Vítězná církev

Od doby, kdy apoštolové ustali ve své práci, již uplynulo více než devatenáct století. Záznamy o jejich úsilí a obětech, které přinesli pro Krista, však stále patří k nejvzácnějším pokladům církve. Byly pořízeny pod vedením Ducha svatého a měly povzbuzovat Kristovy následovníky všech dob k větší horlivosti a opravdovosti v díle jejich Spasitele.

Úkol, jímž Kristus pověřil své učedníky, byl splněn. Když se poslové kříže vydali hlásat evangelium, zjevila se Boží sláva takovým způsobem, jaký smrtelní lidé dosud nikdy nepoznali. S pomocí Božího Ducha vykonali apoštolové dílo, které otřáslo světem. V průběhu jediné generace bylo evangelium zvěstováno všem národům.

Službu vyvolených Kristových apoštolů provázely velkolepé úspěchy. Na počátku svého působení byli někteří z nich nevzdělaní. Odevzdali se však bezvýhradně do služeb svého Mistra a pod jeho vedením se připravili na velké dílo, které jim bylo svěřeno. Byli naplněni milostí a pravdou, které ovládaly jejich pohnutky i činy. Jejich životy byly spolu s Kristem skryty v Bohu. Nemysleli sami na sebe, protože spočinuli v nekonečně hluboké lásce.

VĚRNÍ POSLOVÉ

Učedníci byli muži, kteří uměli mluvit a upřímně se modlit, kteří věděli, jak se chopit moci toho, který je Záštitou Izraele. Těsně se přimkli k Bohu a své osobní zásluhy připisovali jeho vládě. Hospodin byl jejich Bůh. Jeho čest byla jejich ctí, jeho pravda byla i jejich pravdou. Jakýkoli útok na evangelium vnímali jako útok proti své vlastní osobě a ze všech svých sil bojovali za Kristovu věc. Byli schopni zvěstovat slovo života, protože je pomazal sám Bůh. Očekávali hodně, a proto toho hodně vykonali. Zjevil se jim Kristus, a tak se spoléhali na jeho vedení. Jejich pochopení pravdy a jejich síla čelit nesnázím závisely na tom, do jaké míry byli ochotni podřídit se Boží vůli. Obsahem všech jejich kázání byl Ježíš Kristus, Boží moudrost a moc. Vyvyšovali jeho jméno, jediné jméno pod nebem, jímž mohou lidé být spaseni. Když hlásali, že Kristus, vzkříšený Spasitel, je dokonalý, jejich slova měla na lidi mocný vliv, takže muži i ženy se obraceli na evangelium. Mnozí, kteří až dosud hanobili Spasitelovo jméno a pohrdali jeho mocí, nyní vyznávali, že jsou učedníky Ukřižovaného.

Apoštolové neplnili své poslání ve své vlastní síle, ale v síle živého Boha. Jejich úkol nebyl snadný. Počáteční působení křesťanské církve bylo spojeno s potížemi a hlubokým zármutkem. Při své práci se učedníci neustále potýkali s bídou, pomluvami a pronásledováním; nelpěli však na svých životech a radovali se, že byli povoláni k tomu, aby trpěli pro Krista. Byli cílevědomí; v jejich snahách nebylo žádné místo pro váhavost a nerozhodnost. Byli ochotni vynaložit všecko, dokonce i sami sebe (viz 2 K 12,15). Vědomí odpovědnosti, které na nich spočívalo, očišťovalo a obohacovalo jejich zkušenosti a ve vítězstvích, která vydobyli pro Krista, se projevovala Boží milost. Bůh skrze ně působil svou všemohoucností, aby evangelium zvítězilo.

BUDOVÁNÍ „ŽIVÉHO CHRÁMU“

Na základu, který položil sám Kristus, vybudovali apoštolové Boží církev. V Písmu svatém je budování církve často znázorněno obrazem stavby chrámu. Zacharjáš hovoří o Kristu jako o Výhonku, který zbuduje Hospodinův chrám. O pohanech říká, že mu budou v této práci pomáhat: „I vzdálení budou přicházet a pomáhat při budování Hospodinova chrámu.“ (Za 6,12.15) Izajáš zase prohlásil: „Cizinci vystavějí tvé hradby.“ (Iz 60,10)

Petr se odvolává na stavbu tohoto chrámu a píše: „Přicházejte tedy k němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je ‚vyvolený a vzácný‘. I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista.“ (1 Pt 2,4.5)

Apoštolové pracovali v „lomu“ židovského a pohanského světa, odkud dobývali kameny, které mohli položit za základ. Ve svém dopise efezským věřícím Pavel uvádí: „Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.“ (Ef 2,19-22)

Korintským pak napsal: „Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy — dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka.“ (1 K 3,10-13)

Apoštolové stavěli na jistém základu, na Skále věků. Na něj kladli kameny, které vynášeli z „lomu“ světa. To se neobešlo bez překážek. Práci stavitelů neobyčejně ztěžoval odpor Kristových nepřátel. Museli bojovat proti fanatismu, předsudkům a nenávisti lidí, kteří stavěli na špatném základu. Mnohé z těch, kteří se podíleli na budování církve, lze přirovnat ke stavitelům zdi v době Nehemjáše, o nichž se píše: „Ti, kdo stavěli hradby, nosiči břemen i nakladači, pracovali jednou rukou na díle a v druhé drželi zbraň.“ (Neh 4,11)

NÁSTRAHY NEPŘÍTELE

Králové i místodržící, kněží i přední mužové se snažili Boží chrám zničit. Věrní mužové však dál pracovali na Božím díle, přestože jim hrozilo vězení, mučení a smrt; a stavba rostla a byla krásná a souměrná. Občas byli pracovníci téměř oslepeni mlhou pověry, která je obklopovala. Někdy je zase málem přemohlo násilí jejich protivníků. S nezlomnou vírou a neochvějnou odvahou však pokračovali ve své práci.

Přední stavitelé padali jeden za druhým rukou nepřítele. Štěpán byl ukamenován, Jakub zabit mečem, Pavel sťat, Petr ukřižován, Jan byl poslán do vyhnanství. Přesto církev rostla. Na místa těch, kdo padli, nastoupili noví pracovníci a ke stavbě byl přidáván jeden kámen za druhým. A tak byl chrám Boží církve stále vyšší.

Po založení křesťanské církve přišla staletí nelítostného pronásledování, nikdy však nebyl nedostatek lidí, jimž byla práce na stavbě Božího chrámu dražší než jejich vlastní život. O nich se píše: „Jiní zakusili výsměch a bičování, ba i okovy a žalář. Byli kamenováni, mučeni, řezáni pilou, umírali pod ostřím meče. Chodili v ovčích a kozích kůžích, trpěli nouzi, zakoušeli útisk a soužení. Svět jich nebyl hoden, bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země.“ (Žd 11,36-38)

Nepřítel spravedlnosti dělal vše proto, aby dílo, které bylo svěřeno Bo žím stavitelům, zastavil. Ale Bůh „nepřestal dosvědčovat sám sebe“ (Sk 14,17). Povolal pracovníky, kteří úspěšně hájili víru, která byla kdysi předána svatým. Zásadovost a statečnost těchto mužů se zapsaly do dějin. Podobně jako apoštolové mnozí z nich na svých místech padli, ale stavba chrámu postupovala stále kupředu. Stavitelé byli sice zabiti, dílo však pokračovalo. Valdenští, Jan Viklef, Hus a Jeroným, Martin Luther a Zwingli, Cranmer, Latimer a Knox, hugenoti, John a Charles Wesleyovi a mnozí další stavěli na onom základu z materiálu, který přetrvá po celou věčnost. V pozdějších letech přispěli k vybudování stavby i ti, kteří směle a usilovně podporovali šíření Božího slova, a ti, kdo svou službou v pohanských zemích připravili cestu pro hlásání posledního velkého poselství.

Od doby apoštolů se stavba Božího chrámu nikdy nezastavila. Pohlédneme-li na uplynulá staletí, spatříme, že živé kameny, z nichž se skládá, září tmou bludů a pověr jako paprsky světla. Tyto vzácné drahokamy se budou po celou věčnost stále více třpytit a lesknout a budou svědčit o moci Boží pravdy. Oslňující lesk těchto vybroušených kamenů odhaluje ostrý protiklad mezi světlem a tmou, mezi vznešeností pravdy a ohavností bludu.

DÍLO POKRAČUJE

Pavel a ostatní apoštolové a všichni spravedliví, kteří od té doby žili, se podíleli na budování chrámu. Stavba však ještě není dokončena. I my, kteří žijeme v dnešní době, musíme odvést svůj díl práce, splnit svůj úkol. Na základ bychom měli klást materiál, který obstojí ve zkoušce ohněm — zlato, stříbro a drahé kamení, „vytesané podle chrámového vzoru“ (Ž 144,12). Pavel povzbuzuje a napomíná ty, kteří takto staví pro Boha: „Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm.“ (1 K 3,14.15) Křesťan, který věrně hlá sá slovo života a přivádí muže a ženy na cestu svatosti a pokoje, klade na základ materiál, který vydrží. V Božím království se pak bude těšit úctě jako moudrý stavitel.

O apoštolech se píše: „Oni pak vyšli, všude kázali; a Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními.“ (Mk 16,20) Tak jako Kristus vyslal své učedníky, posílá i dnes členy své církve. Mají k dispozici stejnou moc, která byla dána apoštolům. Budou- li svou sílu čerpat u Boha, bude skrze ně působit a jejich práce nebude marná. Měli by si uvědomit, že dílu, které konají, vtiskl Pán svou pečeť. Jeremjášovi Bůh řekl: „Neříkej: Jsem chlapec. Všude, kam tě pošlu, půjdeš, a všechno, co ti přikážu, řekneš. Neboj se jich, já budu s tebou a vysvobodím tě.“ Potom Hospodin vztáhl svou ruku, dotkl se úst svého služebníka a řekl: „Hle, vložil jsem ti do úst svá slova.“ (Jr 1,7-9) Podobně Bůh vyzývá i nás, abychom se vydali hlásat slova, která nám přikazuje. Přitom můžeme na svých rtech cítit dotek jeho svaté ruky.

Kristus pověřil církev svatým úkolem. Každý její člen by měl být nástrojem, jehož prostřednictvím by Bůh mohl předávat světu poklady své milosti a nevyzpytatelné Kristovo bohatství. Ze všeho nejvíce touží Spasitel po pomocnících, kteří by představili světu jeho Ducha a povahu. A svět ze všeho nejvíce potřebuje, aby lidé projevovali Spasitelovu lásku. Celé nebe čeká na muže a ženy, skrze které by Bůh mohl zjevit moc křesťanství.

Církev je Božím nástrojem k hlásání pravdy; Bůh jí dal sílu k vykonání zvláštního díla. Jestliže mu bude věrná a jestliže bude poslouchat všechna jeho přikázání, bude v ní přebývat božská milost v celé své dokonalosti. Vytrvá-li ve své oddanosti a bude-li ctít Hospodina, Boha Izraele, pak neexistuje moc, která by se jí mohla postavit.

Horlivost pro Boha a jeho dílo vedla učedníky k tomu, aby s velikou mocí svědčili o evangeliu. Podobná horlivost by v nás měla probouzet odhodlání vyprávět druhým příběh o zachraňující lásce a ukřižovaném Kristu. Výsadou každého křesťana je, že může nejen očekávat Spasitelův příchod, ale také jej uspíšit.

BUDOUCÍ SLÁVA

Jestliže si církev oblékne roucho Kris tovy spravedlnosti a přestane se jakkoli přizpůsobovat světu, čeká ji úsvit radostného a slavného dne. Zaslíbení, která dostala od Boha, jsou věčná. Bůh ji obdaří nepomíjející vznešeností, takže se z ní budou radovat mnohá pokolení. Pravda, která zůstává skryta těm, kdo jí pohrdají a odmítají ji, nakonec zvítězí. I když se občas mohlo zdát, že se její postup zpomalil, nikdy se úplně nezastavil. Narazí-li Boží poselství na odpor, vybaví je Bůh zvláštní silou, aby byl jeho vliv větší. Vyzbrojené božskou mocí pak prorazí i ta nejsilnější opevnění a zdolá každou překážku.

Co povzbuzovalo Božího Syna během jeho života plného strastí a obětí? Když uviděl ovoce svého soužení, byl spokojen. Zahleděl se do věčnosti a spatřil štěstí těch, kteří díky jeho ponížení získají odpuštění a věčný život. K jeho uším dolehl jásot vykoupených. Slyšel, jak zpívají Mojžíšovu a Beránkovu píseň.

I my můžeme nahlédnout do budoucnosti a spatřit nebeskou blaženost. Bible nám odhaluje výjevy budoucí slávy, obrazy namalované Boží rukou, které jsou Boží církvi vzácné. Když ve víře staneme na prahu věčného města, uslyšíme vlídné přivítání určené těm, kteří ve svém životě spolupracovali s Kristem a kteří si pokládali za čest, že směli kvůli němu trpět. Až zazní slova: „Pojďte, požehnaní mého Otce“, položí své koruny k nohám Vykupitele a zvolají: „Hoden jest Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení… Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!“ (Mt 25,34; Zj 5,12.13)

Tam se vykoupení setkají s těmi, kteří je přivedli ke Spasiteli, a všichni společně budou chválit toho, který zemřel, aby lidé mohli žít věčně stejně jako Bůh. Spor skončil. Soužení a zápas pominuly. V celém nebi se rozléhají vítězné písně, když vykoupení radostně zpívají: Hoden, hoden jest Beránek, ten obětovaný, který opět žije, vítěz a přemožitel.

„Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou. A volali velikým hlasem: ‚Díky Spasiteli, Bohu našemu, sedícímu na trůnu, a Beránkovi.‘“ (Zj 7,9.10)

„To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově. Proto jsou před trůnem Božím a slouží mu v jeho chrámě dnem i nocí; a ten, který sedí na trůnu, bude jim záštitou. Již nebudou hladovět ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží, neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu s očí.“ „A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude — neboť co bylo, pominulo.“ (Zj 7,14-17; 21,4)

Zdroj informací: Poslové naděje a lásky, Bible - český ekumenickký překlad, BibleTV, Info-Bible.cz