „Chovat se k předmětu tak neobyčejně závažnému, který má tak strašné následky,“ lehkomyslně a sprostě, psalo se v tisku, „znamená nejen se vysmívat citům lidí, kteří o něm káží a obhajují jej,“ ale „tropit si žerty ze dne soudu, vysmívat se samému Bohu a zlehčovat závažnost Božího soudu.“ (Bliss, str. 183)

Původce všeho zla se snažil nejen mařit vliv adventního poselství, ale také zničit jeho hlasatele. Když Miller přednášel svým posluchačům pravdy Písma, káral jejich hříchy a vnášel neklid do jejich sebeuspokojení, vzbudila jeho přísná a otevřená slova mezi posluchači rozhořčení a nepřátelství. Odpor, který jeho poselství vyvolalo mezi členy církví, povzbuzoval spodinu společnosti k ještě větší troufalosti. Millerovi nepřátelé se rozhodli, že ho zabijí, až bude odcházet ze shromáždění. Andělé však stáli na stráži a jeden z nich v podobě muže vzal Božího služebníka za ruku a vyvedl ho z rozzuřeného davu do bezpečí. Miller své dílo prozatím nedokončil, takže satan a jeho přisluhovači zažili jen zklamání, když se jim nepodařilo uskutečnit svůj úmysl.

Navzdory všemu odporu zájem o adventní hnutí stále rostl; počet přívrženců vzrostl z desítek a stovek na mnoho tisíc – církve zaznamenaly velký přírůstek členstva. Po krátké době se však začalo projevovat nepřátelství namířené i proti těmto nově obráceným a církve začaly zavádět kázeňská opatření, jež se vztahovala na členy obhajující Millerovy názory. Miller na to reagoval písemným provoláním ke křesťanům všech vyznání, v němž požadoval, aby mu z Písma dokázali, v čem se mýlí.

Miller napsal: „Cožpak věříme něčemu, co nepřikazuje Písmo, které vy sami prohlašujete za jediné pravidlo víry a života? Co jsme provedli, že se na nás z kazatelen i ze stránek novin sypou zlomyslná odsouzení a že jsme vylučováni z vašich církví a společenství?“„Nemáme-li pravdu, ukažte nám, prosím, v čem se mýlíme. Dokažte nám z Božího slova, že zastáváme bludy. Zakusili jsme dost posměchu, nemůže nás však přesvědčit, že se mýlíme. Jedině Boží slovo může změnit naše názory. Dospěli jsme k nim po zralé úvaze a modlitbách, když jsme našli důkazy v Písmu.“ (Bliss, str. 250.252)

PARALELY S OBDOBÍM PŘED POTOPOU

Varování, která Bůh posílá světu prostřednictvím svých služebníků, jsou někdy přijímána se stejnou nedůvěrou. Když zkaženost lidí před potopou přiměla Boha, aby seslal na zemi potopu, oznámil nejprve lidem svůj záměr, aby jim poskytl příležitost odvrátit se od zla. Po sto dvacet let slýchali varování, aby činili pokání, jinak že se projeví Boží trest a oni zahynou. Poselství však považovali za nesmyslnou báchorku, nevěřili mu a ještě více se zatvrdili ve své bezbožnosti; posmívali se Božímu poslu a jeho naléhavým prosbám a dokonce ho obvinili z nafoukanosti. Jak se může jeden člověk stavět proti všem velikánům světa? Kdyby poselství Noeho bylo pravdivé, proč je nepřijal celý svět, proč mu neuvěřil? Tvrzení jednoho člověka proti moudrosti tisíců! Proto varování nepřijali a nehledali úkryt v arše.

Odpůrci ukazovali na přírodě – na neměnné střídání ročních období, na modrou oblohu, ze které ještě nikdy nepršelo, na zelená pole, osvěžovaná noční rosou – a volali: „Nemluví snad v podobenstvích?“ S opovržením prohlašovali, že hlasatel pravdy je naprostý pomatenec a ještě více se oddávali svým radovánkám. Nevzdávali se svých zlých činů. Jejich nevěra však nezabránila tomu, aby se předpověděná událost nestala. Bůh dlouho snášel jejich bezbožnost a dal jim mnoho příležitostí k pokání; ve stanovený čas však lidi, kteří odmítli jeho milost, postihl trest.

Ježíš Kristus prohlásil, že podobně lidé nebudou věřit v jeho druhý příchod. Jako současníci Noeho „nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky – takový bude i příchod Syna člověka“ (Mt 24,39). Až se lidé, kteří se považují za Boží lid, začnou směšovat se světem, žít tak jak žije svět a účastnit se nepřístojných zábav, až se rozmařilost světa stane rozmařilostí církve, až budou znít svatební zvony a všichni se budou radovat, že je čeká na zemi mnoho let blahobytu – tehdy, náhle – jako blesk z nebe – přijde konec jejich slibných vidin a klamných nadějí.

Tak jako Bůh poslal svého služebníka, aby upozornil svět na přicházející potopu, tak také poslal vyvolené posly, aby ohlásili, že se již blíží poslední soud. A jako se Noemovi současníci posmívali předpovědím hlasatele pravdy, tak se v Millerově době mnozí – a to i členové křesťanských církví – vysmívali varování adventistů.

Proč vlastně církve s takovou nelibostí odmítali zvěst o druhém příchodu Ježíše Krista? Zatímco pro bezbožné lidi znamená druhý příchod Ježíše Krista hrozbu a záhubu, pro věřící je radostí a nadějí. Tato velká pravda povzbuzovala Boží věrné následovníky ve všech dobách. Proč se tedy stala – podobně jako sám Ježíš Kristus – „kamenem úrazu“ a „skálou pohoršení“ pro Boží lid? Náš Pán slíbil svým učedníkům: „Odejdu- li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě.“ (J 14,3) Laskavý a soucitný Spasitel předvídal, jak budou jeho následovníci osamělí a zarmoucení, proto přikázal andělům, aby je potěšili ujištěním, že se vrátí tak, jak odešel do nebe. Když učedníci pozorně hleděli vzhůru, aby zachytili poslední pohled na Pána, kterého milovali, slyšeli tato slova: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde pravě tak, jak jste ho viděli odcházet.“ (Sk 1,11) Poselství andělů v nich vzbudilo novou naději. Učedníci „se s velikou radostí navrátili do Jeruzaléma, byli stále v chrámě a chválili Boha“ (L 24, 52.53). Neradovali se proto, že Pán Ježíš od nich odešel, a tedy zůstali sami, aby bojovali se zkouškami a pokušeními světa, ale proto, že je andělé ujistili, že se Ježíš Kristus opět vrátí.

Zvěst o návratu Ježíše Krista by měla být i dnes – podobně jako v Betlémě, když ji andělé oznámili pastýřům – dobrou zprávou, která přináší velkou radost. Lidé, kteří opravdu milují svého Spasitele, musí s radostí uvítat zprávu vycházející z Božího slova, že Pán – k němuž se upínají jejich naděje na věčný život – znovu přichází, ne proto, aby snášel urážky, posměch a opovržení – jak tomu bylo při jeho prvním příchodu –, ale v moci a slávě, aby vysvobodil svůj lid. Pouze lidé, kteří nemají rádi Spasitele, si přejí, aby se nevrátil. Neexistuje jasnější důkaz, že se církve odklonily od Boha, než podráždění a odpor, který v nich vyvolává toto Bohem seslané poselství.

Věřící, kteří přijali učení o brzkém příchodu Ježíše Krista, si uvědomili nutnost pokání a pokory před Bohem. Mnozí dlouho váhali mezi Kristem a „světem“, nyní však cítili, že nadešla chvíle rozhodnutí. „Věčnost se pro ně stala nezvyklou skutečností. Nebe se přiblížilo, začali cítit svou vinu před Bohem.“ (Bliss, str. 146) Křesťané se probouzeli k novému duchovnímu životu; uvědomovali si, že zbývá málo času a že to, co mají vykonat pro své bližní, musí vykonat rychle. Svět ustupoval do pozadí, zdálo se jim, že se před nimi otevírá věčnost. Cítili, že život se vším, co patří k jeho trvalému blahu nebo záhubě, zastiňuje všechno časné. Boží Duch umocnil jejich úsilí, když své bližní vyzývali k přípravě na Boží den. Svědectví beze slov, které dávali svým každodenním životem, představovalo trvalou výčitku neposvěceným členům církví, kteří ustrnuli na formalitách. Ti si nepřáli, aby je někdo rušil z jejich radovánek, honby za penězi a úsilí po světských poctách. Odtud pramenilo nepřátelství a odpor proti víře v příchod Ježíše Krista i proti těm, kdo ho hlásali.

DALŠÍ PŘEKÁŽKY

Když odpůrci poznali, že důkazy z proroctví nelze vyvrátit, pokoušeli se odradit lidi od dalšího studia tvrzením, že proroctví jsou zapečetěna. Tím se protestanté vydali cestou římských katolíků. Zatímco papežství Bibli lidem zakazovalo (viz Dodatek č. 31), protestantské církve tvrdily, že důležitým částem Božího slova – a to částem, které odhalují pravdy zvlášť důležité pro dnešní dobu – nelze rozumět.

Kazatelé i členové církví prohlašovali, že proroctví z knihy Daniel a Zjevení jsou nesrozumitelným tajemstvím. Pán Ježíš však upozorňoval své následovníky na výroky z knihy proroka Daniela, které se uskuteční v určené době. Řekl: „Kdo čteš, rozuměj!“ (Mt 24,15) Tvrzení, že kniha Zjevení je tajemstvím, kterému nelze rozumět, odporuje samotnému názvu této knihy. Kniha Zjevení začíná slovy: „Zjevení, které Bůh dal Ježíši Kristu, aby ukázal svým služebníkům, co se má brzo stát… Blaze tomu, kdo předčítá slova tohoto proroctví, a blaze těm, kdo slyší a zachovávají, co je tu napsáno, neboť čas je blízko.“ (Zj 1,1-3)

Prorok napsal: „Blaze tomu, kdo předčítá.“ Neteří lidé tedy nebudou chtít číst a pro ně požehnání neplatí. „Blaze těm, kdo slyší“ – jiní lidé odmítají poslouchat cokoli, co se týká proroctví. Pro ně požehnání také neplatí. „A zachovávají, co je tu napsáno“ – mnozí lidé nedbají na upozornění a pokyny obsazené v knize Zjevení. Žádný z nich nemůže počítat se slíbeným požehnáním. Všichni lidé, kteří zesměšňují proroctví a zlehčují vážně míněné prorocké symboly, všichni, kdo odmítají změnit svůj život a připravit se na příchod Božího Syna, zůstanou bez požehnání.

Jak mohou přes toto svědectví Písma tvrdit, že kniha Zjevení je tajemství, které člověk nemůže pochopit? Kniha Zjevení je odhalené tajemství, otevřená kniha. Její studium vede mysl k proroctví Daniela a obě tyto prorocké knihy poskytují nejdůležitější Boží pokyny ohledně událostí, ke kterým dojde v závěru dějin tohoto světa.

Pán Janovi ve vidění ukázal pozoruhodné a zajímavé události z dějin církve. Jan viděl stav Božího lidu, hrozící nebezpečí, zápasy i jeho konečné vysvobození. Zaznamenal závěrečná poselství, která povedou k dozrání žně světa buď do snopů pro nebeskou sýpku, nebo do otepí pro oheň zkázy. Jan viděl nesmírně důležité skutečnosti – zvláště pro církev posledních dnů –, aby se lidé, kteří se odvrátí od bludu k pravdě, mohli dozvědět o nebezpečí a bojích, jež je čekají. Nikdo nemusí žít v nejistotě, co přijde na tento svět.

Proč tedy lidé tak málo vědí o tak důležité části Písma svatého? Proč se v tak velké míře projevuje nechuť studovat její poselství? Je to výsledek záměrného úsilí knížete temnoty – zatajovat před lidmi to, co odhaluje jeho klamy a podvody. Proto Ježíš Kristus, který Janovi zjevil budoucnost – protože předvídal odpor proti studiu knihy Zjevení –, slíbil požehnání všem, kdo budou číst, poslouchat a zachovávat slova tohoto proroctví.

 

Zdroj informací: Velké drama věků, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz