Žebrák

Idris byl žebrák. Celá léta si vyprošoval své živobytí u tržiště Pasar Paru v Djakartě.

Idris byl žebrák. Celá léta si vyprošoval své živobytí u tržiště Pasar Paru v Djakartě. Téměř celé půlstoletí spoluvytvářel scenérii daného prostředí. Dnes asi na jeho místě stává jiný žebrák, vztahuje ruce ke kolemjdoucím a snaží se vzbudit v nich soucit. Za každou darovanou minci na ně svolává Alláhovo požehnání. Nový žebrák už ale není Idris. Idris měl chromou nohu, a to mu bránilo, aby se zapojil do nějaké výdělečné činnosti. Nemohl jako jeho bratři tlačit těžké, naložené káry, nemohl pracovat v přístavu, nemohl dělat poslíčka, nemohl dokonce pracovat ani na poli. Chromá noha – to byla jen menší část jeho životní tragédie. Idris byl totiž nevidomý.

Jeho rodiče došli k závěru, že tyto dva důvody jsou dostatečné pro to, aby se zapojil do jediné činnosti, která pro něj zbývá, aby se naučil žebrat. Zasvětili jej do jemného umění, jak oslovit lidi a vzbudit v nich útrpnost. Časem dokonce pro něj zajistili možnost, aby mohl žebrat u tržiště v Djakartě. To bylo jeho živobytí. Chromý a slepý žebrák v chudinské čtvrti Djakarty nemá šanci udělat v životě moc štěstí. Idris věděl velmi dobře, co to je celý den žebrat a pak jít do postele s prázdným žaludkem. Do postele? Chudák, za celý život nikdy neokusil, co to je lehnout si do měkké, čisté postele. Spával na rohoži v průjezdu jednoho domu, nedaleko místa, kde se dovolával lidského soucitu a pomoci.

A tak jako ubohé procesí plynuly jeho dny – suché i mokré, slunečné i deštivé. Také onoho červnového rána se dovolával lidského milosrdenství. Procházeli kolem něj dva muži, které nemohl vidět. Když zaslechli jeho prosbu o almužnu, zastavili se a prohlíželi si tu trosku lidství oblečenou do starých hadrů. Chvíli se dívali na slepého žebráka, pak jeden na druhého. Jeden z nich potom vyndal peněženku a z ní stodolarovou bankovku. Opatrně ji vložil do napřažené dlaně žebráka. Pak se oba rázným krokem vzdálili. Citlivé prsty slepce ohmataly bankovku. Věděl bezpečně, že to jsou peníze – ale kolik? Otočil se za kroky odcházejících dárců a v jazyce, kterému cizinci nerozuměli, na ně svolával Alláhovo požehnání. Naštěstí pro Idrise celou scénu pozoroval starý důstojník indonéské armády. Tento dobrý muž ve snaze, aby se peníze nedostaly do jiných rukou, než do kterých byly určeny, rychle přispěchal k Idrisovi. Věděl, že se k němu brzy nahrnou jeho „přátelé“ a než se Idris vzpamatuje, bude zase beznadějně bez peněz. Zašel s ním k důvěryhodnému směnárníkovi a počkal, až si Idris uložil celou poctivě přepočtenou částku v rupiích do své mošny.

Do onoho dne Idris netušil, že je na světě tolik peněz. Tiskl k sobě mošnu, která ještě nikdy nenesla takové jmění. Ve dnech největšího úspěchu měl několik rupií, nyní s požitkem hladil naditý měšec a prožíval nevýslovnou radost. Cítil se velmi bohatý, dostal 34 500 rupií. Jakoby mávnutím kouzelného proutku se stal člověkem, který „má“. Starý žebrák se rozhodl. Přestane žebrat, přenechá své místo někomu jinému. Jako opravdový boháč prožĳe zbytek života v příjemném odpočinku. Už není žebrák, už na to „má“, bude si moci ledacos dovolit.

Tento příběh mě docela znepokojuje. Nejen proto, že je pravdivý a z nedávné minulosti. Nejen proto, že vím mnohem lépe než chudák Idris, že sto dolarů není jmění, které by mohlo zajistit komukoli doživotní existenci, a to ani v Djakartě. Vím velmi dobře, že se nejrůznější „parazité“ budou snažit přiživovat na štěstí starého žebráka. Několik tisíc rupií se může rozkutálet tak rychle, že dříve, než si to uvědomí, bude zase muset žebrat. Idris by potřeboval čestného, citlivého a schopného správce, který by s penězi zodpovědně hospodařil.

Příběh starého žebráka může posloužit také jako znázornění života každého člověka. V duchovním slova smyslu jsme všichni chudí, ubozí a slepí. Boží Syn nám dal dar nesmírné ceny – věčný život. Jak snadno si někdy necháváme tento dar ukrást „nepřítelem“, který se snaží naši pozornost upoutat na něco jiného, mnohem méně cenného a závažného!