Zacheus

Zacheus patřil k lidem, kterými všichni pohrdali. Jeho příběh dokazuje, že Ježíš nedělá mezi lidmi rozdíly.

Cestou do Jeruzaléma „Ježíš vešel do Jericha a procházel jím" (L 19,1) Měs­to leželo v překrásném místě nedaleko Jordánu, na západním svahu, kde údo­lí přecházelo v nížinu. Bylo obklopeno tropickou zelení. Rostly v něm palmy a všude se rozprostíraly nádherné za­hrady zavlažované místními prameny. Jericho zářilo v krajině mezi vápenco­vými pahorky a pustými roklemi jako smaragd.

V době svátků procházelo městem mnoho karavan. Jejich příchod byl vždy slavností, ale tentokrát se lidé zajímali o něco jiného. V zástupu měl být gali­lejský učitel, který nedávno vzkřísil Lazara. Proslýchalo se sice, jaké s ním kněží mají úmysly, ale lid mu i přesto chtěl vzdát poctu.

Jericho patřilo k městům, která byla v minulosti vyhrazena pro kněze, a ještě v tehdejší době tam mnoho kněží byd­lelo. Žila tam však také pestrá směsice dalších obyvatel. Jericho bylo význam­ným obchodním střediskem, a proto se tam usadili i římští úředníci, vojáci a cizinci z dalších oblastí. Bydlelo tam i mnoho celníků, kteří vybírali určené poplatky.

„Vrchní celník" jménem Zacheus byl Žid a příslušníci jeho národa jím pohr­dali. Za své postavení a bohatství vdě­čil zaměstnání, které pro ně bylo ne­přijatelné. Vybírání cla považovali za nespravedlivé vydírání. Tento zámožný celní úředník však nebyl zdaleka tak zatvrzelý, jak se zdálo. Vypadal sice jako pyšný světák, ale ochotně se otevíral Božímu působení. Doslechl se o Ježíši. Zpráva o muži, který se k opovrhova­ným lidem na okraji společnosti chová laskavě a ohleduplně, se rozšířila širo­ko daleko. Vrchní celník zatoužil po lep­ším životě. Jen několik kilometrů od Jericha, u Jordánu, kázal Jan Křtitel a Zacheus slyšel jeho výzvu k pokání. Slova určená celníkům: „Nevymáhejte víc, než máte nařízeno," (L 3,13) se sice zdánlivě minula účinkem, ale Zacheus o nich velmi přemýšlel. Znal Písmo a uvědomoval si, že to, co dělá, je špatné. Když se nyní dozvěděl, co velký Učitel zvěstuje, pochopil, že je v Božích očích hříšníkem. Zprávy, které o Ježíši slyšel, v něm však vzbuzovaly naději. I on mo­hl činit pokání a změnit svůj život. Vždyť jeden z nejvěrnějších učedníků nové­ho Učitele byl také celníkem. Zacheus začal okamžitě jednat podle přesvědče­ní, které se jej zmocnilo, a vracel lidem to, oč je nespravedlivě připravil.

Sotva začal napravovat chyby, kte­rých se dopustil, roznesla se Jerichem zpráva, že Ježíš přichází do města. Zacheus si řekl, že jej musí vidět. Pozná­val, jak trpké jsou plody hříchu a jak obtížné je vrátit se na správnou cestu. Těžce snášel nepochopení, podezírání a nedůvěru, s nimiž se ve snaze napra­vit své poklesky setkával. Vrchní celník toužil pohlédnout do tváře Učitele, v je­hož slovech nalezl naději.

SETKÁNÍ S JEŽÍŠEM

Ulice byly přeplněné a Zacheus pro svoji malou postavu přes hlavy lidí nic neviděl. Nikdo mu nechtěl uvolnit mís­to. Předběhl tedy zástup a vylezl na ko­šatý fíkovník, který se skláněl nad ces­tou. Usadil se v jeho větvích, odkud byl celý průvod dobře vidět. Zástup se blí­žil. Procházel kolem stromu a bohatý celník usilovně hledal tvář, kterou si přál vidět.

Přes jásot davu a hučení kněží a ra­bínů ke Spasiteli dolehla nevyslovená touha vrchního celníka. Průvod se ná­hle zastavil přímo pod fíkovníkem. Je­žíš, který svým pohledem jako by četl v duši člověka, se podíval nahoru. Za­cheus téměř nevěřil svým uším, když slyšel: „Zachee, pojď rychle dolů, ne­boť dnes musím zůstat v tvém domě." (L 19,5)

Zástup ustoupil a Zacheus jako ve snu zamířil ke svému domu. Rabíni se zamračili a s opovržením pohoršené reptali: „On je hostem u hříšného člověka!" (L 19,7) Zacheus byl úplně ohro­mený. Kristus šel k němu, tak nehod­nému, na návštěvu. Tváří v tvář jeho lásce a milosti oněměl. Oddanost Učite­li, kterého právě poznal, a láska k němu mu vrátily řeč. Chtěl se k němu veřej­ně přiznat a činit pokání.

Zastavil se a před celým zástupem „řekl Pánu: 'Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.'

Ježíš mu řekl: 'Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abra­hamův.'" (L 19,8.9)

Když bohatý mladík odešel od Ježí­še, Mistr prohlásil: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!" Učedníky to zarazilo. Říkali si: „Kdo tedy může být spasen?" (Mk 10,23.26) Nyní se mohli přesvědčit, že měl Kris­tus pravdu. „Nemožné u lidí je u Boha možné." (L 18,27) Viděli, jak může bo­hatý člověk z Boží milosti vejít do Bo­žího království.

ZACHEOVA NÁPRAVA

Předtím než Zacheus pohlédl do Kris­tovy tváře, činil skutečné pokání. Vy­znal svůj hřích dříve, než jej lidé obvi­nili. Podřídil se hlasu Ducha svatého a začal žít podle slov, kterými kdysi Bůh promluvil ke starému Izraeli a která platí i pro nás: „Když tvůj bratr zchud­ne a nebude moci vedle tebe obstát, ujmeš se ho jako hosta a přistěhovalce a bude žít s tebou. Nebudeš od něho brát lichvářský úrok, ale budeš se bát svého Boha. Tvůj bratr bude žít s tebou. Své stříbro mu nepůjčuj lichvářsky, na poskytované potravě nechtěj vydělávat." „Nikdo nepoškodíte svého bližní­ho, ale budeš se bát svého Boha. Já jsem Hospodin, váš Bůh." (Lv 25,35-37.17) Tato slova pronesl sám Kristus zahale­ný do oblakového sloupu. A první odpovědí Zachea na Kristovu lásku byl právě projev soucitu s chudými a trpí­cími.

Celníci byli mezi sebou domluveni, aby mohli lid snadněji vydírat, a vzájem­ně si v podvádění pomáhali. Vyděračství bylo v tehdejší době téměř běžným je­vem. Dokonce i kněží a rabíni, kteří cel­níky pohrdali, se pod rouškou svatého povolání nepoctivě obohacovali. Jakmi­le se Zacheus poddal vlivu Ducha svaté­ho, hned s nepoctivostí skoncoval.

Pokání, které nepřináší změnu, není pravé. Kristova spravedlnost není rou­chem k zakrytí nevyznaného a stále pokračujícího hříchu. Je to životní zá­sada, která přetváří povahu a ovládá jednání. Svatost je úplná odevzdanost Bohu, bezvýhradné podřízení mysli a života nebeským zásadám.

Křesťan má v běžném životě jednat stejně, jako by jednal náš Pán, a tak jej představovat světu. Z každého činu věřícího člověka by mělo být patrné, že jeho učitelem je Bůh. Na všech účet­ních knihách, úředních listinách, smlouvách, potvrzeních a směnkách by mělo být napsáno „Svatost Hospodinu". Křes­ťan, který jedná nepoctivě, vydává špat­né svědectví o povaze svatého, spraved­livého a milostivého Boha.

Obrácený člověk dává najevo, že Kristus vstoupil do jeho srdce a stejně ja­ko Zacheus zanechává všech nepravo­stí, kterých se v životě dopouštěl. Svoji upřímnost dokazuje tím, že podobně ja­ko vrchní celník usiluje o nápravu. Hospodin řekl: „Vrátí zástavu, nahradí, oč koho odral, bude se řídit nařízeními ve­doucími k životu a nebude se dopouštět bezpráví... Žádný z jeho hříchů, kterých se dopustil, se mu nebude připo­mínat..., jistě bude žít." (Ez 33,15.16)

Pokud jsme někoho nepoctivým jednáním poškodili, podvedli nebo ošidili, i kdyby to snad bylo v mezích zákona, měli bychom se přiznat a udělat pro nápravu vše, co je v našich silách. Bylo by správné vrátit nejen to, co jsme si přivlastnili, ale i zisk, který mohla věc při správném využití za dobu, po kte­rou jsme ji drželi, přinést.

Spasitel Zacheovi řekl: „Dnes přišlo spasení do tohoto domu." Kristus po­žehnal nejen Zacheovi, ale i celé jeho domácnosti. Přišel celníka poučit o prav­dě a všechny v domě seznámit se zása­dami Božího království. Rabíni a ostatní věřící je svým pohrdáním vyloučili ze synagogy. Nyní však byli nejšťastněj­ší rodinou v celém Jerichu, vždyť měli shromáždění ve svém vlastním domě, seděli kolem božského Učitele a přijí­mali od něho slova života.

Člověk může být spasen jedině tehdy, když přijme Krista za svého osobního Spasitele. A Zacheus přijal Krista nejen jako hosta, který přijde do jeho domu a zase odejde, ale přijal jej do svého srd­ce, aby v něm navždy přebýval. Zákoníci a farizeové jej obviňovali jako hříšníka, pohoršovali se nad tím, že Kristus vešel do jeho domu, ale Pán v něm viděl Abra­hamova potomka. Neboť „syny Abraha­movými jsou lidé víry" (Ga 3,7).

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz