Zásady Ježíšova království

Když Ježíš viděl, že učedníci nechápou některé základní skutečnosti jeho poselství ani po poměrně dlouhé době, kterou s ním prožili, snažil se jim je ještě jednou vysvětlit.

Blížily se Velikonoce a Ježíš se opět vy­dal do Jeruzaléma. Jeho vůle byla v na­prostém souladu s vůlí Otce, a proto s pokojem v srdci odhodlaně kráčel k místu oběti. Učedníků se zmocňoval strach, pochybnosti a nejistota. Spasitel „šel před nimi; byli zaraženi a ti, kteří šli za nimi, se báli" (Mk 10,32).

Kristus si k sobě zavolal svých dva­náct učedníků a poprvé jim zcela otev­řeně odhalil, že jej čeká zrada a utrpení. Řekl: ,,'Hle, jdeme do Jeruzaléma a na Synu člověka se naplní všechno, co je psáno u proroků. Neboť bude vydán po­hanům a budou se mu posmívat a tupit ho a plivat na něj, zbičují ho a zabijí; a třetího dne vstane.' Oni však ničemu z toho nerozuměli, smysl těch slov jim zůstal skryt a nepochopili, co říkal." (L 18,31-34)

Jako kdyby ještě krátce předtím všu­de nehlásali: „Přiblížilo se království nebeské." Neřekl snad sám Kristus, že mnozí usednou s Abrahamem, Izákem a Jákobem v Božím království? Neslíbil každému, kdo pro něho všechno opus­tí, stonásobnou odměnu v tomto životě a účast v jeho království? Neřekl svým dvanácti učedníkům, že budou mít v je­ho království významné postavení, že budou sedět na trůnu a soudit dvanáct izraelských kmenů? I nyní zdůraznil, že vše, co o něm napsali proroci, se spl­ní. A nepředpovídali snad proroci slávu Mesiášovy vlády? Ve světle těchto úvah jeho slovům o zradě, pronásledování a smrti vůbec nerozuměli. Počítali s tím, že mohou přijít i těžkosti, ale věřili, že Boží království se již brzy stane skuteč­ností.

Jan, Zebedeův syn, následoval Ježíše jako jeden z prvních dvou učedníků. Spolu s bratrem Jakubem patřili k prv­ní skupině těch, kdo se pro Ježíše vzda­li všeho. Ochotně opustili domov i přá­tele, aby mohli být s ním. Chodili s ním a rozmlouvali s ním, byli s ním v sou­kromí i na veřejných shromážděních. Ježíš rozptyloval jejich obavy, vysvobo­zoval je z nebezpečí, zmírňoval jejich utrpení, utěšoval je v zármutku a trpě­livě a s láskou je učil. Po nějaké době se zdálo, že jejich srdce splynula se srd­cem Ježíšovým a oni mu v zápalu své lásky chtěli být v jeho království co nejblíže. Jan si při každé příležitosti sedal vedle Spasitele a i Jakub mu chtěl být nablízku.

Jejich matka také následovala Krista a dle svých možností mu ochotně slou­žila. Ve své mateřské lásce a ctižádosti chtěla, aby její děti získaly nejčestnější místa v novém království. Povzbuzova­la je, aby o ně Mistra sami požádali.

Spolu se syny přišla za Ježíšem a pro­sili ho, aby splnil jejich přání. „Co chce­te, abych vám učinil?" zeptal se jich.

Matka odpověděla: „Ustanov, aby tito dva moji synové měli místo jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici ve tvém království." (Mk 10,36; Mt 20,21)

Ježíš je trpělivě vyslechl. Nevyčítal jim, že jsou sobečtí, když chtějí pro sebe něco víc než pro své bratry. Četl v je­jich srdcích a věděl, jak hluboce jej mi­lují. Jejich láska byla sice poznamenaná lidskou nedokonalostí, ale nebyl to pou­ze lidský cit, pramenila ze zdroje jeho spásné lásky. Ježíš ji nezatratil, chtěl ji prohloubit a očistit. Řekl: „Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?"

Učedníci si vzpomněli na jeho tajem­ná slova o zkoušce a utrpení, i přesto však s důvěrou odpověděli: „Můžeme." (Mk 10,38.39) Sdílet se svým Pánem vše, co jej mělo potkat, a dokázat mu tak svo­ji věrnost, považovali za nejvyšší poctu. Ježíš dále řekl: „Kalich, který já piji, bu­dete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni." (Mk 10,39) Místo trů­nu jej čekal kříž s jedním zločincem po levici a druhým po pravici. Jan a Jakub měli sdílet s Mistrem jeho utrpení. První z bratrů zahyne mečem, druhý bude muset nejdéle ze všech snášet těžkos­ti, pohanu a pronásledování.

Potom Ježíš dodal: „Ale udělovat mís­ta po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž jsou připrave­na." (Mk 10,40)

Postavení v Božím království nelze získat vlivnou známostí ani si je nelze zasloužit. Neuděluje se svévolně. Závisí na povaze. Koruna a trůn jsou dokladem dosažené duchovní úrovně, jsou zname­ním vítězství nad vlastním „já" skrze na­šeho Pána Ježíše Krista.

LÁSKA JE ZE VŠEHO  NEJDŮLEŽITĚJŠÍ

Mnohem později, když se učedník Jan sblížil s Kristem účastí na jeho utrpení, odhalil mu Pán, co je podmínkou vstupu do Božího království: „Kdo zvítězí, to­mu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn." „Kdo zvítězí, toho učiním sloupem v chrámě svého Boha a chrám již neopustí; napíšu na něj... jméno své nové." (Zj 3,21.12) Apoštol Pavel na­psal: „Neboť já již budu obětován, přišel čas mého odchodu. Dobrý boj jsem bo­joval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spra­vedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce." (2 Tm 4,6-8)

Kristovi bude nejblíže ten, kdo se na zemi nechal v plné míře prostoupit du­chem jeho obětavé lásky. Lásky, která „se nevychloubá a není domýšlivá..., ne­hledá svůj prospěch, nedá se vydráž-dit, nepočítá křivdy" (1 K 13,4.5), lásky, která vede učedníka - stejně jako ved­la jeho Pána - k tomu, aby se vzdal vše­ho, žil, pracoval a obětoval se až k smr­ti pro záchranu lidstva. Právě takový duch se projevil v životě Pavla, který řekl: „Život, to je pro mne Kristus" - je­ho život totiž zjevoval lidem Krista; „a smrt je pro mne zisk"- zisk pro Kris­ta, protože i smrt měla zvěstovat moc jeho milosti a přivádět k němu lidi. „Nyní na mně bude oslaven Kristus, ať životem, ať smrtí." (Fp 1,21.20)

Když se deset ostatních učedníků do­slechlo, co Jan s Jakubem od Krista žá­dali, velmi je to pobouřilo. Každý z nich chtěl mít v Božím království nejvyšší po­stavení. Mysleli si, že je snad Jakub s Ja­nem v něčem předstihli, a zlobili se. Když se zase schylovalo ke sporu o to, kdo bude největší, zavolal si Ježíš rozhněvané učedníky k sobě a řekl jim: „Víte, že vládcové panují nad národy a velice je utlačují. Ne tak bude mezi vámi." (Mt 20,25.26)

V královstvích světa znamenalo po­stavení zvětšování moci a bohatství. Vy­padalo to, jako by lid byl jen k tomu, aby sloužil blahu vládnoucích vrstev. Vliv, bohatství i vzdělání sloužily vládcům k ovládání a využívání mas ve svůj prospěch. Vyšší společenské vrstvy měly přemýšlet, rozhodovat, bavit se a vlád­nout, nižší potom poslouchat a sloužit. Náboženství stejně jako všechny ostatní záležitosti bylo otázkou moci. Lid měl věřit a žít tak, jak mu jeho vládci naří­dili. Právo člověka samostatně myslet a jednat nebylo vůbec uznáváno.

Kristus budoval své království na zcela jiných zásadách. Povolával lidi ke službě, ne k moci. Silní měli nést bře­mena slabých. Moc, postavení, nadání, vzdělání - to vše zavazovalo člověka ke službě bližním. I pro nejmenší z Kris­tových učedníků platí: „To všechno je kvůli vám." (2 K 4,15)

Ježíš budoval své království na
zcela jiných zásadách. Povolával
lidi ke službě, ne k moci.

„Syn člověka nepřišel, aby si dal slou­žit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé." (Mt 20,28) Ve spo­lečenství s učedníky Kristus vždy nesl tí­hu všech jejich břemen a starostí. Sdílel s nimi chudobu, zapíral pro ně sám se­be, kráčel před nimi a uhlazoval jim ces­tu. Brzy zakončí své dílo na zemi a obě­tuje svůj život. Zásada, jíž se Kristus řídil, by se měla stát základem života členů církve - jeho těla. Podstatou a smyslem spasení je láska. V Kristově království jsou největší ti, kdo se řídí jeho příkla­dem a žijí jako pastýři jeho stáda.

Pavel popisuje skutečnou důstojnost a přednost křesťanského života: „Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech." „Nehledám svůj vlastní prospěch, nýbrž prospěch mnohých, aby byli spaseni." (1 K 9,19; 10,33)

V otázkách svědomí musí být člo­věk naprosto svobodný. Nikdo nesmí ovládat myšlení někoho jiného, rozho­dovat za něho nebo mu určovat, co je jeho povinností. Bůh dává každému člověku svobodu myslet a jednat po­dle svého vlastního přesvědčení. „Kaž­dý z nás tedy sám za sebe vydá počet Bohu." (Ř 14,12) Nikdo nemá právo zasahovat do osobnosti druhého. Ve všech zásadních věcech „každý nechť má jistotu svého přesvědčení" (Ř 14,5). V Kristově království nikdo nikoho po­výšeně neutlačuje a k ničemu nenutí. Nebeští andělé nepřicházejí na zem vládnout a dožadovat se poct, jsou posly milosrdenství a spolupracují s lidmi na jejich povznesení.

Ježíšův milovaný učedník si zapsal do své paměti zásady Spasitelova učení i jeho slova v celé jejich kráse a do kon­ce svého života je nepřestal zvěstovat sborům církve: „To je zvěst, kterou jste slyšeli od počátku: abychom se navzá­jem milovali." „Podle toho jsme pozna­li, co je láska, že on za nás položil život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry." (1 J 3,11.16) Tyto myš­lenky vládly v životě prvotní církve po vylití Ducha svatého. „Všichni, kdo uvě­řili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné." „Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi." „Boží moc provázela svědectví apoštolů o vzkříšení Pána Ježíše a na všech spočívala veliká milost." (Sk 4,32.34.33)

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz